Myšlenka

Starý český národ objevil novou duchovní hodnotu – peněžní spotřebnictví. Toto nové „duchovno“  zde ale není přítomno odjakživa.

Dříve, čím měl člověk více ducha – tedy odvahy a moudrosti, tím větší měl vážnost a postavení. To platí i dnes. Čím více má člověk ducha, tedy peněz, tím lepší má společenské postavení a tím i více světské moci. Nakonec, slova „kníže“ a „kněz“ mají stejný slovní základ. To není jen zvuková náhoda.

Nové náboženství má dokonce i své chrámy – hypermarkety, se svými knězi. Noví čeští „duchovní“, lépe řečeno „peněžní“, chodí v krojích západoevropského střihu. V saku a kravatě. Jejich bohoslužebným – penězoslužebným jazykem je pokřivené nářečí čechoangličtiny.

Starý český národ objevil nové duchovno, které změnilo jeho podstatu. Přestal být přirozený, čímž znásilnil nejen sám sebe – svou přirozenost, ale i přírodu, rod a národnost.

Někdo se dnes proto může zeptat, jaký tedy má smysl konzervovat – uchovávat národní, rodové a přirozené hodnoty, když už tady žádné nejsou? Jaký má smysl uchovávat češství, když češství samotné bylo poníženo na kus papíru, takzvaný rodný list? Jaký smysl má zachraňovat národnost, ve kterou již společnost sama nevěří?

Něco takového opravdu žádný význam nemá. Bylo by nesmyslné bojovat za svobody a práva lidí, kteří ani nevědí, co chtějí, a jejichž jediným denním výkonem je bezduchá otročina, svaté přijímání přechemizovaného svinstva v chrámu peněz a večerní bohoslužba u Ordinace v růžové zahradě.

Má ale smysl vytvořit národ zcela nový, postavený na úplně jiné podstatě. Národ – společnost s úplně jiným vědomím a s naprosto odlišným žebříčkem hodnot.

Nejsme žádné hnutí. Nejsme žádná politická strana. Nejsme ani žádná organizace.

Stavíme uprostřed zoufalého, zaprodaného a nedůstojného světadílu nový národ na starých základech. Na přirozenosti, na staroevropské velikosti a jejím duchovním, kulturním a národním dědictví.