Jak je známo, Evolovo nadšení SS a vůbec Třetí říší nicméně nebylo oboustranné a v Německu se Evolovy myšlenky nepřijímaly zcela bez výhrad. Zvláště jeho rasová teorie dle německých ideologů neodpovídala systému. SS se o jeho světonázor zajímalo již někdy od roku 1937, kdy říšský vůdce SS Heinrich Himmler vyzval Karl Maria Williguta, experta na prehistorický výzkum, aby zhodnotil Evolovu knihu  Pohanský imperialismus. S respektem přijatý Wiligutův výzkum zmiňoval, že Evola vychází z árijských tradic, nicméně téměř nemá znalosti o prehistorických institucích Germánů. Tento fakt prý naznačoval ideologickou odlišnost fašistické Itálie a nacionálně socialistického Německa, která mohla mít dokonce negativní vliv na  spojenectví obou zemí. Následně SS nařídilo Evolovy aktivity v Německu omezit.

Článek vyšel v italském originále pod názvem „Le SS., guardia e „ordine“ della rivoluzione crociuncinata“ v časopise La Vitta Italiana, Rassegna Politica (Život Itálie, politický přehled) dne 15.srpna 1938

- – - – -

Z archívu SS

Jedno z nejzajímavějších, nejdůležitějších a pravděpodobně nejméně objasněných zrození národně socialistické revoluce–to je sbor SS.

SS-zkratka ze slov Schutzstaffeln, ochranné oddíly – jsou „černým sborem“ stvořeným k ochraně Třetí říše. Jestliže armáda-Reichswehr-představuje orgán obrany státu před vnějšími nepřáteli, tak SS je chápána jako instituce sloužící k ochraně před vnitřními hrozbami. V této osobité organizaci byly znovu nalezeny starověké řádové formy, přičemž došlo k jejich syntéze s politickou, biologickou a heroickou elitou, dále s Fuhrerovou osobní stráží, s „Geheimen Staatspolizei“ ve vyšším smyslu tohoto názvu a nakonec se skupinou předurčenou k tomu, aby bezprostředně ztělesňovala sám život a ochraňovala základní ideje národně socialistického světonázoru. Je to 200 tisíc mužů spojených nezrušitelnou přísahou věrnosti a cti, kteří se cítí, řečeno slovy jejich velitele Reichsfuhrera Heinricha Himmlera, být bojovým řádem národního socialismu. Jejich pozornost je obrácena k čerpání z původních zdrojů–chtějí tvořit jednotný celek, ve kterém se obnovené spojení se živelnými silami nepomíjejícího rodu a s mýty velkých nordických prvopočátků pozvolna mění v princip nového nehynoucího života. Právě zde musí nově pojatý význam krve vejít v tajuplné spojení s předky a s mrtvými a dovolit jednotlivci překonat pocit vlastního individualismu a přivést ho tak k pokračování existence jeho kmene a k nepřetržitému toku života.

O slovo se zde znovu hlásí posvátné znaky předkřesťanského germánského dávnověku- k označení jednotlivých útvarů „černého sboru“ často totiž slouží „runy“. V Německu zavedený zvyk nazývat nejrozličnější instituce jejich zkratkami [např. KdF (Radostí k síle), HJ (Hitlerjugend), BdH (Svaz německých porodních asistentek), SA (Úderné oddíly) atd.] nás, při krácení slov Schutzstaffel (SS), přivedl k neobyčejně důležitému hledisku pokud jde o chápání významu těchto zkratek: dvě písmena S se na první pohled shodují se znaky takzvaných „run Sieg“, neboli run vítězství, a záhy tak začal být původní význam (tj. prosté zkrácení názvu soudobé instituce-pozn. překl.) plynule nahrazován jiným (tj. návratem posvátnosti „run vítězství“-pozn. překl.). Proto se nyní „runy vítězství“, klikaté symboly nordické antiky, používají při každé příležitosti: na stejnokrojích SS, na hlavičkách dopisů atd. Udál se tedy jeden z případů, v nichž moderní člověk podniká určité kroky k vyvolání prapůvodních sil, o jejichž významu má jen matné a temné představy. Přitom už se zde neřeší „hlediska“, „teorie“ či „kategorie“, nýbrž síly, moci a jasně zjevené prvopočátky. Ony klikyháku podobné znaky, které nyní zdobí všechny stejnokroje SS, jsou tytéž znaky, jenž byly v podobě žezla zobrazeny v jednom staroegyptském symbolu a představovaly strašlivou sílu Slunce, která činí panovníky posvátnými, božskými a neporazitelnými. Objevují se také, jakožto bořící síla, v symbolu nebeské moci, který byl používán zejména olympskými bohy árijské rasy v jejich nepřetržitém boji proti temným titánským a telurickým silám. Tento význam se dnes opět projevuje v prvních, intuitivně vyslovených, názorech. Například v boji s bolševismem vidí dnes Himmler jenom epizodu pokračujícího a téměř metafyzického zápasu, v němž se síly árijského lidstva střetávají se silami méněcenných lidí (Untermenschen), a SS, jakožto nositelka „run vítězství“, tak zároveň získává význam antibolševické bojové organizace a uvědomuje si, slovy Gruppenfuhrera Reinharda Heydricha, jednoho z dalších velitelů „černého sboru“, závažnost úkolů odpovídajících tomuto zápasu, úkolů, které jsou zaměřeny nejen proti viditelnému, ale i skrytému protivníkovi.

 Chceme-li v krátkosti posoudit vývoj SS, tak je možno říci, že její počátky sahají až k takzvané „Štábní stráži“, která byla nacionalisty zformována v březnu 1923. Po ní později následoval „Hitlerův úderný oddíl“ sestávající pouze z vybraných a vojensky vycvičených členů, kteří se zavázali k plnění bezvýhradných a výlučně Fuhrerem udílených rozkazů. Poté, co byly zakázány polovojenské stranické organizace a sbor více nemohl působit otevřeně, byly v létě 1925 Juliem Schreckem, Hitlerovým důvěrníkem, zformovány nynější SS a zároveň byla zavedena současná černá uniforma se stříbrnou („umrlčí“) lebkou na pokrývce hlavy. Když Heinrich Himmler 6.ledna 1929 stanul v čele tohoto sboru, bylo v něm 270 mužů; ale už v té době vyvíjel velmi efektivní činnost zaměřenou nejen vně, ale i dovnitř strany-proti nespokojencům a pochybným živlům. V době, kdy se národní socialisté dostali k moci, bylo už v „černém sboru“ sto tisíc lidí; jeho moc, jeho autorita a jeho privilegia stále vzrůstaly až dosáhly definitivního stvrzení v roce 1934. Právě SS byli tím útvarem, který, z větší části, použil Hitler v průběhu událostí dne 30.června 1934 a při likvidaci rozkladných tendencí pocházejících od Ernsta Röhma a Kurta von Schleichera. SS (v černých uniformách) tehdy sice podléhali SA (úderným oddílům v hnědých stejnokrojích, Röhm byl jedním z hlavních velitelů těchto „úderníků“), ale posléze byli za věrnost a zásluhy prokázané během oněch událostí reorganizováni na zcela nezávislou organizaci a v plném rozsahu jim byla svěřena pravomoc nad „Státní tajnou policií“ neboli GSP (Gestapo). Jejich velitel Himmler obdržel oficiální titul „Reichsfuhrera (říšského vedoucího) SS a šéfa německé policie“. Tak se SS stali nejmocnější organizací strany, přičemž se nacházejí v bezprostředním kontaktu s Hitlerem. Je možné říci, že se stali páteří hnutí, institucí dohlížející nad všemi jeho částmi a odpovědnou za jeho spolehlivost.

 Co se týče Německa obecně, tak jeho druhou nejdůležitější oporou je armáda, Reichswehr, který se, jak známo, neomezuje jen na čistě vojenský prvek, ale má také své vlastní tradice, vlastní ideál, bezprostředně spojený se šlechtou, především pruskou. Je vysoce pravděpodobné, že forma, která bude přijata pro další vztah mezi SS a Reichswehrem, sehraje rozhodující roli v budoucnosti Německa. Co se týče ostatních národně socialistických organizací, tedy takových, jako je kupříkladu Pracovní fronta nebo SA, tak i při důležitosti jejich úloh, které sehrávají v dynamice rozhodujících politických sil nového Německa, zůstávají vždy na vedlejší, podřízené úrovni. (1)

 Vůči Heinrichu Himmlerovi jsou SS zavázány uchovat duchovní charakter sboru, vyjasnit své cíle a stanovit z nich vyplývající zásady a pravidla. Na této základní myšlence bylo založeno vytvoření nové „elity“, nové šlechty. Tváří v tvář otázce, kdo byl ve starých státech ochoten obětovat všechno pro svého panovníka, s cílem pomáhat mu, hájit ho a ochraňovat, Himmler snadno pochopil, že taková role byla vždy příznačná pro šlechtu, elitu, kterou panovník a jeho tradice uznávali právě jakožto „ušlechtilou“. Avšak šlechta, jinak záruka principu vyšší moci, v kritickém poválečném období klesla, díky nástrahám kapitalismu, až na dno a v konečném důsledku přešla na stranu liberalismu 19. století a ukázala se být neschopná dostát velikosti svých úkolů.

Nejzdravější části společnosti zůstávaly v armádě, ale jako takové byly obecně vyloučeny z politického boje. Armádě byly sice zadány úlohy týkající se vnější obrany, ale ty se nicméně ukázaly, při vší jejich důležitosti, jako naprosto nepropojené s politickou strukturou německého národa. Proto bylo potřeba přijít s myšlenkou ustavení elity, která by byla úzce svázána se specificko-politickými idejemi nového státu, tj. elity, jenž by měla politickou a současně i vojenskou hodnotu a byla by způsobilá stát se novou zárukou smyslu a stability národního a revolučně upevněného řádu. A právě v takovou elitu se dnes dokonale rozvíjejí SS, v „revoluční elitu Třetí říše“.

 K jejímu vytvoření a zorganizování přispěly úvahy biologicko-rasového, etického a duchovního typu.

 Co se týče úvah biologicko-rasových, vychází Himmler z předpokladu, že národ je způsobilý ke kultuře vyššího typu a k nezdolnému odporu vůči svým nepřátelům. Tyto schopnosti má však jen do té míry, do jaké v jeho žilách koluje dostatečné množství nordické krve. Pokud se pramen takové krve vyčerpává, postihne národ úpadek. Při formování nového státu a jeho elity budou hrát zásadní roli výběr a kvalita nordických prvků. V úderných oddílech SS se odpovídající výběr provádí ve dvou rovinách.

První úroveň je převážně biologického charakteru. Do SS jsou přijímáni lidé, kteří jsou najisto osobami árijského původu a z hlediska celkového vzhledu, proporcí a obličejových rysů se přibližují k čistě severskému typu. Samozřejmě, bere se v úvahu, že, vzhledem k možnému míšení, které je přítomno u všech národů, se pocity a charakterové vlastnosti odlišné rasy mohou projevovat i u fyzicky severského typu. Zároveň však bylo zjištěno, že nordické kvality se s velkou pravděpodobností častěji vyskytují v těle severského typu nežli v těle jiném. V dalších fázích výběru je však nutné provést odpovídající ověření. V souvislosti s tím chceme zdůraznit, že nordicko-rasový přístup se v SS neomezuje jen na jednotlivce, ale rozšiřuje se i na jeho rodinu a jeho původ. Člen SS se nemůže oženit s někým, s kým sám chce. Z nařízení, které Himmler vydal v roce 1931 (jeho příslušný předpis je nutno ustanovit), vyplývá, že žena vybraná členem SS musí v dostatečné míře garantovat věrohodnost svého původu příslušejícího k žádoucí rase. Na tomto základě se SS považují za „Řád pokrevního příbuzenství“; na tomto antiindividualistickém principu, spjatém s krví, se samozřejmě chystají rozvíjet i do budoucna. Už ve schopnosti podřídit se tomuto zákonu, zrovna při uzavírání manželství, předkládá člen SS první důkaz vyššího řádu a potvrzuje tím připravenost podrobit své čistě osobní city a vášně požadavkům nadindividuální řádové formy.

Druhá rovina již předpokládá princip založený na umění podřidit se- výběr probíhá v souladu s těmito Hitlerovými slovy: „Jestliže vyžaduji hrdinský čin, odpoví mi duch hrdiny. Jestliže naopak slibuji mnohé výhody, odpoví na takové volání duch kupce“

Jsou-li požadovány morální kvality, přičítané především nordické rase, je na této úrovni očekáváno spontánní projevení vnitřní disciplíny. Podobně jako jsou prověřovány rozličné materiály, přičemž jsou podrobovány zátěžovým testům, tak jsou i ti, kteří chtějí patřit k SS, vystavováni mimořádným situacím, ve kterých musí prokázat své rasové kvality.

 Uvažujeme-li nad podstatou SS z pohledu čistě etického, dospějeme, v souladu s uvažováním Himmlera, k následujícím důležitým vlastnostem.

První a nejzákladnější z nich je věrnost. Himmler říká: „Všechno je možné odpustit, jen ne zradu.“ Sám Hitler, po událostech z 30.června 1934, věnoval členům SS heslo „Tvou ctí je věrnost“, které zjevně vychází z pravidel založených na starogermánské moudrosti, kde: „Jakákoliv čest pochází z oddanosti“. Přitom je zde míněn různý typ oddanosti: věrnost a především úcta k vůdci a rase, loajalita ke kamarádům, též úcta k zásadám slušnosti, poctivosti a rytířství. A Himmler dodává: „Proti věrnosti a cti se neproviňují jen ti, kteří porušují čest svojí nebo čest druhého, ale i ti, kteří zesměšňují věci pro ostatní posvátné nebo ti, kteří se chlapsky nezastanou momentálně nepřítomných, slabších a bezbranných“. V nařízení platném od 9.listopadu 1935 učinil Himmler souboj nejen právem, ale, pokud to vyžadují okolnosti, tak pro členy SS i povinností.

Vedle věrnosti a cti je nutná i poslušnost, která musí být absolutní a neomezená. Říká se, že poté, co pruský důstojník složil vojenskou přísahu, neexistovalo už nic, co by mohl nazvat svým vlastním. Tuto tradici přejali i v SS. Ve jménu Vůdce a národně-socialistického světonázoru je nutné být připravený na všechno a v rámci této připravenosti je nutné dát k dispozici vše, na co jsme pyšní, a vše, co pro nás může být osobní a drahocenné. Umění zůstat nad věcí je nezbytné dokonce i v okamžicích, kdy celá naše duše „křičí“, vzpírá se a nutí nás k obraně. Stejně tak je třeba zvládnout situaci, kdy musíš, na základě jen jediného pokynu velitele, udělat to, k čemu cítíš odpor, nebo to, co se ti zdá nepochopitelné. Schopnost bezvýhradné poslušnosti považuje Himmler za zásadní nejen pro nás samé, ale i k vybalancování dvou krajních poloh: jednak příliš zdůrazněného smyslu pro vlastní „Já“ a druhak živelné svobody nordického Němce, která se s náruživostí a touhou dere na povrch. Tedy vlastnosti, které se pro Němce tak často stávaly příčinou velkého neštěstí.

Dalšími kvalitami vyžadovanými od člena SS jsou pravdomluvnost, schopnost řídit se přijatými rozhodnutími, a to neoblomně a s maximálním přesvědčením, dále absolutní charakternost a, jako základ, bojový duch (2)

Ve svém projevu proneseném v Magdeburgu dne 12.června 1937, při příležitosti setkání německé šlechty, Himmler řekl, že těmto ctnostem odpovídá i množství prověrek, kterými jsou povinni projít členové SS a které doplňují způsob výběru. Členy bojového útvaru SS se uchazeči stávají po téměř 1,5leté zkušební době, po níž musí složit přísahu věrnosti Fuhrerovi a řádně dokončit svojí pracovní povinnost a vojenskou službu. Jakožto členové SS pak dostávají dýku cti.

 Nutno podotknout, že v souladu se zákonem z 9. listopadu 1936, každý Gruppenfuhrer ručí přísahou za to, že:

1) nebude přijat ani jeden uchazeč, který by nevyhovoval příslušným požadavkům, i kdyby se jednalo třeba o syna velitele či jeho příbuzného

2) každoročně čtvrtina nových členů nepochází z rodin SS či z okruhu dosavadního osazenstva. Tím se chtějí vyvarovat přeměny SS v dědičnou kastu jednoho rodu, ve které by už převažovala jiná kritéria nežli skutečné kvality. Zároveň tím chtějí přivést do SS ty nejlepší kádry, nezávislé na dosavadním členstvu, jakož i zabránit tomu, aby jádro sboru netvořila skupina osob, které by se oddělovaly od centrální elity, jak se to, podle mínění Himmlera, stalo např. ve starém Římě, kde se nejlepší krev v rozhodující době ocitla mimo Senát.

 Z výše uvedených charakterových vlastností člena SS zřetelně pramení tendence překonat staré schéma, typické pro obyčejný politický sbor, a usilovat o to, co je charakteristické pro „řád“ v antickém smyslu. Naprosto jasně se zde uznává, že bez premisy zbožnosti a čistě duchovního hlediska by se jmenované hodnoty věrnosti, cti, pravdy, atd. přeměnily na bezobsažné floskule, a jednota, kterou musí disponovat řád spojený přísahou, by se stala neuskutečnitelnou. V tomto spočívá třetí aspekt SS, aspekt čistě duchovní.

 V jedné brožuře, pojmenované „Padesát otázek a odpovědí pro člena SS“, se pod rozborem jednotlivých formulací slavnostní přísahy, vět o oddanosti a poslušnosti, nachází třeba otázka: „Věříš v Boha?“ A odpověď je hned nabízena:: „Ano, věřím ve vyššího Boha a z našeho hlediska považuji toho, kdo nevěří, za samolibého, hloupého a nevyhovujícího.“ Jenže zde se nám takto prezentovaný závazek jeví jako nedostatečně pevný; nemůže být uznán jako vyjádření oddanosti k rodu a úcty k jakémukoliv náboženskému přesvědčení nesvázanému s politikou. Obecný závazek je totiž méně zajímavý než tendence k obnovení přirozené a přesné formy nordické duchovnosti spjaté s tradicí, s tradicí v indogermánském smyslu; aby mohl být. SS dán charakter „úderné jednotky světonázoru“ (Heydrich).

 Poukázali jsme na princip, při kterém „návrat ke kořenům“ sehrává důležitou roli v představách o činnosti SS. Tato tendence se stává hmatatelnou v takzvaném Ahnenerbe, „Odkazu předků“. To je sousloví, které ve větší či menší míře znamená „předurčení k dědictví předků“ a představuje zvláštní kulturní formu SS (3). Nejaristokratičtějším dílem této organizace se stala obnova kontaktu mezi starými tradicemi a nejvíce uvědomělou elitou nového Německa; vychází z předpokladu, že to, co v podobě instinktu nevědomě vyvěrá z hloubi duše, vystavováno neustálému ohrožení, nemůže být dovedeno ke skutečné realizaci, dokud se nestane vědomou silou ducha a jasným přesvědčením (Walther Wüst). Proto je radno „zkoumat ducha a vliv severského indogermánství“, dát výsledkům tohoto výzkumu „živou formu“ a závěry předat německému národu.

V tomto kontextu také probíhá velice tvrdý boj, přinejmenším v konceptech, s metodami „zastydlé vědy“ a racionalismu, navrací se rozličné „naturalistické“ interpretace starověké víry; zásahování „objektivity“ a „zastydlé vědy“ do oblasti mýtů a symbolů je považováno za roušku skrytého působení paralyzujících a ničivých sil (Heydrich).

Následující aspekt je příznačný a nesmírně zajímavý. Vůdci SS, vykonávající nejobtížnější a nejdůležitější politické funkce, dohlížející na německou Geheimen Staatspolizei a zabezpečující osobní stráž pro Fuhrera i pro národní socialismus, se současně ukazují jako lidé, kteří se živě zajímají o svět symbolů a prvopočátečních mýtů, a jsou to titíž lidé, se kterými je možné projednávat otázky transcendentní a otázky zdrojů duchovní tradice. Osobně jsme nejednou upozorňovali na tyto skutečnosti, i když nás na jednu stranu moc netěšily, protože vždy vyvolávají vzpomínku na úroveň mnohých italských kruhů, na tu naší zvláštní kulturu, kterou revoluce „černých košil“ neovlivnila, na tu kulturu, která, dokonce i když jde o naše nejposvátnější věci, například o starověký římský svět, vždy zastává stále stejné, pozitivisticky ignorantské, závěry, a která, obležena akademickou arogancí, v plné míře přináleží k „osvícenému“ a racionalistickému světu minulého století.

Chceme-li se však vyvarovat jakéhokoliv zkreslení týkajícího se posouzení uvedené duchovní pozice SS, jsme nuceni konstatovat, že ne vždy můžeme hovořit o základních principech, které by byly skutečně hodny tohoto pojmenování; ačkoliv živý zájem a odpovídající senzitivita jsou nepochybné. Při obnově dávného tradičního světa byla až příliš často přijata nesprávná duchovní východiska, která narušovala význam mnohých myšlenek a omezovala jejich rozsah, a to zejména proto, že jistá část elit je používala pro své politicky sobecké zájmy a ve prospěch partikularismu některých rasově-národnostních stanovisek.

 Pokud jde o nejrůznější pokusy nového Německa doplnit národně-socialistický světonázor tradičním a symbolickým obsahem vyššího řádu, jsou naše pozorování poměrně přesná. Nemohou však vést k ukvapeným závěrům, není totiž lehké orientovat se v dnešním sledu událostí; ze dne na den nelze rozvrátit škodlivé účinky chybného způsobu myšlení a lživé kultury, které se v průběhu věků staly součástí podstaty západoevropského člověka. Jestliže se ale členům SS, kteří nejsou skupinou intelektuálů, ale řádem, jenž už je přísně organizován k ovládání jednoho z nejmohutnějších evropských novátorských hnutí, přesto podaří vytvořit elitu ze svých vlastních řad, schopnou skutečně realizovat úsilí o návrat k původním zdrojům, s plným pochopením principů, pak by se význam takové realizace ukázal jako naprosto mimořádný.

V první fázi takového vylepšení bychom se setkali s formami duchovnosti a kultury podobné ghibellinské civilizaci středověku, s jejími rytířskými řády, které znamenají syntézu nordicko-germánských a římských prvků. Druhá fáze by nás přivedla k prvotní společné indogermánské duchovnosti a jejím solárním tradicím, které jsou původem toho všeho, co můžeme považovat za hodnotu civilizace v nejvyšším smyslu, a současná epocha by se pro nás mohla stát předmětem historie.

Závěry lze lehce dovodit. Elita, která by byla skutečně způsobilá k realizaci takového úkolu a k vytvoření rodu, by byla hodnotná nejen pro svůj vlastní národ, ale i pro všechny ostatní árijské národy, které čelí společnému nepříteli, přičemž si uvědomují, že tento boj nemůže být jednoznačně vyhrán, dokud nebude doplněn základní ideou, symbolikou a řádovým učením, jenž jsou sami o sobě metafyzické. Zatímco se židovsko-komunistický tisk snaží SS prezentovat jako obdobu GPU (dobová sovětská tajná služba-pozn. překl.), my se kloníme k názoru, že v „Černém sboru“ je nutno vidět elitní jednotku revoluce hákového kříže, ve znacích „run vítězství“, „runového blesku“ a umrlčí lebky, symbolizujících přísahu doživotní věrnosti, je nutno vidět řádový slib v nejvyšším smyslu tradice; duchovní svornost, která by mohla prostupovat napříč různými národy; přemýšlíme o jednotě, jenž by mohla zavládnout mezi osvědčenými a vzájemně koordinovanými skupinami rozličných národností, které nyní sami od sebe obnovují velké heroické a metafyzické pohledy árijské a nordické duchovnosti a kultivují tak, pro nás nezbytnou, frontu; neboť dnes i v blízké budoucnosti přetrvává riziko, že se rozpoutá rozhodující boj proti záplavě temných sil spojených se symboly nejrůznějších internacionálů.

 J. Evola

přeložil Airan

Poznámky:

(1) Všimli jsme si, že ve formě nedávno postavených takzvaných „Ordensburgů“-„řádových sídel“- a také v rámci Pracovní fronty, byl učiněn pokus vytvořit „elitu“ a , jak to jen nazvat, „školu“ pro tuto „elitu“; ta bude později nucena plnit politické a obecně řídící úkoly. Nicméně, neexistuje ještě nic, co by se vyrovnalo organickému sboru, jakým je SS. Stať o „řádových sídlech“ byla publikována v červencovém čísle Rassegna Italiens (XVI)

(2) Příznačný je tento Himmlerův výrok: „To, co je možné v Japonsku, že zlatá mince zůstává ležet na zemi a nikdo ji nezvedne, je nutné dosáhnout také u nás“. Nebo ještě: „Členovi SS je možné zakázat požívání alkoholu. Pokud to však slíbí a slib nedodrží, nezbývá mu nic jiného, než se zastřelit vlastní zbraní.“ Pokud to slíbit odmítá, tak ho vyhodí.

(3) Předsedou Ahnenerbe je Sturmführer SS profesor Walther Wüst. Organizace vydává rozličné publikace; jejím oficiálním orgánem je měsíčník Germania, jemuž šéfuje Dr.Joseph Otto Plassmann.

Jsme v kapitalismu, takže si samozřejmě může reklamu koupit každý, ale kde na to vzít, že? Opozici si málo kdo dovolí dát sponzorský dar, když i tento může vést k postihu ze strany Systému (pár zaslaných stovek se zmiňovalo jako důkaz např. i při odůvodnění rozsudků našimi „nezávislými“ soudy). Navíc si můžeme udělat jednoduchou matematiku. K volbám chodí cca 50% voličů. K vítězství tedy stačí podpora 25% z lidí co mohou volit. Dle odhadů je 15 -20% občanů nějak zainteresováno na chodu Režimu (ať už tím že sedí na výhodných postech, podílí se na korupci, něco východně zprivatizovali či nemusí v dnešní právní džungli platit daně. Pozor! Těchto lidí samozřejmě tolik není. Jenže oni mají manželky, děti a i tu popletenou správně instrukcemi vybavenou babičku není problém k těm volbám dotlačit). Z toho všeho nám pak vyplývá, že stačí již jen ovlivnit pár procent „voličů“ a to při dnešním stavu hlouposti informacemi přetěžovaného ovčanstva není zas takový problém. Patřičná mediální masáž zajistí, že demokracie „svobodně“ vítězí na věky!

Můžeme přejít tedy dále. Podívejme se třeba na další klišé dnešní doby, tedy svobodu slova. Když pominu riziko, že za každé ostřejší vyjádření např. k nějaké korupční scéně nás dotyčný může žalovat a v dnešním soudnictví je výsledek vždy nejistý, a to nemluvím o nákladech, co to obnáší, tak se dostáváme k případnému vyjádření nějakých radikálnějších politických názorů. Zde se snad o svobodě nedělá iluze nikdo. Dokonce nám v poslední době stále intenzivněji útočí i na ten poslední relativně svobodný prostor, jakým je internet a je jedno pod jakými záminkami se tomu děje. Ovčanům je to ale zřejmě jedno. Jim jde přeci o tu hlavní svobodu – volnost v jejich konzumu zboží a pokleslé zábavy.

A tady se dostáváme k meritu věci. Svobodná volba je pro mnohé zřejmě opravdu v tom, jestli si na úvěr koupím modré nebo červené trenky. Že přeháním? Určitě ne! Vždyť toto téma se nám dostává už i do reklam: „Užijte si absolutní svobody v tom a tom nákupním středisku“ nebo na obrazovky, kde je za vrchol demokracie prezentována možnost výběru námětu na seriál, který se posléze zfilmuje atd. Ano, většině lidí je ta skutečná svoboda ukradená. Jim nejde o nějaké vyšší ideály, ale o nepodstatné malichernosti. K tomu jsou lidé intenzivně vychováváni a vedeni. Na tom je založen dnešní pseudodemokratický kapitalistický systém. Svoboda výběru konzumních cetek pro lůzu a svoboda rozkrádání státního majetku pro elity.

Kdy to skončí? Dle dnešního vývoje se již k tomuto konci blížíme. Ono se nejen v ekonomice projevuje, že to prohlubující se žití na úvěr z důvodu financování výše uvedených „konzumních“ svobod, není udržitelné na věčné časy. Zde již nepomáhají ani stále složitější finanční operace či vyspělejší technika, která doposud divoký odlidštěný kapitalismus držela při životě.

Nechci se zde zabývat historickými daty. Ta si každý může zjistit a přečíst sám. Jde spíše o to, co Lanea vedlo k tomu, že se stal tím čím se stal. Davidovo dětství by se vůbec nedalo nazvat šťastným, spíše naopak. Snad až v adoptivní rodině luteránského kněze poznal trochu klidnější život, ovšem nekonečné bohoslužby jej dost nudily a křesťanstvím opovrhoval. David údajně už od dětství cítil, že v systému je něco špatně a okolo let 1978-80 prý prozřel a pochopil záměry systému. V té době začala jeho letáková činnost a také první problémy se státní mocí, když mu byla odňata licence realitního makléře kvůli tomu, že nechtěl prodávat pozemky v bílých čtvrtích černochům. Klíčové a osudové bylo jeho setkání s J. R. Mathewsem v roce 1983. Oba vysoce inteligentní muži pochopili, že spolu mohou hodně dokázat a došlo k založení Řádu Mlčenlivých Bratří, do jehož vnitřního kruhu patřilo devět lidí. Tento řád neřečnil, nýbrž konal. Dá se říci, že tehdy Lane nasedl na oře, ze kterého již nemohl sesednout, aniž by zradil sám sebe. Popisem činů se zde nebudeme zabývat, jen je nutno zdůraznit, že peníze z akcí nebyly nikdy zneužity pro osobní prospěch členů, nýbrž pouze na další činnost a aktivity Řádu. Také je nutno připomenout, že ačkoliv nálepek vrahů a rasistických psychopatů si Lane a spol. vysloužili dost, tak kromě neprokázané vraždy židovského novináře nebyla Řádu ani žádnému z jeho členů prokázána vražda člověka jiné barvy pleti. Vraždění černochů či jiných barevných ostatně ani nebylo prvotním cílem. Tím bylo jasné a nekompromisní svržení federální vlády a kapitalisticko-sionistického systému či právo na vznik čistě bělošských komunit. Už jen pomyšlení na takovýto boj je na první pohled sice šílené, ale o to více musíme ocenit odvahu a statečnost oněch mužů.

Takže co vedlo Davida k jeho názorům? Viděl, jak se z USA stává multikulturní stát a právo barevných začíná být upřednostňováno na úkor bílých takzvanou pozitivní diskriminací. Měl pocit, že dochází k úpadku bílé rasy? Věřil tomu, že pokud si rasa či etnikum nedokáže sama vybojovat své místo pod sluncem, je odsouzena k živoření a k záhubě. Když se nad tím zamyslíme, v podstatě nejde o nic jiného, než o zákony přírody uplatňované ve světě lidí, což ovšem dnešní pseudohumanistická společnost není schopna unést. A člověk si žel myslí, že je pánem tvorstva, přestává se seřídit zákony přírody a doslova narušuje rovnováhu. Nevím, co přesně bylo původcem Laneova prozření, a jak jsem již psal, ne se všemi Davidovými myšlenkami souhlasím. Co ovšem musím obdivovat, je ono nadšení a zápal pro věc. Onen oheň, co je poháněl a vedl, i když věděli, že jejich cesta je dlouhá a cíl v nedohlednu. To, že v podstatě dali všanc i svůj život, který zasvětili své myšlence. To je to, čeho si musíme vážit a obdivovat! Kdo je toho v dnešní době schopen? Všichni jen na systém nadáváme, hospody jsou plné radikálních revolucionářů a všeznalců, ale když má dojít na činy, tak každý jen řekne: „A co mohu dělat?“ Kamarád mi vyprávěl, že když byl na jedné odborové demonstraci v Praze, tak se jich sešlo asi jen tisíc, protože další dva tisíce museli nutně do Ikey, kde probíhali nějaké výprodeje. Tak to bohůmžel funguje neustále. Dokud má většina lidí svůj konzumní smrádek, tak nemá potřebu se proti něčemu vymezovat, i když na to nadávají.

Většina lidí s liberálními a rádoby demokratickými názory, co má o Laneovi nějaké vědomosti, jej odsoudí jako nacistu, rasistu, xenofoba a člověk,a co dělá pohanům ostudu a neměl by být s pohanstvím spojován. Ovšem na pohanství ještě zatím nikdo patent nemá. Rasista byl určitě, alespoň v tom smyslu, že upřednostňoval bílou rasu před jinými. A je na tomhle snad něco špatného? Sama většina černochů v USA přemýšlí naprosto stejně, ovšem v jejich případě se zřejmě asi nejedná o rasismus, ale o nějakou vyšší formu sebeurčení, na kterou mají zřejmě jako menšina právo. Lane také hlásal, že i když si rasy nejsou rovny, tak každá má mít nárok na svůj stát a území, aniž by ovšem mezi nimi docházelo k míchání. Davida Lanea si nevážím ani tak kvůli jeho boji za bílou rasu, nýbrž už jen pro ten boj sám o sobě. Za to, že měl odvahu bojovat proti konzumnímu systému. Boj, který se mohl zdát předem prohraný, ale byl to jeho boj. Boj za myšlenky, kterým věřil a kterými žil. A z pohledu pohana musím říci, že si Davida vážím dvojnásob, protože dnešní společnost a její směřování je založeno na křesťanských principech. Na stádnosti společnosti a na falešné morálce, kterou se stejně nikdo neřídí a zejména ne ti, kteří ji nejvíce kážou.

Oceňuji také to, že Lane si za svými názory stál až do smrti a ani vězení nezlomilo jeho mysl a tělo. David Lane byl bojovník a snad se dostal do Valhally, ve kterou věřil.

Snadné naděje a lži

Nás k cíli nevedou

Jste spokojeni se světem, ve kterém žijete?

Myslíte si, že se ubírá dobrým směrem?

Měli bychom se snažit vybudovat velkou, kulturní a smysluplnou společnost, která dokáže přetrvat, nebo máme být spokojeni s bezcíl­nou a nenasytnou konzumní „civilizací“ na jedno použití?

Nabízí tento svět naději pro vaše děti?

Máte o to vůbec zájem?

Pokud ne, tak z jaké perspektivy nahlížíte smysl vaší existence na této Zemi a lidstva a světa obecně?

A pakliže si přejete lepší svět, co jste pro to dosud udělali, či alespoň plánujete udělat?

Věříte, že jsou alternativy k destruktivnímu směřování světa?

Mějte na paměti, že pokud se rozhodnete prožít život jako diváci, potom dostanete to, co si zasluhujete – bezcílný chaotický svět, ve kterém nyní žijeme. Můžete se považovat za dobrého a čestného člověka s dobrými úmysly, ale dobré úmysly, které nejsou uskutečněn, jsou stejně tak dobré jako úmysly žádné. Dnešní společnost bude pokračovat v sebedestrukci a v ničení světa tak dlouho, dokud lidé nebudou dělat nic víc než jen stát a přihlížet.

Pokud chcete, aby za vás vaše rozhodnutí dělali lživí manipulátoři a určovali váš svět, pak právě v tom budou pokračovat a do hrobu vás položí vydřené a oškubané. Kdokoliv, kdo svo­bodně akceptuje své okovy a skloní hlavu pod jhem, ten nemá žádnou čest ani důstojnost.

Mnoho lidí nalezlo útěk v cynismu a přemlouvají sami sebe i své druhy, že už je pozdě cokoliv napravit, že jakákoliv činnost je nyní bezvýsledná a že budoucnost je pro nás už jen chmurná. Možná, že někdo se tímto dogmatismem může dokonce pyšnit, ale takový cynik je zajatcem vlastních výmyslů a není nic víc než sobeckým slabochem, arogantním zoufalým zbabělcem, který není k užitku nikomu a nejméně sám sobě samému. Strach a negativita jsou nemoci, které člověka paralyzují a zotročují.

Nikdy není pozdě začít s nápravou věcí! Rozhodnutí je jako jiskra, která podnítí čin. Ale dokud se nedokážeme rozhodnout, nezačne se dít nic. Velké věci začínají základním kamenem idealistického rozhodnutí spojeného s rozmyšleným činem vedeným nezkrotnou vůlí.

Zlatá období v dějinách lidstva vždy vychází z lidových tradic a kultury a obecných ideálů krásy, rozumu, pravdy, spravedlnosti, cti a duchovní svobody. Je to právě toto spojení ideálů, které vytváří semeno, ze kterého tato velká období klíčí.

S historickým povědomím v rozsahu desetitisíců let, ze kterých se můžeme poučit, co víc můžeme chtít? Avšak stali jsme se natolik zotročeni našeptavači viny a hříchu, že stádní mentalitu máme dokonce za svůj ideál. Jsou tací, kterým je jedno, jakým směrem se svět řítí, jiní čekají na zisk, na důchod nebo na lepší časy, ale všechny ve skutečnosti čeká konec. Mrtvý lid už nemůže povstat. Ti, kteří jen čekají, jsou hrobaři své kultury. Je jasné, že myšlenku vyššího stavu bytí člověka a společnosti budou vždy ubožáci nenávidět coby nejhorší tyranii. Morálka průměrnosti bude jako mor vždy šlapat na paty snah o pozvednutí člověka a lidstva. Je jako rakovina, která vysává život ze silných. Nositelé této nemoci jsou paraziti, kteří by nemohli existovat bez hosti­tele.

Světlem, které nás z této temnoty může vyvést je příslib svobody. Bez svobody není žádné budoucnosti. Ale svobody nedosáhneme ve společnosti, ve které spolu soupeří zájmové sku­piny bez ohledu na cokoliv. Opravdu svobodnými můžeme být jedině, pokud jednáme v souladu se svými instinkty vycházejícími ze základů našeho bytí. Jinými slovy člověk je svobodný pouze pokud jeho činy instinktivně harmonizují s přirozeností lidu, jehož je součástí a se kterým je spjat nezničitelnými pouty svobody – pouty pokrevními. Proti svobodě stojí tyranie multikulturní nivelizace a destrukce, která se sice u nás projevuje „skrytě“ (protože jsme zaslepeni konzumem a konformitou a nejsme schopni ji vidět), ale která tvrdě – ba genocidně – dopadá na zbytky tzv. přírodních národů. Rozvrat a ničení jejich kultur a jejich lidu označkovává také náš osud. Pouze šedá masa konzumentů a producentů zbavených kultury, pokrevní příslušnosti, dějin a hrdosti může být oněmi šroubky ve stroji nenasytného mamonu. Osud amazonských Indiánů a jejich pralesa, domorodců z Australasie, z nitra černého kontinentu, Eskymáků a sibiřských a severoamerických kmenů zpitých ohňovou vodou (na Sibiři vodkou, v severní Americe whisky), je také naším osudem, pokud si nedokážeme uchovat svou přirozenost, svou identitu, pokud se nevrá­tíme k přirozené kultuře našich předků, našich bohů.

Mějme na paměti, že každý člověk může být tvůrcem svého osudu a to platí o lidu jako o celku. Ale ne každý si toto skutečně uvědomí. Abychom mohli něco změnit, musíme především změnit naše myšlení a odvrátit se od dnešních pseudohodnot k hodnotám našich předků a k jejich způsobům myšlení. Ať již jsme v železných anebo sametových okovech, musíme je rozbít všechny a osvobodit se od zbabělého přizpůsobení, které opanovalo vznešeného ducha našeho lidu.

Každý můžeme prožít svůj život jedním ze dvou způsobů. Buď si uvědomíme hlavní problémy, kterým čelíme a vrhneme se naplno do nevyhnutelného zápasu, a tak zásadním způsobem stvrdíme svou vůli tím, že navzdory všemu uděláme to, co má být uděláno, že učiníme vše, abychom našich cílů dosáhli. Život je boj a bojovat tento boj dobře a hrdinně je smyslem existence těch, kteří si život skutečně zasluhují. Anebo pokud si přejete jen odpočítávat dny až do stáří v šedém přidušeném soumraku umírajícího světa, aniž byste cokoliv učinili, potom klidně zapomeňte, že jste vůbec dočetli až sem a pokračujte ve spánku. Pokud se jaksi nemůžete rozhodnout, potom se podívejte do jas­ných očí dětí, plných naděje a zamyslete se, jaký je svět, kterým jim vlastním (ne)přičiněním zanecháváte a pamatujte, že délka života se neodměřuje hodinami a dny, ale tím, co jsme během něj vykonali pro naše bohy, náš lid, náš rod a sebe samé. Zbabělec může žít sto let, ale nakonec jej čeká chlad a mlha posmrtné agónie, do které sám sebe odsoudil, kdežto hrdinové najdou přivítání v sálech bohů…

A kde je ta devátá otázka? Tady: „Jak se rozhodnete Vy?“

Ron McVan

Původ Mithrova kultu začíná v Persii. Nejstarší zmínky o tomto bohu najdeme v Avestě. Perští bohové se rozhodli obětovat měsíčního boha Haomu (v sanskrtu Somu), který na sebe bral podobu býka. Chtěli z jeho krve a semene stvořit posvátný nápoj, který by stvořil veškerý život na Zemi a zároveň byl jakýmsi elixírem nesmrtelnosti. Na této rituální vraždě se měli podílet všichni bohové, ovšem bůh světla, Slunce a pravdy Mithra se zdráhal, Haoma byl přeci jeden z nich. Ostatní bohové svého váhajícího kolegu přemluvili a on svého bratra nakonec zabil. Jednal tedy v zájmu většiny, proti zájmu jednotlivce. Skoro bych napsal, že to „bylo pro obecné blaho“.

Mithra býka dostihl a svedl s ním boj. Nebyl na to však úplně sám. Na pomoc mu přišel pes a Ahriman (pozdější zlý duch v Zarathustrismu) seslal štíra, mravence a hada. Tady se nám to trošku zamotává, některé prameny uvádějí, že Ahriman, který ještě tehdy nebyl vyloženě bůh zla, ale spíše lstivý a chytrý excentrik na způsob severského taškáře Lokiho, Mithrovi svou havěť poslal na pomoc. Jiné zdroje (např. Franz Cumont) tvrdí, že Ahriman se chtěl zmocnit býkova semene a krve a nápoj nesmrtelnosti chtěl uzurpovat pro sebe: Proto také štír hryže býka-Haomu na některých vyobrazeních do genitálií, had a mravenec mají vysát jeho krev.

Ať si vybereme kteroukoliv variantu, Mithra nakonec za pomoci oněch zvířat zvítězil a býka usmrtil. Krev býka se proměnila v posvátný nápoj Sómu (cosi na způsob Ambrósie Olympanů), jeho semeno dalo život prvnímu páru dobytka a od něj všem dalším užitečným zvířatům na celé Zemi. Z býkova těla vyrůstají všechny léčivé rostliny a z jeho míchy obilí (toto se velmi podobá severské legendě o vraždě prvotního obra Ýmiho Ódinem a jeho bratry).

Perští králové si vybrali slunečního boha Mithru jako svého osobního a státního boha. Byl to nejen bůh Slunce a světla, který, když projížděl oblohou na svém voze taženém čtyřmi bílými oři, vše viděl a slyšel (podobně jako řecký Hélios), ale i pravdy a ochráncem smluv. V důležité dny mu byli obětováni vybraní býci z celé říše.

Náboženský reformátor Zarathustra (asi 570-500 př.n.l.), který v Persii zavedl v podstatě monoteistický kult Ahura-Mazdy a zakázal zvířecí oběti, vypracoval učení, které odsunulo jiné perské bohy na vedlejší kolej a určilo jim vlastně pozice démonů. Tak se stalo, že jak Indra, tak Ahriman, Mithra a další, původně velmi populární bohové, skončili v Persii jako tlupa obyčejných běsů a zlých duchů.

Samotní Peršané se tedy od svého slunečního boha odvrátili. Jenže za tažení Alexandra Makedonského se s tímto mýtem seznámili Řekové a jako všechno, co se jim líbilo, to začlenili do své kultury. Mithru připodobnili k Héliovi a na antických nálezech je někdy těžké rozlišit, o jakého z těchto dvou původně odlišných bohů se jedná. I když ti dva zase tak odlišní nejsou, patrně se jedná o archetyp původního árijského slunečního boha, který byl společný všem Árijcům (Sol, Svarog,…).

Po Alexandrově smrti se Mithrův kult rozšířil do celého Helénského světa. Velmi populární byl zejména v Malé Ásii, konkrétně v Pontském království.  Zde se objevují první klasická spodobnění Mithry zabíjejícího býka. Bůh je zobrazován jako mladý muž (někdy s vousy) ve frygické čapce. Klečí na býkovi a zasazuje mu do krku ránu dýkou. Někdy se objevují i ostatní zvířecí pomocníci, o kterých bylo psáno dříve. Králové Pontu  z dynastie Arsakovců se většinou jmenovali Mithridátés. Jeden z nich, Mithridatés VI. Eupatór, byl po roce 74 př. n. l. poražen Římany, a tak se zřejmě tento kult dostal do Říma s legiemi. Římští vojáci roznesli Mithrovo učení do celého Impéria. Samozřejmě, že si ho trochu upravili a celý mýtus pozměnili. Podle Římanů se Mithra zrodil ze skály a nejdříve jej uctívali pastýři a přinášeli mu první kusy nového dobytka a první plody. Když s pomocí psa, mravence, štíra a hada zabil býka, stal se dobrodincem lidstva a po posledním jídle vystoupil se Solem (latinské jméno pro Hélia)  na nebesa. Povšimněte si jasné paralely s křesťanstvím! Mithrovo narození se slavilo 25. prosince (odkud pak asi křesťané okoukali datum narození svého spasitele?).

Celý kult byl přísně zasvětitelský. Bylo nejspíš celkem sedm stupňů, které zasvěcený podstupoval: Corax (Havran), Nymphus (Ženich), Miles (Voják), Leo (Lev), Persus (Peršan), Heliodromus (Sluneční běžec) a nakonec Pater (Otec). Obřady se konaly v podzemních svatyních, zvaných mithraea. Na obřady neměly přístup ženy, ale zajímavé je , že pokud byl věřící otrokem, zúčastnit se mohl. Také je velmi pozoruhodné, že Mithrovo učení v imperiální variantě bylo poměrně dost netradiční. Pokud měl některý vyznavač vyšší stupeň zasvěcení, než třeba jiný, který byl na společenském žebříčku Impéria jinak mnohem více nahoře, byla mu na obřadech (a patrně i v soukromí) prokazována mnohem větší úcta. Mithrovi stoupenci měli po celé Říši svá tajná bratrstva, takže pokud mithraista z Alexandrie přijel například do Londinia věděl, že zde najde nejen souvěrce, ale i pomoc v jakékoliv nouzi. To vše samozřejmě, když prokázal své zasvěcení patřičným heslem a gestem.

Mithranea byla vyzdobena malbou hvězdné oblohy na stropě, sochou boha zabíjejícího býka nebo sousoším, kde po boku Mithry stojí  dva druzi: Kautes, třímající pozdviženou pochodeň a Kautopates, který pochodeň sklání. První symbolizuje jarní a jitřní Slunce, druhý naopak zimní a zapadající Slunce. Takovéto podzemní svatyně  můžeme nalézt skutečně na celém území Impéria, zejména tam, kde sídlily posádky legií. Legionáři Mithru milovali a například v dnešním německém Trevíru se v jejich svatyni našlo i taurobolium, jáma zakrytá  jakýmsi roštem, kde byl nově přijímaný věřící poléván býčí krví (že by předobraz křtu?). Rituálním nápojem, nahrazujícím Sómu, bylo víno. To opět převzali křesťané, jak jinak.

Spasitelský kult Mithtův, byl jasnou inspirací v prvním století našeho letopočtu pro jednu tehdy naprosto bezvýznamnou židovskou sektu. V císařském Římě byl mithraismus kooptován později dokonce do státního Slunečního kultu a Mithra byl ztotožněn s Nepřemožitelným Sluncem – Sol Invictus.

Tento náboženský systém postavil, bohůmžel mimo zákon, Konstantin neprávem řečený Veliký a za jeho vlády se zmocnilo Říma definitivně křesťanství. Ještě Julián Apostata se pokoušel oživit pohanské sluneční kulty, ale to už byla pouze labutí píseň….Křesťané se zmocnili mithriastických obřadů, liturgie a symbolů. Dokonce na místě římské Sluneční svatyně dnes stojí samotný Chrám sv. Petra. Ještě ze středověku se dochovaly zprávy, že do Svatopeterského chrámu někteří věřící vystupovali po schodišti  zásadně pozadu, je to jasný pozůstatek prastaré úctě ke Slunci, kterému se není radno dlouho dívat do tváře….

A Mithra dnes? Můj kamarád, který byl s naším kontingentem na misích NATO, mi vyprávěl, že se setkal s britskými a americkými vojáky, kteří se snaží o renesanci jeho kultu. Takže mýtus tohoto válečnického árijského boha stále žije. Jako Nepřemožitelné Slunce.  Mýtus o bohu světla, cti, odvahy a pravdy. Moc rád bych se dočkal i českých stoupenců Mithrova učení. Kdo ví….

O tom, že se tak stalo nedopatřením a byla za tím naivní snaha o demokratizaci těchto režimů, silně pochybuji. Už jenom proto, že se tomu stále děje např. v Sýrii. Prosazování ekonomických zájmů nadnárodních koncernů je již více realistické, ale i tohle pokulhává, neboť třeba v Egyptě té ropy zase tolik není. Nejspíše to vypadá tak, že někomu vzniklý chaos a radikalizace muslimů z politického hlediska vyhovuje. Někomu, kdo se staví do role hráze vůči radikálním islamistů. Někomu, kdo inicioval masivní příliv muslimů na starý kontinent, aby tuto představu a s ní spojený strach přenesl i do Evropy.

Většina lidí má z tohoto vývoje naprosto oprávněný strach. K těmto lidem se skrze masivní mediální masáž nedostane skutečná příčina tohoto stavu. Jsou tedy ochotni naslouchat „oficiálním“ populistům, kteří pravidelně jejich radikální naděje rozpustí v nicnedělání, k němuž dochází v zájmu těch, kterým se pravidelně klaní s hadrovou plackou na hlavě. Čekat změnu od někoho, kdo vychází z elit a žije za vysokou zdí, je stupidita největšího kalibru. Změna musí přijít z davu a všeobecné vůle. Ne z křečovitých úsměvů úplatných politiků do kamer.

Musíme se oprostit od jednoduchých klišé, jež nám předkládají někteří „pravicoví“ politici, kteří si jezdí na Blízký východ  pro příkazy a finanční almužny. Chce to prostě řešit příčinu, a ne pouze iluzorně „hasit“ důsledky. Zásadní problém je v tom, že jsme někým ovládání a vše co se děje je v jeho režii. Občas sice některé jejich kroky nechápeme, ale oni zřejmě nic nedělají náhodou a vše podřizují snaze o světovládu v souladu s tím, co jim jeden nejmenovaný nenávistný prorok zjevil v poušti.

Pravda, v evropském Barbariku, mimo dosah Helénské civilizace a později Římského impéria byly poměry „divoké“. A to před pádem i po pádu Říma. Ovšem co ve Středomoří? Lze tam tuto jednoduchou a nepřesnou rovnici použít? Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že ne. A poznáme, že nám zase „někdo“ lže. Velkolepá civilizace Řecka a Říma byla před příchodem Jedu z Judeje nepochybně pohanská! V dobách, kdy vyznavači pouštního běsa Jehovi ještě pásli kozy v poušti, tak v Evropě pohané stavěli dodnes obdivované hradby Mykén. Jak je to možné? Inu, asi ti staří pohané nebyli žádné nicky. V dobách, kdy přednášeli Platón a Aristoteles, bádali Pythágoras a Sósigenés, léčili Sóranos a Galénos, maloval Parhasios a sochy, nad nimiž dodnes stojíme v úžasu vytvářeli Feidiás a Ageladés, byla Evropa pohanská. Stavitelé  athénského Parthenonu, římských akvaduktů, Alexandrijské knihovny, Artemidina chrámu v Efesu, Mausolea v Halikarnasu, sochy Dia v Olympii, majáku na ostrově Faros a dalších staveb, které i dnes mají velký význam pro náš svět a dobu, byli pohané. Žádní divoši. Pohané! Nějak to nesouhlasí s tím, co se nám přivandrovalci z Předního východu snaží namluvit. My máme svého Platóna, Vergilia, Senecu, Krytala, Kratina, Charitóna, Euforióna, Euhémera, Epikura, Dikaiarcha a další. Koho měli oni?! Mojžíše…. Pasáka koz a ovcí. Solónův a Periklův zákoník fungoval dobře i bez Desatera. Stejně tak Římské právo.

Řekové a Římané žili ve městech, kde byl naprostou samozřejmostí splachovací záchod, kanalizace a vodovod. Jasně, namítnou žido-křesťané, jejich předkové to nepotřebovali, Mojžíš třísknul svou holí do skály a hned vytryskl pramen! A kam udělat bobana, s tím si „Vyvolený lid“ rovněž starosti nedělal!

Antické národy byly praktikující pohané. Římané měli velmi propracovaný kult předků. V každé římské domácnosti byl alespoň malý oltářík, kde rodina vzdávala hold otcům a matkám, tzv. Lemurům, duchům zemřelých. Každá domácnost také uctívala Penáty – duchy, kteří ochraňují dům (zde se nabízí jasná paralela se slovanským „hospodáříčkem“). Ti byli vedle Jova dokonce bráni za svědky při přísahách státních úředníků a Penáti města Říma byli později povýšeni na úroveň Palládií, ochránců Senátu a Impéria. Lárové byli zase ochránci polí, křižovatek cest a venkovských sedláků (skoro bych řekl, že zastávali funkce podobné severským Álfům). Génius natalis byl potom zase strážcem jednotlivce nebo nějaké skupiny, například kupeckého cechu nebo vojska. Každá legie měla svého ochranného ducha, Genia militis.

Řekům a Římanům se naprosto nijak nepříčilo být zároveň pohany a vytvářet civilizaci!  Stále uctívali Přírodu. Měli své městské a státní bohy, ale i bohy a bohyně (na ty nesmíme zapomínat) venkova a přírody. Pan a Silvanus byli vážení a uctívaní. V každém praménku, potůčku, háji nebo jezírku žily nymfy a najády. Každá řeka či hora měla svého boha nebo bohyni. Bohové a duchové byli nedílnou součástí kultury těchto civilizovaných lidí. Na křižovatkách cest stavěli kupky kamenů, tzv. Hermovky na počest posla Dia. Ostatně toto děláme dodnes a „kamení mužíci“ jsou k vidění i v současnosti.

Antický člověk v jednu chvíli obětoval bohům a za chvíli se začetl  třeba do Homéra. I toto je pohanství.

Tak až se vám zase někdo bude snažit nalhat, že pohanství je „barbarství“ a temnota bez kultury a civilizace, vzpomeňte si na Antiku! Moc pěkně to vystihl dr. Václav Marek v předmluvě ke knize „Antika“ G. Löweho a H.A. Stolla (Orbis 1974):

„Antika! Doba bájných hrdinů a žen tak krásných, že pro ně stálo za to rozpoutat válku či napsat verše, které jejich půvaby ověnčily vavřínem nesmrtelnosti. Dodnes se obdivujeme kráse těch paní, za kterými i nesmrtelní bohové sestupovali z Olympu a naše úcta patří jejich mužům, kteří dokázali s takovou odvahou bojovat, vítězit i umírat. Doba moudrých filosofů, v jejichž  myšlenkách objevujeme stále zrnka věčné moudrosti. Doba umělců, kteří uzavřeli věrné přátelství s krásou, jak nám dávají poznat jejich nesmrtelná díla. Doba, která zrodila základy umění, vědy, filosofie i práva, ze kterých vyrostla evropská kultura….“

Argument novolevičáků, že je tomu v důsledku sociálního znevýhodnění či rasismu většinové společnosti je stejně směšný jako prorežimní web antifa.cz. Ona je pravda spíše přesně opačná. Když nebudete držet vzteklého psa zkrátka, tak vám přirozeně zvlčí. Když budete někomu, kdo parazituje na většinové společnosti, vtloukat do hlavy, jak je báječný a za jeho problémy mohou pouze ti ostatní, dopadne to stejně. A pak už může být mnohokrát pozdě hledat bič. Zdivočelé stádo bude trhat ovce a kolikrát ani ne z hladu, prostě jen tak pro svou zábavu.

Proč naše civilizace směřuje k tomuto podivnému stavu je těžké říci? Pro fungování bezohledného kapitalismu tato situace výhodná není. On potřebuje poslušně pracující ovce, a ne neklidné stádo obávající se o svůj život. Navíc stále více studií ukazuje ekonomickou nevýhodnost přistěhovalectví a že by si to finančníci – mágové čísel neuměli spočítat, pochybuji. Zřejmě se jedná spíše o úlitbu či vzájemný kšeft s neomarxisty. My vám umožníme budovat váš sen o multikulturní všemi barvami zářící společnosti a vy nás necháte bezbřeze vyždímávat společnost. Nebudete si všímat vykořisťovaných zaměstnanců a raději si založíte nadační byznys skrze všemožná individua a menšiny.

Symbióza jak řemen. Jenže ono není nic věčného. I to dokonalé fungující soukolí potřebuje mazivo a tím jsou v dnešní době jedině peníze a ty vzhledem k rozežranosti elit již nestačí. Zatím se bere té slušné pracující většině, jenže ona už začíná být tak trochu naštvaná a zde navíc tváři tvář reálné kriminalitě již ani mediální masáž nezabírá. Střední třída je odírána státem a jeho systémem a navíc k tomu terorizována kriminalitou. Lidé nejsou zase tak hloupí, aby si neuvědomili, že současným stavem je vinen korupčnický režim a jeho ideologičtí poskoci (od liberálů až po antifašisty).

Zatím se nechají zblbnout mediálními revolucionáři (Věci veřejné, Babiš, Okamura atd.). Jenže dříve či později přijdou na to, že kosmetické změny nepomohou. Pak přijde skutečný revoluční kvas a občané si snad vzpomenou na to, kdo je současným režimem postihován a ostrakizován.

Doba, ve které nyní žijeme, vyvíjí na jednotlivce čím dál větší tlak, přičemž dle mého názoru je tohle záměr systému, který tak kalkuluje s tím, že lidé nebudou řešit věci podstatné nýbrž záležitosti konzumu. Reklamy nás dnes a denně masírují, jsme zaplavováni mediální masáží, co všechno nutně potřebujeme k životu, že bez nejnovější LCD televize, bez nového modelu auta, bez značkové kosmetiky, bez úžasně výhodného úvěru a dalších sraček se prostě neobejdeme a náš život tím pádem bude prázdný a nenaplněný.

Mnoho lidí tomuto tlaku podléhá, mají prostě potřebu jít s davem a dobou a být ,,in‘‘. A mnoho lidí na to také nakonec doplatí a ocitne se v nekonečné spirále půjček, hypoték a je semleto novým odvětvím průmyslu zvaným vymáhání pohledávek, který je schopen člověka kvůli korunovému nedoplatku oholit o měsíční výplatu. Žijeme také ve velké éře demokracie, humanismu a multikulturalismu, kdy jsou si údajně všichni lidé rovni a všichni mají stejná práva.Je tomu skutečně tak? Při bližším pohledu musí jasně vyjít najevo, že jsou rovní a rovnější, a pak ještě novodobá elita, kterou nazývám nejrovnější. Lidé byli degradováni na čísla v systému a mají hlavně plnit roli poslušného stáda ovcí. Dle mého názoru dosáhla vláda demokracie svého zenitu a stala se absolutně prázdným pojmem, který slouží spíše jako záštita k tunelování státních rozpočtů a k ochraně neschopných a jiných rádoby spoluobčanů. Vláda demokracie se dostala do pozice, kdy chrání práva a nároky menšin bez ohledu na jejich přínos společnosti, ohánějíc se jakýmsi vyšším mravním principem.  Je nám z velkých západních demokracií vyčítán náš vztah k menšinám a přistěhovalcům, je nám předhazováno, že jsme rasistická země a že terorizujeme cikány. Zvláštní je tenhle pohled ze zemí, kde mají s těmito menšinami obrovské problémy a vydávají miliardy ročně na dávky pro nepracující přistěhovalce. Myslím, že tohle je jedna z mála věcí, za kterou můžeme být rádi, za to, že zde nemáme zatím takové problémy jako například ve skandinávských zemích, kde např. v Norsku policie zamlčuje a falšuje údaje o kriminalitě přistěhovalců. Doufám, že tahle doba zde nikdy nepřijde…

Pokud tedy jedinec odolá všem těmto pastím a nástrahám, prohlédne a nechce mít s tím vším nic společného, tak si zákonitě musí položit otázku: jak dál? Kudy vést další kroky, kam směřovat svůj život? Zůstat osamělým ostrovem nebo hledat podobně smýšlející? A vzhledem k tomu, že je člověk tvor sociální, tak povětšinou hledá sobě podobné. Myslím, že pomalu nastává začátek konce naší moderní společnosti v podobě, jak ji známe. Nastává konec éry pseudohumanismu a prázdných slov. Nastává čas, kdy člověk člověku bude vlkem víc než kdy jindy, a to nemyslím z křesťanského pohledu, nýbrž v pravém významu tohoto rčení. Od vlků se můžeme v mnohém poučit. Lidé a vlci mají k sobě blíž než si může kdo myslet.

Jako jednu z mála cest já osobně vidím návrat ke kmenovým spolkům či klanům, ať už rodinným či tvořeným lidmi sdílejícími stejné hodnoty a bohy, kdy by nějaká forma státu byla řízená radou nejmoudřejších ze všech klanů. Chceme-li zachovat evropské dědictví je tohle jedna z mála voleb které se nabízí. Jinak budeme semleti náporem hord uctívačů nejrůznějších proroků a falešných mesiášů, kteří s námi nebudou mít slitování. Buď se jim postavíme tady a teď, nebo veškerá moudrost a odkaz staré Evropy bude rozdrcen na prach multietnickým šílenstvím, které se ve své svaté pseudohumanistické víře neštítí zničit vše, co zavání starými obyčeji a zvyky našeho lidu. Zde je totiž Evropa, byla a snad i bude. Zde není poušť Sinajská ani Mojžíšovy hory, kde by nám falešný prorok zjevil desatero přikázání. My nejsme vyvolený národ. My jsme evropské národy, i když mnoho mezi sebou smíchané, ale stále indoevrospké a v tom je naše síla!

Tenhle článek bez ohledu na výhrady, které k němu budete mít berte jako výzvu. Výzvu pro všechny, kteří mají srdce plná vzdoru a odporu. Zvažte své možnosti a zapojte se jakoukoliv formou do boje proti současnému systému a zřízení!  Je nejvyšší čas na změny protože může být i hůře.

Ron McVan – Nářek Válečníka

Nech je spát, velký Wotane!

Ty, kteří neví nic. Ty, kteří se ničeho neodváží.

Oheň uvnitř jejich árijské duše dávno vyhořel.  

Bez kormidla se zmítají

Postrádajíce odvahu předků

Průměrnost nikdy neporozumí Tvému volání

Ano – nech je spát!

Bezohlední, vypočítaví, zbabělí

Jak slepí jsou k zákonům přírody

Ani pravda s nimi nehne

Ani pýcha jim podobných

To nejsou lidé

Jsou to jen mechanické stíny

Oživené v hranicích prázdného věku bez kořenů!

Ano – oni spí, oni spí.

A když dobří umírají v boji za svobodu,

Oni spí v rukou svírajíce přesýpací hodiny života

A beze studu klekají před cizími bohy,

Na světě, který si nezasloužili

Na tomto světě,

Který kdysi znal

Tolik Zlatých Věků.

(výňatek z díla Temple of Wotan)

3.Nordici v Indii: klasická indická civilizace – základy moderní matematiky a umožnění matematizace přírodních věd

Když divocí Árjové vtrhli do Indie, rozvrátili zbytky harappské civilizace, která, ač tehdy v hlubokém úpadku, na základě dědictví vytvořeného svými bílými mediteránními tvůrci nebyla ještě zaniklá zcela a v některých ohledech dokonce zdegenerovaní Harappané díky do určité míry udržovanému odkazu svých bílých předků stále ještě převyšovali v té době vcelku zaostalé nordické nájezdníky. Jejich prvotní nájezdy jsou tak scénářem zničení kultury energickými, ale relativně zaostalými barbary – sice již kultury upadlé, ale stále je ještě v mnohém převyšující.  

Ovšem jak ukazuje jazyk nebo některé řemeslné dovednosti, nebyli rozhodně příchozí Árjové zaostalými primitivy a jejich poměrná zaostalost pramenila z jejich kočovného a válečnického životného stylu. Poté, co se začali usazovat v úrodných indických nížinách a kultivovat své návyky, bylo rozvinutí jejich vrozených nadání a kvalit jen otázkou času. A tak se původní dynamičtí a zaostalí árijští barbaři začali postupem doby měnit v tvůrce nové velké bílé civilizace – árijské klasické Indie.

Indický historik D. D. Kosámbí (in Krušina, 2000, s. 75) shrnuje: „Podobali se ničivé záplavě, která zúrodňuje půdu, aby vydala novou úrodu.“

Později samozřejmě do pokladnice klasické indické kultury přispěli i příslušníci dalších bílých kmenů.

 Matematika

Árijští Indové se ve své době stali skutečnými mistry matematiky; Evropu předběhli o celá staletí, ne-li o jedno tisíciletí, když některé části matematiky propočítali zcela nezávisle a dlouho před Evropany. Prvním indickým matematikem byl pradávný, téměř mýtický Baudhájana, asi ze 7. století pnl. Proslul hlavně svou geometrií, ale dokázal už velmi přesně vypočítat odmocninu ze dvou a ze tří. Nezávisle objevil Pýthagorovu větu, o níž píše ve své Šulvasútře. O ní se ostatně zmiňují i další pradávní učenci jako Ápastamba a Kátjajana. Je dokonce možné, že tato poučka k Pýthagorovi dorazila z Indie a není jejím pravým objevitelem. Největším indickým matematikem byl Árjabhata (476-), narozen zřejmě v Patáliputře. Árjabhata například dokázal spočítat Ludolfovo číslo na čtyři desetinná místa, jeho následovníci dokonce na devět; ve svých dílech pracoval s hodnotou nuly a nekonečna, téměř moderním způsobem řeší lineární rovnice, užívá kvadratických rovnic. Další indičtí matematikové objevili Pythagorovu větu, sinus, cosinus atd.

Na Árjabhatu navázal v 6. století Varahamihíra a v 7. století Brahmagupta, který první zpracoval vědecký rozbor pojmu nuly i její užívání v číselném systému ve svém díle Bráhmasphutasiddhánta. Z Árjabhaty vycházel i matematik Šrídhara ve svém díle Pátíganita, z přelomu9. a 10. století, kde řeší praktické záležitosti jako kupecké počty či úrokovou míru. Řeší se tam však i problematika neurčitých rovnic druhého stupně, aritmetické a geometrické řady apod.

Na Varahamihíru a Brahmaguptu navázali v 9. století Mahávíra a ještě ve 12. století Bháskara. Ten jako první stanovil systematické základy algebry.

Nepochybně největším přínosem nordických Árijců a jejich bílých potomků je vytvoření desítkové soustavy a převratného pojmu nuly (prostřednictvím Arabů, kteří toto pouze převzali, se obojí dostalo do Evropy – odtud matoucí název „arabské číslice“ – ne náhodou říkali Arabové matematice hindisat – „indická“). Tím byl položen základ moderní matematiky a velmi ulehčen rozvoj exaktních věd.

Zbavitel cituje A. L. Bashama (1985, s. 186): „Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit. Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádného systému římských číslovek. Neznámý muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli bereme jeho objev jako samozřejmost, byl dílem analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více post, než se mu zatím dostalo“.

I francouzský matematik a astronom Pierre S.La Placebyl systémem Indů nadšen (in Miltner, 1978, s. 248): „Tato hluboká a významná myšlenka, jež se nám dnes zdá tak jednoduchá, že začasté nechápeme její skutečný dosah, zjednodušila a usnadnila i ty nejsložitější výpočty.“

Astronomie a fyzika

Ve své slavné knize Árjabhatíja rovněž Árjabhata konstatuje, že zatmění Měsíce je způsobeno stínem vrženým Zemí, že Země obíhá kolem Slunce a že se Země otáčí kolem své osy. Více než tisíc let před evropskými astronomy tak formuloval některé základní teze moderní astronomie. Indičtí astronomové dokázali přesně vypočítat délku slunečního roku. A dokázali přesně vypočítat i délku lunárních měsíců a dobu zatmění Slunce a Měsíce. Znali planetu Merkur, která je ze Země těžko pozorovatelná.

Roku 628 napsal Brahmagupta ve své Brahmasiddhántě (Brahmově učebnici astronomie), že padání věcí způsobuje zemská přitažlivost – více než tisíc let před Newtonem.

 Literatura, divadlo, právo, státověda a filosofie

Pověstnou se stala rovněž indická literatura. Nejstarší památkou jsou árijské védy a upanišády. Buddhismus a džinismus přinesly epické eposy, zejména Mahabharátha a Ramajána. Vedle literatury buddhistické se stala významnou i literatura džinistická a hinduistická. Na královských dvorech se rozvíjela básnická tvorba. Rozvíjela se i próza . romány a tradiční epická literatura. Rozsáhlá byla i literatura historická – kroniky Kalhana a Rádžaranginí – Proud králů, a stejně tak vědecká – gramatická a právní.

Nejvíce v oblasti literatury a dramatu vynikl velký staroindický básník Kálidása, tvůrce eposů i divadelních her. Dalšími významnými autory byli Amaru, Bharthari a Bilhana.

V Indii se rozvíjela i filosofie, v jejímž rámci se vyčlenily školy idealistů a materialistů. První považovali za opodstatněné i nemateriální jevy a v poznávání upřednostňovali racionalismus, logické úsudky a teorii, materialisté naopak bytí redukovali na hmotné materiálno a za jediný smysluplný zdroj poznání považovali přímé pozorování a zkušenost-empirii. Ke vzniku podobných názorových proudů a jejich vzájemným rozporům došlo později i v západní filosofii.

Prvním filosofem v Indii byl Uddálaka, žijící snad už v 7. století pnl. Jeho výklad světa je převážně materialistický a je prost magie. Pak se tedy zdá, že je vlastně prvním skutečným filosofem na světě, který ještě před řeckým Tháletem vysvětloval svět na základě racionálních úvah a bez božího vlivu.

Nejvýznamnějším materialistickým filosofem je Dhíšána z asi 6. století pnl., který za jediný spolehlivý zdroj poznání považoval pozorování a napadl autoritu véd. Nadpřirozeno, bohové, oběti a spása pro něj byly jen pověry. Je zřejmě prvním důsledným ateistickým a materialistickým filosofem.

Indičtí filosofové se zabývali i teorií poznání a formální logikou.

Indická civilizace rovněž již před dvěma tisíciletími vytvořila jako první na světě divadelní básnická dramata a komplexní divadelní teorii. Poetiku staroindického divadla určovala Učebnice dramatického umění (Natjašástra), která se zabývá nejen dramatem, ale i dramatickým textem, typy postav v dramatu, jevištěm, divadelními budovami, hudbou i hereckým projevem. Jde o první ucelenou divadelní teorii na světě.

Staroindické divadlo se stalo součástí života nejvyšší bílé aristokratické vrstvy už v době počátku našeho letopočtu. Hlavními náměty pro básnická dramata byly mytologické i světské eposy z dřívějších dob, zejména z dob invaze a usazování Árijců. Nejvýznamnějšími dramatiky se stali Šudraka (3.-4. stol.) a zejména Kálidása (4.-5. stol.). Posledními významnými dramatiky se stali Harša (7. stol.) a Bhávabhúti (8. stol.).

 Medicína

Zakladatelem indické racionální medicíny se stal Atréja, v 7. století pnl. se stal slavným profesorem na univerzitě v Takšašile. Na něj navázal Agnivéša, jeho nejlepší a nejvýznamnější žák.

Nejvýznamnějšími představiteli indické medicíny pak byli Sušruta a Čárala, který žil a působil rovněž v Takšašile. Oba už vytvořili něco jako logické dělení chorob. Čaraka rozlišuje choroby na vrozené, získané a nakažlivé, Sušruta zase na náhodné, tělesné, duševní a přirozené.

Indická medicína se vyznačovala velkým důrazem na hygienu a prevenci chorob. Indická Ajurvéda (věda o životě) obsahuje osm oddílů, jimž by se lékařství mělo věnovat – např. chirurgie, duševní choroby nebo léčiva.

Přestože pitva byla v Indii zakázána (mrtvé tělo bylo nečistým objektem), nebyla úplně neznámou praktikou, jak o tom svědčí slušné anatomické znalosti staroindických lékařů. Velký důraz byl kladen i na osobnost lékaře a jeho kladný přístup k pacientovi, obětavost, diskrétnost; šlo vlastně do jisté míry o obdobu Hippokratovy přísahy.

Největších výsledků dosáhla v oblasti lékařství staroindická chirurgie. V tomto oboru zřejmě překonala celý tehdejší svět a některými zákroky doslova předběhla svou dobu. Běžně se prováděla náprava zlomených a vykloubených končetin, úrazů nosu, uší a rtů, císařský řez, plastická chirurgie, operace očního zákalu, používání protéz po ztrátě ruky či nohy. Ještě v 18. století se údajně britští lékaři učili od indických dědiců starověké medicíny (ajurvédiků) operacím nosu.

Indické lékařství rovněž znalo velké množství léčiv z rostlin nebo minerálů.

 Umění a architektura

Indické sochařství a malby dosáhly vysoké umělecké a estetické úrovně. V indickém sochařství stála v popředí umělcova zájmu lidská postava, oprošťující se od reliéfního pozadí. U mužských postav Buddhy a hinduistických bohů je kladen důraz na vyjádření jejich vnitřního míru a soustředěnosti – postavy mají přivřené oči a semknuté rty. Naproti tomu ženské postavy polobožských víl, tanečnic a vůbec žen jsou vymodelovány s příznačnými plnými tvary, majíc vyjadřovat smyslnost a erotismus. (14)

Rozvíjely se i nástěnné malby a iluminace, často vysoké umělecké kvality.

Na severozápadě působila v 1. – 5. století gandhárská škola s buddhistickou tematikou, silně však ovlivněna západním antickým uměním. Základní estetické a ikonografické normy byly zavedeny za vrcholného období kultury guptovské dynastie (4. – 5 století).

V architektuře existovaly tři základní architektonické typy – stúpa (mohyla), čaitja (svatyně) a vihára (klášter). Zpočátku se stavělo zde dřeva, později už z kamene i cihel. Rovněž se rozvíjela svérázná skalní architektura – působivé chrámy vytesané do skal – skalní chrámy v Elóře a Mahábalípuramu se vyznačují bohatou plastickou výzdobou. Od 13. století se s islámem v Indii rozvíjel nový typ architektury – mešity, paláce, náhrobky.

(O architektuře a stavitelství více viz dějiny v rámci kap. III.).

 Existují i další doklady o pozoruhodné úrovni indické civilizace. Jedním z nich je přes sedm metrů vysoký železný sloup na předměstí Dillí vedle Kutub Mínáru. Je z čisté oceli, jakou by v Evropě byli schopni vyrobit až na konci 19. století, odolné vůči korozi a dokládá vysokou úroveň znalostí staroindické metalurgie.

V teorii hudby dokázali bílí Indové koncipovat čtvrttóny a oktávu dělí na dvaadvacet mikrotónů zvaných šruti. V chemii se Indové věnovali hlavně výrobě léků. Dochovaly se i pozoruhodné fyzikální teorie a spekulace o hmotě a její podstatě.

 4.Úpadek indické kultury

Bháskarovo koncipování základů algebry ze 12. století se stalo labutí písní indické matematiky, neboť již počátkem 2. tisíciletí se její další vývoj navždy zastavil – a to se v té době týkalo i ostatních oblastí indické vědy a kultury. Miltner (1978, s. 255): „Ale s počátkem 2. tisíciletí našeho letopočtu tvůrčí schopnosti Indů jako by usínaly. Tvorba sice pokračovala, avšak bylo objeveno jen málo nového, opravdu nového; byly to spíš jen takové hříčky, které by sice mohly být zobecněny a využity, leč to se nestalo.“

Úbytek bělochů a celkové snižování genetických kvalit populace se začaly v Indii stále zřetelněji projevovat. Několik dalších civilizačních vzestupů Indie již bylo vždy spojeno s novým přílivem bělochů ze severozápadu. Původní indická kultura tak stále více podléhala cizím vlivům.

5.Zmizení bílých a dysgenický trend – konečný úpadek Indie

Postupné mizení bělochů v indické populaci, potomků bílých migrací od Árijců až po Moguly, kvůli míšení s tmavšími nižšími třídami, úpadku porodnosti a přednostnímu vymírání nejschopnějších z těchto bělochů vedlo k všeobecnému úpadku indické civilizace od přelomu1. a2. tisíciletí. Od vpádu mogulských muslimů se již Indie nedočkala dalšího přílivu bílé krve, který by mohl indickou civilizace alespoň na čas opět pozvednout.

Vedle toho došlo i k obecnému snižování genetických kvalit populace a úbytek bílé elity byl doprovázen početním nárůstem nižších tmavých tříd: indická vzkvétající kultura a ekonomika umožnila explozi porodnosti nejnižších tříd, které byly navíc v Indii díky přítomnosti tmavých rasových elementů početné už od pradávna. Prosperita způsobila dysgenický trend, který doprovází všechny vyspělé civilizace, dnešní Západ nevyjímaje. Ten se zejména od počátku 2. tisíciletí v Indii projevoval stále zřetelněji.

III.Apendix: Zbytky bělošského genofondu v Indii a tmavá většina – problematický  vzestup  současné  Indie – kontrast  ekonomického  boomu  a chudoby

 Dávný početný mediteránní element, opakované bílé invaze tvořené především nordiky, přirozený sklon k rasové endogamii kvůli rasovým rozdílům i etnocentrismu a kastovní systém však vedly k tomu, že i přes několik tisíciletí míšení se v Indii do dnešních dnů udrželo určité množství bílých lidí a lidí s převahou bílé krve. Právě tito lidé tvoří převážnou většinu indických elit, které díky vlohám zděděným po dávných mediteránních a nordických běloších vytvořili dnešní ekonomický vzestup Indie.

Nicméně, celkový genetický a kulturní úpadek Indie to nemůže změnit. Indie jako celek zůstane již navždy chudou a zaostalou zemí (průměrné IQ populace je okolo 82). Menšina převážně bělošské elity nemůže udělat všeobecně prosperující vyspělou společnost ze země, jejíž obyvatelstvo tvoří převážně tmavé nebílé masy. K tomu se přidávají problémy spojené s multietnickým a multikulturním složením obyvatelstva, vedoucí k sociálnímu napětí.

Pestrý rasový mix v dnešní Indii, výsledek tisíců let migrací a rasového míšení, popisuje Komárek (2005, s. 61): „Pochopitelně je obyvatelstvo tak velkého území variabilní nejen regionálně, ale i v rámci jedné lokální populace – v barvě kolísá mezi lehkou hnědí italského typu a úplnou černí, typově ryze od ‚evropských‘ obličejů po ty s výraznou příměsí malajského typu (s tou barvou to není v Indii tak zcela neutrální – populární herci z bombajského Bollywoodu jsou většinou velmi světlí a světlá barva bývá i v seznamovacích inzerátech zdůrazňována jako přednost – i původní označení pro kastu, varna, znamená barvu). Většina lidí je sice menší a štíhlejší než Evropané, ale na jihu v Kerále je k vidění řada mužů až dvoumetrových. Jen barva očí a vlasů je jednotná, a to černá, respektive tmavě hnědá. Náběhy k ryšavosti či očím zeleným, v Íránu ještě časté, jsem zahlédl jen asi dvakrát.“

Komárek popisuje i ostré sociální a psychologické kontrasty v indické populaci nepochybně související s multirasovým složením obyvatelstva (2005, s. 74): „I Indie má, tak jako carská Rus, svou noblesu a ‚ostrůvky pozitivní deviace‘ špičkových vědců a umělců utopené v mase slaměného venkova. (…) Na rozdíl od Rusů působí většina Indů jakoby mladě a nedospěle, zálibou v pestrých cetkách a titěrnostech i řadou představ o světě jako věční pubescenti či postpubescenti.“

Navíc za indickým vzestupem nestojí pouze nepočetná domácí elita, ale zčásti i vnější stimuly – přístup k moderním západním technologiím, nápodoba moderních západních institucí a zahraniční kapitál. Rovněž se zdá, že není tak nadaná jako elity na Západě, jsouce již poněkud promíšena.

Už dnes se projevuje, že vzestup Indie nebude zas tak impozantní. Růst je o mnoho nižší než například v sousední Číně, společnost stále sužují problémy jako obrovská míra korupce či užívání drog. V oblasti technologií Indové místo vlastní invence spíše přejímají ze Západu a dělají servis západním firmám v méně kvalifikovaných činnostech. Země nemá vlastní hi-tech průmysl, soustředí se na obchod a služby. To je na supervelmocenské ambice málo.

Kromě toho proces, který vedl k definitivnímu úpadku indické civilizace na přelomu 1. a 2. tisíciletí, v Indii probíhá i nadále. Mizení převážně bílé elity kvůli nižší porodnosti a jejímu míšení s nebělochy, rychlý početní vzestup nízkých tmavých tříd, dnešním zvyšováním životní úrovně v Indii ještě stimulovaný a celkový dysgenický trend nakonec zlomí i dnešní indický vzestup a nasměruje Indii k totálnímu úpadku. Ekonomika nemůže přebít zákonitosti demografie a genetiky.

 Indie jako celek a v jádru zůstala a zůstává takovou, jak ji determinuje její barevné obyvatelstvo se svojí vrozenou mentalitou už po jedno až dvě tisíciletí – od doby, kdy tam převážilo. Komárek (2005, s. 67): „Islám i evropanství sice Indii jaksi zasáhly, ale ‚poindičtily‘ se a ve své nejvlastnější podstatě ze subkontinentu sklouzly jako voda z kachny – na hlubších rovinách Indie zůstává Indií takovou, jakou byla řekněme před dvěma tisíciletími.“

 Dysgenický trend v Indii probíhá i nadále. Komárek (2005, s. 64): „Za dusných nocí pak v temných zákoutích města vzniká další, ještě početnější generace společensky nepoužitelných, kteří budou svůj život trávit na ulicích a spát na dopravních ostrůvcích uprostřed proudů aut. Je vždy drásající pohled na příslušníky nejnižších kast, jak s odvrácenou hlavou ‚šúrují‘ či drobnými košťátky metou podlahy v restauracích, děti z těchto vrstev, často oligofrenní či alespoň těžce zanedbané, se po čtyřech pohybují po podlaze vlaků a starými hadry je vytírají.“

 Jedním z velkých problémů moderní Indie je korupce a přebujelá byrokracie a celkově nízká inteligence indické populace ji bude navždy brzdit. Komárek (2005. s. 69): „Indie je rovněž největším parkinsonovským rejdištěm světa, zemí, která dovedla byrokracii co do bizarnosti a samoúčelnosti k nejvyšším metám (stát má velký počet nejen úředníků, ale i úřednic, ba i policistek). Korupce a parazitismus státního sektoru je chronickým problémem a v novinách se občas objevují články volající po čínské cestě, či alespoň po prezidiálním systému amerického typu – ještě před deseti lety byl v Číně a Indii hrubý produkt na hlavu zhruba stejný, teď je ten čínský více než dvojnásobný. V demokracii, byť jakkoli deformované, problém však asi neleží – muslimský Pákistán a Bangladéš, kdysi součást téže jednotky, jsou už po léta vojenskými diktaturami a vede se jim hůř nežli Indii samé. Obecně se zdá, že asijské země prosperují až na výjimky (Singapur) tím lépe, čím méně byly kolonizovány Evropou – Japonsko a Thajsko vůbec, Čína jen neúplně a tak dále, až nejdéle obsazená Indie vypadá poměrně nejméně utěšeně.“

Rozporuplnost dnešní Indie shrnuje takto (s. 71): „Asie obecně a Indie zvláště přes všechen dojem z ‚dezorganizace‘ nakonec funguje a nedostatkové zdroje civilizační povahy dobře využívá – nikdy nevidíme jet autobus, aby nebyl obsazen do posledního místečka apod. Nedá se říci, že by Indie v ničem neprosperovala, ale v celkové mozaice převládá rozklad a chátrání, patrné zejména v centrech velkých měst, nad novotvořením (úřady a banky jsou často uvnitř vybaveny neuvěřitelně bědně a nejednou jsem si vzpomněl na někdejší kancelář rektora univerzity v Baku, až na stůl se třemi telefony zel prázdnotou). Kupodivu se v Indii velmi daří programování a kompjútrům a v nejedné škole s děravou střechou se vyučuje základům komputáže podle manuálů firmy IBM (indické děti se ve škole velmi snaží dosáhnout co nejlepších výsledků a zaujmout pak ve společnosti co nejvyšší příčku – nějak to ale silně připomíná tradiční memorování posvátných textů, skutečný zájem je spíše výjimka než pravidlo). Při hlubším zamyšlení není celkem divu – indická intelektuální tradice, snující komplikované metafyzické systémy s velkou logickou provázaností a okázale ignorující smyslově vnímatelní svět jako klamný závoj Mája, se k tomu ideálně hodí (Indie, od starověku proslulá svou matematikou, dala světu i řadu vynikajících fyziků, třeba Ramana či Boseho). V duchu této tradice je Indie, na rozdíl od Číny, překvapivě nevnímavá k mnohým jevům z řádu fysis, zejména indické okrasné zahradnictví a pěstování květin jsou vyloženě k pláči. I vůči okolí se jeví zvláštní lhostejnost a nelze se vynadivit, jak městští ‚street people‘ beze všeho odpočívají a spí uprostřed nejrušnějších křižovatek, snad je to výraz úplné rezignace.“

 Vcelku je zřejmé, že Indie, kdysi místo dvou velkých bílých civilizací, se již nikdy nepozvedne k všeobecnému rozkvětu.

Celý článek si můžete stáhnout v naší knihovně.

poznámky:

(14) Otevřené sexuální motivy v indickém sochařství a reliéfech mohou být indikátorem obecného uvolňování sociálních norem, což mohlo přispívat k míšení mezi ještě převážně bílými vyššími kastami a nižšími tmavými kastami a rovněž tak obecně k vyšší porodnosti tmavých nižších vrstev.

 POUŽITÉ ZDROJE

 Literatura

Miltner, Vladimír: Indie má jméno Bhárat, Panorama, Praha 1978.

Wheeler, Mortimer: Dávná civilizace v údolí Indu, Mladá fronta, Praha 1973.

Zbavitel, Dušan: Starověká Indie, Panorama, Praha 1985.

Pollak, Kurt: Medicína starověkých civilizací, Orbis, Praha 1973.

Schreiberovi, Hermann a Georg: Zaniklá města, Vyšehrad, Praha 1977.

Haughton, Brian: Tajemství minulosti, Alpress, Frýdek-Místek 2007.

Jones, Richard, Anderson, Matthew et al.: Guinessova encyklopedie historie světa, Volvox Globator, Praha 1998.

Heyerdahl, Thor: Operace Tigris, Smena, 1984.

Bič, Miloš: Při řekách babylónských, Vyšehrad, Praha 1990.

Vidal-Naquet, Pierre et al.: Dějiny lidstva, Mladá fronta – Argo, Praha 1999.

Kinder, Hermann a Hilgermann, Werner: Encyklopedický atlas světových dějin, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

Smith, Grafton Elliot: Dějiny člověka, Jan Laichter, Praha 1932.

Kilian, L.: Zum Ursprung der Indogermanen, Bonn 1983.

Wolf, Josef: Lidé celého světa, Práce, Praha 1979.

Krušina, Zdeněk, Tajné dějiny lidstva 1, Eminent, Praha 2000.

Souček, Ludvík: Tušení stínu, Českoslovanský spisovatel, Praha 1974.

Komárek, Stanislav: Leprosárium, Petrov, Brno 2005.

Greaves, Robert: Řecké mýty, Československý spisovatel, Brno 2010.

Westwoodová, Jennifer: Atlas záhadných míst, Knižní klub, Praha 1994.

Klíma, Otakar: Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha 1977.

Geiss, Imanuel, Dějiny světa v souvislostech, Ivo Železný, Praha 2005.

Lamb, H.: Genghis Khan: The Emperor of All Men, Thornton Butterworth, London, 1928.

Lamb, H.: Tamerlane: The Earth Shaker, Thornton Butterworth, London, 1929.

Brent, P.: The Mongol Empire: Genghis Khan, His Triumph and his Legacy, Weidenfeld & Nicolson, London 1976.

Bakalář, Petr: Psychologie Romů, Votobia Praha, Praha 2004.

Krása, Miloslav et al.: Indie a Indové: Od dávnověku k dnešku, Vyšehrad, Praha 1977.

Klíma, Otakar: Společnost a kultura starověké Mezopotámie, Nakladatelství čs. Akademie věd, Praha 1962.

Mackenzie, Donald A.: Indian Myth and Legend, 1913.

Muir, John: Originál Sanskirt Texts, 1858.

Menghi, Martino: Encyklopedie starověkého Řecka, Perfekt, Košice 2003.

Günther, Heil: Indie, Rebo productions, Praha 2006.

Kotas, Jiří V.: Klaus a jeho éra – kap. Historický exkurz II. – Václavu Klausovi pro informaci, s. 159-167, Adonai, Praha 2003.

Studie, články, internetové zdroje

Marshall, J.: Mohendjo-Daro and the Indus Civilization, kap. 11, London 1931.

Kahn, F. A.: Indus Valley Civilization. In: Cultural Heritage of Pákistan, Karachi 1966, s. 11.  Kumar, G. D.: JIES, 1, 1973, s. 66 – 67.

Dočkalová, Martina: Blonďáci z Hindukúše, Svět 8/2011, s. 24-25.

Coon, Carleton Stevens: The Races of Europe, The Macmillan Company,  New York 1939.

http://www.theapricity.com/snpa/racesofeurope.htm

Jobling, Mark A. a Tyler-Smith, Chris: Nature Reviews Genetics, August 2003, Vol 4, č. 8, s. 598-612.

http://www.mindserpent.com/American_History/books/White_History/ychromo.htm

Cooke, Robert: History of Ancient India Conquest Told in Modern Genes, Experts Say, Newsday/San Francisco Chronicle, 26 May 1999 – reference o studii týmu: Lynn Jorde, Michael Bamshad, W. S. Watkins a M E. Dixon – University of Utah; Douglas Wallace – Emory University in Atlanta; B B. Rao, B. V. R. Prasad a M. Naidu - Andora Pradesh University.   http://www.mindserpent.com/American_History/books/White_History/aryangene.htm

Genetická studie mumií Tocharů z Číny

Genetic testing reveals awkward truth about Xinjiang’s famous mummies (AFP), 19 April 2005

http://www.khaleejtimes.com/displayarticle.asp?xfile=data/todaysfeatures/2005/april/todaysfeatures_april37.xml&section=todaysfeatures

Genetická studie o afinitě obyvatelstva západní Číny k Evropanům

Genetic Structure of a 2,500-Year-Old Human Population in China and Its Spatiotemporal Changes, Molecular Biology and Evolution 17:1396-1400 (2000), 2000 Society for Molecular Biology and Evolution

http://mbe.oxfordjournals.org/content/17/9/1396.full

Earlson, Karl: Genghis Khan’s Blue Eyes, dříve na Karl Earlson’s Racial History Research Website.

Racial Types in the Rig-Veda, Aryans in India, Dravidians, Racial Conflict, Blonde Gods, 9. 10. 2011.

http://aryanarchaeology.blogspot.com/2011/10/racial-types-in-rig-veda-aryans-in.html

Minár, Peter: Džingischán: súčasníkmi opisovaný jako vysoký, svetlý a s „mačacími očami“, 3. 2. 2008.

http://beo.sk/historia/314-dzingischan-sucasnikmi-opisovany-ako-vysoky-svetly-a-s-macacimi-ocami

Odkazy na památky

Socha Árjabhaty s bělošskými rysy zde:

http://hu.wikipedia.org/wiki/F%C3%A1jl:2064_aryabhata-crp.jpg

Některá dobová vyobrazení Kušánů ukazující jejich nordickou identitu viz zde:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ku%C5%A1%C3%A1nsk%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e

Dobové vyobrazení Parthů ukazující jejich nordickou identitu viz zde: http://www.fotoatlas.cz/index.php?pg=photo&fotka_id=5346

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:ParthianWarrior.jpg

Dobové vyobrazení Saků/Skythů ukazující jejich nordickou identitu viz zde: http://milasko.blog.cz/0804/kocovni-severoiranci-2-skythove-a-massageti

Mumie Tocharů ukazující jejich nordickou identitu viz zde: http://slavonie.org/2011/10/07/ztraceny-svet-hedvabne-stezky/