Původ Mithrova kultu začíná v Persii. Nejstarší zmínky o tomto bohu najdeme v Avestě. Perští bohové se rozhodli obětovat měsíčního boha Haomu (v sanskrtu Somu), který na sebe bral podobu býka. Chtěli z jeho krve a semene stvořit posvátný nápoj, který by stvořil veškerý život na Zemi a zároveň byl jakýmsi elixírem nesmrtelnosti. Na této rituální vraždě se měli podílet všichni bohové, ovšem bůh světla, Slunce a pravdy Mithra se zdráhal, Haoma byl přeci jeden z nich. Ostatní bohové svého váhajícího kolegu přemluvili a on svého bratra nakonec zabil. Jednal tedy v zájmu většiny, proti zájmu jednotlivce. Skoro bych napsal, že to „bylo pro obecné blaho“.

Mithra býka dostihl a svedl s ním boj. Nebyl na to však úplně sám. Na pomoc mu přišel pes a Ahriman (pozdější zlý duch v Zarathustrismu) seslal štíra, mravence a hada. Tady se nám to trošku zamotává, některé prameny uvádějí, že Ahriman, který ještě tehdy nebyl vyloženě bůh zla, ale spíše lstivý a chytrý excentrik na způsob severského taškáře Lokiho, Mithrovi svou havěť poslal na pomoc. Jiné zdroje (např. Franz Cumont) tvrdí, že Ahriman se chtěl zmocnit býkova semene a krve a nápoj nesmrtelnosti chtěl uzurpovat pro sebe: Proto také štír hryže býka-Haomu na některých vyobrazeních do genitálií, had a mravenec mají vysát jeho krev.

Ať si vybereme kteroukoliv variantu, Mithra nakonec za pomoci oněch zvířat zvítězil a býka usmrtil. Krev býka se proměnila v posvátný nápoj Sómu (cosi na způsob Ambrósie Olympanů), jeho semeno dalo život prvnímu páru dobytka a od něj všem dalším užitečným zvířatům na celé Zemi. Z býkova těla vyrůstají všechny léčivé rostliny a z jeho míchy obilí (toto se velmi podobá severské legendě o vraždě prvotního obra Ýmiho Ódinem a jeho bratry).

Perští králové si vybrali slunečního boha Mithru jako svého osobního a státního boha. Byl to nejen bůh Slunce a světla, který, když projížděl oblohou na svém voze taženém čtyřmi bílými oři, vše viděl a slyšel (podobně jako řecký Hélios), ale i pravdy a ochráncem smluv. V důležité dny mu byli obětováni vybraní býci z celé říše.

Náboženský reformátor Zarathustra (asi 570-500 př.n.l.), který v Persii zavedl v podstatě monoteistický kult Ahura-Mazdy a zakázal zvířecí oběti, vypracoval učení, které odsunulo jiné perské bohy na vedlejší kolej a určilo jim vlastně pozice démonů. Tak se stalo, že jak Indra, tak Ahriman, Mithra a další, původně velmi populární bohové, skončili v Persii jako tlupa obyčejných běsů a zlých duchů.

Samotní Peršané se tedy od svého slunečního boha odvrátili. Jenže za tažení Alexandra Makedonského se s tímto mýtem seznámili Řekové a jako všechno, co se jim líbilo, to začlenili do své kultury. Mithru připodobnili k Héliovi a na antických nálezech je někdy těžké rozlišit, o jakého z těchto dvou původně odlišných bohů se jedná. I když ti dva zase tak odlišní nejsou, patrně se jedná o archetyp původního árijského slunečního boha, který byl společný všem Árijcům (Sol, Svarog,…).

Po Alexandrově smrti se Mithrův kult rozšířil do celého Helénského světa. Velmi populární byl zejména v Malé Ásii, konkrétně v Pontském království.  Zde se objevují první klasická spodobnění Mithry zabíjejícího býka. Bůh je zobrazován jako mladý muž (někdy s vousy) ve frygické čapce. Klečí na býkovi a zasazuje mu do krku ránu dýkou. Někdy se objevují i ostatní zvířecí pomocníci, o kterých bylo psáno dříve. Králové Pontu  z dynastie Arsakovců se většinou jmenovali Mithridátés. Jeden z nich, Mithridatés VI. Eupatór, byl po roce 74 př. n. l. poražen Římany, a tak se zřejmě tento kult dostal do Říma s legiemi. Římští vojáci roznesli Mithrovo učení do celého Impéria. Samozřejmě, že si ho trochu upravili a celý mýtus pozměnili. Podle Římanů se Mithra zrodil ze skály a nejdříve jej uctívali pastýři a přinášeli mu první kusy nového dobytka a první plody. Když s pomocí psa, mravence, štíra a hada zabil býka, stal se dobrodincem lidstva a po posledním jídle vystoupil se Solem (latinské jméno pro Hélia)  na nebesa. Povšimněte si jasné paralely s křesťanstvím! Mithrovo narození se slavilo 25. prosince (odkud pak asi křesťané okoukali datum narození svého spasitele?).

Celý kult byl přísně zasvětitelský. Bylo nejspíš celkem sedm stupňů, které zasvěcený podstupoval: Corax (Havran), Nymphus (Ženich), Miles (Voják), Leo (Lev), Persus (Peršan), Heliodromus (Sluneční běžec) a nakonec Pater (Otec). Obřady se konaly v podzemních svatyních, zvaných mithraea. Na obřady neměly přístup ženy, ale zajímavé je , že pokud byl věřící otrokem, zúčastnit se mohl. Také je velmi pozoruhodné, že Mithrovo učení v imperiální variantě bylo poměrně dost netradiční. Pokud měl některý vyznavač vyšší stupeň zasvěcení, než třeba jiný, který byl na společenském žebříčku Impéria jinak mnohem více nahoře, byla mu na obřadech (a patrně i v soukromí) prokazována mnohem větší úcta. Mithrovi stoupenci měli po celé Říši svá tajná bratrstva, takže pokud mithraista z Alexandrie přijel například do Londinia věděl, že zde najde nejen souvěrce, ale i pomoc v jakékoliv nouzi. To vše samozřejmě, když prokázal své zasvěcení patřičným heslem a gestem.

Mithranea byla vyzdobena malbou hvězdné oblohy na stropě, sochou boha zabíjejícího býka nebo sousoším, kde po boku Mithry stojí  dva druzi: Kautes, třímající pozdviženou pochodeň a Kautopates, který pochodeň sklání. První symbolizuje jarní a jitřní Slunce, druhý naopak zimní a zapadající Slunce. Takovéto podzemní svatyně  můžeme nalézt skutečně na celém území Impéria, zejména tam, kde sídlily posádky legií. Legionáři Mithru milovali a například v dnešním německém Trevíru se v jejich svatyni našlo i taurobolium, jáma zakrytá  jakýmsi roštem, kde byl nově přijímaný věřící poléván býčí krví (že by předobraz křtu?). Rituálním nápojem, nahrazujícím Sómu, bylo víno. To opět převzali křesťané, jak jinak.

Spasitelský kult Mithtův, byl jasnou inspirací v prvním století našeho letopočtu pro jednu tehdy naprosto bezvýznamnou židovskou sektu. V císařském Římě byl mithraismus kooptován později dokonce do státního Slunečního kultu a Mithra byl ztotožněn s Nepřemožitelným Sluncem – Sol Invictus.

Tento náboženský systém postavil, bohůmžel mimo zákon, Konstantin neprávem řečený Veliký a za jeho vlády se zmocnilo Říma definitivně křesťanství. Ještě Julián Apostata se pokoušel oživit pohanské sluneční kulty, ale to už byla pouze labutí píseň….Křesťané se zmocnili mithriastických obřadů, liturgie a symbolů. Dokonce na místě římské Sluneční svatyně dnes stojí samotný Chrám sv. Petra. Ještě ze středověku se dochovaly zprávy, že do Svatopeterského chrámu někteří věřící vystupovali po schodišti  zásadně pozadu, je to jasný pozůstatek prastaré úctě ke Slunci, kterému se není radno dlouho dívat do tváře….

A Mithra dnes? Můj kamarád, který byl s naším kontingentem na misích NATO, mi vyprávěl, že se setkal s britskými a americkými vojáky, kteří se snaží o renesanci jeho kultu. Takže mýtus tohoto válečnického árijského boha stále žije. Jako Nepřemožitelné Slunce.  Mýtus o bohu světla, cti, odvahy a pravdy. Moc rád bych se dočkal i českých stoupenců Mithrova učení. Kdo ví….

O tom, že se tak stalo nedopatřením a byla za tím naivní snaha o demokratizaci těchto režimů, silně pochybuji. Už jenom proto, že se tomu stále děje např. v Sýrii. Prosazování ekonomických zájmů nadnárodních koncernů je již více realistické, ale i tohle pokulhává, neboť třeba v Egyptě té ropy zase tolik není. Nejspíše to vypadá tak, že někomu vzniklý chaos a radikalizace muslimů z politického hlediska vyhovuje. Někomu, kdo se staví do role hráze vůči radikálním islamistů. Někomu, kdo inicioval masivní příliv muslimů na starý kontinent, aby tuto představu a s ní spojený strach přenesl i do Evropy.

Většina lidí má z tohoto vývoje naprosto oprávněný strach. K těmto lidem se skrze masivní mediální masáž nedostane skutečná příčina tohoto stavu. Jsou tedy ochotni naslouchat „oficiálním“ populistům, kteří pravidelně jejich radikální naděje rozpustí v nicnedělání, k němuž dochází v zájmu těch, kterým se pravidelně klaní s hadrovou plackou na hlavě. Čekat změnu od někoho, kdo vychází z elit a žije za vysokou zdí, je stupidita největšího kalibru. Změna musí přijít z davu a všeobecné vůle. Ne z křečovitých úsměvů úplatných politiků do kamer.

Musíme se oprostit od jednoduchých klišé, jež nám předkládají někteří „pravicoví“ politici, kteří si jezdí na Blízký východ  pro příkazy a finanční almužny. Chce to prostě řešit příčinu, a ne pouze iluzorně „hasit“ důsledky. Zásadní problém je v tom, že jsme někým ovládání a vše co se děje je v jeho režii. Občas sice některé jejich kroky nechápeme, ale oni zřejmě nic nedělají náhodou a vše podřizují snaze o světovládu v souladu s tím, co jim jeden nejmenovaný nenávistný prorok zjevil v poušti.

Pravda, v evropském Barbariku, mimo dosah Helénské civilizace a později Římského impéria byly poměry „divoké“. A to před pádem i po pádu Říma. Ovšem co ve Středomoří? Lze tam tuto jednoduchou a nepřesnou rovnici použít? Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že ne. A poznáme, že nám zase „někdo“ lže. Velkolepá civilizace Řecka a Říma byla před příchodem Jedu z Judeje nepochybně pohanská! V dobách, kdy vyznavači pouštního běsa Jehovi ještě pásli kozy v poušti, tak v Evropě pohané stavěli dodnes obdivované hradby Mykén. Jak je to možné? Inu, asi ti staří pohané nebyli žádné nicky. V dobách, kdy přednášeli Platón a Aristoteles, bádali Pythágoras a Sósigenés, léčili Sóranos a Galénos, maloval Parhasios a sochy, nad nimiž dodnes stojíme v úžasu vytvářeli Feidiás a Ageladés, byla Evropa pohanská. Stavitelé  athénského Parthenonu, římských akvaduktů, Alexandrijské knihovny, Artemidina chrámu v Efesu, Mausolea v Halikarnasu, sochy Dia v Olympii, majáku na ostrově Faros a dalších staveb, které i dnes mají velký význam pro náš svět a dobu, byli pohané. Žádní divoši. Pohané! Nějak to nesouhlasí s tím, co se nám přivandrovalci z Předního východu snaží namluvit. My máme svého Platóna, Vergilia, Senecu, Krytala, Kratina, Charitóna, Euforióna, Euhémera, Epikura, Dikaiarcha a další. Koho měli oni?! Mojžíše…. Pasáka koz a ovcí. Solónův a Periklův zákoník fungoval dobře i bez Desatera. Stejně tak Římské právo.

Řekové a Římané žili ve městech, kde byl naprostou samozřejmostí splachovací záchod, kanalizace a vodovod. Jasně, namítnou žido-křesťané, jejich předkové to nepotřebovali, Mojžíš třísknul svou holí do skály a hned vytryskl pramen! A kam udělat bobana, s tím si „Vyvolený lid“ rovněž starosti nedělal!

Antické národy byly praktikující pohané. Římané měli velmi propracovaný kult předků. V každé římské domácnosti byl alespoň malý oltářík, kde rodina vzdávala hold otcům a matkám, tzv. Lemurům, duchům zemřelých. Každá domácnost také uctívala Penáty – duchy, kteří ochraňují dům (zde se nabízí jasná paralela se slovanským „hospodáříčkem“). Ti byli vedle Jova dokonce bráni za svědky při přísahách státních úředníků a Penáti města Říma byli později povýšeni na úroveň Palládií, ochránců Senátu a Impéria. Lárové byli zase ochránci polí, křižovatek cest a venkovských sedláků (skoro bych řekl, že zastávali funkce podobné severským Álfům). Génius natalis byl potom zase strážcem jednotlivce nebo nějaké skupiny, například kupeckého cechu nebo vojska. Každá legie měla svého ochranného ducha, Genia militis.

Řekům a Římanům se naprosto nijak nepříčilo být zároveň pohany a vytvářet civilizaci!  Stále uctívali Přírodu. Měli své městské a státní bohy, ale i bohy a bohyně (na ty nesmíme zapomínat) venkova a přírody. Pan a Silvanus byli vážení a uctívaní. V každém praménku, potůčku, háji nebo jezírku žily nymfy a najády. Každá řeka či hora měla svého boha nebo bohyni. Bohové a duchové byli nedílnou součástí kultury těchto civilizovaných lidí. Na křižovatkách cest stavěli kupky kamenů, tzv. Hermovky na počest posla Dia. Ostatně toto děláme dodnes a „kamení mužíci“ jsou k vidění i v současnosti.

Antický člověk v jednu chvíli obětoval bohům a za chvíli se začetl  třeba do Homéra. I toto je pohanství.

Tak až se vám zase někdo bude snažit nalhat, že pohanství je „barbarství“ a temnota bez kultury a civilizace, vzpomeňte si na Antiku! Moc pěkně to vystihl dr. Václav Marek v předmluvě ke knize „Antika“ G. Löweho a H.A. Stolla (Orbis 1974):

„Antika! Doba bájných hrdinů a žen tak krásných, že pro ně stálo za to rozpoutat válku či napsat verše, které jejich půvaby ověnčily vavřínem nesmrtelnosti. Dodnes se obdivujeme kráse těch paní, za kterými i nesmrtelní bohové sestupovali z Olympu a naše úcta patří jejich mužům, kteří dokázali s takovou odvahou bojovat, vítězit i umírat. Doba moudrých filosofů, v jejichž  myšlenkách objevujeme stále zrnka věčné moudrosti. Doba umělců, kteří uzavřeli věrné přátelství s krásou, jak nám dávají poznat jejich nesmrtelná díla. Doba, která zrodila základy umění, vědy, filosofie i práva, ze kterých vyrostla evropská kultura….“

Argument novolevičáků, že je tomu v důsledku sociálního znevýhodnění či rasismu většinové společnosti je stejně směšný jako prorežimní web antifa.cz. Ona je pravda spíše přesně opačná. Když nebudete držet vzteklého psa zkrátka, tak vám přirozeně zvlčí. Když budete někomu, kdo parazituje na většinové společnosti, vtloukat do hlavy, jak je báječný a za jeho problémy mohou pouze ti ostatní, dopadne to stejně. A pak už může být mnohokrát pozdě hledat bič. Zdivočelé stádo bude trhat ovce a kolikrát ani ne z hladu, prostě jen tak pro svou zábavu.

Proč naše civilizace směřuje k tomuto podivnému stavu je těžké říci? Pro fungování bezohledného kapitalismu tato situace výhodná není. On potřebuje poslušně pracující ovce, a ne neklidné stádo obávající se o svůj život. Navíc stále více studií ukazuje ekonomickou nevýhodnost přistěhovalectví a že by si to finančníci – mágové čísel neuměli spočítat, pochybuji. Zřejmě se jedná spíše o úlitbu či vzájemný kšeft s neomarxisty. My vám umožníme budovat váš sen o multikulturní všemi barvami zářící společnosti a vy nás necháte bezbřeze vyždímávat společnost. Nebudete si všímat vykořisťovaných zaměstnanců a raději si založíte nadační byznys skrze všemožná individua a menšiny.

Symbióza jak řemen. Jenže ono není nic věčného. I to dokonalé fungující soukolí potřebuje mazivo a tím jsou v dnešní době jedině peníze a ty vzhledem k rozežranosti elit již nestačí. Zatím se bere té slušné pracující většině, jenže ona už začíná být tak trochu naštvaná a zde navíc tváři tvář reálné kriminalitě již ani mediální masáž nezabírá. Střední třída je odírána státem a jeho systémem a navíc k tomu terorizována kriminalitou. Lidé nejsou zase tak hloupí, aby si neuvědomili, že současným stavem je vinen korupčnický režim a jeho ideologičtí poskoci (od liberálů až po antifašisty).

Zatím se nechají zblbnout mediálními revolucionáři (Věci veřejné, Babiš, Okamura atd.). Jenže dříve či později přijdou na to, že kosmetické změny nepomohou. Pak přijde skutečný revoluční kvas a občané si snad vzpomenou na to, kdo je současným režimem postihován a ostrakizován.

Doba, ve které nyní žijeme, vyvíjí na jednotlivce čím dál větší tlak, přičemž dle mého názoru je tohle záměr systému, který tak kalkuluje s tím, že lidé nebudou řešit věci podstatné nýbrž záležitosti konzumu. Reklamy nás dnes a denně masírují, jsme zaplavováni mediální masáží, co všechno nutně potřebujeme k životu, že bez nejnovější LCD televize, bez nového modelu auta, bez značkové kosmetiky, bez úžasně výhodného úvěru a dalších sraček se prostě neobejdeme a náš život tím pádem bude prázdný a nenaplněný.

Mnoho lidí tomuto tlaku podléhá, mají prostě potřebu jít s davem a dobou a být ,,in‘‘. A mnoho lidí na to také nakonec doplatí a ocitne se v nekonečné spirále půjček, hypoték a je semleto novým odvětvím průmyslu zvaným vymáhání pohledávek, který je schopen člověka kvůli korunovému nedoplatku oholit o měsíční výplatu. Žijeme také ve velké éře demokracie, humanismu a multikulturalismu, kdy jsou si údajně všichni lidé rovni a všichni mají stejná práva.Je tomu skutečně tak? Při bližším pohledu musí jasně vyjít najevo, že jsou rovní a rovnější, a pak ještě novodobá elita, kterou nazývám nejrovnější. Lidé byli degradováni na čísla v systému a mají hlavně plnit roli poslušného stáda ovcí. Dle mého názoru dosáhla vláda demokracie svého zenitu a stala se absolutně prázdným pojmem, který slouží spíše jako záštita k tunelování státních rozpočtů a k ochraně neschopných a jiných rádoby spoluobčanů. Vláda demokracie se dostala do pozice, kdy chrání práva a nároky menšin bez ohledu na jejich přínos společnosti, ohánějíc se jakýmsi vyšším mravním principem.  Je nám z velkých západních demokracií vyčítán náš vztah k menšinám a přistěhovalcům, je nám předhazováno, že jsme rasistická země a že terorizujeme cikány. Zvláštní je tenhle pohled ze zemí, kde mají s těmito menšinami obrovské problémy a vydávají miliardy ročně na dávky pro nepracující přistěhovalce. Myslím, že tohle je jedna z mála věcí, za kterou můžeme být rádi, za to, že zde nemáme zatím takové problémy jako například ve skandinávských zemích, kde např. v Norsku policie zamlčuje a falšuje údaje o kriminalitě přistěhovalců. Doufám, že tahle doba zde nikdy nepřijde…

Pokud tedy jedinec odolá všem těmto pastím a nástrahám, prohlédne a nechce mít s tím vším nic společného, tak si zákonitě musí položit otázku: jak dál? Kudy vést další kroky, kam směřovat svůj život? Zůstat osamělým ostrovem nebo hledat podobně smýšlející? A vzhledem k tomu, že je člověk tvor sociální, tak povětšinou hledá sobě podobné. Myslím, že pomalu nastává začátek konce naší moderní společnosti v podobě, jak ji známe. Nastává konec éry pseudohumanismu a prázdných slov. Nastává čas, kdy člověk člověku bude vlkem víc než kdy jindy, a to nemyslím z křesťanského pohledu, nýbrž v pravém významu tohoto rčení. Od vlků se můžeme v mnohém poučit. Lidé a vlci mají k sobě blíž než si může kdo myslet.

Jako jednu z mála cest já osobně vidím návrat ke kmenovým spolkům či klanům, ať už rodinným či tvořeným lidmi sdílejícími stejné hodnoty a bohy, kdy by nějaká forma státu byla řízená radou nejmoudřejších ze všech klanů. Chceme-li zachovat evropské dědictví je tohle jedna z mála voleb které se nabízí. Jinak budeme semleti náporem hord uctívačů nejrůznějších proroků a falešných mesiášů, kteří s námi nebudou mít slitování. Buď se jim postavíme tady a teď, nebo veškerá moudrost a odkaz staré Evropy bude rozdrcen na prach multietnickým šílenstvím, které se ve své svaté pseudohumanistické víře neštítí zničit vše, co zavání starými obyčeji a zvyky našeho lidu. Zde je totiž Evropa, byla a snad i bude. Zde není poušť Sinajská ani Mojžíšovy hory, kde by nám falešný prorok zjevil desatero přikázání. My nejsme vyvolený národ. My jsme evropské národy, i když mnoho mezi sebou smíchané, ale stále indoevrospké a v tom je naše síla!

Tenhle článek bez ohledu na výhrady, které k němu budete mít berte jako výzvu. Výzvu pro všechny, kteří mají srdce plná vzdoru a odporu. Zvažte své možnosti a zapojte se jakoukoliv formou do boje proti současnému systému a zřízení!  Je nejvyšší čas na změny protože může být i hůře.

Ron McVan – Nářek Válečníka

Nech je spát, velký Wotane!

Ty, kteří neví nic. Ty, kteří se ničeho neodváží.

Oheň uvnitř jejich árijské duše dávno vyhořel.  

Bez kormidla se zmítají

Postrádajíce odvahu předků

Průměrnost nikdy neporozumí Tvému volání

Ano – nech je spát!

Bezohlední, vypočítaví, zbabělí

Jak slepí jsou k zákonům přírody

Ani pravda s nimi nehne

Ani pýcha jim podobných

To nejsou lidé

Jsou to jen mechanické stíny

Oživené v hranicích prázdného věku bez kořenů!

Ano – oni spí, oni spí.

A když dobří umírají v boji za svobodu,

Oni spí v rukou svírajíce přesýpací hodiny života

A beze studu klekají před cizími bohy,

Na světě, který si nezasloužili

Na tomto světě,

Který kdysi znal

Tolik Zlatých Věků.

(výňatek z díla Temple of Wotan)

3.Nordici v Indii: klasická indická civilizace – základy moderní matematiky a umožnění matematizace přírodních věd

Když divocí Árjové vtrhli do Indie, rozvrátili zbytky harappské civilizace, která, ač tehdy v hlubokém úpadku, na základě dědictví vytvořeného svými bílými mediteránními tvůrci nebyla ještě zaniklá zcela a v některých ohledech dokonce zdegenerovaní Harappané díky do určité míry udržovanému odkazu svých bílých předků stále ještě převyšovali v té době vcelku zaostalé nordické nájezdníky. Jejich prvotní nájezdy jsou tak scénářem zničení kultury energickými, ale relativně zaostalými barbary – sice již kultury upadlé, ale stále je ještě v mnohém převyšující.  

Ovšem jak ukazuje jazyk nebo některé řemeslné dovednosti, nebyli rozhodně příchozí Árjové zaostalými primitivy a jejich poměrná zaostalost pramenila z jejich kočovného a válečnického životného stylu. Poté, co se začali usazovat v úrodných indických nížinách a kultivovat své návyky, bylo rozvinutí jejich vrozených nadání a kvalit jen otázkou času. A tak se původní dynamičtí a zaostalí árijští barbaři začali postupem doby měnit v tvůrce nové velké bílé civilizace – árijské klasické Indie.

Indický historik D. D. Kosámbí (in Krušina, 2000, s. 75) shrnuje: „Podobali se ničivé záplavě, která zúrodňuje půdu, aby vydala novou úrodu.“

Později samozřejmě do pokladnice klasické indické kultury přispěli i příslušníci dalších bílých kmenů.

 Matematika

Árijští Indové se ve své době stali skutečnými mistry matematiky; Evropu předběhli o celá staletí, ne-li o jedno tisíciletí, když některé části matematiky propočítali zcela nezávisle a dlouho před Evropany. Prvním indickým matematikem byl pradávný, téměř mýtický Baudhájana, asi ze 7. století pnl. Proslul hlavně svou geometrií, ale dokázal už velmi přesně vypočítat odmocninu ze dvou a ze tří. Nezávisle objevil Pýthagorovu větu, o níž píše ve své Šulvasútře. O ní se ostatně zmiňují i další pradávní učenci jako Ápastamba a Kátjajana. Je dokonce možné, že tato poučka k Pýthagorovi dorazila z Indie a není jejím pravým objevitelem. Největším indickým matematikem byl Árjabhata (476-), narozen zřejmě v Patáliputře. Árjabhata například dokázal spočítat Ludolfovo číslo na čtyři desetinná místa, jeho následovníci dokonce na devět; ve svých dílech pracoval s hodnotou nuly a nekonečna, téměř moderním způsobem řeší lineární rovnice, užívá kvadratických rovnic. Další indičtí matematikové objevili Pythagorovu větu, sinus, cosinus atd.

Na Árjabhatu navázal v 6. století Varahamihíra a v 7. století Brahmagupta, který první zpracoval vědecký rozbor pojmu nuly i její užívání v číselném systému ve svém díle Bráhmasphutasiddhánta. Z Árjabhaty vycházel i matematik Šrídhara ve svém díle Pátíganita, z přelomu9. a 10. století, kde řeší praktické záležitosti jako kupecké počty či úrokovou míru. Řeší se tam však i problematika neurčitých rovnic druhého stupně, aritmetické a geometrické řady apod.

Na Varahamihíru a Brahmaguptu navázali v 9. století Mahávíra a ještě ve 12. století Bháskara. Ten jako první stanovil systematické základy algebry.

Nepochybně největším přínosem nordických Árijců a jejich bílých potomků je vytvoření desítkové soustavy a převratného pojmu nuly (prostřednictvím Arabů, kteří toto pouze převzali, se obojí dostalo do Evropy – odtud matoucí název „arabské číslice“ – ne náhodou říkali Arabové matematice hindisat – „indická“). Tím byl položen základ moderní matematiky a velmi ulehčen rozvoj exaktních věd.

Zbavitel cituje A. L. Bashama (1985, s. 186): „Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit. Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádného systému římských číslovek. Neznámý muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli bereme jeho objev jako samozřejmost, byl dílem analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více post, než se mu zatím dostalo“.

I francouzský matematik a astronom Pierre S.La Placebyl systémem Indů nadšen (in Miltner, 1978, s. 248): „Tato hluboká a významná myšlenka, jež se nám dnes zdá tak jednoduchá, že začasté nechápeme její skutečný dosah, zjednodušila a usnadnila i ty nejsložitější výpočty.“

Astronomie a fyzika

Ve své slavné knize Árjabhatíja rovněž Árjabhata konstatuje, že zatmění Měsíce je způsobeno stínem vrženým Zemí, že Země obíhá kolem Slunce a že se Země otáčí kolem své osy. Více než tisíc let před evropskými astronomy tak formuloval některé základní teze moderní astronomie. Indičtí astronomové dokázali přesně vypočítat délku slunečního roku. A dokázali přesně vypočítat i délku lunárních měsíců a dobu zatmění Slunce a Měsíce. Znali planetu Merkur, která je ze Země těžko pozorovatelná.

Roku 628 napsal Brahmagupta ve své Brahmasiddhántě (Brahmově učebnici astronomie), že padání věcí způsobuje zemská přitažlivost – více než tisíc let před Newtonem.

 Literatura, divadlo, právo, státověda a filosofie

Pověstnou se stala rovněž indická literatura. Nejstarší památkou jsou árijské védy a upanišády. Buddhismus a džinismus přinesly epické eposy, zejména Mahabharátha a Ramajána. Vedle literatury buddhistické se stala významnou i literatura džinistická a hinduistická. Na královských dvorech se rozvíjela básnická tvorba. Rozvíjela se i próza . romány a tradiční epická literatura. Rozsáhlá byla i literatura historická – kroniky Kalhana a Rádžaranginí – Proud králů, a stejně tak vědecká – gramatická a právní.

Nejvíce v oblasti literatury a dramatu vynikl velký staroindický básník Kálidása, tvůrce eposů i divadelních her. Dalšími významnými autory byli Amaru, Bharthari a Bilhana.

V Indii se rozvíjela i filosofie, v jejímž rámci se vyčlenily školy idealistů a materialistů. První považovali za opodstatněné i nemateriální jevy a v poznávání upřednostňovali racionalismus, logické úsudky a teorii, materialisté naopak bytí redukovali na hmotné materiálno a za jediný smysluplný zdroj poznání považovali přímé pozorování a zkušenost-empirii. Ke vzniku podobných názorových proudů a jejich vzájemným rozporům došlo později i v západní filosofii.

Prvním filosofem v Indii byl Uddálaka, žijící snad už v 7. století pnl. Jeho výklad světa je převážně materialistický a je prost magie. Pak se tedy zdá, že je vlastně prvním skutečným filosofem na světě, který ještě před řeckým Tháletem vysvětloval svět na základě racionálních úvah a bez božího vlivu.

Nejvýznamnějším materialistickým filosofem je Dhíšána z asi 6. století pnl., který za jediný spolehlivý zdroj poznání považoval pozorování a napadl autoritu véd. Nadpřirozeno, bohové, oběti a spása pro něj byly jen pověry. Je zřejmě prvním důsledným ateistickým a materialistickým filosofem.

Indičtí filosofové se zabývali i teorií poznání a formální logikou.

Indická civilizace rovněž již před dvěma tisíciletími vytvořila jako první na světě divadelní básnická dramata a komplexní divadelní teorii. Poetiku staroindického divadla určovala Učebnice dramatického umění (Natjašástra), která se zabývá nejen dramatem, ale i dramatickým textem, typy postav v dramatu, jevištěm, divadelními budovami, hudbou i hereckým projevem. Jde o první ucelenou divadelní teorii na světě.

Staroindické divadlo se stalo součástí života nejvyšší bílé aristokratické vrstvy už v době počátku našeho letopočtu. Hlavními náměty pro básnická dramata byly mytologické i světské eposy z dřívějších dob, zejména z dob invaze a usazování Árijců. Nejvýznamnějšími dramatiky se stali Šudraka (3.-4. stol.) a zejména Kálidása (4.-5. stol.). Posledními významnými dramatiky se stali Harša (7. stol.) a Bhávabhúti (8. stol.).

 Medicína

Zakladatelem indické racionální medicíny se stal Atréja, v 7. století pnl. se stal slavným profesorem na univerzitě v Takšašile. Na něj navázal Agnivéša, jeho nejlepší a nejvýznamnější žák.

Nejvýznamnějšími představiteli indické medicíny pak byli Sušruta a Čárala, který žil a působil rovněž v Takšašile. Oba už vytvořili něco jako logické dělení chorob. Čaraka rozlišuje choroby na vrozené, získané a nakažlivé, Sušruta zase na náhodné, tělesné, duševní a přirozené.

Indická medicína se vyznačovala velkým důrazem na hygienu a prevenci chorob. Indická Ajurvéda (věda o životě) obsahuje osm oddílů, jimž by se lékařství mělo věnovat – např. chirurgie, duševní choroby nebo léčiva.

Přestože pitva byla v Indii zakázána (mrtvé tělo bylo nečistým objektem), nebyla úplně neznámou praktikou, jak o tom svědčí slušné anatomické znalosti staroindických lékařů. Velký důraz byl kladen i na osobnost lékaře a jeho kladný přístup k pacientovi, obětavost, diskrétnost; šlo vlastně do jisté míry o obdobu Hippokratovy přísahy.

Největších výsledků dosáhla v oblasti lékařství staroindická chirurgie. V tomto oboru zřejmě překonala celý tehdejší svět a některými zákroky doslova předběhla svou dobu. Běžně se prováděla náprava zlomených a vykloubených končetin, úrazů nosu, uší a rtů, císařský řez, plastická chirurgie, operace očního zákalu, používání protéz po ztrátě ruky či nohy. Ještě v 18. století se údajně britští lékaři učili od indických dědiců starověké medicíny (ajurvédiků) operacím nosu.

Indické lékařství rovněž znalo velké množství léčiv z rostlin nebo minerálů.

 Umění a architektura

Indické sochařství a malby dosáhly vysoké umělecké a estetické úrovně. V indickém sochařství stála v popředí umělcova zájmu lidská postava, oprošťující se od reliéfního pozadí. U mužských postav Buddhy a hinduistických bohů je kladen důraz na vyjádření jejich vnitřního míru a soustředěnosti – postavy mají přivřené oči a semknuté rty. Naproti tomu ženské postavy polobožských víl, tanečnic a vůbec žen jsou vymodelovány s příznačnými plnými tvary, majíc vyjadřovat smyslnost a erotismus. (14)

Rozvíjely se i nástěnné malby a iluminace, často vysoké umělecké kvality.

Na severozápadě působila v 1. – 5. století gandhárská škola s buddhistickou tematikou, silně však ovlivněna západním antickým uměním. Základní estetické a ikonografické normy byly zavedeny za vrcholného období kultury guptovské dynastie (4. – 5 století).

V architektuře existovaly tři základní architektonické typy – stúpa (mohyla), čaitja (svatyně) a vihára (klášter). Zpočátku se stavělo zde dřeva, později už z kamene i cihel. Rovněž se rozvíjela svérázná skalní architektura – působivé chrámy vytesané do skal – skalní chrámy v Elóře a Mahábalípuramu se vyznačují bohatou plastickou výzdobou. Od 13. století se s islámem v Indii rozvíjel nový typ architektury – mešity, paláce, náhrobky.

(O architektuře a stavitelství více viz dějiny v rámci kap. III.).

 Existují i další doklady o pozoruhodné úrovni indické civilizace. Jedním z nich je přes sedm metrů vysoký železný sloup na předměstí Dillí vedle Kutub Mínáru. Je z čisté oceli, jakou by v Evropě byli schopni vyrobit až na konci 19. století, odolné vůči korozi a dokládá vysokou úroveň znalostí staroindické metalurgie.

V teorii hudby dokázali bílí Indové koncipovat čtvrttóny a oktávu dělí na dvaadvacet mikrotónů zvaných šruti. V chemii se Indové věnovali hlavně výrobě léků. Dochovaly se i pozoruhodné fyzikální teorie a spekulace o hmotě a její podstatě.

 4.Úpadek indické kultury

Bháskarovo koncipování základů algebry ze 12. století se stalo labutí písní indické matematiky, neboť již počátkem 2. tisíciletí se její další vývoj navždy zastavil – a to se v té době týkalo i ostatních oblastí indické vědy a kultury. Miltner (1978, s. 255): „Ale s počátkem 2. tisíciletí našeho letopočtu tvůrčí schopnosti Indů jako by usínaly. Tvorba sice pokračovala, avšak bylo objeveno jen málo nového, opravdu nového; byly to spíš jen takové hříčky, které by sice mohly být zobecněny a využity, leč to se nestalo.“

Úbytek bělochů a celkové snižování genetických kvalit populace se začaly v Indii stále zřetelněji projevovat. Několik dalších civilizačních vzestupů Indie již bylo vždy spojeno s novým přílivem bělochů ze severozápadu. Původní indická kultura tak stále více podléhala cizím vlivům.

5.Zmizení bílých a dysgenický trend – konečný úpadek Indie

Postupné mizení bělochů v indické populaci, potomků bílých migrací od Árijců až po Moguly, kvůli míšení s tmavšími nižšími třídami, úpadku porodnosti a přednostnímu vymírání nejschopnějších z těchto bělochů vedlo k všeobecnému úpadku indické civilizace od přelomu1. a2. tisíciletí. Od vpádu mogulských muslimů se již Indie nedočkala dalšího přílivu bílé krve, který by mohl indickou civilizace alespoň na čas opět pozvednout.

Vedle toho došlo i k obecnému snižování genetických kvalit populace a úbytek bílé elity byl doprovázen početním nárůstem nižších tmavých tříd: indická vzkvétající kultura a ekonomika umožnila explozi porodnosti nejnižších tříd, které byly navíc v Indii díky přítomnosti tmavých rasových elementů početné už od pradávna. Prosperita způsobila dysgenický trend, který doprovází všechny vyspělé civilizace, dnešní Západ nevyjímaje. Ten se zejména od počátku 2. tisíciletí v Indii projevoval stále zřetelněji.

III.Apendix: Zbytky bělošského genofondu v Indii a tmavá většina – problematický  vzestup  současné  Indie – kontrast  ekonomického  boomu  a chudoby

 Dávný početný mediteránní element, opakované bílé invaze tvořené především nordiky, přirozený sklon k rasové endogamii kvůli rasovým rozdílům i etnocentrismu a kastovní systém však vedly k tomu, že i přes několik tisíciletí míšení se v Indii do dnešních dnů udrželo určité množství bílých lidí a lidí s převahou bílé krve. Právě tito lidé tvoří převážnou většinu indických elit, které díky vlohám zděděným po dávných mediteránních a nordických běloších vytvořili dnešní ekonomický vzestup Indie.

Nicméně, celkový genetický a kulturní úpadek Indie to nemůže změnit. Indie jako celek zůstane již navždy chudou a zaostalou zemí (průměrné IQ populace je okolo 82). Menšina převážně bělošské elity nemůže udělat všeobecně prosperující vyspělou společnost ze země, jejíž obyvatelstvo tvoří převážně tmavé nebílé masy. K tomu se přidávají problémy spojené s multietnickým a multikulturním složením obyvatelstva, vedoucí k sociálnímu napětí.

Pestrý rasový mix v dnešní Indii, výsledek tisíců let migrací a rasového míšení, popisuje Komárek (2005, s. 61): „Pochopitelně je obyvatelstvo tak velkého území variabilní nejen regionálně, ale i v rámci jedné lokální populace – v barvě kolísá mezi lehkou hnědí italského typu a úplnou černí, typově ryze od ‚evropských‘ obličejů po ty s výraznou příměsí malajského typu (s tou barvou to není v Indii tak zcela neutrální – populární herci z bombajského Bollywoodu jsou většinou velmi světlí a světlá barva bývá i v seznamovacích inzerátech zdůrazňována jako přednost – i původní označení pro kastu, varna, znamená barvu). Většina lidí je sice menší a štíhlejší než Evropané, ale na jihu v Kerále je k vidění řada mužů až dvoumetrových. Jen barva očí a vlasů je jednotná, a to černá, respektive tmavě hnědá. Náběhy k ryšavosti či očím zeleným, v Íránu ještě časté, jsem zahlédl jen asi dvakrát.“

Komárek popisuje i ostré sociální a psychologické kontrasty v indické populaci nepochybně související s multirasovým složením obyvatelstva (2005, s. 74): „I Indie má, tak jako carská Rus, svou noblesu a ‚ostrůvky pozitivní deviace‘ špičkových vědců a umělců utopené v mase slaměného venkova. (…) Na rozdíl od Rusů působí většina Indů jakoby mladě a nedospěle, zálibou v pestrých cetkách a titěrnostech i řadou představ o světě jako věční pubescenti či postpubescenti.“

Navíc za indickým vzestupem nestojí pouze nepočetná domácí elita, ale zčásti i vnější stimuly – přístup k moderním západním technologiím, nápodoba moderních západních institucí a zahraniční kapitál. Rovněž se zdá, že není tak nadaná jako elity na Západě, jsouce již poněkud promíšena.

Už dnes se projevuje, že vzestup Indie nebude zas tak impozantní. Růst je o mnoho nižší než například v sousední Číně, společnost stále sužují problémy jako obrovská míra korupce či užívání drog. V oblasti technologií Indové místo vlastní invence spíše přejímají ze Západu a dělají servis západním firmám v méně kvalifikovaných činnostech. Země nemá vlastní hi-tech průmysl, soustředí se na obchod a služby. To je na supervelmocenské ambice málo.

Kromě toho proces, který vedl k definitivnímu úpadku indické civilizace na přelomu 1. a 2. tisíciletí, v Indii probíhá i nadále. Mizení převážně bílé elity kvůli nižší porodnosti a jejímu míšení s nebělochy, rychlý početní vzestup nízkých tmavých tříd, dnešním zvyšováním životní úrovně v Indii ještě stimulovaný a celkový dysgenický trend nakonec zlomí i dnešní indický vzestup a nasměruje Indii k totálnímu úpadku. Ekonomika nemůže přebít zákonitosti demografie a genetiky.

 Indie jako celek a v jádru zůstala a zůstává takovou, jak ji determinuje její barevné obyvatelstvo se svojí vrozenou mentalitou už po jedno až dvě tisíciletí – od doby, kdy tam převážilo. Komárek (2005, s. 67): „Islám i evropanství sice Indii jaksi zasáhly, ale ‚poindičtily‘ se a ve své nejvlastnější podstatě ze subkontinentu sklouzly jako voda z kachny – na hlubších rovinách Indie zůstává Indií takovou, jakou byla řekněme před dvěma tisíciletími.“

 Dysgenický trend v Indii probíhá i nadále. Komárek (2005, s. 64): „Za dusných nocí pak v temných zákoutích města vzniká další, ještě početnější generace společensky nepoužitelných, kteří budou svůj život trávit na ulicích a spát na dopravních ostrůvcích uprostřed proudů aut. Je vždy drásající pohled na příslušníky nejnižších kast, jak s odvrácenou hlavou ‚šúrují‘ či drobnými košťátky metou podlahy v restauracích, děti z těchto vrstev, často oligofrenní či alespoň těžce zanedbané, se po čtyřech pohybují po podlaze vlaků a starými hadry je vytírají.“

 Jedním z velkých problémů moderní Indie je korupce a přebujelá byrokracie a celkově nízká inteligence indické populace ji bude navždy brzdit. Komárek (2005. s. 69): „Indie je rovněž největším parkinsonovským rejdištěm světa, zemí, která dovedla byrokracii co do bizarnosti a samoúčelnosti k nejvyšším metám (stát má velký počet nejen úředníků, ale i úřednic, ba i policistek). Korupce a parazitismus státního sektoru je chronickým problémem a v novinách se občas objevují články volající po čínské cestě, či alespoň po prezidiálním systému amerického typu – ještě před deseti lety byl v Číně a Indii hrubý produkt na hlavu zhruba stejný, teď je ten čínský více než dvojnásobný. V demokracii, byť jakkoli deformované, problém však asi neleží – muslimský Pákistán a Bangladéš, kdysi součást téže jednotky, jsou už po léta vojenskými diktaturami a vede se jim hůř nežli Indii samé. Obecně se zdá, že asijské země prosperují až na výjimky (Singapur) tím lépe, čím méně byly kolonizovány Evropou – Japonsko a Thajsko vůbec, Čína jen neúplně a tak dále, až nejdéle obsazená Indie vypadá poměrně nejméně utěšeně.“

Rozporuplnost dnešní Indie shrnuje takto (s. 71): „Asie obecně a Indie zvláště přes všechen dojem z ‚dezorganizace‘ nakonec funguje a nedostatkové zdroje civilizační povahy dobře využívá – nikdy nevidíme jet autobus, aby nebyl obsazen do posledního místečka apod. Nedá se říci, že by Indie v ničem neprosperovala, ale v celkové mozaice převládá rozklad a chátrání, patrné zejména v centrech velkých měst, nad novotvořením (úřady a banky jsou často uvnitř vybaveny neuvěřitelně bědně a nejednou jsem si vzpomněl na někdejší kancelář rektora univerzity v Baku, až na stůl se třemi telefony zel prázdnotou). Kupodivu se v Indii velmi daří programování a kompjútrům a v nejedné škole s děravou střechou se vyučuje základům komputáže podle manuálů firmy IBM (indické děti se ve škole velmi snaží dosáhnout co nejlepších výsledků a zaujmout pak ve společnosti co nejvyšší příčku – nějak to ale silně připomíná tradiční memorování posvátných textů, skutečný zájem je spíše výjimka než pravidlo). Při hlubším zamyšlení není celkem divu – indická intelektuální tradice, snující komplikované metafyzické systémy s velkou logickou provázaností a okázale ignorující smyslově vnímatelní svět jako klamný závoj Mája, se k tomu ideálně hodí (Indie, od starověku proslulá svou matematikou, dala světu i řadu vynikajících fyziků, třeba Ramana či Boseho). V duchu této tradice je Indie, na rozdíl od Číny, překvapivě nevnímavá k mnohým jevům z řádu fysis, zejména indické okrasné zahradnictví a pěstování květin jsou vyloženě k pláči. I vůči okolí se jeví zvláštní lhostejnost a nelze se vynadivit, jak městští ‚street people‘ beze všeho odpočívají a spí uprostřed nejrušnějších křižovatek, snad je to výraz úplné rezignace.“

 Vcelku je zřejmé, že Indie, kdysi místo dvou velkých bílých civilizací, se již nikdy nepozvedne k všeobecnému rozkvětu.

Celý článek si můžete stáhnout v naší knihovně.

poznámky:

(14) Otevřené sexuální motivy v indickém sochařství a reliéfech mohou být indikátorem obecného uvolňování sociálních norem, což mohlo přispívat k míšení mezi ještě převážně bílými vyššími kastami a nižšími tmavými kastami a rovněž tak obecně k vyšší porodnosti tmavých nižších vrstev.

 POUŽITÉ ZDROJE

 Literatura

Miltner, Vladimír: Indie má jméno Bhárat, Panorama, Praha 1978.

Wheeler, Mortimer: Dávná civilizace v údolí Indu, Mladá fronta, Praha 1973.

Zbavitel, Dušan: Starověká Indie, Panorama, Praha 1985.

Pollak, Kurt: Medicína starověkých civilizací, Orbis, Praha 1973.

Schreiberovi, Hermann a Georg: Zaniklá města, Vyšehrad, Praha 1977.

Haughton, Brian: Tajemství minulosti, Alpress, Frýdek-Místek 2007.

Jones, Richard, Anderson, Matthew et al.: Guinessova encyklopedie historie světa, Volvox Globator, Praha 1998.

Heyerdahl, Thor: Operace Tigris, Smena, 1984.

Bič, Miloš: Při řekách babylónských, Vyšehrad, Praha 1990.

Vidal-Naquet, Pierre et al.: Dějiny lidstva, Mladá fronta – Argo, Praha 1999.

Kinder, Hermann a Hilgermann, Werner: Encyklopedický atlas světových dějin, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

Smith, Grafton Elliot: Dějiny člověka, Jan Laichter, Praha 1932.

Kilian, L.: Zum Ursprung der Indogermanen, Bonn 1983.

Wolf, Josef: Lidé celého světa, Práce, Praha 1979.

Krušina, Zdeněk, Tajné dějiny lidstva 1, Eminent, Praha 2000.

Souček, Ludvík: Tušení stínu, Českoslovanský spisovatel, Praha 1974.

Komárek, Stanislav: Leprosárium, Petrov, Brno 2005.

Greaves, Robert: Řecké mýty, Československý spisovatel, Brno 2010.

Westwoodová, Jennifer: Atlas záhadných míst, Knižní klub, Praha 1994.

Klíma, Otakar: Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha 1977.

Geiss, Imanuel, Dějiny světa v souvislostech, Ivo Železný, Praha 2005.

Lamb, H.: Genghis Khan: The Emperor of All Men, Thornton Butterworth, London, 1928.

Lamb, H.: Tamerlane: The Earth Shaker, Thornton Butterworth, London, 1929.

Brent, P.: The Mongol Empire: Genghis Khan, His Triumph and his Legacy, Weidenfeld & Nicolson, London 1976.

Bakalář, Petr: Psychologie Romů, Votobia Praha, Praha 2004.

Krása, Miloslav et al.: Indie a Indové: Od dávnověku k dnešku, Vyšehrad, Praha 1977.

Klíma, Otakar: Společnost a kultura starověké Mezopotámie, Nakladatelství čs. Akademie věd, Praha 1962.

Mackenzie, Donald A.: Indian Myth and Legend, 1913.

Muir, John: Originál Sanskirt Texts, 1858.

Menghi, Martino: Encyklopedie starověkého Řecka, Perfekt, Košice 2003.

Günther, Heil: Indie, Rebo productions, Praha 2006.

Kotas, Jiří V.: Klaus a jeho éra – kap. Historický exkurz II. – Václavu Klausovi pro informaci, s. 159-167, Adonai, Praha 2003.

Studie, články, internetové zdroje

Marshall, J.: Mohendjo-Daro and the Indus Civilization, kap. 11, London 1931.

Kahn, F. A.: Indus Valley Civilization. In: Cultural Heritage of Pákistan, Karachi 1966, s. 11.  Kumar, G. D.: JIES, 1, 1973, s. 66 – 67.

Dočkalová, Martina: Blonďáci z Hindukúše, Svět 8/2011, s. 24-25.

Coon, Carleton Stevens: The Races of Europe, The Macmillan Company,  New York 1939.

http://www.theapricity.com/snpa/racesofeurope.htm

Jobling, Mark A. a Tyler-Smith, Chris: Nature Reviews Genetics, August 2003, Vol 4, č. 8, s. 598-612.

http://www.mindserpent.com/American_History/books/White_History/ychromo.htm

Cooke, Robert: History of Ancient India Conquest Told in Modern Genes, Experts Say, Newsday/San Francisco Chronicle, 26 May 1999 – reference o studii týmu: Lynn Jorde, Michael Bamshad, W. S. Watkins a M E. Dixon – University of Utah; Douglas Wallace – Emory University in Atlanta; B B. Rao, B. V. R. Prasad a M. Naidu - Andora Pradesh University.   http://www.mindserpent.com/American_History/books/White_History/aryangene.htm

Genetická studie mumií Tocharů z Číny

Genetic testing reveals awkward truth about Xinjiang’s famous mummies (AFP), 19 April 2005

http://www.khaleejtimes.com/displayarticle.asp?xfile=data/todaysfeatures/2005/april/todaysfeatures_april37.xml&section=todaysfeatures

Genetická studie o afinitě obyvatelstva západní Číny k Evropanům

Genetic Structure of a 2,500-Year-Old Human Population in China and Its Spatiotemporal Changes, Molecular Biology and Evolution 17:1396-1400 (2000), 2000 Society for Molecular Biology and Evolution

http://mbe.oxfordjournals.org/content/17/9/1396.full

Earlson, Karl: Genghis Khan’s Blue Eyes, dříve na Karl Earlson’s Racial History Research Website.

Racial Types in the Rig-Veda, Aryans in India, Dravidians, Racial Conflict, Blonde Gods, 9. 10. 2011.

http://aryanarchaeology.blogspot.com/2011/10/racial-types-in-rig-veda-aryans-in.html

Minár, Peter: Džingischán: súčasníkmi opisovaný jako vysoký, svetlý a s „mačacími očami“, 3. 2. 2008.

http://beo.sk/historia/314-dzingischan-sucasnikmi-opisovany-ako-vysoky-svetly-a-s-macacimi-ocami

Odkazy na památky

Socha Árjabhaty s bělošskými rysy zde:

http://hu.wikipedia.org/wiki/F%C3%A1jl:2064_aryabhata-crp.jpg

Některá dobová vyobrazení Kušánů ukazující jejich nordickou identitu viz zde:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ku%C5%A1%C3%A1nsk%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e

Dobové vyobrazení Parthů ukazující jejich nordickou identitu viz zde: http://www.fotoatlas.cz/index.php?pg=photo&fotka_id=5346

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:ParthianWarrior.jpg

Dobové vyobrazení Saků/Skythů ukazující jejich nordickou identitu viz zde: http://milasko.blog.cz/0804/kocovni-severoiranci-2-skythove-a-massageti

Mumie Tocharů ukazující jejich nordickou identitu viz zde: http://slavonie.org/2011/10/07/ztraceny-svet-hedvabne-stezky/

Nedávno se na pultech knihkupectví objevil dlouho připravovaný a očekávaný titul „Tajemství run“ z pera otce armanismu, Guido von Lista. Rád bych na vydání této knihy jednak upozornil, protože se jedná o klíčové dílo tohoto autora, ale i reagoval na české vydání. Vedle nakladatelství Volvox Globator a Ar-Manu, v jejichž spolupráci toto dílo vyšlo, pochvalu zaslouží hlavně překladatel Jaromír A. Máša za poctivě odvedenou práci a zpracování rozsáhlého poznámkového aparátu, který navíc zohledňuje českého čtenáře.

Na druhou stranu, v našich končinách jako by se již stalo nedobrým zvykem díla, která by mohla vyvolat hysterické reakce ohledně historických souvislostí, raději preventivně doprovodit komentářem, v němž se kniha trochu pohaní, snad aby nebyl vydavatel nařčen z propagace něčeho vůči něčemu či někomu. Toto bohůmžel platí i o českém vydání Tajemství run. V její předmluvě od Marka Dluhoše se např. dočteme, že  Listovy ideje našly „…reálnou odezvu v nacistické ideologii se všemi jejími dalšími tragickými dopady“.  V závěru zase Milan Nekonečný hned v prvním květnatém souvětí Lista označuje za „…svérázného spisovatele mystifikací, které jsou vydávány za ,esoterní árijskou moudrost‘“, což v potenciálním kupci knihy samozřejmě může vyvolat dojem, zda má vůbec smysl si za 300 korun nějakou mystifikaci pořizovat. Nakonečný pak seznámení s autorem Listem korunuje závěrečnou větou, že „árijský mýtus zplodil nacismus a jeho nesmírné zločiny proti lidskosti“.

Že se jedná o poněkud české specifikum a knihy tohoto typu vychází v zahraničí s jinak vyznívajícím uvedením, bych rád doložil níže uvedeným článkem. Jedná se o překlad úvodu  k anglickému vydání jiné Listovy knihy (The religion of the Aryo-Germanic Folk), který napsal Američan Stephen Flowers (aka Edred Thorsson), přední odborník na runologii a germánský mysticismus. Flowers se ve svém úvodu vyslovuje k obsahu Listova díla i tendenčnímu spojování ariosofie s nacismem. Na rozdíl od českých autorů však kupodivu dochází k jiným závěrům. Mimochodem, Flowers opatřil úvodem i anglické vydání  Tajemství run, ale ten kvůli platnému copyrightu český vydavatel nepoužil a raději ji opatřil celkem zbytečnou kombinací předmluvy a doslovu.  Věřím, že zájemci v následujícím kratším, nicméně fundovaném úvodu naleznou více zajímavých informací než v „omáčce“ k českému překladu Tajemství run.

Intelektuální svět Guido von Lista fascinuje. List žil a prosperoval v opojné atmosféře Vídně konce devatenáctého století – tavícím kotlíku lidského ducha, z něhož vzešly ideje, které vládly dvacátému století. List byl především umělec – básník. Jakožto básník bylo jeho médiem slovo. Tento spisek „Náboženství ario-germánského lidu“ uvozuje meditací o větě: „Na počátku bylo slovo…“ Pro Lista je možná již charakteristické, že nezmiňuje v kontextu hluboké mínění Eddy o síle slova (Výroky Vysokého 14). Taková opomenutí byla v Listově díle běžná jednoduše proto, že nebyla správná doba na diskuse o germánské tradici v takto čisté formě. Listově mystickému světonázoru ve skutečnosti vládly teosofické doktríny, s nimiž kombinoval germánské údaje. Mnozí dnes v Listovi spatřují intelektuálního předchůdce, průkopníka, nicméně si myslí, že v duchu předloženém Listem můžeme my dnes být úspěšnější, než byl on schopen tehdy. V tomto stručném úvodu bych se rád  věnoval třem základním idejím: použivání lidové etymologie jakožto mystické techniky, teosofii v Listově ideologii a mýtu o „ariosofické“ vině na zločinech spáchaných národními socialisty. Pro všeobecnější úvod do ideologie Guido von Lista viz úvod k mému překladu Tajemství run (Destiny, 1988).

Listovská lidová etymologie jakožto mystická myšlenka

Jedním z originálnějších příspěvků Lista k učení o mystické myšlence je přijmutí indických doktrín o mystickém obsahu kořenových slov čili slabik (bijas) k vytvoření virtuální mystické vědy o lidové etymologii pro germánská slova. Lidová etymologie je běžným fenoménem. Jedná se o pokus nevěrců laiků odvodit (často s nádechem mystiky) původ slov či ukázat smysluplná spojení, vycházející z toho, že slova znějí stejně. Lidová etymologie může za to, že lidé kdysi uvěřili, že „wicca“ nějak souvisela s „moudrým“ [wise], patrně jen proto, že obě slova začínají na „w“. Je vždy jednodušší uvěřit lidové etymologii než etymologii odvozené z lingvistických či filologických údajů, založených na zavedených pravidlech diachronické jazykovědy jednoduše proto, že se zdá být necvičenému oku věrohodnější. List tuto ideu posunul ještě o krok dále ne tím, že by se soustředil na povrchnější úroveň, ale spíše na slova slabiku po slabice. Např. na str. 37 tohoto spisu se zaměřuje na staronorské slovo ljóssálfar, které je vlastně složeninou slov „světlo“ (ljóss) a „álfové“ (álfar) a mysticko-slabikově jej rozebírá: lio =  světlo; sal = svatost; far = plození sluncem, tj. „spása zplozená světlem a sluncem“. Tento způsob nevynalezl z ničeho, ale následoval metody, které ustavili indičtí mystici, kteří analyzují slova sanskrtu podobným meta-lingvistickým způsobem. Výsledkem je jakési mystické, nadracionální chápání jazyka, které je blízké tomu, jak kabalističtí mystici používají čísla a numerické hodnoty k chápání slov na jiné úrovni.

Teosofické charakteristiky Listovy ideologie

 Teosofická společnost je syntetickou a synkretizující mystickou školou, založenou v New Yorku roku 1875 především ruskou emigrantkou Helenou Petrovou Blavatskou (rozenou von Hahnovou). V následujících letech byla ustavena v německy hovořících zemích střední Evropy a ovlivnila v ní mnoho esoterních škol. Nicméně je třeba zmínit, že v teosofii toho bylo originálního velice málo. Jednalo se o syntézu prakticky všeho, co jí, pokud jde o mysticismus a magii, předcházelo. Zahrnovala propracovanou doktrínu o evoluci lidských ras a to, kam tento evoluční proces směřoval. A tyto ideje opět nebyly nové či Teosofii vlastní v roce 1875, avšak nalezly silný prostředek v dílech Blavatské, zvláště v její rozsáhlé Tajné doktríně (1888). Již na str. 3 tohoto díla List nastiňuje specificky teosofické ideje o rase: „…Třetí lidská rasa byla ještě oboupohlavní, a až s Čtvrtou rasou se mužské a ženské pohlaví rozdělilo, což je i nadále případ rasy Páté – naší vlastní.“ Na str. 23 List představuje teosofickou teoretickou ideu o tom, jak vyspělejší rasové duše „procitají dříve než jiné“ a tudíž získávají moc nad relativně nevyvinutými dušemi. Tyto koncepty v zásadě čerpají z teosofie a využívají teosofickou terminologii (např. „kořenové rasy“). Doktríny duchovní hierarchie obsahuje i germánská tradice, což lze zjistit  v textech různých staronorských bázní, např. v Písni o Rígovi (Rígsþula) v Poetické Eddě. Germánskou tradici však nelze interpretovat jako identickou s tradicí teosofickou.

Moderní mýtus o „ariosofické“ vině na nacistických zločinech

Více než jednou má dřívější práce o runových magicích raného 20. století a Guido von Listovi zapříčinila jednu či dvě kritiky mého opomenutí poukázat na to, že tyto esoterní ideje bezprostředně vedly k Osvětimi. Jedna německá akademička, Stephanie von Schnurbeinová, ve své Religion als Kulturkritik [(Winter, 1992) str. 136] poznamenala ohledně mého úvodu k Tajemství run:  „Dabei erwähnt [Flowers] an keine Stelle, daß List und die andere Ariosophen Vordenker des Rassenwahns des Nationalsozialismus waren…“ (V tomto díle [Flowers] nikde nezmiňuje, že List a ostatní ariosofové byli intelektuální předchůdci rasového šílenství národního socialismu…). Bere se jako samozřejmost, aniž by se vlastně kriticky zkoumalo, že ideje Lista, Lanze a dalších byly přímo implementovány do nacistické genocidy. Kritická analýza by však ukázala, že to nebyl tento případ. Především, nikdo nikdy nedokázal, že rasová politiky NSDAP vychází z tzv. „ariosofických“ idejí. Samotný výraz „ariosofie“ ukazuje na to, že byla vytvořena jako něco analogického ke své předchůdkyni, teosofii. Všechny rasové ideje obsažené v ariosofii lze vysledovat v teosofii, a dokonce ani „nejextrémnější“ ariosof, Lanz von Liebenfels (citovaný několikrát Listem i v této knize) nemůže být jakkoli prokázán jako antisemita srovnatelný s antisemitismem praktikovaným nacisty. Lanz nebyl k židům nepřátelský a spolupracoval s učenými židy na mnoha svých publikacích.  Pokud se jednotliví nacisté obeznámili prostřednictvím děl Lista a Lanze s mystickým učením teosofie, nečiní ji to zodpovědnou za jejich zločiny. Proč neobviňovat teosofii? Ve skutečnosti samozřejmě antisemitismus, jenž ovládal nacistickou politiku byl letitější a Středoevropanech hlouběji zakořeněný, než lze vysvětlit několika okrajovými díly mystiků a runových mágů. Kořeny nacistického antisemitismu spočívají v křesťanských církvích, katolické i luteránské, ale nejvíce v církvi katolické. To otcové katolické církve první vynalezli ideje o židech jakožto nepřátelské „rase“ a vedli antisemitskou politiku až k druhé světové válce i během ní. (viz David Kertzer, Popes Against the Jews [Knopf 2011]). Skutečná pravda o „okultních (= skrytých) kořenech nacistického antisemitismu“ je, že tyto ideje lze nalézt v doktrínách a učení křesťanství, ne germánského pohanství. Poválečné zdůrazňování „okultních“ kořenů těchto idejí je jednoduše záležitostí svedení historické pozornosti od letitého pachatele těchto idejí směrem k „strašákovi“, který je v současnosti vnímán jako příliš slabý, aby se sám bránil. Je bezpečnější vinit za dotyčné zločiny „mystické sekty“ a „pohany“, protože těchto lidí je jen málo a jsou historicky tak slabí, že se nemohou bránit (mnozí ani nemají zájem se „bránit“) a jen pár dalších (i ve jménu pravdy) povstane na svou obranu ze strachu, že budou strkáni do jednoho pytle.

V každém případě, díla Guido von Lista jsou zajímavá kvůli svému duchovního obsahu, spíše než politickému. Navzdory slabinám, které díla z našeho pohledu mohou mít, jsou často hodna pečlivého studia. Průkopníci a vizionáři, jakého představuje Guido von List, zůstávají typem lidí, jejichž slova se nikdy neoposlouchají.

     (zkráceno)

 Přeloženo z knihy The Religion of the Aryo-Germanic Folk (Runa-Raven Press, Texas 2005)

K tomuto pokusu o článek mne přimělo několik věcí: podivně teplá zima, opětovné „vyčítání“ mé osobě, že nevlastním řidičský průkaz, a procházka lesem. Tedy zdánlivě neslučitelné záležitosti. Pokusím se tedy vysvětlit souvislosti.

To, že počasí není zrovna zimní, je jistě znát. Do lesa, nedaleko něhož bydlím, jsem se loni touto dobou nedostal. Všude bylo plno sněhu a tady u nás na Vysočině jsou lesy v zimě místy dost divoké. Tedy divoké, můžete pod sněhem našlápnout něco, co byste velmi neradi….  Nemyslím třeba větev, jezevčí noru nebo shnilou kládu. Myslím něco, co do lesa opravdu nepatří: Rezavý sud, starou pneumatiku, doslouživší televizor i porcelánového trpaslíka. Prostě bordel! Někteří naši spoluobčané mají totiž zajímavý zvyk. Co nepotřebují a co už dosloužilo, vyhodí. Jenže ne tam, kde jsou pro to určené prostory. Oni netřídí odpad, oni ho dokonce ani neroztříděný neodvezou na skládku! Naloží ho sice do auta, ale odvezou ho do lesa. A v lese pěkně vysypou. Čím větší bordel, tím líp!  Letos nesněží. To je potom v lese bez listí všechno vidět. Tuhle jsem si do toho našeho hvozdu vyšel. A všechen ten bordel a mrdník (jiné slovo snad není příhodnější) tam přímo křičí: „Je mě tu málo! Koukej sem taky něco vyhodit!“. No, ještě že nemám a nechci auto. Kdybych ho měl, třeba by mě to taky lákalo! Takhle nosím jak tydýt odpad do kontejnerů a popelnic. Asi jsem nějaký divný. Nerozbíjím v přírodě flašky, nezapaluji si v lese cigáro a občas z něj ten mrdník i odtahuji. Samozřejmě, že za čas je tam zase. Co s tím?! Kde se v lidech bere ta zhovadilost a neúcta k přírodě?! Někdo může namítnout, že je to naše „národní“ vlastnost. Ale to se mi nezdá. Mrdník v lese jsem viděl i v Polsku, Mad’arsku, na Slovensku, v Anglii i v „pořádkumilovném“ Německu. Takže dědictví bolševika to nejspíš nebude….  A co to tedy je? Že by už „civilizovaný“ člověk ztratil opravdu všechnu soudnost a k přírodě se choval tak hrozně?

Já nejsem rozhodně žádný greenpisák ani člen fanklubu Strany Ze(b)lených. Nemyslím si, že kůrovec má taky právo na život jako někteří tito exoti. Ale ony se ty „obnovitelné“ zdroje zas tak rychle neobnovují. Nějaký dobrák vypustí chemickou kejdu do lesa a nestará se o to, co se stane pak… Každý člověk v naší zemi může udělat něco pro přírodu. Na každém sídlišti a v každé ulici jsou označené popelnice nebo kontejnery. Každý, kdo umí číst pochopí, kam který odpad patří. Je to přeci tak jednoduché!  Třídit bordel je tak prosté. Proto nechápu kreténa, který než aby u své chaty platil za svoz odpadu, ten mrdník hodí do lesa. Člověka hned napadne: Má chatu v lese, to asi bude chtít, aby tady bylo čisto. Ale ne! Oni si na tom snad někteří jedinci ještě zakládají, že sviní své okolí!

Pořád mluvíme o tom, jak být aktivní. Co takhle domluvit se  s několika kámoši a když už teda máte to auto (aby bylo taky jednou opravdu užitečné), zapřáhnout za něj vozík a uklidit alespoň malý kousek toho „svého“ lesa?

A jak to souvisí s pohanstvím? Hm…  Myslíte, že naši předkové byli takoví bordeláři, že si svinili okolí vlastních domovů? Dovedete si představit, že třeba starý Slovan by vysypal nějaké rezaté svinstvo do potoka nebo dokonce studánky? Dovedete si představit, že nějaký starověký Řek, který v každém prameni spatřoval sídlo nymfy a v každém stromu obydlí Najády, by rozhazoval po Atických hájích rozflákané amfory? Já ne….  Naši předkové Přírodu ctili. Vnímali ji jako součást svého domova. Oni v ní viděli Život. Matku Zemi. Najděme tedy v sobě kus cti našich předků. Zkusme pro naši zem a pro přírodu něco udělat. A můžeme začít u odvozu těch pneumatik, co si je „odložil“ Franta Vomáčka támhle v lesíku. A až ho tam příště potkáme, tak mu ty pneumatiky můžeme omlátit o tykev. Příroda bude mít jistě radost. A bohové budou rovněž potěšeni….

Myslič

Musíme si uvědomit, že vše špatné je k něčemu dobré, že se tomu děje v celkovém duchu dnešní bezpáteřní doby, neboť miliardy v současném zkorumpovaném Systému mizí kde se dá, a to často pod taktovkou těch stejných mocipánů. Křesťanští soudruzi Nečas, Kalousek, Schwarzenberg, Dobeš s ostatními bezpáteřními využívají náš stát jako dojnou krávu. Nevím, jestli je v případě církevních restitucí vedli pouze osobní hmotné pohnutky nebo si kupovali „odpustek“. Ve zvrácené morálce těchto se určitě zrcadlí představa – pomohl jsem církvi – místo v ráji je jisté a vzhůru do dalších grázlovin.

Díky mediálnímu ohlasu a v naší apatické společnosti nebývalému znechucení a odporu si však křesťané zřejmě udělali medvědí službu. Prokázali jasně, o co tomuhle spolku jde. Jen a pouze o moc a teplá placená místečka pro své souvěrce. Dostávají se na úroveň všemožných parazitických organizací a nadací, které skrze různé pseudohumánní témata poplatná dnešní době vysávají náš stát. Lidé jim to snad spočítají a raketový pokles jejich příznivců, který vyplývá z letošního sčítání lidu (pokles katolíků z 2,7 na cca 1 milion za 10 let!) bude dále pokračovat. Ono těch vystrašených babiček, co jim rád farář pohrozí peklem, ubývá, a darebáků, co si kupují pro sichr místo v ráji, je rovněž stále méně. Ostatně, kdo by chtěl mít něco společného s takovými, jako je Kalousek, Nečas a dalšími jejich méně známými souvěrci.

Židokřesťanství se stále více vrací ke svým blízkovýchodním kořenům a připravuje si podobný osud jako ti, z nichž vyšlo. Symbióza se současným Režimem a mocnými v pozadí je zde více než jasná. Proč by se jich jinak ve vrcholné politice vyskytovalo tolik. Ostatně i tomu „neznabohovi“ Havlovi udělali církevní parádu na poslední cestě, snad do pekla.

2.Dějiny Indie od vpádu Árijců do období konečného úpadku

Pronikání Árjů do Indie nebylo náhlým prudkým vpádem, spíše se jednalo o postupné, nicméně stále mohutnější invaze ze severozápadu. Mezi 1500-1000, v tzv. starším védském období, pronikali Árjové do Pandžábské nížiny a postupně zničili harappská města a kulturu, která byla již beztak v hlubokém úpadku. Texty hymnů z té doby jasně popisují Dasye, obyvatele harappských měst a pevností s nimiž Árjové válčili, jako tmavé negroidní typy, které v tom čase již do značné míry pohltily původní bílé tvůrce harappské civilizace. (Ale jak bylo naznačeno výše, nějací mediteráni v Indii žili zřejmě i později. Ploché široké nosy mohly být zdůrazněny ve védských hymnech jako rys kontrastující s tenkým dlouhým nosem Árijců, což ale nemusí nutně znamenat, že se v usedlé populaci vyskytovaly v jednoznačně převažující míře. Není dokonce zcela vyloučeno, že ani v pozdním období úpadku netvořili protoaustraloidé v populaci jednoznačnou většinu a stále u Indu žilo mnoho mediteránních Drávidů nebo lidí s převahou mediteránní krve.)

Díky svým vojenským schopnostem, organizaci a novým vojenským technologiím (zejména lehké válečné vozy tažené koňmi a také kovové válečné sekery) měli nad původními obyvateli jasnou výhodu a brzy se stali novým vůdčím elementem v oblasti Indu.

Árijci však nebyli jednotným národem, nýbrž skupinou nezávislých kmenů. Rozhodně nešlo o vpád jednotného národa s jasně vymezeným nepřítelem v podobě staršího obyvatelstva. I když většinou se objektem agrese Árijců stávalo právě ono, často docházelo ke krutým konfliktům i mezi jednotlivými árijskými kmeny. V nich si často braly na pomoc právě původní obyvatele.

Zpočátku vytvořili pouze zemědělskou kulturu s rolnickými usedlostmi, v níž převažovalo pastevectví dobytka, na nějž byli zvyklí z kočovných dob. Obilnářství se věnovali jen nepatrně. Z doby árijské migrace se zachovaly četné památky v podobě měděních a bronzových předmětů – především seker, harpun k lovu ryb, mečů, hrotů oštěpů a šípů (tito nejstarší Árjové ještě železo neznali). Podle nálezů šlo o polokočovné obyvatele, kteří se živili lovem zvířat a ryb a také sběrem. Občas však zřejmě i mýtili plochy a provozovali jakési zahradnické zemědělství. Podle vyspělosti jejich řemesel a specializace jejich nástrojů šlo o velmi zručné řemeslníky. V oblasti se nalezly četné zbytky keramiky vyznačujíc se vysokou kvalitou.

 Doba vyspělé městské klasické Indie byla ještě budoucností. Přesto však nelze říci, že by Árjové byli primitivové.

Miltner (1978, s. 57) uvádí: „Árjové byli převážně pastevci, leč věnovali se i zemědělství. Chovali hovězí dobytek, koně a brav, pěstovali proso, ječmen, oves, boby, tykve a len. Ovčí vlnu spřádali a tkali z ní látky. (…) Z popisu zbraní a nástrojů vyplývá, že Árjové už měli značně vyvinutou řemeslnou výrobu a zřetelnou dělbu práce; jsou jmenováni různí řemeslníci: tesař, kovář, kolář, hrnčíř, koželuh, tkadlec.“

Také jejich jazyk nasvědčuje, že šlo o lidi s rozvinutým intelektem. Sanskrt, patřící do východní větve i-e jazyků spolu s jazyky slovanskými, který přinesli do Indie, je jedním z nejvyspělejších a nejkomplikovanějších jazyků vůbec.

Miltner (1978, s. 275) píše: „Klasický sanskrt byl pro Evropu úžasným objevem. William Jones, starý britský indolog, napsal v 18. století: ‚Sanskrt, ať jakkoli to dávný jazyk, má báječnou stavbu; je dokonalejší než řečtina, skvělejší než latina a mnohem vytříbenější než obě.‘ Má pravdu. (…) Sanskrt má osm pádů, tři čísla (jednotné, dvojné a množné), rod mužský, ženský a střední, deset tříd slovesných a aktivum, pasivum a medium. Jeho slovník je nesmírně bohatý; pro pojem voda má asi sedmdesát slov (mezi nimi také uda), pro ženu dokonce přes sto.“

S Árijci přišla do Indie i první básnická tvorba v podobě hymnů Rgvédy, které byly zprvu stejně jako v případě starogermánských ság uchovávány ústním předáváním, teprve později byly sepsány.

A intelektuální vyspělost platí pro časné indoevropany obecně. Machovec (2001, s. 54) dodává: „Srovnávacím studiem jednotlivých větví ide. jazyků dojdeme k závěru dosti překvapivému, že už kolem roku 4000 př. Kr. dovedli naši /pozn.: částeční/ předkové myslit značně náročně a složitě, ba až do jemných odlišností komplikovaně, ba v lecčem vlastně jemněji než mnoho průměrných lidí naší – bohužel spíše vnějškově – ‚civilizované‘ – současnosti.“

Existují i doklady o tom, že i asijské nordické kočovné kmeny měly ve svých řadách učence; učenci z kmene Skythů byly dokonce v kontaktu s některými řeckými filosofy a vědci (Menghi, 2003, s. 11).

 Mezi 1000-600, v mladším védském období, se árijská populace šířila dále na jihovýchod až do povodí Gangy a prostoru dnešního Dillí. To je také důvod, proč se už v 1. polovině 1. tisíciletí těžiště indické civilizace přesunulo z oblasti Indu do oblasti Gangy. V té době se zde začalo šířit i užívání železa; znalost šířená společně s indoevropskými migracemi, v tomto případě se železo do Indie šířilo s nějakou pozdější árijskou migrační vlnou. Právě zde, v Magadhsku, brzy vznikla vyspělá arijská městská civilizace – když se začali Árjové usazovat, kultivovat a vytvářet města, díky čemuž mohli plně rozvinout své vrozené vlohy. Tím nadešla éra klasické árijské civilizace, díky níž se Indie dostala na vrchol.

Vidal-Naquet et al. (1999, s. 57) uvádí: „Při pronikání na indické území bořily árijské kmeny pastevců a zemědělců města. Ale už v 6. století pnl. se v Magadhsku objevila nová městská civilizace. Počet měst později narůstal; kypěl v nich hospodářský a intelektuální život, jenž s obdivem popisovali čínští poutníci.“

Nová árijská civilizace vstoupila během 7. století pnl. do velkého rozmachu kultury a ekonomiky, do utváření stabilních státních útvarů a vyvinuté, funkční, konsolidované a sociálně diferencované společnosti, v níž se odráželo i multietnické složení populace.

Jones (1998, s. 58) píše: „Kolem 800 př. Kr. nastoupila hinduistická společnost v poříčí Gangy do doby železné. Bylo to období intenzifikace zemědělství, rychle se rozvíjejících měst a obchodního rozmachu. Rozvinula se také sociální struktura, která se v následujících dějinách hinduistické Indie již zásadně nezměnila. Kmenové společnosti se začaly měnit v království a společnost se výrazně hierarchizovala.“

Miltner (1978. s. 59): „S rozvojem politického života se tehdy rozvíjela i města a zároveň se upevňovala státní moc. Řemeslná výroba se šířila; existovaly vesnice nebo osady, jejichž obyvatelé provozovali totéž řemeslo, byly vesnice kovářů, tesařů, hrnčířů. Řemeslníci tu asi pracovali nějakým společným, snad družstevním způsobem a byli organizováni ve sdruženích, jež silně připomínají evropské cechy; můžeme v tom vidět i zárodek kast.“

 Když Indie začala díky usedlým Árijcům brzy hospodářsky prosperovat, začala obchodně expandovat i do zahraničí, podobně jako kdysi harappská mediteránní civilizace. Vysokého stupně dosáhla technologie výroby železa, která se šířila s indoevropskými (v tomto případě árijskými) migracemi. Miltner (1978, s. 59): „Rozsáhlý obchod nekvetl jen na území Indie; po souši i po moři se rozvíjely obchodní styky i se zahraničím. Četné indické obchodní kolonie byly už před 6. stoletím pnl. v Řecku, v Egyptě, v Přední Asii, a o několik staletí později i v Kambodže, na indonéských ostrovech a v Číně. Hlavním předměty vývozu byly šperky, perly, výšivky, voňavky a léčiva, slonovina a výrobky z ní, hedvábí, mušelín, brokát a další tkaniny, nože dýky, meče a jiné zbraně, rýže a koření. Starověká Indie dosáhla značného pokroku ve zpracování železa a oceli a indické zbraně, zejména meče, byly proslulé v Íránu a v Arábii.“

Konsolidace společnosti a hospodářská prosperita tak zřejmě předcházela rozkvětu kulturnímu, který přišel až později a podílely se na něm i po Árijcích příchozí bílé kmeny.

 Původním vládci árijských kmenů byli volení vojenští náčelníci. Tato kmenová či vojenská demokracie, společná jiným raným indoevropským kmenům, však byla u některých skupin Árijců vystřídána jinými formami vlády. Z pozdějších povédských dob existují zprávy o moci úzké skupiny lidí, oligarchii, nebo naopak o jakýchsi kmenových republikách.

Se vznikem prvních árijských státních útvarů a zánikem rodové prvobytně pospolné společnosti na přelomu 1. a 2. tisíciletí pnl. dochází i k úplnému oddělení kněžských a královských funkcí. Brahmáni se sice považovali za nadřazené panovníkům (kšatrijům), ale šlo jen o formální proklamaci. Nejvyšším úředníkem krále byl sice kněz, ale tomu připadala jen symbolická úloha provádění obětí ve státním zájmu. Toto zesvětštění politické moci je zajímavou paralelou k západnímu sekularismu, jedné z hlavních hodnot a charakteristik Západní civilizace. Tato paralela zřejmě odráží bělošskou kritickou racionalistickou mentalitu, která příliš netíhne k náboženskému dogmatismu a inklinuje k tomu, aby světské státní záležitosti vykonávala světská autorita.

 Árijci však nebyli prvním a zároveň posledním bílým kmenem, který po pádu harappské civilizace migroval do Indie. Už v 7. a 6. století pnl. přicházejí do Indie ze severozápadu ve šlépějích Árjů další kmeny různého rasového původu; zcela určitě mezi nimi byly i kmeny bělošské a znamenaly pro Indii po Árijcích první z dalších infúzí bílé krve, kterých bylo v indické historii poté ještě několik. Miltner (1978, s. 64-65) jasně píše o „evropských kmenech“, které byly součástí migrace do Indie v té době a o rasovém tavícím kotli, který vytvořil současnou Indii: „V té době pronikají do Indie z úpatí Himaláje ještě jiné evropské kmeny, Mónové, Tibeťané a další, a bojují proti Árjům a mísí se s nimi. To se projevilo nejen antropologicky na míšení plemen, nýbrž i dalším vývoji náboženských směrů a zejména, a to zvláště, na vývoji jazykovém.“

A v jejich stopách následovaly během následujících staletí další, většinou převážně nordické kmeny a národy, nejčastěji pocházející z kočovných indoevropských společenstev z asijských stepí (Šakové, Kušánové, Jüe-čchiové), ale rovněž šlo migrační a kulturní vlivy bílých civilizací Persie (Achajmenovci, Sasánovci) (11), Řecka (Alexandr a Seleukovci) a nakonec i bílé elity v rámci turkických a islámských (Tamerlán, Velcí Mogulové) nájezdníků – což vždy znamenalo čerstvý příliv bílé krve a zpomalovalo civilizační úpadek Indie. Pozdější pokračování a rozvoj indické klasické civilizace nebyl tedy již dílem pouze původních Árjů, ale spíše Árjů i nově příchozích bělochů.

Avšak nakonec byli nově příchozí vždy pohlceni tmavou masou indického obyvatelstva, stejně jako jí byli postupně pohlcováni samotní Árjové.

Civilizační dekadence Indie se tak stala jen otázkou času. První známky úpadku byly zřetelné ve druhé polovině 1. tisíciletí; nejprve kultura upadala pomalu, později už rychle.

 Ve druhé polovině 6. století pnl., zřejmě za vlády Kyra Velikého, se perská říše založená původně nordickou elitou (staří Peršané nazývali svou dynastii arija; Klíma, 1977, s. 13;  rovněž některé památky z raného perského období znázorňují lidi nordického typu – např. krále Dáreia) rozšířila přes Hindúkuš až do Péšavárské kotliny (Gandháry) a území se stalo perskou satrapií. Později Dareios I. rozšířil perské panství až do povodí Indu. Přes tyto satrapie se začalo vytvářet úzké obchodní spojení mezi Persií a Afghánistánem a indickým subkontinentem. Koncem 6. století z popudu rostoucího perského obchodního ruchu expandujícího na východ se zde vytvořila významná obchodní tepna. Podél této cesty vyrůstala města, mající postavení provinčních středisek. Buď vznikala zcela nově, nebo vznikala rozšiřováním dřívějších osad. Pod perským (tedy bělošským) civilizačním vlivem tak poblíž regionu, kde kdysi vzkvétala harappská města, vznikala nová prosperující střediska, tehdy zřejmě nejbohatší z celé Indie. O dvou z nich máme dochované zprávy a byly předmětem archeologického výzkumu. První z nich je dnešní Čársada ležící na pozůstatcích bývalého hlavního města Gandháry, řecky Peukeláotis, sanskrtsky Puškalávatí (Lotosové město). Bylo dobře opevněno, neboť odolávalo jednomu ze zkušených Alexandrových generálů celý měsíc. Opevnění tvořil příkop a hliněný val zpevněný na vnější straně cihlami. Když byli indořečtí panovníci vypuzeni z Baktrie, město bylo přestěhováno asi půl kilometru na severovýchod a znovu postaveno, tentokrát na šachovnicovém půdorysu, který Baktrie převzala od helénského Západu. Město tvořily bloky domů ohraničené velkými rovnými ulicemi vzdálenými asi 36 metrů. Toto je podivuhodná reminiscence velkých pravoúhlých měst vystavěných dávnými bílými Harappany. Chrámový okrsek v centru měl větší rozlohu adekvátní jeho postavení. Na městě je vidět západní ráz celkové urbanistické koncepce, i když ovlivněné východními prvky.

Druhým významným městem v oblasti byla Takšašila neboli řecky Taxila. Původně se toto město vyznačovalo zaostalou zástavbou. Avšak pozdější Taxila II (Sirkap) se již vyznačovala šachovnicovým půdorysem a zdá se, že do konečné vyspělé podoby ho vystavěli Parthové, jeden z indoevropských, zřejmě nordických, kmenů ze Střední Asie. Pravoúhlý půdorys města nicméně pochází zřejmě už z dob, kdy nad tímto územím vládli indořečtí panovníci ve 2. a 1. století pnl. Konečná parthská podoba Taxily z 1. století nl. se vyznačovala moderním výstavním rázem. Byla zde odkryta hlavní ulice vedoucí od hlavní brány na severu k jihu, široká 6,4 až 9,1 metru, opět zajímavá obdoba s hlavní třídou v dávném Mohendžo-daru. Stejně tak je zde obdoba v dalším uspořádání – v intervalech 32-41 metrů ji v pravém úhlu protíná pravidelný systém vedlejších ulic. Hlavní ulici lemovaly obchody, poněkud vyvýšené nad její úroveň jako na dnešním bazaru. Za nimi se rozprostíraly domy, směstnané dost natěsno; některé z nich byly ovšem rozloženy kolem dvorků. V Taxile byl objeven i velký chrám a šest malých buddhistických a džinistických stúp se směsí řecko-římské a indické výzdoby, což opět potvrzuje západní vliv. Z obou měst máme doloženo užívání železa.

O Takšašile za časů Alexandra píše Miltner (1978, s. 71) a zmiňuje se o příslušnících zcela nebo částečně bělošských kmenů a národů, kteří do města pčicházeli; byl to především bělošský element, který pozvedl Takšašilu k rozkvětu – stejně jako jiná města v Indii: „Takšašila (…) byla už tehdy slavné univerzitní město, středisko učenosti. Zdaleka tam přicházela vědychtivá mládež studovat sanskrt, filosofii, medicínu a jiné nauky. Kromě Indů tu žili Babylóňané, Peršané, Skythové a středoasijští Turci, Turkmeni.“

V taxilském klášteře byla mimo jiné nalezena terakotová hlava zamyšleného jinocha, která vykazuje jasně bělošské rysy (Wheeler, 1973).

 Další bílou invazí, která měla na Indii kulturní (a malý genetický) vliv, bylo asijské tažení Alexandra Makedonského.

V indickém kontextu nepočetná bílá makedonsko-řecká armáda znamenala nový významný civilizační vliv. Do tohoto období zřejmě spadá založení Šakály v severozápadní Indii, patrně nejvýchodnějšího města jeho helénské říše, které se brzy stalo proslulé svojí výstavností, krásou a prosperitou.

Wheeler (1973, s. 77): „Potom v roce 327 pnl. přitáhl do severozápadní Indie Alexandr Veliký se svými makedonskými vojsky. Jeho intervence sice trvala jen několik měsíců, ale v životě subkontinentu znamenala téměř revoluční zvrat. Měla dalekosáhlé politické a kulturní následky. (…) Po stránce kulturní zprostředkovala vliv řeckého umění a položila základy mnoha charakteristickým rysům, jimž se potom vyznačovalo hlavně indické stavitelství a sochařství. Vyburcovala génia řeckých umělců tak silně, jak to předtím nedokázala žádná jiná událost od vzniku protoindické civilizace nebo od takřka pomyslného vpádu Árjů do indických rovin.“

S vpádem Alexandra do Indie však skončila v Indii éra perské nadvlády a na čas tak byl přerušen i její kladný kulturní vliv. Samotné kulturní ovlivnění makedonskou invazí bylo sice významné, ale krátké. Nakonec jsou na něj jedinými památkami Buddhovy sochy, vytvoření podle řeckého či řecko-baktrijského stylu a některé prvky ve stavitelství.

I genetický vliv bílé Alexandrovy armády na indickou populaci byl jen malý. Miltner (1978, s. 74): „Řecký živel neměl čas, aby tu zapustil kořeny. Nikde v indických pramenech nejsou ani letmé zmínky o Alexandrovi, jako by ani nebyl zpozorován. Řečtí vojáci z posádek, jež tam roztrousil Alexandr, se úplně smísili s místním obyvatelstvem a zmizeli beze stop co kapka vody v širém oceánu.“

 Když Alexandr odtáhl z Pandžábu a brzy nato zemřel v Babylóně, moci se po něm ujal jeho nástupce pro východ – Seleukos I. Nikátor, který však byl brzy smeten vlnou indického nacionalismu, který vybudila právě Alexandrova invaze a k moci se dostal Čandragupta Maurja, první král dynastie Maurjů původem z malého království Maghady na středním toku Gangy. Ten svrhl posledního magadhského krále z dynastie Nandů a zvítězil nad Řeky, kteří mu museli postoupit perské satrapie, což bylo obrovské území, nad nímž Čandragupta získal moc a založil tak říši Maurjů. V ní brzy nastal rozkvět umění a kultury, zejména díky přílivu nové bílé krve v podobě perských umělců a řemeslníků z Persie. Wheeler (1973, s. 78-79): „Vítězná dynastie Maurjů neměla vlastní ustálenou uměleckou tradici, odpovídající jejímu bohatství a její ctižádosti, a proto byla připravena poskytovat ochranu cizím umělcům. Zde, v nové maurské Indii, se utvářel nový domov pro vynikající umělce a dovedné řemeslníky z Persie. A oni sem opravdu přicházeli. Jistě nebudeme nadsazovat, řekneme-li, že indoperské kulturní období, které vyrostlo z tohoto souběhu příležitosti a potřeby, znamenalo počátek zděné architektury na indickém území.“ Díky nim bylo postaveno několik monumentálních staveb – zejména hradby starého Radžgíru, táhnoucí se po kopcích jižního Biháru, dlouhé 40 km. Za nimi za vlády jeho vnuka Ašóky pak vyrostla impozantní metropole Maurjské říše, Patáliputra. Řecký autor Megasthénés zanechal o tomto městě zprávy – bylo na svou dobu obrovské, obdélníkového tvaru – přes 14 km dlouhé a přes 1,6 km široké. Na délku ho napůl protínala mohutná hlavní třída, celých 14 km dlouhá a na ni v pravém úhlu v pravidelných odstupech navazovaly velké ulice dělící obě části města do menších bloků. Rovné ulice byly tedy postaveny v pravoúhlém systému podle plánu, stejně jako dávná harappská města. Město bylo obehnáno 20 metrů hlubokým a 183 metrů širokým příkopem a opevněno dřevěnou palisádou s věžemi a střílnami. Přepychu, výstavnosti a bohatství indické Patáliputry se prý nemohly rovnat ani vzkvétající Súsy, ani Ekbatana se vší vznešeností. Při vykopávkách se zjistilo, že královský palác v Patáliputře byl vyzděn lesklými zářícími kameny, což je perský architektonický prvek a svědčí o přítomnosti zednických a kamenických mistrů z Persie.

Později mnohé techniky a umělecké postupy od přistěhovalých Peršanů převzali Indové (Wheeler, 1973, s. 81): „Stavba paláce v Patáliputře snad opravdu zaměstnávala určitou část první generace perských řemeslníků, kteří se do Indie přistěhovali po pádu achajmenovské říše. Nejstarší zachované památky indoperského období jsou však teprve dílem jejich druhé nebo třetí generace a z největší části nepochybně výtvorem jejich indických učňů a pokračovatelů.“

Ašóka se stal tvůrcem první indické veleříše a pod dojmem krvavého dobytí Kalingy vládl od té doby mírumilovně, tolerantně ke všem náboženstvím, na základě skutečné mravnosti a dobře zorganizované státní správy. I on byl perskou uměleckou tradicí ovlivněn a dal vystavět mnoho vítězných sloupů z lesklého kamene podle perského, tzv. persepolského typu. Z Persie byly přejímány i další prvky jako hlavice sloupů mající podobu obráceného lotosového květu, často se vyskytující v chrámech. Také podpěry pro střechu staveb se navrhovaly podle perského vzoru, často vytesány do tvaru dvou k sobě zády otočených zvířat či dvou zvířat, což je prvek běžný u achjmenovských podpěr. I chrámy a svatyně tesané do skal jsou převzaty z Persie. Wheeler (1973, s. 83) shrnuje: „Je dostatečně jasné, že podněty přicházely z Persie do Indie a ne naopak.“ Jako vyznavač buddhismu Ašóka dal vystavět velké množství buddhistických svatyní. Z jeho doby pocházejí první umělecká díla vysoké úrovně – například stúpy v Sánčí a Bhárhutu svědčící už o rozvinuté sochařské technice. Ašókovi se připisuje i založení několika měst. Po jeho smrti nastalo dělení Maurjské říše a její rychlý úpadek.

 Poté následovalo několik staletí politických zmatků a nestability, při níž rychle vznikaly a zanikaly různé státy a říše, obvykle pod vlivem bílých elit soustředěných na severu indického subkontinentu nebo bílých (většinou zřejmě nordických) nájezdníků ze Střední Asie.

Okolo 230 pnl. v říši Ándhra v severozápadním Dakkhinu vzniká dynastie Sátaváhanů, asi pocházející z bílé indické aristokracie, zničena okolo 195 pnl.

Od 170  pnl. vznikaly pod vlivem bílé helénské elity a snad i helenizovaných indických bílých elit drobné indo-řecké státy v Pandžábu; základem jejich vzniku byl výboj helénistické Baktrie. Roku 75 pnl. však byly dobyty Saky (Šaky), zřejmě nordickým kmenem, příbuzným Tocharů, jejichž mumie v západní Číně jsou jednoznačně nordického typu (Haughton, 2007, s. 352 – viz zde podkap. Antropologické indicie). Podle některých jsou Sakové a Tocharové východní větví nejstarších Keltů. Je pravda, že kupříkladu nalezené tocharské tartanové látky jsou neuvěřitelně podobné keltským tartanům ze severozápadní Evropy (Haughton, 2007, s. 354). Podle dalších tvrzení byli Sakové vlastně částí kmene Skythů, přičemž podle kosterních nálezů podle Coona (1939, kap. VI. podkap.) byli tito původně nepochybně nordici. Totéž potvrzují i některé jejich dobové popisy – např. Polémon z Ilia nebo Klement z Alexandrie je popisovali jako podobné Keltům – „bílé“ a „červenolící“. Zajímavé rovněž je, že Sakové si sami říkali árši (Zbavitel, 1985, s. 122), což je téměř určitě odvozeno od slov arya/aryo  (Tocharové si někdy říkali arsi).

Sakové pak byli brzy nato zase rozdrceni dalším patrně nordickým kmenem, Parthy, příbuznými Peršanů, Médů a Skythů (některé umělecké památky, např. socha parthského prince ze Šánú z 2. století nl., – viz Klíma, 1977, zobrazují bílé lidi nordického typu).

V té době rovněž na čas vznikly asi pod vlivem bílých elit ze severu tři státy i na jihu – Kérala, Pándža a Čóla, což odráží občasné invaze bílých kmenů v pozdějším období i daleko na jih. Miltner (1978, s. 65): „Jih Indie byl tehdy Árjům neznámou oblastí. Teprve v pozdějších textech jsou jmenováni Vidarbhové, Ándhrové, Dandakové a jiní.“

Před Parthy ustupující sacká nordická aristokracie pak založila stát Kšaharátů, který v Rádžastánu na severozápadě Indie přetrval až zhruba do roku 405 nl.

Okolo 50 nl. vtrhl z Baktrie do severozápadního pomezí Indie a Asie kmenový svaz Kušánů, což byla jedna z větví lidí zvaných v Číně Jüe-č‘. Čínské prameny z 1. tisíciletí mluví o skupině „bílých lidí s dlouhými vlasy“ a nazývají je Bai. Ti žili na severozápadní hranici Číny a prodávali Číňanům nefrit. Druhou takovou komunitou, o níž se roku 645 pnl. zmiňuje čínský autor Juan Čung, byli právě Jüe-č‘, kteří do Číny dodávali nefrit rovněž. Haughton (2007, s. 355) uvádí: „Z vyobrazení jüe-č‘ských panovníků na mincích lze podle některých odborníků soudit, že také tato skupina patřila k lidu evropské rasy.“ Podle některých byli tito lidé vlastně původně jedním kmenem společně s Tochary; pro tuto možnost však neexistuje skoro žádný důkaz, ovšem podle amerického indologa Otto Maechen-Helfena bylo kmenové jméno Kuša Jüe-č’ů Togar a píše o nich jako o „Kuša-Togarech“ (in Zbavitel, 1985, s. 122). A navíc, termín kuša je tocharský název pro šlechtice (Zbavitel, 1985, s. 122).

Tito lidé vytvořili na indicko-asijském pomezí obrovskou kušánskou říši, která dosáhla největšího rozkvětu za vládce Kanišky (78-123). Kaniška byl příslušníkem bílého kmene tzv. Malých Jue-čchiů (Miltner, 1978, s. 91), což byla skupina bělochů, která zůstala u Amudarji a netáhla přímo do Indie. Kušánská říše zabírala území celé severní Indie a ovládla i některé jižněji položené oblasti. Pro území, které pod říši spadalo, to byla doba hospodářské prosperity a obchodní expanze. To potvrzují hojné nálezy zlatých i stříbrných mincí a čilý obchod mezi Římem a Čínou vedoucí přes kušánské území. Kaniška zavedl i nový kalendář, který se na některých místech v Indii používá dodnes a za jeho působení dosáhl vliv buddhismu v Indii svého vrcholu.

Za jeho nástupců došlo k rychlému rozkladu říše a roku 240 si ji podrobili perští Sasánovci, zřejmě opět bílá aristokratická elita, jak potvrzují některá umělecká vyobrazení na různých předmětech z Persie sasánovského období (viz např. Bič, 1990; Klíma, 1977).

 Okolo roku 320 vznikla v Magadhdě okolo řeky Gangy mocná říše Guptovců, v níž došlo k největšímu rozkvětu indické civilizace vůbec (o tomto viz dále kap. 3.; většina popsaných kulturních výdobytků pochází právě z guptovského období). Došlo k všestrannému rozvoji jak řemesel a obchodu, tak zejména věd a umění. Tehdy v Indii vzniklo i několik slavných univerzit – ve Valábhí, Udždžajiní, Amarávatí i jinde, a hlavně největší a nejslavnější ze všech v Nálandě, kde byli přijímání jen studenti, co už ukončili studium jinde. Univerzita byla známa takříkajíc mezinárodně; studovat na ni chodili nejen samotní Indové, ale i Číňané, Tibeťané, Japonci, Mongolové a Korejci a rovněž tak studenti ze Střední Asie, z Buchary a Samarkandu. Vedle náboženství a buddhistické a hinduistické filosofie se zde přednášely i světské obory – gramatika, krásná umění – a praktické obory – lékařství, architektura, agronomie a zootechnika. Indická moudrost a vědění tehdy skutečně přitahovaly poutníky a učence z celé Asie a existuje několik dochovaných zpráv čínských poutníků opěvujících intelektuální úroveň tehdejší indické civilizace.

Správa říše byla dobře zorganizována, protože v říši panoval pořádek a stabilita, přestože byla méně rozrostlá než za Maurjů. Také tresty byly oproti dřívějším dobám humánnější.

Byly rozvíjeny intenzivní diplomatické styky s Čínou, Íránem, Řeckem, zeměmi jihovýchodní Asie a Srí Lankou, nepravidelně i s Římskou říší, kam byla třikrát vyslána poselstva.

Obchodní a kulturní styky pak říše rozvíjela a Íránem, Egyptem, Řeckem, střední Asií a zejména s Asií jihovýchodní, kde byly dokonce zakládány vzkvétající indické osady. Zdá se dokonce, že bílí příslušníci indických elit se touto kolonizací na čas dostali do čela některých zemí v jihovýchodní Asii. Známe Indy, kteří se stali králi ve Funnanu v Indočíně a také kambodžští králové z guptovské doby nesou všichni indická jména. Vyznávání hinduistického boha Šivy se rozšířilo až do Laosu, Barmy a Thajska. Nejvíce jsou však patrny migrační a kulturní vlivy z Indie v Indonésii, a to až do dnešních dob. Indonéský jazyk je silně promíšen se sanskrtskými výrazy. Indický vliv v podobě kolonizace a hinduismu či buddhismu je doložen ze Sumatry, kde bylo založeno významné buddhistické království, z Jávy, kde vzniklo několik hinduistických království, z Bornea a z ostrova Bali, kde se hinduismus udržuje dodnes. Existují i tvrzení, že někteří příslušníci elit jihovýchodní Asie dodnes vykazují některé bělošské rysy.

Hospodářská prosperita za Guptovců dosáhla nového vrcholu – v zemědělství, řemeslech i obchodu. Rozvíjelo se tkalcovství, zpracování slonoviny, zlatnictví, stříbrnictví, kovotepectví a litectví. I obchod dosáhl nového rozmachu, zejména toho námořního, a to jak v obchodování mezi indickými městy, tak i v obchodování se zeměmi v jihovýchodní Asii. Růst významu obchodu a řemesel se odráží i v tom, že oba stavy začaly získávat zastoupení v městské samosprávě. Prosperita dokonce pronikla i na venkov a mnohé vesnice se staly soběstačnými hospodářskými centry. Města pochopitelně vzkvétala rovněž, avšak některá z nich již začala vykazovat první známky úpadku, což mohlo souviset i s rozrůstáním chudé barevné populace v nich, kterou bohatá města přitahují (podobná situace je na dnešním Západě).

Integritu guptovského impéria zajišťoval propracovaný administrativní systém, v jehož čele stál král společně s mnoha vysokými hodnostáři, především představiteli vojenské moci, na nichž závisela stabilita říše. Ta byla rozdělena na okresy s určitou mírou autonomie a jistou míru samosprávy měla i některá větší města.

Guptovská říše se rozpadla na západní a východní část pod náporem Bílých Hunů (Hefthalitů), kteří do Indie vtrhli okolo 430 (zda jejich název má vztah k jejich rase nebo jde jen o symbolické označení, není jasné – mohlo jít bělochy nebo Asiaty). Na zhruba století byla oblast uvržena do politických zmatků a nestability. Avšak guptovská kultura a hospodářství dále vzkvétaly. Okolo 527 se panství Bílých Hunů v Magadhsku zhroutilo.

 V první půli 7. století ještě v severní Indii zazářila velká říše, kterou roku 606 založil Harša, který využil místních politických zmatků. Harša byl potomek jednoho ze vznešených rodů indické bílé aristokracie. Podařilo se mu dobýt většinu severní Indie a za jeho vlády došlo k dalšímu kulturnímu a hospodářskému rozkvětu. Velice podporoval vědy a umění, písmo se v jeho době stalo běžnou záležitostí, ve všech provinciích byly zakládány knihovny a archivy, země zbohatla. Ve 40. letech 7. století však vypukly v zemi nepokoje kvůli neúrodě a následnému hladomoru a Harša byl roku 647 zavražděn.

S jeho smrtí se vytratila jednota severní Indie. Opět nastalo období bojů, zmatků a nestability. Státy rychle vznikaly a zanikaly, králové se střídali v boji všech proti všem. Menší státy, které vznikaly, bývalé části Haršovy říše, byly ovládány Rádžpúty, bílou vojenskou aristokracií zčásti domácího a zčásti cizího původu (viz dále).

V této neklidné době již stále zesiluje integrace vyšších a nižších vrstev obyvatelstva znamenající rozpouštění bílé krve vyšších tříd v širší indické populaci. Miltner (1978, s. 99): „Po rozpadu guptovského impéria a po pádu významné, leč nepevné říše Haršovy vzniklo velké množství drobných států. Jejich panovníci pocházeli z různých společenských vrstev, dokonce i z tzv. nižších stavů, a byli mezi nimi jak domorodci, tak i příslušníci postupně se asimilujících a poindičťujících kmenů, vtrhnuvších do Indie v minulých staletích.“

 Poslední významný vliv bílé krve, který by mohl být označen jako domácí, se v Indii projevil mezi 7. a 12. stoletím, kdy v severní Indii byly rozhodujícím mocenským a politickým činitelem rody a kmeny souhrnně nazývané Rádžpútové. Jejich původ leží ve středoasijských stepích a šlo vesměs potomky nordických kmenů, které do Indie migrovaly v prvních staletích našeho letopočtu ve stopách Árijců, Kušánů a dalších, i když není vyloučené, že již mohly být z jisté části smíšeni s jinými bílými typy, semity či Asiaty. Samotní Rádžpútpové, žijíc v Indii již několik staletí, byli patrně nordiky jen zčásti, částečně již asi promíšeni se zbytky mediteránů, někteří z nich asi i s tmavšími typy. Jejich indoevropský původ ale jasně naznačuje skutečnost, že šlo o aristokracii vojenského typu, jasně zdůrazňující svoji urozenost. Nakonec i jejich název Rádžpútové  je odvozen od slova řádžaputra, což je označení pro královského syna či prince v sanskrtu, jazyce dávných árijských nordiků; slovním základem je sanskrtské slovo rádža, označení pro náčelníky či krále Árijců (v pozměněné podobě je toto slovo přítomno i v dalších indoevropských jazycích – latinsky rex – král, anglicky royal – královský).

Představovali v podstatě poslední vlivné bílé elity v Indii, které nepatřily vyloženě k cizí moci, jak tomu bylo u pozdějších muslimů, mezi nimiž bylo mnoho bělochů ve významných pozicích (viz dále) a anglické kolonizace. Zůstávali činnými nositeli hinduistických tradic, kultury a víry, odvozených od dávné indoevropské kultury a byli výrazným činitelem posledního ekonomického rozkvětu severní Indie na přelomu 1. a 2. tisíciletí. Jistou dobu představovali i jádro odporu vůči expanzi islámu do Indie.

Velké rasové rozdíly vedly logicky i k velkým rozdílům ekonomickým a sociálním. Tak se od počátku 2. tisíciletí začal v Indii formovat systém podobný evropskému feudalismu s úzkou bílou horní vrstvou (vládce a šlechta) vlastnící velké pozemky a tmavými chudými masami (naopak na Západě systém feudalismu začal postupně upadat, neboť neměl přirozené zázemí v rasově diferencované společnosti).

Tyto stabilní sociální poměry, vnášející řád mezi tmavé indické masy, vedly toho času společně s tehdy ještě poměrně velkým množstvím lidí s bělošskou identitou k poslednímu hospodářskému rozkvětu Indie, který by snad ještě snesl přívlastek všeobecný. Miltner (1978, s. 100-101): Zemědělci pěstovali rýži, bavlnu, zeleninu, ovoce, cukrovou třtinu, olejnatá semena, obilniny. Ve vesnicích žili a pracovali i řemeslníci, kováři, hrnčíři, tesaři, koželuzi, lazebníci, pradláci, v některých i zlatníci, a také různí strážci, správci zavodňování apod. Každá občina měla starostu, písaře a kněze, jenž (…) vyučoval děti nejváženějších příslušníků občiny. (…) Hlavní města a přístavy se staly středisky obchodu a řemeslné výroby. Městští řemeslníci se specializovali na výrobu zbraní, drahých nádob, šperků a ozdob, tkanin, koberců, vonných mastí a voňavek atd. Stále stoupající spotřeba potravin vedla k tomu, že v určité dny se do měst sjížděli rolníci z okolních vesnic a směňovali zemědělské produkty za výrobky městských obyvatel, a kupci z měst jezdívali zase po vesnicích a směňovali zboží přímo tam.“

 Roku 712 dobyl severozápad Indie vojska arabského chalífátu, po roce 1000 do severní Indie několikrát vtrhl Mahmúd z Ghazny, turkotatarský vládce z Afghánistánu. Koncem 12. století další panovník afghánského původu Mohamed Ghúrí dobyl dillíské království a vytvořil tak jádro pro vznik nových říší v severozápadní Indii. Roku 1206 byl Ghúrí zavražděn, avšak moc nad severní Indií i nadále zůstala v rukou vladařů turkotatarského či afghánského původu. Tak vznikl dillíský sultanát, který ovládl téměř celou Indii a rozšířil zde islám, další vliv dodnes vnášející nejednotu do indické společnosti.

Příchod Turků vyznávajících islám a s nimi dalších národů znamenal i nový příliv bílé krve do Indie, neboť mezi Turky, zejména šlechtici, i mezi příslušníky dalších národů, které přišly s nimi, bylo v té době mnoho bílých lidí, ať už ze svobodně asimilovaných konvertitů, žoldáků nebo otroků, kteří se díky svým schopnostem dostali do horní vrstvy (stopy bělošského genofondu lze nalézt u vyšších vrstev v Turecku dodnes).

Miltner (1978, s. 119) píše: „Vojsko dillíských sultánů bylo nájemné a skládalo se ze žoldnéřů mnoha kmenů a plemen; byli to Turci, Afghánci, Tádžikové, Arabové, Peršani i Indové, zvláště Rádžpútové.“

Mezi muslimy vtrhnuvšími do Indie se tedy prosazovali běloši, ať už jako součást muslimského etnika (zejména Turci) či jako žoldnéři nebo otroci. Když v Indii upadla moc ghórských vladařů, říši si rozdělili tři bývalí otroci (Miltner, 1978, s. 109), pravděpodobně bělošského původu. To se podobá jevu častému v Osmanské říši, kdy se k moci někdy dostávali talentovaní bílí cizinci či otroci. Mnoho dillíských sultánů bylo zřejmě bělošského původu a projevovali se jako schopní panovníci se zájmem o kulturu. Jones (1998, s. 62): „Dillí bylo ovládáno většinu 13. století ‚dynastií otroků‘, neboť skutečná moc na sultánově dvoře byla v rukou tzv. mameluků, tureckých žoldnéřů nízkého původu.“ Přičemž termín mamlúk znamenal světlý či bílý a v Osmanské říši se jím označovali bílí otroci.

I proto nebylo islámské období v Indii časem úpadku. V té době vznikl v Indii tzv. dillíský sloh, vyznačující se velkou elegancí a skvělou ornamentální výzdobou, v jehož stylu byly vystavěny četné mešity a paláce.

V Dillí a okolí se tedy moci chopil Kutbuddín Ajdak, první panovník tzv. dynastie otroků a zakladatel dillíského sultanátu. Jeho nástupcem se stal zeť Iltmuš, nejvýznamnější vladař této zvláštní dynastie. Vybudoval z dillíského sultanátu mocný stát a díky jeho schopnostem neměla ve své době turecká moc v Indii soupeře. Byl schopným panovníkem, zavedl ražbu nových mincí, vyvíjel stavební činnost a kronikáři pro něj měli jen slova chvály, nazývajíce ho vtělenou šlechetností. Po jeho smrti vládli v sultanátu nějakou dobu jeho dcera a poté jeden z jeho synů, avšak jejich vláda i vláda jejich nástupců utonula ve zmatcích, když do dění zasahovala turecká šlechta.

Nakonec roku 1290 vtrhl do Dillí místodržitel z Baranu, posledního „otrockého“ sultána popravil a sám se chopil moci, čímž skončila vláda dynastie bílých otroků.

Nejmocnějším z indo-islámských států se dillíský sultanát stal za Mohameda Tugluka (1324-1351).

Celkově, indo-islámští vládci té doby byli alespoň částečně bělošského původu a vnášeli do Indie kulturní vlivy ze západoasijského světa, které byly vesměs dílem tamního bílého obyvatelstva. Jones (1998, s. 62): „Turko-afghánští vládci severní Indie patřili svým původem i kulturou do západoasijského světa. Vycházeli ze společného persko-islámského civilizačního odkazu (…).“

V letech 1398-1399 vtrhl do Indie „hrozný Turek“, Tímúr Lenk (Tamerlán), zničil armádu tehdejšího sultána a zpustošil město Dillí i jeho okolí a mnoho obyvatel odvlekl do otroctví. Tímúr, významný vojevůdce a krutý dobyvatel (ale ve vlastní zemi i podporovatel stavitelství, umění a věd), byl zjevně jedním z dalších bílých příslušníků tehdejší turkotatarské (turkické) elity a vytvořil velkou říši ve Střední Asii s centrem v Samarkandu. Podle dobových popisů, zejména podle současníka Ib Arabashe, byl vysoké a statné postavy, širokých ramen, měl velkou hlavu, vysoké čelo, světlou pleť i vlasy a dlouhý ryšavý vous (Lamb, 1929, s. 153). Podle některých vyobrazení i světlé oči. Jeho bělošskou pigmentaci potvrdil i výzkum ostatků, když roku 1941 sovětská archeologická komise otevřela jeho hrobku s ostatky v Samarkandu, dnešním Uzbekistánu – jeho pozůstatky potvrdily, že byl skutečně statné a impozantní postavy a na jeho se lebce zachovalo několik ruse zabarvených vousů (Brent, 1976, s. 237-8). Nicméně hlavní antropolog expedice Michail Gerasimov určil na základě výzkumu jeho lebky jeho rysy jako spíše mongoloidní, což potvrzuje scénář probíhající v tehdejší Asii – pohlcování zbývajících bělochů do nebílé masy. Světlá pigmentace, pokrevní vztah k Čingischánovu rodu a dobové popisy nicméně ukazují, že alespoň částečně bělochem byl.(12)

Navzdory úspěšnému tažení se Tímúr však v Indii spokojil s bohatou kořistí a brzy se stáhl, i když na místě zanechal místodržícího, který v Dillí nějakou dobu jeho jménem panoval.

V letech 1526-1658 vzkvétala v severní Indii islámská říše Velkých Mogulů (Mughalů). Zakladatelem byl Bábur, vládce Kábulu, který podnikl do Indie invazi a roku 1526 v bitvě u Pánípatu porazil dillíského sultána díky nasazení dělostřelectva. O rok později porazil i koalici Rádžpútů – indické šlechty.

Za efektivním využíváním moderních technologií v mughalské armádě, zejména dělostřelectva, opět stáli běloši z řad Turků a dokonce i nějací Evropané. Miltner (1978, s. 124): „Mezi dělostřelci mughalské armády vynikali především Turci a několik portugalských dobrodruhů.“

Bábur byl potomkem Čingischána (ve 14. generaci) a Tímúra Lenka (v 5. generaci) (Krása et al., 1997, s. 107); pocházel tedy (alespoň částečně) z nordické aristokracie, která se v určité míře podílela na moci v rámci různých států ve Střední Asii a v oblasti Mongolska až do 16. století. Podobný původ asi měli i další Velcí Mogulové, v jejichž šlépějích působil na Indii i nadále blahodárný západoasijský kulturní vliv. Jones et al. (1998, s. 63): „Mughalské umění bylo výsledkem kosmopolitního světa jihozápadní Asie pod panstvím islámu. Velcí Mughalové i většina dalších panovníků islámské Indie byli původem středoasijští kočovníci, kteří svoji vládu vnutili usedlému obyvatelstvu na jih od svých stepí. Ještě než pronikli do Indie, osvojili si islám i pokročilou kulturu vycházející z uměleckých tradic dávné Persie. Zprvu si Mughalové dováželi své umělce a jejich stavby i malby byly čistě perské. S postupem času se prosazovali stále více i místní umělci a řemeslníci a vrcholné mughalské umění je již směsí indických a perských prvků.“

Na indické miniatuře z 18. století zobrazující mughalského vládce Šandžahána a jeho doprovod při lovu jsou vyobrazeni lidé vesměs bělošského vzezření se světlou pletí a hnědými vousy (Anderson et al., 1998, s. 62). Mughalové znamenali poslední příliv bílé krve mezi indickou elitu ze západní Asie před příchodem západních národů.

Po Báburově smrti Mogulové na několik desetiletí přišli o většinu indického území po porážkách od afghánského uzurpátora Šíršána. Nejvýznamnějším Velkým Mogulem se stal Akbar vládnoucí v letech 1556-1605. Hned na začátku vlády díky své profesionální armádě znovu ovládl celou severní Indii. Za účelem sjednocení říše podporoval sňatky s indickými princeznami a převzal indickou státní správu. Zavedl správní reformy, zejména nové uspořádání ústřední správy a opatření proti podvodům v řadách úřednictva. Zvedl pevný daňový systém a řádné vymáhání daní. V roce 1528 se dokonce pokusil o odklon od islámu a zavedení nového státního náboženství založeného na slunečním kultu, asi inspirovanému dávnými indoevropskými náboženskými představami. Reforma však nebyla úspěšná. Přesto se však stále zajímal o různá náboženství, jsou doloženy jeho kontakty s jezuity i s vyznavači indoevropského zoroastrismu. V roce 1583 vydal toleranční edikt zaručující svobodu vyznávaný u všech náboženství.

Jeden z jeho nástupců Šahdžahán ještě rozšířil říši o Dekhán, jehož sultánové se stali jeho vazaly. Poté moc uchopil Aurangzíb, poslední významný mughalský vládce a zároveň přesvědčený muslim. Po dobytí Kábulu a Kandaháru dosáhla říše na sklonku 17. století největšího rozsahu. Poté však nastal úpadek říše, zejména kvůli Aurangzíbově nesnášenlivé politice vůči nemuslimům (obnovení daně pro nemuslimy, útoky vůči hinduistickým vazalům), ale též obecně kvůli rozdělení obyvatelstva na hinduisty a muslimy. Dále k úpadku mohl přispět i dále postupující dysgenický úpadek populace, stálé narůstání nejchudších vrstev a nárůst multietnické rozrůzněnosti obyvatelstva.

Průkopníky a zastánci hinduismu se stali Marátové, který sjednotil Šivádží a podnikali nájezdy a loupeživá tažení do nitra moghulské říše. Dvakrát vyplenili Surat, její obchodní centrum a nejbohatší město. Přestože proti nim Aurangzíb podnikal každoroční tažení, stali se novou indickou velmocí. Po jeho smrti nastalo období nestability, rychlé střídání vládců a říše se roku 1707 rozpadla.

 Dillíští sultáni opět začali zvát na svůj dvůr perské učence, dějepisce a básníky, což znamenalo (společně se zřejmě rovněž bělošskou islámsko-mogulskou aristokracií) další a také poslední příliv bílé krve mezi indickou elitu. A znamenal tak i poslední rozkvět Indie. Sám vládce Bábur sepsal Paměti, Akbar zakládal knihovny a vysoké školy. Na královském dvoře působili básníci Ghazáli z Mešhedu a Urfi ze Šíránu a historici Abú-l-Fazl a Bádaní. Podle perského vzoru rovněž vznikla indická miniatura (portréty). Zbývající bílá elita v té době v něčem navázala i na díla dávných Árijců – Dary Šikúh přeložil upanišády a Tulsí Dása vytvořil moderní hinduistickou verzi eposu Ramajány.

Všichni Mogulové vynikli i jako velcí stavitelé. V architektuře došlo ke splynutí indických a perských stavebních prvků (atria se sloupořadími). V nové Akbarově rezidenci Fáthpúr Síkrí  vznikl působivý komplex paláců a mešit v dokonalém mogulském slohu. Významným stavebním počinem bylo také Akbarovo mauzoleum v Sikandře a chrám Go-Mandal v Udajpúru. Největším architektonickým skvostem je však slavný Tádž Mahál, mauzoleum Šáhdžahánovy oblíbené manželky, považován za jednu z nejkrásnějších staveb světa.

Od konce 16. století již do indické architektury začaly pronikat i první západní vlivy – zejména klasicismus.

 Příchod muslimských Turků však neznamenal pro Indii jen pozitiva. Jak bylo naznačeno, vnesení islámu do Indie znamenalo vznik náboženské nejednoty v již tak nesourodém indickém obyvatelstvu a trvalý zdroj sociálního napětí. A vlivem islámského náboženského dogmatismu do Indie s Moguly pronikly i některé negativní sociokulturní vlivy. Indické ženy začaly být více utlačovány a separovány od společnosti, narůstal počet dětských sňatků a případů upalování vdov.

 Za islámských vladařů se již silně v Indii projevoval početní nárůst chudiny a spodiny, tvořené tmavší částí indické populace. Bída nízkých vrstev se rozrůstala a narůstala a tak začalo docházet k prvním povstáním a sociálním bouřím. Je nepochybné, že k povstáním často vedla i zvůle a krutost vyšších vrstev, nicméně základní příčiny vzmáhající se chudoby a sociálních problémů byly způsobeny nepříznivým demografickým a populačně-genetickým vývojem – vysokou porodností nízkých tmavých sociálních tříd, jejichž problematičnost plynula z jejich nízké inteligence a vrozené mentality.

Vzpoury chudého rolnictva na venkově i chudiny ve městech otřásaly společností a byly feudálními pány i sultánem a jeho vojsky potlačovány s velkou krutostí.

 Po invazi bílé mogulské elity a posledním přílivu bílých Peršanů se již indická civilizace vyčerpala a Indie zamířila k trvalému úpadku. Počet bělochů v indické populaci bez nové bílé imigrace ze severozápadu klesl během posledních staletí na minimum, jsouce pohlcováni širokou tmavší masou, která naopak beze změn pokračovala ve svém demografickém růstu.

Pozdější úspěchy Indie jsou již založeny na přejímání výdobytků ze vzdáleného bělošského Západu.

Zdá se, že kvalita indické populace jako celku se začala snižovat už od počátku druhé poloviny 1. tisíciletí a indickou kulturu od té doby pozvedávaly jen opakované bílé invaze ze severu, které však vždy nakonec utonuly v barevné domácí mase a nemohly zvrátit celkový dysgenický úpadek.

To se projevovalo zejména v hospodářské oblasti, kde úpadek nastal mnohem dříve než v oblasti kultury, což je pochopitelné – zatímco kulturu dokáže povznést i úzká elita, hospodářská úroveň mnohem více souvisí s kvalitou populace jako celku.

Zbavitel (1985, s. 213): „Jak se zdá, od druhé poloviny prvního tisíciletí stagnuje nebo přímo upadá kdysi tak významný obchod, především zámořský. Úměrně s tím nezbytně stoupá význam zemědělského hospodářství, které se namnoze skoro obejde bez peněžní směny a jako by se vracelo ke starému výměnnému obchodu se stále menší mírou závislosti na městech a jejich produktech. A to je vývoj, který tu bude v hrubých obrysech pokračovat prakticky až do moderní doby.“

A podle některých i domácí indické umění, které nelze přičítat nově příchozím bílým kmenům a národům, začalo upadat přibližně v téže době. Komárek (2005, s. 73): „Výtvarné umění se zdá v Indii tak od 5. století upadat, zpočátku pomalu, později rychle.“

 Někdy kolem poloviny 2. tisíciletí tak na sebe začalo indické obyvatelstvo definitivně brát podobu, kterou má až do dnešních dob: rasově variabilní smíšená masa, v níž jen nemnozí mají jasnou bělošskou (nordickou, nordicko-mediteránní nebo mediteránní) afinitu.(13)

 Od 16. století začali do Indie pronikat Portugalci a v 17. století Nizozemci, Britové a Francouzi. A od poloviny 18. století se Indie začala dostávat pod nadvládu Britů (Východoindická společnost). Proti bělošské vojenské, ekonomické, technologické a organizační síle neměla rasově smíšená Indie šanci. Postupně upadala pod britskou nadvládu, až se roku 1858 definitivně stala britským místokrálovstvím (korunní kolonií). Nad tmavším domácím obyvatelstvem vytvořili uzavřenou bílou horní vrstvu, což se zdá být de facto obdobou kastovnictví starých Árijců. Britové do Indie přinesli mnoho západních pokrokových novinek a vynálezů. Hospodářská převaha Británie však levnými dovozy rovněž způsobila rozvrat vesnického hospodářství.

Britové vystavěli v Indii moderní železniční síť, která se zde užívá dodnes a zřídili zde systém vyšších škol a univerzit. Až díky nim se v Indii vytvořila nová poevropštěná elita, která se však brzy začala stavět proti koloniální nadvládě a začala klást důraz na indickou identitu. Britové vždy představovali v Indii jen žalostnou, byť elitní, menšinu a bylo jen otázkou času, kdy se jí obrovská tmavá indická masa vymkne z rukou. Import západní medicíny a novinek také výrazně přispěl k populační explozi Indie, zejména jejích nejnižších vrstev. Sociální nestabilita a nepokoje chudých tmavých vrstev proti bílé horní třídě provázely Indii celou první polovinou 20. století. Rasová i kulturní odlišnost stejně jako odlišná mocenská pozice a ekonomická úroveň obou skupin vedly k trvalému napětí, které bylo posíleno rostoucím národním uvědoměním Indů a oslabením Britů kvůli účasti ve světových válkách.

Logickým vyústěním vývoje tak roku 1947 Indie získala nezávislost a země pak několik desetiletí promrhala v chaosu a socialistických experimentech. Teprve reformy liberalizující ekonomiku a přejímání technologií ze Západu v kombinaci se schopnostmi zbývajících převážně bílých vyšších vrstev nasměrovalo Indii k rozporuplnému a vratkému ekonomickému vzestupu.

příště: Nordici v Indii: klasická indická civilizace.

poznámky:

(11) Někdo by mohl namítnout, že Peršané ztratili svoji bělošskou (nordickou) rasovou identitu už ve starověku, v době zániku Perské říše. Je sice pravdou, že původní bílí Peršané jako národ již dávno zmizeli, ale i v pozdější Persii a dnešním Íránu je stále zřetelný vliv bělošského genofondu – větší než v Indii a zřejmě silnější než ve většině středovýchodního regionu. Zejména mezi vyššími vrstvami jsou často znatelné bělošské rysy – světlá pleť, evropské rysy obličeje, světlé zabarvení vlasů i očí. Je tedy vysoce pravděpodobné, že v dobách před několika staletími až více než dvěma tisíciletími, kdy byly zbytky bělochů v dnešním Íránu ještě méně smíšené než dnes, náleželi tehdejší nadaní příslušníci perské elity přicházející v několika vlnách do Indie k bílé rase.

(12) Tímúrova osoba měla spojitost s bílou elitou mezi Mongoly, která je vedla k jejich obrovské expanzi do Asie i Evropy. Čingischán byl běloch s rusými vlasy a zelenýma očima, urostlé vysoké postavy a světlé pleti. Stejnými rysy se vyznačoval celý rod, z něhož pocházel; jeho klan byl nazýván Bourchikoun (Zelenoocí mužové) (Lamb, 1928, s. 22). Toto zaznamenal již v 17. století preský historik Abú Al-Ghazí. Pramatkou tohoto rodu byla prý bájná krásná žena se zlatými vlasy – Alan goa (krásná Alanka) – přičemž Alani byli poslení nordický kmen, který se udržel v jejich pradávné domovině na planinách jihocentrálního Ruska, než byli zničeni Attilovými asijskými hordami.

Čingischánův třetí syn a následník Ogudaj měl prý šedé oči a rusé vlasy. Jeden z jeho generálů, Subataj (pokrevně nepříbuzný) měl dlouhý rusý vous. Ještě i Čingischánův vnuk Kublajchán měl podle dobových popisů alespoň částečně bělošský vzhled; měl sice tmavé vlasy a oči (čemuž se prý Čingischán divil), ale jasně světlou červenkavou pleť (viz i Schreiberovi, 1977, s. 229). Další jeho vnuci si rovněž udržovali bělošské rysy. Batuchaj měl údajně na světlé pleti dokonce pihy, Mangu měl prý ryšavé obočí a zrzavě-hnědou bradu. Bělošské rysy vykazují i někteří další mongolští vůdci a šlechtici té doby. Pravděpodobně šlo o potomky Tocharů, Saků a dalších nordických kmenů, které kdysi obývaly některé části Asie.

(13) Dobrým příkladem zbytků bílé elity v dnešní Indii jsou herci z Bollywoodu, kteří jsou vesměs velmi světlí.