Dnešní konzumní doba, kdy je svět globálně pokryt sdělovacími prostředky, jež má v rukou úzká skupina majitelů, nahrává obojímu. Nadnárodní koncerny si jsou schopny finančně podmanit reklamní trh a tím odrovnat konkurenci, tedy i rozmanitost v nabízeném zboží. Ne jinak je tomu v propagandě, kdy se nám tu stále více vytváří jeden unifikovaný světonázor. Reklama dokáže udělat tržní hit z nepotřebného a nekvalitního zboží, které se navleče do hezkého a výrazného hávu. Propaganda nám vnutí názory, kterým nerozumíme, nechceme je , ale pod tlakem sdělovacích prostředků jsou nakonec přijaty za vlastní.

Stejné jsou i prostředky reklamy a propagandy. Škaredý politik se stejně jako zboží v neatraktivní obalu prodává výrazně hůře. Hitem reklamy i propagandy jsou děti. Zboží je dobré pro děti a politik zajišťuje dětem růžovou budoucnost. Stačí dát do reklamy rozzářenou dětskou tvář, uvést ji šišlavým hláskem a je úspěch zaručen. Nejinak je tomu v propagandě, kdy se popálené cikáně  stalo účinnou zbraní multi-kulti propagandy. Lidské neštěstí se tak stává žádaným tržním artiklem, na němž se lze snadno přiživit a zviditelnit.  Podobných reklamních či propagandistických triků bychom samozřejmě mohli uvést více.  Zpravodajství, teď už prakticky  na všech programech, spíše než seznamování s událostmi prezentuje, co si o nich mají diváci myslet a náležitě to doprovází vybuzováním emocí, lhostejno zda kladných  či záporných.

V těchto oborech je faleš něčím zcela normálním a při cestě za vytýčeným cílem jsou všechny prostředky dobré. Stal se z toho obrovský byznys, ve kterém jsou zaměstnávány kvanta dobře placených a tudíž loajálních pracovníků, zabývajících se snad všemi obory lidské činnosti. Ti si pak samozřejmě svůj honorář snaží zasloužit a pracují bez náznaku objektivity tak, jak zadavatel káže. Jsou objevovány stále další způsoby a příležitosti, kde nám co nejúčinněji něco vtloukat do hlavy, že již téměř není úniku. Nejhorší na tom všem je, že si to ještě navíc těžce zaplatíme, ať už v ceně zboží, služeb či koncesionářských poplatků.

Přesto vidíme, že se občas na lokální úrovni dovedou prosadit výrobky i bez masivní reklamy a udržet ty kvalitní tradiční. A to i přesto, že v dnešní striktně komerční době je zisk jediným měřítkem.  ( To platí pro všechny oblasti – od průmyslu až  po kulturu).  Podobnou naději   v prosazení  kvality bych vkládal i do politiky. Těch případů je žalostně málo (zejména v ČR, ale např. v zahraničí se již objevují), ale lidé jsou již reklamou či propagandou přehlceni, znechuceni a z těchto důvodů snad dojde postupně ke stále většímu omezení její účinnosti. Už nyní můžeme být svědky minimálně lhostejnosti vůči obojímu.

Rath – arogantní blbeček, na to zřejmě šel již příliš okatě a spoustě lidí stoupl na kuří oko. Nevím, jestli v tom bylo amatérství nebo arogance moci, kdy si myslel, že je nedotknutelný. Každopádně i ten kapsář v samoobsluze, na rozdíl od Ratha, dodržuje nějaká pravidla, aby ztížil riziko odhalení. Zřejmě kombinace obojího. Vždyť kradou všichni a kromě pár podržtašek zatím nikoho nestíhali.

Policie je vždy pod palcem vládnoucí garnitury. Preference vlády rekordně padají, tak se sejme „zlý“ muž opozice. I tato varianta je možná.Nečas musí něco udělat, a to přes riziko odvety. Ostatně válka „mafiánských“ bloků v naši politice by bylo zřejmě to nejlepší, co by naši zemi mohlo potkat. Jen ať se navzájem zlikvidují. Jeden větší grázl než druhý.

Nechme však spekulace a podívejme se, na čem je dnešní politika a tedy i demokratický režim založen. Základním jeho principem je touha po bohatství. Dnes již nejdou lidé do politiky kvůli prosazování svých idejí, nýbrž proto, že zde cítí možnost zbohatnutí. Místo idealistů se tam dostávají kariéristi nejhrubšího zrna. Pro rozkrádání a korupci je demokracie nejideálnějším systémem (i ta diktatura si pohlídá, aby nekradli všichni). Lidé se zblbnou zdánlivou svobodou, s kterou si stejně většina neví rady, a ti všehoschopní jdou do toho. To je ten dnešní pseudoliberalismus (žádné omezování – absolutní svoboda rozkrádání). Samozřejmě drobné zlodějíčky je třeba občas klepnout přes prsty. Krást se musí systematicky a odvádět z toho prebendy politikům.

Pochybuji o tom, že je Rath bodem zvratu či změnou k lepšímu. To by museli pozavírat všechny. Možná se pár grázlům se zbytky svědomí sevřou půlky a budou chvilku krást s rozvahou. Jenže aby to mělo efekt, muselo by po Rathovi následovat rychle mnoho další. A o tom, že si kapři sami vypustí rybník, můžeme pochybovat. Ostatně Rath je spíše drobný korupčník. Miliardy mizí jinde. Viď, Kalousku! Celý současný systém je v podstatě založen na korupci a klientelismu. Jsou do něho zainteresování sta tisíce (od úředníků, přes politiky a podnikatele, až po zaměstnance jejich firem či rodinné příslušníky). Další davy se znechutí (nepřijdou k volbám) či zblbnou reklamou – propagandou a máme zde demokratický ráj na věky. O tom ta svoboda a demokracie přeci je. :-(

Syn krále Finů (tedy ne Seveřan) Völund měl dva bratry: Slagfinna a Egila. Byli to lovci a často se toulali v hlubokých lesích. U Úlfsjárského jezera  potkali tři ženy, které předly len. Bratři se s nimi rozhodli oženit. Slagfin si vzal Svanhítu (Labuť), Egil Ölrún a Völund si vyvolil Alvitru, zvanou Hervör (Vědma).  Nebyly to ovšem obyčejné ženy, ale  valkýry. Po sedmi letech se proměnily v labutě a odletěly, jako pravé Odinovy služebnice, sbírat jím vyvolené válečníky po krvavých bojištích. Už se nevrátily a Egil a Slagfin se vydali je hledat. Ne tak Völund. Asi usoudil, že život s valkýrou je dost složitý a problematický a věnoval se radši tomu, co ho bavilo: Kovářství a výrobě šperků.  V tomto umění dosáhl takové proslulosti, že mu na celém Severu nebylo rovno. Ovšem, staré přísloví praví, že „bohové dávají a bohové berou“. O Völundově mistrovství se doslechl král  Nídud:

“Nídud se dozvěděl,
Njárů vládce,
že samotný Völund
v Úlfdalech sedí….“

Nídud si na Völunda  počíhal, obral ho o všechny poklady a zbraně a mistra kováře zajal. Své dceři Bödvildě  dal prsten, který Völund vyrobil pro svou nezvěstnou ženu a sám si nárokoval jeho meč. To mu ovšem nestačilo, kovář mu musel u výhně dnem i nocí otročit. Aby se nemohl pokusit o útěk žena proradného krále vymyslela příšernou věc:

“Zuby cení,
když zhlédne meč
a na prstě Bödvildy
prsten spatří.
Oči mu září
jak hladké zmiji.
Šlachy mu všechny
přeřežte šmahem,
ať do smrti sedí
v Saevarstadu!“

Ještě si Völundovo zmrzačení pojistili tím, že Saevarstad byl ostrov, z kterého se nedalo uniknout ani kdybyste byli v lepší formě, než zmrzačený kovář. Völund byl nejspíše pokládán za čaroděje, což u kovářů nebývalo nic neobvyklého. Do jeho ostrovního vězení se tedy odvažoval jen Nídud, aby vymáhal další a další „zakázky“. Jenže Völund měl nejen um Héfaista, ale i cílevědomost a mstivost Odyssea:

“Bez spánku seděl,
kladivem bušil,
nástrahu lstivě kul
Nídudovi.“

Jeho otrokář měl totiž mimo dcery ještě dva malé syny. A Völund dobře věděl, že pomsta nejlépe chutná, jestliže je namířena proti blízkým nepřítele. Nídudovi synkové totiž byli, jako všechny děti zvědaví. Tak, když vídali šperky a zbraně, kterými se pyšnil jejich otec, chtěli vidět i jejich tvůrce. Po čase  se odvážili do ostrovní kovárny. Völund jim, navenek jako hodný strýček ukazoval, jak se kovají kovy a taky truhlu, ve které byly nejkrásnější šperky. Chlapci z takové nádhery byli u vytržení. Völund jim řekl, že jestli přijdou zase zítra, všechno to bohatství bude jejich, jen o své návštěvě nesmí nikomu nic říct. A druhý den se Völund dočkal:

“Pojď mě si prohlédnout
prsteny zlaté!
Zamířili k truhle,
žádali klíče:
Jejich osud byl zpečetěn,
když pohlédli dovnitř.

Usekl hlavy
oběma hochům,
nohy položil
pod ohniště.
Lebky jejich
lesklým stříbrem
potáhl Völund
a králi je poslal.

Drahé zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.
Ze zubů hochů
zrobil šperk skvostný,
náhrdelník
Nídudově dceři.“

Král Nídud a jeho žena byli samozřejmě nadšeni, že se po holotě ani nesháněli. Princezna Bödvild se za kovářem vydala se zvláštním přáním: Prsten, který její otec ukradl Völundovi, jí totiž praskl a kdo by jej lépe opravil, než ten, kdo ho stvořil. A to právě náš mistr potřeboval, aby dokonal svou pomstu:

“Pivem ji opil
proradný rek,
Nyní jsem pomstil
potupu svoji,
žádost ukojil,
už zbývá jediné“

Völund si totiž tajně vyrobil křídla a když Bödvild znásilnil, uletěl na nich:

“Dobře vykonáno!
Ať zas povstanu
na poraněných nohou!“

Princezna, když se probrala v kocovině, pochopitelně moc nadšená nebyla:

“… s pláčem se Bödvild
vracela v palác.
Želela útěku
úskočného milce,
obávala se
otcovy zlosti.”

Völund ovšem neuletěl  hned pryč z Nídudovi říše, to by nebyla ta správná pomsta. On se mu ještě letěl vysmát!
Nídud vyšel na hradby a ptal se vysoko poletujícího a nadávky pokřikujícího kováře, kde má své syny. Ten mu slíbil, že mu to řekne, ovšem král zase musí na oplátku slíbit jemu, že neublíží své dceři, která už patrně čeká Völundova  syna. Král tedy přísahal a informace  které obdržel, mu žádnou radost neudělaly:

“Jdi do mé dílny,
sám dal jsi ji zřídit,
tam najdeš měchy
smočené krví:
usek jsem hlavy
oběma hochům,
jejich nohy položil
pod ohniště.

Lebky jejich
lesklým stříbrem
jsem potáhl zvenčí
a tobě je poslal,
drahé jsem zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.

Z zubů hochů
šperk jsem zrobil
náhrdelník
Nídudově dceři.
Bödvild naše dítě
pod srdcem nosí,
vás dvou
jediná dcera.”

Král Nídud byl v té chvíli jistě zralý na infarkt, ale co, patřilo mu to:

“Není slov,
jež více by mě sklíčila,
za něž bych Völunde,
více tě proklel.
Však kdo je tak vysoký,
by z koně tě strhl,
kdo je tak silný,
aby tě sestřelil,
když se vysoko
k oblakům vzneseš?“

Kovář se svému otrokáři tedy dokonale pomstil, ještě jednou se mu vysmál a frnknul:

“Se smíchem se Völund
k oblakům vznesl

a neveselý dole
Nídud zůstal.”

Možná si řeknete, že je to nechutná a morbidní  slátanina, co taky čekat od „barbarů“, že? Jenže zamysleme se, co nám tato legenda vlastně chce říci: Nevyplácí se proti sobě popudit kováře! Kováři měli v dávných árijských kmenech velmi vážené postavení. Byli to totiž také čarodějové. Dávní Evropané věřili, že když ovládnete oheň a s jeho pomocí dokážete tavit kovy a slévat slitiny, jste kouzelníkem. Pro naše předky bylo kladivo posvátným nástrojem tvoření. Kulhavý řecký bůh Héfaistos (podobný defekt měl i náš Völund) byl velmi váženým bohem a Římané ho pod jménem Vulcanos uctívali také. Keltský bůh Sucellus je často zobrazován s kladivem, vládl prý nejen černému řemeslu, ale kouzlům spojeným s bohatstvím. Slovanský prabůh Svarog (dodnes používáme slovo „svářet“) ukoval kdysi v dávnověku na své kovadlině sluneční kotouč a baltoslovanský bůh hromu Perun/Perkünas  (opět používáme slovo „prát do toho“) možná zdědil jeho kladivo. A odtud je už jen krůček k populárnímu severskému Thorovi s Mjollnirem.
A další věc, která stojí za povšimnutí, je ta, jak se Völund nehodlal smířit s porobou v otroctví, a jak se cílevědomě připravoval na pomstu. Dokázal se pomstít svému nepříteli i jako mrzák. Podobně, jako Daidalos, si Völund vyrobil křídla, a tak mohl svůj útěk po vykonané pomstě uskutečnit.
Přijde vám to stále kruté? Povraždit děti svého úhlavního nepřítele, znásilnit jeho dceru a zanechat ji s panchartem? Staří Seveřané (a co si budeme nalhávat, nejspíš i ti Řekové a vůbec Árijci) si v podobných hrůzných vyprávěních přímo libovali! Ve spoustě ság se můžeme dočíst, že jistý hrdina zapálil nepřítelovu skallu i se všemi, co byli uvnitř. Tedy i s ženami a dětmi. Homérovi Achájové se ostatně v Tróji nechovali jinak. Pointa těchto vyprávění je jednoduchá, i když pro někoho možná šokující: Chcete se pomstít? Tak to prostě udělejte! Čím hrůznější je to pomsta, tím více ji posluchači ocení. A pokud je promyšlená, tak ji ocení dvojnásob. Myslíte, že se k vám nepřítel bude chovat lépe? Že ušetří vaši rodinu? Kdepak, tehdy to neplatilo a dnes už to nejspíš neplatí rovněž. Když vás nepřítel srazí na kolena (v tomto případě doslova), můžete se před ním hrbit, ale hned jak to půjde, tak se zase narovnejte. Jako to udělal Völund. I když tento článek rozhodně není žádný návod!

V článku byly použity úryvky z Písně o Völundovi z knihy  Edda, překlad Ladislava Hegera.
Ilustrace: Max Koch

Mnozí zástupci tohoto světonázoru tento systém vnímají a prezentují jako to nejlepší, co lidstvo na jeho civilizačním vývoji potkalo. Nicméně existuje řada okolností, které vyvolávají legitimní pochybnosti o tom, zdali je Abrahamické náboženství skutečně tak zásadním a konstruktivním přínosem lidstvu.

Tyto okolnosti dokládají, že Abrahamické náboženství (dále jen A.n.) a jeho model vztahu k Bohu resp. transcendentnu je tím nejhorším duchovním omylem, respektive bludem jaký mohl lidského ducha postihnout a zmámit. Je to proto, že Bůh, respektive idea Boha, je v jeho pojetí zformována tak, že namísto toho, aby lidského ducha spirituálně rozvíjela, tak ho spíše ubíjí a mrzačí. Příčina tohoto stavu vyvěrá z ideové manipulace člověka do vztahu s imaginární „Božskou“ entitou, která je naaranžovaná tak, aby ctitel této entity dosáhl sebeuspokojující satisfakce tím, že tuto entitu velebí a ctí.

Pokud se důkladněji a upřímně zaměříme na tradiční formy praktikovaní monoteisticko patriarchální zbožnosti, tak nám nejspíše neunikne jeden velmi výrazný rys, který má. Jedná se o to, že člověk praktikováním této zbožnosti získává lepší pocit i mínění o sobě samém, protože jeho víra a zbožná úcta projevovaná Božstvu jako nejvyššímu dobru zpětně morálně a existenciálně povyšuje i zkvalitňuje tohoto věřícího člověka. Tento vztah mezi věřícím člověkem a Bohem obnažuje mimo jiné i programově zištný postoj věřícího vůči objektu svého zbožňování – člověk Boha uctívá, velebí, a v podstatě mu cíleně a až nepokrytě lichotí. Následně je věřící tímto manifestním aktem oddanosti a loajality vůči Bohu sám polichocen, a byť Bůh nikterak autenticky na jeho uctívání nereaguje – tak je člověk svým rituálem víry a motlitby sám před sebou zkrášlen, pozdvižen a glorifikován.

Tato vztahová praxe zasluhuje zvláštní pozornost, protože tato forma víry – vztahu ukazuje, že věřící praktikant se ve svém vztahu k Bohu zcela cíle vědomě obejde bez Boha – ten je zde nahrazen aktivní imaginací věřícího a tato imaginace je postavená tak, že samozřejmě dává věřícímu v jeho aktu zbožnosti za pravdu – takže vlastně v konečném důsledku je Bůh neupřímně a nemorálně účelovou imaginací ega věřícího ctitele. Je imaginací, které je lichoceno, aby se toto lichocení zrcadlově vracelo ke ctiteli a ten následně dosáhl útěchy a satisfakce z vlastní loajality k nejvyššímu principu bytí.  Takže „Bůh“ resp. víra v Boha v tomto podání je vlastně sebe idealizující intrikou lidského ega – já, které se touto cestou sebe lichotivě stylizuje do role oddaného a loajálního spojence nejvyšší bytosti.

Ve finále se však tato domněle uctívaná nejvyšší bytost ukazuje jako primitivní psycho kosmetický nástroj – psychoprotéza, která nemá žádnou spojitost s Božským ale pouze ho coby ideu nejvyššího Bytí využívá jako nástroj pozitivní sebe stylizace a sebe ukojení lidského já. Na jedné straně tohoto jednostranného vztahu je ctitel a na druhé „uctívaný nejvyšší“, jehož funkce je tak účelově podřízená sebe ověřování a zkrášlování ega, že nelze než přiznat, že tento způsob „náboženské praxe“ je bídnou karikaturou skutečné duchovní  cesty a úsilí o spirituální sebe rozvíjení člověka.

Abrahamické náboženství svoji nejvyšší ideu a praktikování vztahu k ní zcela podřídilo zájmům lidského já – ega. Idea – božstvo v tomto vztahu funguje jako nástroj existenciálního sebe ujištění o vlastní správnosti a bytostné duchovní autenticitě. Velmi tristním aspektem tohoto způsobu získávání „pravé existenciálně duchovní legitimity“ je to, že ji věřícímu neuděluje skutečně autenticky Bůh, ale že si ji uděluje věřící sám. S tím, že Bůh zůstává pasivně odstaven někde mimo realitu a v konečném důsledku se ho věřící vlastně na nic neptá a Boží vůli a řád si předjímá sám za vydatné pomoci „svatých knih“ a autorit. Ty jsou aranžovány tak, aby věřícímu vždy potvrdily správnost jeho věci, a zbavily ho utrpení, které je vždy obsaženo ve skutečně upřímném hledání – praktikování duchovní seberealizace. Celý tento vztah je jen o „zbožném“ sebeopojení a sebeukájení. Idea nejvyššího Boha vyžadujícího projevy oddanosti a úcty je zde dítětem lidského ega, které si „Boha“ a jeho nároky na člověka naaranžovalo tak, aby mu „zbožné“ obcování s ním přinášelo sebe úctu a satisfakci.

I samo křesťanství navzdory tomu, že Kristus ukládal svým následníkům jako základní prioritu jejich duchovní praxe vztah „srdcem a nikoli ústy“ tj. vztah, který nestojí na povrchní egoistické satisfakci z klanění se Bohu, převzalo v podstatě beze zbytku formálně rituální farizejský přístup k Božství. Přístup, který poskytuje potěšení lidskému egu, ale s Božstvím se zcela míjí. Křesťanství je vlastně spíše křesťanským judaismem protože se vnitřně odcizilo principům, které kázal Kristus, a převzalo judaistickou praxi vztahu k Bohu. Ovšem jen s tím že Kristus se stal ikonou nahrazující Jahveho, ale svou vnitřní konstitucí je křesťanství stále povrchně amorální farizejskou taškařicí v níž lidské ego sebe opojně obcuje s Božským maskotem vlastní konstrukce.

Z výše uvedených důvodů lze označit ego ukájející způsob vztahu k Božství za ego – teismus neboť idea Boha je zde služebnicí lidského ega, které si Božstvo naaranžovalo tak aby se zbožňováním a uctíváním „Boha“ zaskvělo a zkrášlilo před sebou samým. Důsledně vzato, je tento pokrytecky sebe opojný vztah k vlastnímu duchovnímu aranžmá popřením a odcizením se čemukoli skutečně náboženskému a duchovnímu.

Jádro egoteismu spočívá v tom, že idea Boha je předdefinována vírou ctitele. Tento „pozitivní předsudek“ je však aktem duchovního pokrytectví, protože Božstvo účelově naaranžované samotným ctitelem již není božským ani transcendentním. Stává se pouhým osobním maskotem, který slouží k duševní útěše svého majitele a tvůrce, a především se ctitel aktem vlastní zbožné svévole stává z hlediska vědomého falšování Boží ideje amorálním a paradoxně bezbožným. Nahradil totiž Boha vlastní imaginací a tato imaginace se tím, že je produktem ctitelovy účelové fantazie stala prachobyčejnou modlou. Není sice dřevěná ani kamenná ale je to stále osobní modla, která svou strojeností dokládá, že její Božství je dílem lidských rukou – fantazijní iluzí, kterou ctitelovo já využívá k vlastní sebeglorifikaci a sebeuspokojení.

Vztah člověka k „uctívanému“ Božství je velmi často morálně etickým kolapsem, protože takřka obecně je tento vztah – člověk versus Bůh – aktem cílené egoistické manipulace s tím co (ve jménu sobě zaimponování) člověk vydává za Boží vůli. Boží vůle je totiž vždy taková, že člověk, který se jí podřídí, se vzápětí stane lepším člověkem, spravedlivým člověkem – ctihodným spojencem Božím. Ve jménu nastolení tohoto lichotivého stavu takřka v zápalu „posvátného boje“ člověk zapomíná, že jeho loajalita už nepatří Bohu, ale jeho potřebě nahlížet sám sebe v tom nejlepším světle. Idea Boha se tak stává modlou nejhoršího ražení, protože všechno autenticky Božské – náboženské proměňuje v nástroj povrchní jáské satisfakce. Současně anuluje všechno duchovní a náboženské tím, že svou zbožnou iniciativou „předbíhá a předjímá vůli i bytí Boha“ a degraduje ho tak do role pasivního osobního maskota.

I sama Abrahamická idea Boha svým předjímajícím charakterem všechno Božské před determinuje tak, že ho odsouvá stranou a ponechává člověku napospas jen to, co si od Boha přeje, respektive jakého Boha si přeje. Touto cestou se pak Abrahamické náboženství stává popřením vlastního smyslu a účelu – totiž navázání opravdového vztahu k nejvyšší doméně bytí, protože všechno potenciálně Božské (spontánní a nepodřízené kontrole Ega) – duchovní mrzačí a umrtvuje svou ideovou panovačností.

Vztah ctitele A.n. k Bohu je aktem panovačnosti, je aktem ovládnutí Božství, které povinně slouží ctiteli a poskytuje mu duchovní útěchu – osobní satisfakci, ovšem s tím, že to opravdu Božské se za těchto okolností vytrácí, jsouc nahrazeno modlou, kterou si člověk vymodeloval k vlastnímu spirituálnímu auto erotismu, dá li se to tak říci. Abrahamický ctitel ideu svého Boha „uctívá“ a respektuje především proto, že ji má úplně ve své moci. Veškerá projevovaná zbožná loajalita je vlastně aktem sebeobranného egoistického vzdoru proti tušenému neznámému a neúplatnému transcendentnu. Bůh jako ctěná avšak zcela ku prospěchu ega ovládnutá idea je zde jen vzdorně obranným alter egem lidského já které drží skutečnou transcendenci – vyšší bytí i se všemi nežádoucími potenciálně stresujícími aspekty, které v sobě „Boží neznámo“ má – v bezpečné vzdálenosti od všedního života.

Opomineme li svatá zjevení a náboženské autoritativní zdroje, které domnělé nároky Boha autorizují tak jim údajně sám uložil, tak v praxi věřících vidíme upřímný nezájem o kontakt s druhou Boží – transcendentní stranou bytí. Vidíme podřízení se a přitakání lidskými autoritami poskytnutému systému věrouk, které věřící přesvědčují o tom, že slouží Bohu, nicméně je zřejmé že ona „služba Bohu“ je jen službou lidského já sobě samému. Na úvodní otázku je li Abrahamický náboženský systém prokletím či požehnáním tudíž existuje jedině negativní odpověď, protože tento způsob vztahu k transcendentnu je v jádru chorobný a patologický.  Bohem se v něm stává sada šablonovitých schémat, jejichž „Božskost“ je programovou imaginací ctitele nikoli však něčím autenticky transcendentním – Božským.

Svévolně manipulativní přístup k ideji Boha je patogenním jádrem Abrahamického systému, protože ač respekt k Božství předstírá, tak vlastně žádný nemá. Bůh -  nejvyšší bytí zde není fakticky respektován ani tázán. Je v podstatě úplně nahrazen sadou dogmaticky imaginativních představ, jejichž primárním smyslem je manipulace lidskou myslí potažmo společností.

I staří „pohané“ měli víc úcty a respektu ke svým Bohům než vyznavači A.n. Pohané se svými rituály a mystérii vnímali a vnímají Božství, jako jsoucno  jemuž se nedá poroučet a které se projeví samo. Naproti tomu ctitelé A.n. nikdy Boha nenechávají projevit se, a ani s jeho živou účastí ve své věrouce nepočítají, taková autonomie nezávislost a živost byla u Boha nepřípustná a netolerovatelná. Bůh Abrahamického ctitele musí zkrátka mlčet – být mrtev, protože kdyby žil – stejně jako žijí pohanští Bohové – tak by byl jen na obtíž všem těm profesionálním duchovním autoritám, které ho v jeho stálé nepřítomnosti velmi rádi a ochotně zastupují s vědomím toho, že někdo přeci musí „pravé slovo Boží“ předávat věřícím.

Vztah Abrahamického ctitele k Božství je duchovně patogenní protože anuluje vlastní smysl a účel. Je karikaturou skutečně etického vztahu k Božství, protože to se v područí panovačně manipulativní víry ctitele nemůže nikdy svobodně vyjádřit, seberealizovat a autenticky žít. Je vždy spoutáno a umlčeno pozitivním předsudkem – dogmatem víry. Je „uctíváno“ jen proto, aby bylo učiněno poslušným, bezpečným a k „pokorně oddanému“ egu lichotícím. Abrahamické náboženství situuje Boha přesně tam, kde ho chce panovačné ego mít – do role pasivního osobního maskota, všemohoucího a vševědoucího avšak zcela neškodného, jehož lze snadno uchlácholit nějakou tou modlitbou a pokorným pokáním. Božství je spoutáno a ovládnuto až k smrti, (proto je „Bůh mrtev“) a lidské ego se z tohoto stavu tetelí blahem, protože má Boží vůli úplně pod vlastní kontrolou a Bůh vždy spolehlivě nežije a mlčí.

Egoteismus je těžce amorální a nepřijatelnou karikaturou skutečného náboženství, jak se ale vyhnout jeho bludné ideové konstituci a docílit skutečně etického vztahu k Božství? Standardní židokřesťanské vztahové techniky se svým panovačně ovládacím akcentem vůči Božství duchovní étos zcela postrádají, jejich domnělý vztah k transcendentnu je bídným egoteismem a v podstatě úplně postrádá autentický duchovní rozměr tím, že k Božství – Transcendenci přistupuje navzdory formálně projevované pokoře diktátorsky jako ke jsoucnu, které se musí podřídit vzorci očekávání, které mu diktuje víra. Má li být náboženství skutečně legitimně duchovním ( lidského ducha kultivujícím) vztahem tak nemůže k cíli svého vztahu přistupovat tak, jak to praktikuje A.n. které udělalo ze vztahu Božství v podstatě  akt opojné (avšak spirituálně i kulturně bezcenné) narcistně egoistické psycho masturbace. Jeho proklamované uctívání Boha je spíše servilně zištným uplácením než aktem eticky legitimního vztahu k nejvyššímu bytí.

Současná euroatlantická civilizace je duchovně zmrzačená. Je zmrzačená více než tisícem let praktikování velmi sofistikovaného modlářství, které ač předstírá, že modlářstvím není, tak opak je pravdou. Rozdíl je jen ten, že Abrahamické náboženství svoji modlu nastěhovalo do lidské mysli. Abrahamický Bůh je stále obyčejnou bezduchou primitivní modlou bez života a navzdory tomu, že mu jeho ctitelé nevytvářejí žádné obrazy a formy tak je to stále jen prázdná modla, kterou si buduje lidská mysl a pak s ní obcuje bez pochopení toho, že je stále „jen dílem rukou lidských“ a nikoli autentickým nejvyšším Bytím.

Abrahamické náboženství svým duchovně bezcenným egoteismem, který zneuctil náboženství jako takové, vydláždilo cestu k nástupu současné bezduchosti a existenciální přízemnosti postmoderní civilizace. Je to mj. tím, že jeho Božstvo je skrz naskrz samo modlou, která ožívá jen díky péči duchovně masturbujícího ega, které si namlouvá, že jeho vlastní imaginativní aranžmá Boha má něco společného s transcendencí. Jeho neblahý odkaz byl korunován a zesílen nástupem vědeckotechnické revoluce, která na jednu stranu úspěšně odstavila A.n. na vedlejší kolej, zbavila profesionální náboženské vůdce jejich vlivu i autority a člověka „ nenáviděné povinnosti být modlářem“ ale na druhou stranu nahradila jeden blud jiným a to v podstatě stejně špatným ne li horším.

Tím bludem, do kterého věda uvrhla člověka je neopodstatněná víra v bezduchou samoúčelnost všeho, co existuje. Věda ve jménu striktní loajality vlastní metodě poznání a výkladu světa nastolila v postmoderní sekulární společnosti stav pohrdání vším, co není vědecky ověřitelné = tj. především Božstvím – duší.  Tento přístup a značná autorita vědeckého výkladu světa v podstatě šmahem spláchla všechno duchovno a duši samotnou coby vědecky neověřitelnou entitu někam mimo zónu reálných – uctívaných hodnot.  Druhotně vsugerovala člověku vizi, že jeho existence je veskrze nesmyslným dočasným omylem přírody a není tudíž důvodu hledat v pozadí života nějaký vyšší smysl a účel. Touto protináboženskou „zbraní“ zbavila člověka pout bludné slepé víry, které mu nasadilo A.n. ale současně ho učinila existenciálně vykořeněným a bytostně samoúčelným.

Nemálo lidí je si vědomo nutnosti změny a nezbytného spirituálního restartu, který by současného západního člověka vytrhl z jeho konzumní bezduchosti a dal jeho existenci nějaký autentičtější nadčasový rozměr. Pokouší se o něj novopohanství, které se vrací ke starým původním kořenům duchovní praxe předků neinfikovaných Abrahamickým bludem. Je však otázkou, do jaké míry byla cesta předků skutečně duchovně progresivní a zdali nebyla jen jinou tváří egoteismu, který je vlastní Abrahamickému systému a v podstatě i lidskému egu obecně.

Ohlédneme li se na jiné náboženské systémy jako třeba Hinduismus tak i v nich nalezneme „duchovně masturbující ego“ a jeho milované modly, Kršnu, Višnu, Kálí a tisíce dalších duchovních psycho protéz, které duchovní akceleraci člověka zrovna neprospívají a fungují v podstatě jako obranné fixní rozmezí lidského já, které na jednu stranu upřímný vztah k božství – transcendenci předstírá, ale na druhou se mu ze všech sil brání. Náboženství má jeden zcela zásadní morální nedostatek, předkládá člověku vztah Božství jako nástroj lichotící jeho Egu. Není síly, která by egu lichotila více než vztah k Bohu a tím, že si lidské já svým vztahem k Bohu lichotí, celý tento vztah krutě a bezezbytku degraduje do role bezduché a bezbožné primitivní taškařice.

Sám Ježíš Kristus upomínal své následníky na to, aby byl jejich vztah oproštěn od osobního jáského potěšení – aby „nemilovali duší svých“, aby nepoklesli na úroveň farizeů, jimž jde jen o osobní satisfakci, kterou jim poskytuje jejich formální rituál uctívání Boha „ústy nikoli srdcem“. A vztah k Bohu srdcem asi těžko může stát na laciné rozkoši o „Boha sobě samému lichotícího já“.  Působí to až krutě náročně a neatraktivně – praktikovat vztah k Božství bez perspektivy získání polichocené jáské satisfakce, jenže to je právě to podstatné a nezbytné.

Buddhismus a Taoismus byť v praxi s konceptem Boha vůbec nepracují, jsou právě díky odmítnutí tohoto konceptu zcela oproštěny od rizika pádu do tenat egoteismu – jsou si plně vědomé toho, že vyšší nadčasový řád bytí (Království Boží dle J. Krista) je přímo zde mezi námi a že formální „uctívání“ Boha či ideová definice Božství je v podstatě zcela zbytečná protože neslouží Božství – transcendenci ale lidskému jáství, které si svým naaranžovaným vztahem k Božství jen lacině lichotí. Buddhismus – Taoismus je důsledně vzato mimoděk skutečným monoteismem, protože lidského ducha osvobozuje od modlářského auto aranžmá Boha a staví ho do přímého vztahu a prožitku Božího řádu v kořenech lidského bytí. Tyto východní systémy navíc dávají tušit, že cílovou podstatou monoteismu má být sjednocení lidského vědomí s vyšší doménou bytí, nikoli její formální „uctívání“. To „uctívání“ je dokladem duchovní indispozice vůdců židovského lidu, kteří coby zakladatelé monoteismu nejenže jeho cílovou pointu duchovně neintegrovali, ale naopak dezintegrovali do její současné pokleslé egoteistické formy.

Duchovní život člověka resp. lidstva má-li se stát skutečně autenticky duchovním, se neobejde bez poctivé revize vlastního vztahu k Božství – transcendenci. Klasický Abrahamický model vztahu k Bohu je pro tento úkol fatálně eticko-morálně indisponován svou Božství korumpující – degradující konstitucí.

Má-li člověk autenticky předstoupit před Boha či Bohy – hlásí-li se k „pohanství“- tak se musí nejdříve zeptat sám sebe, jestli je jeho předpoklad – předsudek o tom, že Bůh (Bohové) si žádají projevy pokory a úcty opravdu podmíněn nárokem Boha či Bohů. Anebo jestli je jeho předpoklad o tom čeho si od člověka žádá Bůh-Bohové jeho vlastní předsudečnou interpretací, kterou produkuje jeho ego, jež samo sobě rádo zalichotí tím, jak dobře vychází s Bohem či Bohy, ale v posledku vlastně obelhává samo sebe a s doménou Božství se zcela míjí.

Božství bylo v průběhu dějin vždy podřízeno diktátorskému očekávání lidského ega, člověk téměř nikdy nenechal Boha či Bohy mluvit, vždycky mluvil za ně a tím z nich udělal modly a maskoty o které lichotil svému vlastnímu já. Má-li se tento stav změnit, je nezbytné Boha či Bohy nechat žít vzdát se manipulativních jáských iniciativ, které Božství mrzačí a zabíjejí. Stejně tak mrzačí a zabíjejí lidského ducha i civilizaci, která se, je-li Duch zmrzačen a mrtev stane zmrzačenou a mrtvou též.

Bohuslav Svatoš

Úplatkářství a klientelismus je všeobecně mor dnešní doby. Nevím, jak je přesně tento kodex sepsán a ani to vědět nechci. Bude to nějaké falešné klišé, co nejde vůbec do hloubky. Vyjádřit vděk někomu, kdo mi pomůže např. lahví alkoholu, jistě není zásadní problém, na který dnešní společnost dojíždí. Inu, jde zde spíše opět o odpoutání pozornosti a vytvoření nástroje k  postihování „neloajálních“ (čti nepatolízalských) podřízených. Do rozkrádání si Kalousek a spol. prostě od nějakých amatérů fušovat nenechají.

S tímhle falešným moralizováním jasně koresponduje zpráva, že ředitel Dopravního podniku města Prahy dostal na odstupném 2,8 miliónů Kč. Kdyby firmu podobné velikosti úspěšně vedl několik let neřeknu ani blé. Jenže on zde působil 2 měsíce. Prostého zaměstnance vyhodí ve zkušební době bez milosti na hodinu a zde po dvou měsících dostává nějaký hochštapler královský zlatý padák. Tedy opět ten podivný, dnešní době poplatný, dvojitý náhled na svět.

Pravicový tisk nám řve, jak si odborářští šéfové žijí v luxusu. Kritizuje je za rodinný dům, drahé hodinky, oblek za pár tisíc, ale vily tunelářů, defraudantů a „slušných“ politiků nevidí. Šéf organizace zastřešující statisíce členů jistě bude mít větší plat než průměrný. (pozn. U odborářských bossů si nedělám iluze – je obecným tajemstvím, že jsou často majiteli firem placeni bokem, aby odbory drželi na uzdě. Jde mi spíše o příklad falešného moralizování.) To musí uznat i soudný echt „pravičák“. Inu s falešnou morálkou se nám roztrhl nějak pytel.

Zřejmě jde o zoufalé snahy tuzemských kmotrů a nadnárodního kapitálu prostřednictvím tisku a úplatných novinářů reagovat na „nástup“ levice. Jenže zde by to místo moralizování chtělo sebereflexi. Uvědomit si, proč k tomu dochází a kdo je toho příčinou! Jenže toho ti nadutí zbohatličtí panáci nejsou schopni. To ze svých výšin nevidí!

Po dlouhou dobu stál v čele germánského panteonu Tiwaz. Tius, který byl uctíván jako bůh nebes a měl dohled a moc nad veškerým konáním. Wotan byl znám jako válečný a zuřivý bůh. Bylo běžným zvykem mezi germánskými kmeny, že se před bojem domluvili na tom, že bez ohledu na výsledek budou zajatci obětováni Wotanovi. Také mu byli před bitvou zasvěcovány nepřátelské šiky. Je zajímavé, že zbraně bývaly posvěceny právě Tiwazem, kterému se také přísahalo na tasené meče. Tiwaz měl rovněž dohled nad bojovým děním a obětovalo se mu ve prospěch úspěšného završení boje. Wotan z toho tudíž vychází jakožto duch samotného aktu války, válečné zuřivosti a posedlosti bojem. Wotan sám o sobě nemá a ani nechce mít vliv na vítězství té či oné strany. V podstatě je mu to jedno. Jde mu pouze o naplnění samotné podstaty, o vzplanutí ducha válečníka a zapálení bojového ducha v nitru člověka.

Povaha Wotana je dvousečná. Na jedné straně je to tato válečná zuřivost a běsnění, a na straně druhé je to moudrost sebezasvěcení, poznání magie a duch inspirace. Myslím, že tato dvousečnost vychází právě z jeho původní podstaty, kterou je zuřivost a válečná posedlost, která se ovšem nevylučuje s moudrostí a inteligencí. Naopak tato zuřivost a šílenství může být kolikrát inspirativní. Vždyť tyto dvě paralely můžeme najít i v nás samotných. Lidé také nejsou pouze dobří či zlí, v každém z nás se bijí temné a světlé stránky povahy. Pokud člověk pozná sám sebe, může lépe pochopit i pravou povahu Wotana. Wotan prošel šamanským sebezasvěcením, kdy visel na světovém stromě po devět nocí, probodnut vlastním kopím, zpola utopen v studnici poznání a na pokraji smrti poznal a pochopil tajemství osudu. Wotan také obětoval své oko, aby mohl pít z Mímirovi studny. Výměnou za to získal vnitřní zrak a pochopení celého komplexu Yggdrasilu.

Myslím, že Wotan je bezesporu zajímavý bůh. Dle dobových zápisů později převzal od Tia roli hlavního v panteonu a tudíž od něj začala spousta šlechtických rodů odvozovat svůj původ, což je naprosto normální. Vládnoucí vrstvy tohle činily vždy a ve všech koutech světa, bez ohledu na poznání či pochopení daného božstva. Spousta lidí má také z Wotana strach či obavy, právě z důvodu jeho dvousečnosti a jakési údajné nevyhraněnosti a příliš temného charakteru. Je mu rovněž  vyčítána přelétavost a to, že nechává někdy vyhrát v boji toho, kdo mu ani pořádně neobětoval. Ale už v Hávámálu stojí že ,,lepší malá prosba, než obětinou příliš plýtvat“.

Mnoho lidí ho ovšem také vnímá jako boha výlučně machistického, výlučného krále Asgardu a Yggdrasilu, který všem svrchovaně vládne. Dle mého názoru to hraničí s křesťanským chápáním. Je třeba si uvědomit, že Wotan je jedním z mnoha bohů devíti světů i když bývá nazýván Všeotcem. A samozřejmě jako všichni ostatní, i on zde má své opodstatnění a svou funkci a úlohu, která ovšem nespočívá ve vládnutí.

Wotan je jako sám život, nestálý, přelétavý, putující, zuřivý i moudrý. Je bohem bojovníků, básníků i mágů. Osobně mám Wotana velmi rád právě kvůli jeho charakteru. Byl to jeden z prvních bohů se kterým jsem se kdysi dostal do kontaktu a v podstatě to byl on, kdo mě zavedl na stezku poznání. Wotana se mi osvědčilo vzývat při pokusech o psaní článků. Podle toho proces psaní také probíhá, např. týden až čtrnáct dní jsem absolutně bez nápadů a inspirace takřka ve stavu vyhoření. Potom najednou přijde rychlá myšlenka a nápad, který pak v rychlosti a zuřivém záchvatu inspirace naráz a většinou bez úprav zpracuji. Mnoho takového materiálu sice také někdy končí v koši, ale to už patří k věci.

Buď tedy pozdraven Pane bouří, inspirace a zuřivé posedlosti…

 2. Ovládej své myšlenky, protože to jsou šípy pronikavé mocné energie. Myšlenky o nenávisti, zlobě, zášti, pomstě a utrpení určené jiným lidem či živým tvorům jsou projevy stvoření střel nebezpečné negativní energie a buď si jist, po čase se k tobě vrací, často v mnohem mocnější podobě jako bumerang, aby splynuly se zdrojem jejich vzniku. Pokud volíš cestu msty za utrpení či urážku a vztek ovládl tvůj rozum, pak věz, že ubližuješ sám sobě – budeš totiž tím posledním v řadě, koho tebou stvořená negativní energie zasáhne. Buď si jist, že pokud ti ubližují jiní, je tím vinna jejich hloupost pramenící z nízkého stavu vědomí nebo trauma utrpěné od jiných, se kterým si nevědí rady a mstí se svému okolí. Zamez ubližování a uveď dle svých možností věci na pravou míru v zájmu sociální spravedlnosti a stability bez vzteku a msty. Každý špatný skutek se dá odčinit produktivní (např. těžší, méně atraktivní, v delším čase s minimálním osobním ohodnocením – jde o trest)  prací pro pospolitost, která je tím  nejlepším trestem, msty není třeba.

 3. Své děti veď důsledně k pochopení a dodržování etických zásad. Pamatuj, že nejúčinnější zbraní proti negativní energii je emise vlastní pozitivní  energie, kterou můžeš snadno ovládat a směrovat. Pozitivní energií dokážeš velice účinně anihilovat energii negativní. Je to v podstatě otázka anihilace energetických kvant s opačným znaménkem (polaritou).

 4. Neshromažďuj více majetku a moci, než nezbytně potřebuješ. Mnoho majetku a moci přitahuje zlo jako magnet železné piliny. Žij střídmě, aby se dostalo životních potřeb i na druhé. Pamatuj, že v čase tvého odchodu z tohoto světa zůstane tvůj majetek, moc i proslulost na Zemi a pro tebe budou bezcenné jako suché loňské listí váté větrem.  S sebou si odneseš pouze bilanci svých činů a prospěšnosti tvých skutků pro pospolitost a Zemi.

 5. Když do duchovního domova z tohoto světa odcházejí ti, které miluješ, nezdržuj je svým smutkem a nářkem. Rozluč se s nimi důstojně. A nikdy na ně nezapomeň.

 7. Pečuj o přírodu v rámci svých možností. Pokud budeš dary přírody plýtvat, bezohledně drancovat životní zdroje a své okolí znečišťovat odpadem (zejména jedovatými plyny či obtížnými toxickými odpady své nerozumné činnosti), důsledky dopadnou na tebe a tvoje potomky. Země nepatří  Tobě, je ti zde pouze dovoleno žít.

 8. Sebevražda není řešením zlé situace. Jediným omluvitelným důvodem sebevraždy může být pouze záchrana ostatních, dlouhé a bolestivé umírání bez naděje na vyléčení nebo když svým pokračujícím životem člověk ohrožuje jiné.

 9. Pamatuj, že život lidského jedince je darem, který musí revanšovat vlastní produktivitou.  Jeho smysl spočívá  v seberozvoji   za účelem co nejlepší osobní  užitečnosti (produktivity) a začlenění do pospolitosti.  Úkolem pospolitosti je vlastní rozvoj a harmonie  lidského druhu s přírodou a Universem. Důležitou roli tedy  hraje silná vůle a vlastní odpovědnost.

 10. Nezapomeň, chleba se nedává líným ani vnitřně slabý nemá právo jen přijímat cizí energii (sílu).  Dle svých možností se snaž, aby idealismus mohl materialismus a konzum  vždy překonat. Budoucnost spočívá ve  vytvoření  podmínek  pro vznik  soběstačných, spolupracujících, sociálně solidárních etnických a národních celků.

Jen krátce rekapitulace o co jde
Wikipus.info slouží jako nezávislý opoziční zpravodajský portál stojící proti dnešnímu systému korupce a politické korektnosti. Snažíme se jasně definovat nepřítele národa Novou levici a poukázat na její nebezpečnost. Chceme v úplnosti monitorovat cikánskou kriminalitu. Korupci chceme mít katalogizovanou tak, aby se na ní hned nezapomnělo, jak je tomu zvykem u běžných medií. Celý Wikipus funguje na stejném principu jako internetová encyklopedie Wikipedie. Každý může vytvořit nový článek nebo jakkoliv pozměnit (přidat informace, opravit chyby,…) stávající stránky. Celý tento systém závisí na aktivitě uživatelů, kteří sami vytvářejí obsah. Cílem Wikipusu je dostat se do podvědomí co největšího počtu lidí s následnou možností prezentovat náš pohled na věc.  Zároveň také poskytujeme prostor pro ty aktivisty, kteří by něco chtěli dělat, ale neví co.
Tak co, pomůžete?
Aministrátor Wikipusu

„Liberalismus – Tento směr vznikl v Anglii v 17. století a název pochází z latinského libertas = svoboda. Cílem všech liberálních koncepcí je dodnes důraz na individuální svobodu a ochranu společenského a ekonomického systému před zásahy vlády. A právě pro přílišnou svobodu je liberalismus kritizován, protože neposkytuje žádná vodítka lidského jednání a chápe člověka jako egoistu , který sleduje pouze a jen vlastní prospěch a užitek.“

Dnešní „neoliberalismus“ má však od klasického liberalismu (liberalismu – kladoucího důraz na osobní svobodu) odlišné představy. Můžeme ho v podstatě označit za liberalismus ekonomický, tedy ideologii nehájící ani tak svobody „prostého“ občana , ale spíše pouze svobody nadnárodních koncernů a bank. Lidé již byli v apatické egoisty proměněni, a tak nyní je na řadě bourání národních států a utváření celosvětového volného obchodu.

Silné státy (Rusko atd.) jsou rozvraceny zevnitř financováním opozice, separatistických tendencí, podporováním přílivu cizích etnik a importem pokleslé americké kultury života. Slabší odbojné státy jsou devastovány ekonomickými sankcemi či přímo vojensky zničeny nebo obsazeny jako Srbsko, Irák či nově Libye.

Ne jinak je tomu v Evropě, kde je vytvářen na neoliberalismu založený super stát. Národní státy jsou donucovány přenášet své pravomoci do Bruselu, úředníkům řízeným kdoví kým a odkud. Jsou odbourávána hospodářská ochranná opatření jednotlivých států, jejich ekonomika je uchvacována nadnárodními konglomeráty a domácí výrobci drceni dovozem levného zboží z Asie. Ale to nestačí, hrdý národ se může přeci vzepřít a proto (v souladu s „Novou levicí“) je podporován nejenom příliv imigrantů z celého světa , ale i import všelijakých prapodivných náboženství či kultur, čímž jsou národy stále více tříštěny. Lidé se již nedělí jen na třídy, ale i na různé subkultury. Kdy příslušníci těchto skupin neutočí proti společnému nepříteli evropských národů, ale spíše se napadají navzájem a tím dále přispívají k rozvratu kdysi hrdých národů. To se děje k všeobecné radosti zosnovatelů Nového řádu.

Liberalismus dnes tedy již neznamená občanskou svobodu. Naopak běžní občané jsou stále více svazování nejen nutností platit stále vyšší daně a vnucováním pro lidský život zbytečných výrobků, ale i stupňujícím se omezování osobních svobod a soukromí. Kdy v rámci údajného „boje proti terorismu“ nebo „extremismu“ je člověk sledován stále více kamerami a jinými zařízeními, musí vyplňovat při cestách více a více formulářů a v jeho „úřední složce“ přibývá citlivých údajů.

Liberalismus dávno ztratil ideály získané od anglických whigů či ve francouzské revoluci. Dnes se z něho a s ním spojené „pseudodemokracie“ stala pouhá ideologie. Ideologie, které se v zájmu mocných bohůmžel daří zatím většinu občanů obelhat zdánlivou svobodou. Ale o jakou se to jedná svobodu, když ve volbách mohou uspět pouze strany, jejíž programy se liší jenom v detailech. Kdy odlišně myslící člověk je drcen zástupem unifikovaných hlupáků vyrostlých na televizních pořadech Made in USA.