Původ Mithrova kultu začíná v Persii. Nejstarší zmínky o tomto bohu najdeme v Avestě. Perští bohové se rozhodli obětovat měsíčního boha Haomu (v sanskrtu Somu), který na sebe bral podobu býka. Chtěli z jeho krve a semene stvořit posvátný nápoj, který by stvořil veškerý život na Zemi a zároveň byl jakýmsi elixírem nesmrtelnosti. Na této rituální vraždě se měli podílet všichni bohové, ovšem bůh světla, Slunce a pravdy Mithra se zdráhal, Haoma byl přeci jeden z nich. Ostatní bohové svého váhajícího kolegu přemluvili a on svého bratra nakonec zabil. Jednal tedy v zájmu většiny, proti zájmu jednotlivce. Skoro bych napsal, že to „bylo pro obecné blaho“.

Mithra býka dostihl a svedl s ním boj. Nebyl na to však úplně sám. Na pomoc mu přišel pes a Ahriman (pozdější zlý duch v Zarathustrismu) seslal štíra, mravence a hada. Tady se nám to trošku zamotává, některé prameny uvádějí, že Ahriman, který ještě tehdy nebyl vyloženě bůh zla, ale spíše lstivý a chytrý excentrik na způsob severského taškáře Lokiho, Mithrovi svou havěť poslal na pomoc. Jiné zdroje (např. Franz Cumont) tvrdí, že Ahriman se chtěl zmocnit býkova semene a krve a nápoj nesmrtelnosti chtěl uzurpovat pro sebe: Proto také štír hryže býka-Haomu na některých vyobrazeních do genitálií, had a mravenec mají vysát jeho krev.

Ať si vybereme kteroukoliv variantu, Mithra nakonec za pomoci oněch zvířat zvítězil a býka usmrtil. Krev býka se proměnila v posvátný nápoj Sómu (cosi na způsob Ambrósie Olympanů), jeho semeno dalo život prvnímu páru dobytka a od něj všem dalším užitečným zvířatům na celé Zemi. Z býkova těla vyrůstají všechny léčivé rostliny a z jeho míchy obilí (toto se velmi podobá severské legendě o vraždě prvotního obra Ýmiho Ódinem a jeho bratry).

Perští králové si vybrali slunečního boha Mithru jako svého osobního a státního boha. Byl to nejen bůh Slunce a světla, který, když projížděl oblohou na svém voze taženém čtyřmi bílými oři, vše viděl a slyšel (podobně jako řecký Hélios), ale i pravdy a ochráncem smluv. V důležité dny mu byli obětováni vybraní býci z celé říše.

Náboženský reformátor Zarathustra (asi 570-500 př.n.l.), který v Persii zavedl v podstatě monoteistický kult Ahura-Mazdy a zakázal zvířecí oběti, vypracoval učení, které odsunulo jiné perské bohy na vedlejší kolej a určilo jim vlastně pozice démonů. Tak se stalo, že jak Indra, tak Ahriman, Mithra a další, původně velmi populární bohové, skončili v Persii jako tlupa obyčejných běsů a zlých duchů.

Samotní Peršané se tedy od svého slunečního boha odvrátili. Jenže za tažení Alexandra Makedonského se s tímto mýtem seznámili Řekové a jako všechno, co se jim líbilo, to začlenili do své kultury. Mithru připodobnili k Héliovi a na antických nálezech je někdy těžké rozlišit, o jakého z těchto dvou původně odlišných bohů se jedná. I když ti dva zase tak odlišní nejsou, patrně se jedná o archetyp původního árijského slunečního boha, který byl společný všem Árijcům (Sol, Svarog,…).

Po Alexandrově smrti se Mithrův kult rozšířil do celého Helénského světa. Velmi populární byl zejména v Malé Ásii, konkrétně v Pontském království.  Zde se objevují první klasická spodobnění Mithry zabíjejícího býka. Bůh je zobrazován jako mladý muž (někdy s vousy) ve frygické čapce. Klečí na býkovi a zasazuje mu do krku ránu dýkou. Někdy se objevují i ostatní zvířecí pomocníci, o kterých bylo psáno dříve. Králové Pontu  z dynastie Arsakovců se většinou jmenovali Mithridátés. Jeden z nich, Mithridatés VI. Eupatór, byl po roce 74 př. n. l. poražen Římany, a tak se zřejmě tento kult dostal do Říma s legiemi. Římští vojáci roznesli Mithrovo učení do celého Impéria. Samozřejmě, že si ho trochu upravili a celý mýtus pozměnili. Podle Římanů se Mithra zrodil ze skály a nejdříve jej uctívali pastýři a přinášeli mu první kusy nového dobytka a první plody. Když s pomocí psa, mravence, štíra a hada zabil býka, stal se dobrodincem lidstva a po posledním jídle vystoupil se Solem (latinské jméno pro Hélia)  na nebesa. Povšimněte si jasné paralely s křesťanstvím! Mithrovo narození se slavilo 25. prosince (odkud pak asi křesťané okoukali datum narození svého spasitele?).

Celý kult byl přísně zasvětitelský. Bylo nejspíš celkem sedm stupňů, které zasvěcený podstupoval: Corax (Havran), Nymphus (Ženich), Miles (Voják), Leo (Lev), Persus (Peršan), Heliodromus (Sluneční běžec) a nakonec Pater (Otec). Obřady se konaly v podzemních svatyních, zvaných mithraea. Na obřady neměly přístup ženy, ale zajímavé je , že pokud byl věřící otrokem, zúčastnit se mohl. Také je velmi pozoruhodné, že Mithrovo učení v imperiální variantě bylo poměrně dost netradiční. Pokud měl některý vyznavač vyšší stupeň zasvěcení, než třeba jiný, který byl na společenském žebříčku Impéria jinak mnohem více nahoře, byla mu na obřadech (a patrně i v soukromí) prokazována mnohem větší úcta. Mithrovi stoupenci měli po celé Říši svá tajná bratrstva, takže pokud mithraista z Alexandrie přijel například do Londinia věděl, že zde najde nejen souvěrce, ale i pomoc v jakékoliv nouzi. To vše samozřejmě, když prokázal své zasvěcení patřičným heslem a gestem.

Mithranea byla vyzdobena malbou hvězdné oblohy na stropě, sochou boha zabíjejícího býka nebo sousoším, kde po boku Mithry stojí  dva druzi: Kautes, třímající pozdviženou pochodeň a Kautopates, který pochodeň sklání. První symbolizuje jarní a jitřní Slunce, druhý naopak zimní a zapadající Slunce. Takovéto podzemní svatyně  můžeme nalézt skutečně na celém území Impéria, zejména tam, kde sídlily posádky legií. Legionáři Mithru milovali a například v dnešním německém Trevíru se v jejich svatyni našlo i taurobolium, jáma zakrytá  jakýmsi roštem, kde byl nově přijímaný věřící poléván býčí krví (že by předobraz křtu?). Rituálním nápojem, nahrazujícím Sómu, bylo víno. To opět převzali křesťané, jak jinak.

Spasitelský kult Mithtův, byl jasnou inspirací v prvním století našeho letopočtu pro jednu tehdy naprosto bezvýznamnou židovskou sektu. V císařském Římě byl mithraismus kooptován později dokonce do státního Slunečního kultu a Mithra byl ztotožněn s Nepřemožitelným Sluncem – Sol Invictus.

Tento náboženský systém postavil, bohůmžel mimo zákon, Konstantin neprávem řečený Veliký a za jeho vlády se zmocnilo Říma definitivně křesťanství. Ještě Julián Apostata se pokoušel oživit pohanské sluneční kulty, ale to už byla pouze labutí píseň….Křesťané se zmocnili mithriastických obřadů, liturgie a symbolů. Dokonce na místě římské Sluneční svatyně dnes stojí samotný Chrám sv. Petra. Ještě ze středověku se dochovaly zprávy, že do Svatopeterského chrámu někteří věřící vystupovali po schodišti  zásadně pozadu, je to jasný pozůstatek prastaré úctě ke Slunci, kterému se není radno dlouho dívat do tváře….

A Mithra dnes? Můj kamarád, který byl s naším kontingentem na misích NATO, mi vyprávěl, že se setkal s britskými a americkými vojáky, kteří se snaží o renesanci jeho kultu. Takže mýtus tohoto válečnického árijského boha stále žije. Jako Nepřemožitelné Slunce.  Mýtus o bohu světla, cti, odvahy a pravdy. Moc rád bych se dočkal i českých stoupenců Mithrova učení. Kdo ví….

Slunečního kříž měl takovou sílu, že ho uznávali TÉMĚŘ VŠECHNY národy, do nichž se nestihla zavléct „civilizace“ a „všelidské hodnoty“. Například na počátku 16. století výprava Hernána Cortése odhalila u jihoamerických indiánů („Cortés a jeho následovníci se s opovržením odvrátili od lidských obětí Aztéků i od toho, co připomínalo… parodii na křesťanství:…. klanění se symbolům větru a deště podobným kříži.“, „Great Religions of the World“); a ve druhé polovině 18. století byly nalezeny podobné symboly na mnoha místech Střední a Jižní Ameriky („…tento symbol se objevoval ve všech společenstvích jako součást uctívání sil, které byly počátkem života“).

Nedávno vědci sibiřské pobočky Ruské akademie věd pořídili unikátní fotografii Slunce. Byly na ní jasně patrné radiálně ke slunečnímu disku se do pravotočivé svastiky stáčejících osm rotujících proudů. A jestliže se podíváme na spirály galaxií, co představují, když ne kříž, jen s doplněnými liniemi vepsanými do kruhu? Slované nazývali svastiku „kolovorot“; slovo které pochází od slova „kolo“- kruh (toto slovo zůstalo ve svém původním významu v polštině – „kolo“). Z tohoto slova pochází „KOLOvorot“ (vrták), „KOLeso“, „KOLco“. [kolco do češtiny lze např přeložit jako kruh, prsten, cyklus, pozn. překl.] Slovo „kolovorot“ také znamená „krugovorot“, a znamená věčný návrat všeho. Člověk se rodí, dospívá, stárne, umírá a znovu se rodí…. Neměnným zůstává pouze střed otáčení [v ruštině orig. vraščenia - otáčení, návratu, pozn. překl.] – Rod. Čáry podél linií slunečního kříže ukazují směr pohybu Slunce. Jestliže kolovorot směřuje po směru pohybu Slunce (zprava-doleva), symbolizuje zrození, vytváření, obnovení/návrat, Svantovíta-Bělboga. Jestliže kolovorot směřuje proti slunečnímu pohybu, tak symbolizuje umírání, ničení, zapomnění, Černoboga (Slunce mizící v Nočním Světě). Na druhou stranu, obráceně se točící kolovorot není symbolem něčeho zlého. Například znesvěcený chrám se obchází proti směru pohybu Slunce, aby se smazala poskvrna. Smrt znamená opačnou stranu života, a bez ní by život nebyl nemožný; proto ať se kolovorot otáčí kterýmkoliv směrem – nezáleží na tom, jedná se o Slunce a Věčné Koleso. Nejčastěji se kolovorot zobrazoval se šesti nebo osmi paprsky, občas se dvěma.

Samozřejmě že pro nepřátele Rusi, u kterých vládl kult smrti, mrtví a záhrobní život, není nic horšího než sluneční znak, než radost, jásot a láska k životu uctívačů slunce! Ne nadarmo naši předci předpokládali, že Slunce – Dažbogův štít – odhání nečisté síly. Proto tedy od kolovorotu utíká nepřátelská havěť. Ale oni pouze neutíkají. Mnozí vědí, jak „normální lidé“ milují škatulkování. Říká-li jim kdokoli něco nepříjemného, je pro ně ihned „fašista a antisemita“, a pokud se začne ospravedlňovat, neberou na to zřetel. Nyní tedy každý – kdo nosí kolovorot (který byl na Rusi už v dobách, kdy křesťanští „církevní otcové“ byli ještě na houbách) je „fašista“. Ale musíme se bát nesmyslného žvanění? My, Vlci Severu, budeme se bát šakalů?

Abych nezpůsobil radostné výkřiky křesťanů, že se klaním Slunci [v ruštině slovo uctívat, uctívač se řekne poklonnik, pozn. překl.], řeknu, co znamená být uctívač/ctitel [poklonnik]. Jde o člověka, který poklonou vzdává úctu. V minulosti se lidé ukláněli rodičům, starcům a takto jim vzdávali úctu. Současné pokývnutí (hlavou) je také poklonou, která znamená: „Dobře jsi to řekl, ctím tvé rozhodnutí.“ Nyní se lidé chodí klanět popům, z nichž většina pro ně nic neudělala – krom vytahování peněz, a kteří si úctu ničím nezasloužili. A já uctívám Slunce – za teplo, světlo a život, a mhouřím před ním s poděkováním oči.

Český překlad Selidor, upravil Wolf

Přeloženo z: http://www.nasled.org/vera/Kolovorot.htm

„Vánoce“ jsou vlastně oslavou svátku Yule z předkřesťanské Evropy, jehož „dvanáct dní“ vyjadřuje období od zimního slunovratu k Novému roku. Tato skutečnost je obyčejně přehlížena téměř všemi křesťany, kteří zpívají pohanské písně, zdobí pohanský stromek a vypráví dětem o pohanském Kris Kringlovi – zatímco údajně slaví „narození Ježíška“. Církev se dokonce pokusila zcizit pohanského obdarovatele Kris Kringla tím, že ho změní ve „svatého Mikuláše“, avšak ke přizpůsobení nikdy nedošlo. Kris Kringl je stále znám v Nizozemí, kde se o něm říká, že přichází do Nizozemí 5. prosince ze Španělska (odtud španělské jméno křesťanského pokusu o krádež: Santa Claus), aby hodným dětem přinesl dárky.

Ozdobený zelený stromek je symbolem věčného života, i uprostřed období zimního slunovratu, a starověké germánské kmeny ho nazývaly stromem světa či stromem života, Yggdrasil, jehož kořeny sahají do podsvětí a jeho větve ke hvězdám – proto ona hvězda na špičce Yule-stromků, někdy bývá nahrazována „andělem“. Ani s vypětím představivosti nelze spojit „Syna božího“, zrozeného v jeslích na Blízkém východě, s tímto starověkým symbolem.

Jmelí je symbolem plodnosti, pro druidy posvátný, protože se zelená v zimě na posvátném dubu. Šťáva jeho bobulí se podobá lidskému semeni a pohanská Evropa mu symbolicky přisuzovala regenerační síly – odtud polibek pod jmelím.

V předvečer svátku Všech svatých (Halloween) a na Nový rok je dle starověkých tradic nejtenčí hranice mezi světem a podsvětím. Z tohoto důvodu jsou barvami Yule červená a zelená: červená se vždy přisuzovala bohu války (Apollónovi, Marsovi, Tórovi, Arésovi, Osirisovi) a zelená se vždy přisuzovala podsvětnímu bohu (Dionýsovi, Iormigundovi, Panovi, Apophisovi) a dohromady je tento symbolismus prvotním kořenem starověkých konceptů „krve a půdy“.

25. prosinec je datum narození Ježíše Krista (1); datum Ježíšova narození není známo, a téměř všichni východní i západní učenci se shodují v tom, že to bylo spíše na jaře, možná na podzim. 25. prosinec jsou narozeniny Mithry, pohanského slunečního boha perského původu, který se narodil v den oslavovaný ve starověku jakožto zimní slunovrat. Kult Mithry byl natolik silný v římských legiích v době, kdy církev upevňovala svou moc nad Římem, že církev zničila Mithrovy chrámy, na jejich základech vztyčila kostely a poté si přizpůsobila celý symbolismus, aby dosáhla postupného obrácení.

To v Mithrových chrámech byli kněží poprvé nazýváni „otec“. Tam se poprvé praktikoval rituál nazývaný „poslední večeře“, včetně přijímání chleba a vína jakožto Mithrova těla a krve. To v Mithrových chrámech byl bůh oslavován den slunce (Sun-day), tedy v neděli, v úctě k slunečnímu bohu, na rozdíl od křesťanské praxe slavit den Sabatu – sedmý den Genesis, kdy Jehova odpočíval. Jak či proč se oslava „sedmého“ dne začala u křesťanů konat v první den týdne (v anglicky hovořících zemích začíná týden nedělí – pozn. překl.) – v „den vítězného slunce“ —– to zůstává pro dnešní křesťany „záhadou“.

Pro opravdové učence („křesťanský učenec“ je oxymóron) to však záhada není – církev roku 375 na koncilu v Antiochii přisoudila dni Mithrova „znovuzrození“ „datum narození Ježíše“. Od té doby byly všechny chvalozpěvy o zrození slunce změněny na chvalozpěvy o zrození „Syna“. Židé o tom věděli, proto stále slaví Sabat ve správný den, stejně jako muslimové, kteří věří v Ježíše, ale pouze jako proroka (2), a ne toho, kdo se narodil o zimním slunovratu.

Všichni uvítejme návrat Sol Invictus!

Autor: Galactica

Český překlad: Wolf

Poznámky:

1) Ježíš se narodil v Nazaretu, avšak raní křesťané vytvořili příběh o Josefovi a těhotné Marii, kteří konali cestu do Betléma, aby naplnili starozákonní proroctví o „mesiášovi“. Důvod k této cestě uvedený v Písmu svatém – sčítání lidu nařízené císařem Augustem – se dle rozsáhlé římské dokumentace ukázal jako falešný.

2) I křesťanská symbolika kříže byla zcizena z předkřesťanského symbolismu mysterijních kultů, které používali rovnoramenný kříž jakožto mystický symbol Člověka. Tak pravil Ježíš: „A kdož nebéře kříže svého… neníť mne hoden…“ (Matouš 10:38)

Nejen pro zdůraznění toho, jak to u našich východních sousedů na pohanské scéně žije, zveřejňujeme níže dvě reportáže.

Z príležitosti Dňa predkov sa Rodnoverci z rôznych kútov Našej nádhernej zeme stretli pri najväčšom gotickom hrade v strednej Európe – Spišskom hrade ktorý sa nachádza pri chránenej krajinnej oblasti Dreveník, ktorá je pomenovaná podľa Slovanského hradiska ktoré tam kedysi stálo. Počet účastníkov bol oproti iným udalostiam vysoký, čo len dokazuje stále väčší počet ľudí, ktorý nie k tejto viere prišli ale sa na ňu rozpamätali vďaka kolektívnemu vedomiu Slovanov, ktoré sa nachádza v každom z nás a ktoré je práve potlačované liberálnymi a dekadentnými vplyvmi. Počas príprav na večerný obrad sa viedli medzi rodnovercami zaujímavé diskusie na historické a aktuálne témy. Ešte pred obradom sa väčšina odpojila a vydala sa na prechádzku po skalnom meste z dôvodu obdivu nad touto krásou prírody, lezenia po skalách a živého vnímania Slovanského ducha pretrvajúceho v týchto miestach. Hradisko Dreveník, bolo kedysi zničené a teraz sme v situácii kedy aj chránená krajinná oblasť Dreveník je v dezolátnej situácii – doslova z jednej strany je po kúskoch rozbíjané ťažkými mechanizmami, a na strane druhej periodicky odpadkami a vypaľovaním trávy devastované zo strany parazitov.

So zotmievaním sa rodnoverci zoskupili okolo obradného ohňa a pod vedením skúseného kolduna Vlka Ohnivého Draka začal obrad. Súčasťou obradu bolo aj prijatie tradičných mien Svetislav, Velemíra a Blahosej a prijatie Sambora do Občiny. Obrad sa konal z príležitosti prepojenia svetov mŕtvych a živých a postupne si zapaľovali sviečky v jaskyni a prinášali k obradnému ohňu. Celý obrad bol pretkaný mystickou atmosférou tmy, mesačného svitu, ohňa, lesných vôní, zvukov píšťal a mocných slov Koldunových. Zvŕšením obradu bolo poďakovanie účastníkov za všetko čo im bolo udelené aj dobré aj za zlé, aby sme pochopili dualizmus ktorý na nás stále vplýva pretože bez prehry sa nemožno tešiť víťazstvu, bez smútku sa nemožno tešiť šťastiu a bez choroby sa nemožno tešiť zdraviu. Práve z nesprávneho pochopenia dualizmu sa z ľudí stávajú ateisti a vyznávači falošného ega.

Koldun často zdôrazňoval slovo zodpovednosť. Zodpovednosť za skutky, za prenesenie pamäti veľkolepej práce ako aj preliatej krvi naších predkov za nás a zodpovednosť za to že na jednej strane sme len článkami dlhej reťaze Slovenskej ale na druhej strane hybateľmi momentálnej situácie Slovanov. Musíme si uvedomiť aká veľká je zodpovednosť na nás, tu neexistuje nikto iný, kto za nás sa bude vzdelávať, bude rodiť deti, bude chrániť prírodu, bude chrániť našu zem.

A preto vyzývam všetkých Slovanov aby si neotupovali čistú myseľ alkoholom, zdravie cigaretami a dušu podvratným umením a začali konať, každý skutok zaváži, každá činnosť bude posudzovaná. Hmotné statky sú pominuteľné ale zánik krvi a národa je večný. Preto sa zdokonaľujme každým naším činom a konajme dobré skutky.

Jozef

Druhá reportáž:

Tour de Mokoša

Dni sa začali skracovať a zem sa čochvíľa uloží k spánku. Na tento deň sme boli pozvaní ďaleko na západ, kde sa konal obrad uctenia si našich predkov a bohyne Mokoši. Cesta bola skutočne dlhá – našim cieľom bol hrad Podbranč situovaný na západnom Slovensku v okrese Senica. Ako sme tak dumali, prišla mi na um myšlienka zastaviť sa na druhý deň cestou domov v Nitre na obrad, ktorý organizovali Dažbogovi vnuci. Po kontaktovaní Budislava sme boli pozvaní, teda aj na obrad nasledujúceho dňa v Nitre. Priznám sa, že precestovaného veľa nemám a tak sme spolu s Kubom dúfali, že prídeme včas na správne miesto. V Trnave nám síce ušiel autobus, ale vďaka nášmu navigátorovi a zároveň hostiteľovi sme po pár telefonátoch došli na očakávané miesto. No poviem vám, že tak pekný a tichý kraj som nečakal a bol som príjemne prekvapený. Dedinka pod hradom mala velmi pekné čaro stredovekého podhradia a cítil som sa tam ozaj príjemne. Hneď ako sme sa ubytovali išli sme utíšiť hlad do miestnej krčmičky, ktorá pôsobila veľmi útulne a už o chvíľu sme sa dali do reči so zhovorčivým krčmárom.

Pomaly sa už aj stmievať začalo a tak sme sa pobrali spolu s naším hostiteľom pripraviť miesto konania obradu. Kam sme išli to sme veru nevedeli, len sme kráčali tmavou cestou a potom durchom lesom hore. Kým sa dostavila ostatná skupina ľudí z ktorých som zatiaľ takmer nikoho nepoznal, pripravili sme miesto pre slávenie tohto sviatku. Skoro by som zabudol, no ocitli sme sa na mieste kde kedysi stálo hradisko, žiaľ veľa z neho nezostalo no atmosféra tohto miesta bola čarovná. Obrad bol charakteristický a mal osobitý prístup a spôsob oslavy Mokoši, pretože hneď na úvod začali ženy spievať pieseň na počesť ich bohyne. Takisto uctenie predkov malo svojský charakter a po niekoľkých prípitkoch sa osmelil už takmer každý. Prejavenie svojej vďaky sa tak dostalo bohom i predkom, každému na koho sa spomínalo. Po obrade nálada ostala pozitívna a niektorí začali hrať na nástroje, ktoré si priniesli, ja síce bongá extra nemusím, ale čo už ak nieto bubón. Nadišiel čas hostiny a to už sme boli všetci v teple kultúrneho domu, kde sme boli pohostení ako sa patrilo a teda musím pochváliť, kaša zase raz sýta a chutná. Po pivku a dvoch poldecákoch domácej ma akosi bralo do spánku a kedže nás ráno čakala dlhá cesta, pobrali sme sa teda k spacákom.

Ranné rozlúčenie a poďakovanie nám pripravilo pozitívnu náladu na ďalšiu cestu smer Nitra. Po našom príchode do tohto historicky význameného mesta sme sa stretli s ďalšími stredoslovákmi, ktorí sa pridali k našej ceste na obrad Dažbogových vnukov. A tak sme s mojou milovanou polovičkou v sprievode Kuba a Lukáša zamierili na staroslovanské hradisko z čias Veľkej Moravy – Lupka. I keď je toto miesto prírodnou rezerváciou, miestami som mal pocit, že som v rezervácií odpadkov. Po stretnutí starých známych sme rozbehli debatu, no ani sme sa nenazdali a už sa trúbilo na začiatok obradu. Ten rovnako ako pred dvoma rokmi viedla kňažka, ktorá vzývala a velebila Matku Mokošu, bohyňu plodivej sily, patrónku žien, našu Matku Zem. Kňažka svoju úlohu zvládla výborne a som veľmi rád, že tento obrad bol v podaní ženy, kiež by ich bolo aktívnejších viac. Po skončení sme dostali na ruky nite, ktoré nám pripomínajú obrad k Mokoši a vedze, že pri písaní ju mám stále na sebe a kým ju čas nepremôže ostane na mojej ruke.

Krátku chvíľu rozjímania prerušilo trúbenie k druhej časti obradu, k ucteniu si našich predkov. Ten viedol žrec dažbogových vnukov Budislav. Zvolal našich dedov i baby k nám, nech môžme s nimi rozjímať a cítiť ich prítomnosť. Chvíle pohostenia a prípitkov sa niesli našimi ústami, a tak ako ma medovina hriala na jazyku tak ma hrial pocit z obradu pri srdci. Aby neostali duše blúdiť vo svete živých, poďakovali sme a obrad sa ukončil. Lúčenie sa s našimi známymi bolo znova to čo nemám rád, no viem že sa zase raz stretneme pri spoločnom obrade a uctení si bohov, týmo im chcem všetkým poďakovať.

Sláva regiónom západného Slovenska!

Stanislav

zdroj druhého článku: http://www.dazbogovivnuci.estranky.sk/clanky/reportaze/tourdemokosa

www.pohanskykruh.wordpress.com

Nedaleko města Písku se v sobotu 12.11.2011 uskutečnilo další setkání Pohanského kruhu, kterého se zúčastnili členové ze všech koutů České republiky.

Poté co všichni dorazili, se rozběhla několika hodinová obsáhlá debata nad mnoha tématy, z které vyplynulo několik poznatků k naší další činnosti. Pohanský kruh by měl být založen na autonomním aktivismu jednotlivých členů či skupin. V souvislosti s tím dojde v blízké době k oficiálnímu vytvoření několika samostatných regionálních skupin (o kontaktech na ně budeme včas informovat), neboť naší snahou je obsáhnout co nejvíce krajů naší rodné země.

S rozšiřováním okruhu příznivců souvisí i propagace Pohanského kruhu. Zde se nebudeme bát sáhnout ke kontroverznějším tématům a primárně se zaměřovat proti těm, co potlačili víru našich předků. Mělo by dojít k vytvoření „šablon“, pomocí nichž by mohli nezávisle jednotliví příznivci např. označovat pohanská místa, která byla znesvěcena umístěním kříže či výstavbou kostela. Chceme se totiž dostat do povědomí nejen vyznavačů pohanství, nýbrž širší veřejnosti a prezentovat víru předků jako jednu z možných cest životem.

Z debaty vyplynuly rovněž naše představy o praktikování pohanství. Mělo by fungovat jakožto životní filozofie, a ne pouhá módní záležitost. Nechceme tedy vytvářet jen další folklorní spolek či historický klub snažící se o mlhavou rekonstrukci dávných obřadů, nýbrž chceme být odpovědí na dnešní duchovnosti zbavenou dobu a stát se alternativou současných pokryteckých životních stylů. S tím souvisí i to, že se v žádném případě nebudeme vyhýbat momentálním problémům a nešvarům ve společnosti. Chceme nabídnout férovou komplexní cestu životem pro každého vnímavého a současným stavem společnosti znechuceného člověka.

Po večeři následovalo přátelské posezení u piva a medoviny, kdy jsme rozebírali své dosavadní zkušenosti získané na pohanské stezce a dále rozváděli myšlenky vzešlé z „oficiální části“ přínosného setkání, které nám umožnilo se vzájemně více poznat a stanovit si další cíle a určit prostředky k šíření naši společné „pohanské myšlenky“.

Díky patří všem zúčastněným a zejména vzornému hostiteli.

 Dotazy či zájem o podrobnosti a případné zapojení se do naší činnosti můžete adresovat na e-mail: pohanskykruh@gmail.com

V druhém vyprávění se rodnověří představuje jako přírodní náboženství, založené na toleranci a radostné úctě k rozmanitosti života. Dle tohoto vnímání je to slepá ulička hegemonních univerzalistických světonázorů, co  povzbuzuje zájem o pohanský postoj a jeho potřebu. O prospěchářské koncepci přírody  se prohlašuje, že přivedla lidstvo na pokraj ekologické katastrofy, které se lze vyhnout jen přenesením posvátného z transcendence zpět do přírody a navázáním rovnějšího a náležitého vztahu k ní. V rámci této skupiny se vyskytují tři témata: «ekologická krize», «mnohočetnost pravdy » a «grass-root rovnostářská komunalita».

Ekologické problémy, s nimiž se soudobý svět potýká, jsou tématem, které se objevuje prakticky ve všech rodnověrských výkladech příčin obnovy pohanství. Rodnověrci podotýkají, že neuctivý a prospěchářský postoj k přírodě vydláždil cestu ekologickým krizím. Tento vývoj má spojitost s abrahámskou tradicí a zvláště křesťanstvím. Tvrdí se, že hanobení «obyčejného» světa ve prospěch duchovní říše umožnil ničení přírody. Pohanství, na druhé straně, oceňuje posvátnost neoddělitelného, tudíž uznává hodnotu přírodní říše a prosazuje ekologickou zodpovědnost.  Pokud jsou základní změny v lidském přístupu k přírodě vnímány jako nezbytné pro to, aby se zabránilo naprosté ekologické katastrofě, považuje se pohanství za duchovno, jež je schopno odpovídat na nejkritičtější problém soudobého světa.

Vyprávění o «mnohočetnosti pravdy » spojuje změny v religiozitě s historickým vývojem společnosti. Všímá si toho, že vynoření dogmatické a výlučné formy religiozity se shoduje s formováním centralizované moci. Tato historická fáze poznamenala počátek éry, kterou rodnověrci popisují jako nadvládu «mononáboženství» a «monoideologií». Feudální systém vycházel z ideje o jednom králi a jednom náboženství, obklopujícím jediného boha. Evropská civilizace se ve svém usilováním o technický  pokrok  spoléhala na mechanistické chápání světa, o němž se věřilo, že poskytuje univerzální pravdy. Dle rodnověrců spočívá problém v tom, že realitu nelze redukovat do jednorozměrných výkladů. Místo toho «monoideologie» zapříčinily utrpení, protože lidé byli přinuceni věřit a přizpůsobit se «pravdám», které jsou v rozporu s jejich osobní zkušeností. Navíc pokusy vměstnat pod nátlakem lidi do ideologické uniformity pravidelně selhávaly v řešení společenských  problémů, jimž čelily. Jestliže se «monoideologie» a «mononáboženství» prokázaly  neudržitelnými, rodnověrci volají po širším pohledu na svět. Namísto zkostnatělých, abstraktních modelů, jaký by měl být svět a jak by se lidé měli cítit a čemu věřit, bychom se měli pozorně rozhlédnout kolem sebe, abychom poznali, jaký je svět skutečně. V tomto vyprávění zastává pohanství roli «lidového odporu». Pohanství je vnímáno jako lidové  náboženství oproti náboženstvím vnuceným shora. Za druhé, pohanství se popisuje jako tvořivé, pokrokové duchovno, které poskytuje alternativy k převládajícímu světonázoru a nové vhledy a hlediska.

Rodnověrské koncepty krize «monoideologií» mají úzký vztah k postmoderní «smrti velkých příběhů».  Rodnověrské vnímání se nicméně zdá méně ironické a optimističtější. Jako postmodernisté rodnověrci věří, že  úpadek mononáboženství lidi zklamal do té míry, že již nemají sklon nekriticky přijmout přednastavené pravdy. Na rozdíl od postmodernistů však rodnověrci nespatřují výsledek v cynickém nihilismu, ale zvyšování reflexivní zodpovědnosti. Toto rodnověrské vyprávění se často pojí k ideji určitého zrání lidstva.. Zatímco náboženství jako křesťanství či islám formulují jasná etická pravidla a normy, pohanství ponechává morální záležitosti na lidském svědomí. Připouští, že nezbytně neexistují žádná definitivní morální pravidla, která by platila vždy a všude. Místo toho rodnověří lidi povzbuzuje k tomu, aby si plně uvědomovali své konání. Pohanství se nespoléhá na božskou zpětnou vazbu či trest, ale připomíná, že lidé musí žít s důsledky svých vlastních skutků. Základní přesvědčení také předpokládá, že přirozená morálka je upřímnější a účelnější než morálka, která staví na dohledu zvnějšku či hrozbách trestem.

Posledním tématem v této skupině se věnuje ideálům pospolitosti a rovnosti. Rodnověrci aktivně zkoumají pravé formy komunality teoreticky i v praxi. Tvrdí se, že moderní svět mechanisticky a prospěchářsky změnil lidské vztahy. Dle rodnověrců jde tato izolace jedince ruku v ruce se zdeformovanými formami společenské hierarchie, což se projevuje např. v opozici vládců a lidu. Rodnověrci často připomínají, že život jedince se bez komunity stává bezcenný, avšak zároveň zdůrazňují vzájemnou odpovědnost jedince a komunity. Co se rodnověrci snaží vybudovat, je komunalita, která nestaví na  nátlaku, ale na pocitech propojenosti a pospolitosti.

O komunalitě se v teoretické rovině diskutuje v mnoha rodnověrských textech, nicméně rodnověrci si také uvědomují tyto ideály v praxi ve svých komunitách. Rodnověrské komunity mají své vůdce či «starší», kteří svou pozici získali díky svým kvalitám. Přesto lze rovnostářskou podstatu sledovat např.  ve formě kruhu, v němž se provádí rituály. Tudíž neexistuje žádný rozpor mezi knězem jakožto prostředníkem a přívrženci jakožto pasivními účastníky.

V těchto třech tématech se rodnověrci přímo obrací k soudobému rozkladu a anomii, která byla také jedním z ústředních otázek v sociologové diskusi o pozdně moderní religiozitě.V moderním světě mají lidé na výběr z několika soupeřících rámců orientací, hodnot a forem duchovna. V důsledku toho náboženství ustupuje do osobní sféry a stává se otázkou individuální volby. Tradiční úlohou náboženství paradoxně bylo poskytovat společně sdílené světonázory a hodnoty. V moderní heterogenní společnosti tudíž náboženství balancují mezi udržením si výlučnosti, jež omezuje počet věřících, a získáním širší podpory na úkor možnosti mít větší vliv na život svých přívrženců. Rodnověrci navrhují zcela nový přístup, který se snaží kombinovat toleranci individuální zkušenosti a možnosti některých základních společně sdílených «pravidel» a hodnot. Ve shodě s tím také usilují o ustavení nového drtuhu pospolitosti, jež by neohrožoval individuální svobodu, ale naopak vycházela z dobrovolného závazku.

Nová éra staré duchovnosti

Do třetí skupiny řadím vyprávěná témata, jež se objevují či jsou běžná také v mainstreamové esoterické a alternativní spiritualitě. Rozlišuji tři rozdílná témata: «kosmické cykly», «městské odcizení» a «návrat do reality».

Pro podporu jiných výkladů rodnověrci často evokují astronomické teorie o kosmických cyklech. Podobně jako západní stoupenci New Age rodnověrci mohou věřit, že začínající věk Vodnáře naznačuje paradigmatickou změnu v dějinách lidstva. V rodnověrských diskusí se také objevuje paralelní indický koncept konce Kali Yugi. Navíc ideje o cyklických změnách lze také vysvětlit v systému civilizačních teorií, jakým je historický model zformulovaný Lvem Gumilevem.Jak bylo dříve zmíněno, tyto představy kosmických či historických cyklů se obvykle kombinují s jinými výklady. To znamená, že se nemusí nutně věřit tomu, že astronomické změny zapříčiňují změny bez lidského přičinění.

Druhé téma tohoto nadpisu se věnuje městskému odcizení. Dle tohoto výkladu může rodnověří odpovědět na problémy moderního městského života, jako je nezdravé, znečištěné životní prostředí, rizika průmyslově vyráběného jídla a emoční a psychologický stres z městského prostředí. Mnozí rodnověrci se zajímají o nedávno se objevující ekologické vesnice.Tento zájem má v ruské společnosti také mnohem větší ohlas, jak dosvědčuje oblíbenost hnutí «Anastasietsy». Ačkoliv ne všichni rodnověrci se snaží odstěhovat na venkov, hnutím prostupuje úsilí o oživení spojení s živým prostředím.Jednou z hlavních funkcí rodnověrského rituálu je spojit lidi s přírodními cykly. Navázání tohoto spojení je podstatným ve všech rodnověrských skupinách, které věří, že lidská bytost nemůže žít plnohodnotně, pokud je oddělena od přírody.

V mnoha rodnověrských vyprávěních se obnova náboženství pojí s voláním po odložení iluzivních hodnot a po způsobu života ve prospěch tradice. Proto jsem nazvala poslední téma rodnověrských vyprávění «návrat do reality ». Kritika klamných iluzivních světonázorů má také jistou spojitost s rozporem mezi neoddělitelným a transcendentním. Zatímco dřívější vyprávěních téma odkazovalo na božskost a ekologické zájmy, zde je  výchozí bod zároveň konkrétnější a na druhé straně se týká velice zásadních otázek ohledně  ontologické a  gnozeologické jistotě.Ještě jednou, rodnověří lidi nabádá, aby se přeorientovali od velkých, virtuálních ideálů k k malým, ale důležitým záležitostem jejich nejbližšího životního prostředí.Toto vyprávění navrhuje, že dnešní lidé usilují o cíle, které je nečiní šťastnými, a že by proto měli zcela přehodnotit své hodnoty a priority. Pěkným příkladem tohoto druhu argumentace je Novikov-Novgorecova diskuse o staré tradici výbavy nevěst. Nejprve autor srovnává šaty a prádlo s neosobními, nekvalitními průmyslovými výrobky. Tradici se nicméně dostává šíršího významu, protože je spojována se závažnějšími otázkami lidských vztahů. Dle Novikov-Novgorece nevěsta, která strávila roky přípravou výbavy, byla pravděpodobně také velmi pečlivá při výběru manžela a domu, jenž by byl hoden takového vkladu [9, str. 14]. V Novikov-Novgorecově textu tudíž výbava symbolizuje nejen alternativu k hmotné kultuře na jedno použití, ale také lidské vztahy na jedno použití.

Ze sociologického pohledu lze téma «návratu do reality» přímo spojit s problematikou současných nejistot, avšak rozdílné výklady témata odráží nejrůznější výchozí body. Vyprávění je ozvěnou pozdně moderní tendence, kterou Inglehart nazývá vzestupem «postmateriálních» hodnot [10], a rostoucí kritiky konzumního způsobu života, jež se pojí k ekologickému uvědomění. Na druhé straně se téma často interpretuje v konzervativním systému, který zdůrazňuje zavržení moderní mnohonázorovosi světa. Např. kastovní systém lze prosazovat jako alternativu ke komplexnosti moderní společnosti či jako zkostnatělé, esencialistické genderové role, preferované oproti moderním měnitelným představám o sexu a pohlaví. Příležitostně je takový konzervatismus v rozporu s ideálem pohanství jakožto tolerancí a přijímání individuální zkušenosti.

Závěr

Neexistuje jediná forma rodnověří ani jediný způsob výkladu toho, proč duchovnost v poslední době ožívá takovou silou. Ačkoliv rodnověrské výklady této otázky  obvykle vykazují mnoho podobností , témata se těchto vyprávěních mohou lišit a příležitostně si dokonce odporovat. Nicméně se všechny zdají obracet k podobným otázkám a problémům soudobého světa, které jsou ústřední v sociologickém studiu pozdní moderní religiozity. Rodnověrci diskutují o «glokalizaci» světa, moderním odcizení a pocitech nedůvěry a nejistoty. Odpovědi, které rodnověří této problematice poskytuje, nejsou v žádném případě přímočaré. Rodnověrci se místo toho věnují  nepřetržitým jednáním a debatám o těchto záležitostech. Na druhé straně tento druh bohaté a komplexní reflexe je možná jedním z důvodů, proč lidé shledávají rodnověří a pohanství tak užitečným a uspokojivým způsobem, jak pohlížet na komplexnost (moderního) světa.

Poznámky

9. Novikov-Novgorodets, B. M. Vedicheskoe mirovozzrenie protoslavyan – osnova podlinnoi rossiiskoi gosudarstvennosti i geopolitiki. – MoscowCity>: Belye Al’vy, 2007.

10. Inglehart Ronald & Baker, Wayne E. Modernization, Cultural Change, and the Persistence of Traditional Values // American Sociological Review. – 2000. – Vol 65(1). – Р. 19–51.

Proč ožívá stará duchovnost?

Rodnověří je náboženství, které se snaží oživit předkřesťanskou slovanskou duchovnost. Řadí se k mezinárodní skupině soudobých pohanských náboženství, jež lze prakticky najít na všech územích s obyvatelstvem evropského původu. Na západě si množství studií povšimlo, že pohanství patří k jednomu z nejrychleji rostoucích nových náboženství [1, str. 1] a dle některých ukazatelů platí totéž i pro rodnověří v Rusku. Ačkoliv je náboženství stále spíše okrajové, zůstává zajímavou otázkou, jak toto «staré náboženství», staletí považované za minulost, ožilo v takové síle. Samotní pohané a mezi nimi i rodnověrci často prohlašují, že jejich náboženství poskytuje užitečné odpovědi současnému člověku a současné společnosti. Cílem tohoto článku je prozkoumat tato rodnověrská vysvětlení obnovy předkřesťanské víry.

Metodologicky se analýza opírá o sociologickou narativní analýzu. Všeobecně se má za to, že vyprávění je lidem vlastní způsob, jak rozumět světu a vytvářet logické příčinné souvislosti. Vyprávění je tudíž účinnou formou, jak vysvětlovat a prosazovat alternativní pohledy na různé společenské děje [2]. Při úvahách o subjektu rodnověří shledávám zvláště platný narativní přístup, protože samotní pohané jej vědomě používají. Pohané si dobře osvojili ideu Lévi-Strausse, dle níž «mýty jsou myšlení v nás». Tedy jakožto metodu k objevování a prezentování pohanského postoje pohané často reinterpretují (či odhalují staré interpretace) a jsou otevření  diskusím ohledně běžných kulturních mýtů a vyprávění.

Jakožto zdrojový materiál jsem použila publikovanou literaturu psanou rodnověrci. Tématickou analýzou jsem odhalila deset vyprávění, které se nicméně často prolínají. Ačkoliv se tato témata v é či oné formě vyskytují prakticky ve všech rodnověrských skupinách a textech, existují některé výrazné rozdíly v tom, jak se interpretují a jaká témata jsou zdůrazněna. Ve skutečnosti patří k jednomu z nejnápadnějších rysů rodnověří, jakož i soudobého pohanství obecně, různorodost. O této charakteristice lze dokonce říci, že vyplývá ze samotné podstaty náboženství, které klade důraz na osobní zkušenost a vyhýbá se přísnému dogmatismu. Analýzou různých interpretací obnovy rodnověří se tudíž rovněž snažím tuto různorodost nastínit. Témata, jež jsem odhalila v rodnověrských interpretacích příčin obnovy předkřesťanské víry, jsem rozdělila do tří skupin, které volně odpovídají rozdělení uvnitř rodnověrského hnutí.

Rodnověrské hnutí

V rámci přístupu k různorodosti rodnověří užívám typologie hnutí prezentované Gaidukovem jakožto předběžného poznávacího rámce. Gaidukov rozděluje rodnověrské hnutí do tří kategorií dle jeho hlavní orientace: přírodně orientovaná, nacionálně orientovaná a «folklorní» součást hnutí [3, str. 30]. Gaidukova specifikace, tj. «hlavní zájmová orientace », je skutečně živá, protože skupiny se výrazně překrývají.  V důsledku toho je nevyhnutelně řazení kategorií značně nahodilé a subjektivní. Příroda je např. ve většině nacionálně orientovaných frakcí také ústřední a nacionalismus se v nějaké formě  projevuje prakticky ve všech rodnověrských skupinách. Nicméně nejednotnost je skutečností, jak prokázal známý spor ohledně Bittsevské výzvy (Битцевское Обращение) [4].  Nejasnosti a spory tedy nutně nepopírají typologii, ale naléhají na pečlivý výklad konceptů.

 «Nacionálně orientovaným křídlem rodnověří» odkazuji na část hnutí, která klade nacionální zájmy do samotného jádra náboženství. Takový nacionalismus se může projevovat jako politická ideologie, jakožto konzistentní světonázor vycházející ze základních představ o etnicitě a národech, či jakožto snaha prosazovat národní zájmy. Ve většině těchto případů je rodnověrský nacionalismus zároveň etnickým nacionalismem, tj. výchozím bodem jsou Rusové jakožto etnická kategorie a ani ne tak Rusové jakožto občané Ruska. Do této kategorie řadím tak jasně náboženské organizace, jako je Unie slovanských komunit slovanské rodné víry a Svaz Venedů, stejně jako političtěji zaměřené frakce, jako je  «Kontseptsiya Obshchestvennoi Bezopastnosti» [5, str. 150–152].

Pro mnoho věřících je rodnověří v první řadě  rodnou vírou, avšak pohanství lze rovněž charakterizovat jako zemské, přírodní náboženství, které oslabuje různorodost a tudíž prosazuje i etnickou toleranci. Přirozeně takové vnímání není nutně výlučné. Existují nicméně rozdíly, v nichž se jeden z těchto aspektů zdůrazňuje více. Jedno z pravidel selského rozumu říká, že komunity uctívající Peruna často více inklinují k militarismu, kdežto následovníci Velesa inklinují k mysticko-filosofickým postojům [6, str. 170]. Pro účely analýzy je toto rozdělení přirozeně příliš neurčité. Nejprominentnější rodnověrskou organizací, kterou lze považovat za představitele tolerantní, přírodně zaměřené orientace je Kruh pohanských tradic, nicméně existují i další nezávislé komunity, jež sdílí podobný pohled.

K třetí skupině v Gaidukově analýze patří rekonstrukcionisté, kteří napodobují dávnou kulturu. Ačkoliv může být  koníček (či životní styl) cestou k rodnověří, nemělo by se zapomínat na to, že někteří praktikanti rekonstrukcionismu jsou křesťané. Proto bych spíše vnímala rekonstrukcionisty jakožto odlišnou kategorii, jdoucí napříč rodnověřím. S Gaidukovem souhlasím v tom, že existuje větev rodnověří, jež se sama odlišuje náboženským synkretismem. Tato skupina má výraznou afinitu k ruské esoterické tradici s předchůdci jako Jelena Blavatská, Nikolaj Rerich a Danil Andrejev. Do této kategorie řadím takové autory bestsellerů, jako jsou Asov a Šemšuk a skupiny jako církev Inglingů, kteří jsou synkretisty a svému publiku poskytují esoterickou moudrost. Dle Zoriny se ruský esoterismus konce 20. století odlišuje od svého západního protějšku svým patriotismem a protestem vůči liberalismu a  maloměšťáctví, či tím, co Zorina popisuje jako «antiweberovský» duch. Zorina tvrdí, že oblíbenost fenoménu lze částečně vysvětlit jeho podobností s ruskou tradicí filosofování. Dokonce dokazuje, že soudobý ruský esoterismus funguje pro Rusy se sovětskou ateistickou výchovou jako most mezi ateismem a religiozitou. Navíc dle Zoriny esoterismus vnesl ruskou kulturu do post-sovětské generace a splnil důležitý společenský úkol odporovat čistě utilitářským a konzumním hodnotám [7, str. 40, 268–272, 282].

Nacionální obnova

První vyprávění o obnově předkřesťanského duchovna odkazuje na rodnověrství  jakožto ruskou (či slovanskou) reformaci. Dávná předkřesťanská víra je hodnocena jako inherentní slovanská či ruská forma religiozity a křesťanství je zavrhováno jako cizí vliv. Toto vnímání se může spojovat s některými mesiášskými ideologiemi, které vedle sebe staví  materialistický, rozkládající se Západ a slovanský idealismus a duchovnost. Toto vyprávění lze rozdělit do tří témat, která jsem pojmenovala následovně: «Záchrana národa», «záchrana kultury» a «mezinárodní politika a anti-globalizace ».

První z těchto témat, «záchrana národa », podotýká, že národní náboženství jsou více ve shodě s genetickými, mentálními či  environmentálními vlastnostmi daného národa či etnické skupiny.V důsledku toho se tvrdí, že vlastní (rodné) náboženství poskytuje lidem užitečnější odpovědi a zkušenosti než ideologie cizí. Za předpokladu,že je rodná víra vepsána v lidech, prohlašuje se, že navrácení této tradice  přinese lidem větší naplnění a rovnováhu. Dle tohoto vyprávění realizace národních instinktů také usnadní společenskou soudržnost. V ruské historii se na cizí ideje, jako jsou křesťanství, marxismus či západní liberalismus, pohlíží jako na příčinu mnoha neštěstí, jež má, jak se věří, napravit nacionálně-náboženská obnova. Ve stručnosti, nacionální obnova je živá díky hrozícím společenským, environmentrálním a politickým problémům.

Nacionálni výklad rodnověří lze také představit na velmi osobní a konkrétní úrovni použitím metafor jako «duch, krev a půda ». V těchto výkladech jsou vnímány náboženství a náklonnost ke svému životnímu prostředí tak, že jsou vepsány ve člověku stejně hluboko jako láska ke svým dětem či rodičům. Rodní bohové obývají rodné prostředí a projevují se v něm i lidech jakožto svých potomcích. Popírání těchto závazků jedince poškozuje, nicméně s sebou nese škodlivé důsledky i na společenské úrovni. Vyprávění zdůrazňuje, že lidé mají zodpovědnosti, které odpovídají jejich místu na světě. Tak jako se u rodičů oprávněně očekává, že se budou o své děti starat, tak i předkové si zasluhují čest a vzpomínky a země úctu a obdělávání. Stát se rodnověrcem neznamená, že se lidé musí naučit či osvojit nějaké náboženské učení; stačí, aby se člověk znovu napojil na své  přirozené instinkty, aby cítil krev ve svých žilách a půdu pod svýma nohama.

Výklad obnovy rodnověří jakožto etnického náboženství lze přednést také v kulturním kontextu. Ústřední klatbou v tomto vyprávění spočívá v «McDonaldizaci» světa [8]. Globalizace se kritizuje jako hrubé vnucování amerického světonázoru a hodnot národům a jiným kulturám. Triumf nadnárodní kultury je obviňován ze zničení různorodosti národních kultur. Navíc se tvrdí, že globalizace odřezává kulturní kořeny národů a zapříčiňuje tak celkový pocit odcizení. V tomto vyprávění se rodnověří objevuje jako záruka rodné kultury, jež může oživit, zachovat a  přenést slovanské dědictví.

Třetí vyprávění, «mezinárodní politika a anti-globalizace », také zdůrazňuje důležitost rekonstrukce původních a autentických národních hodnot, ale zatímco předchozí téma odkazuje na kulturní či psychologickou sféru, v tomto vyprávění je důležitějším zájmem osvobození se od cizinců či cizích politických a ekonomických vlivů. Křest Rusi se považuje za symbol počátku vlády cizích «okupantů», která dál zotročuje a vykořisťuje Rusko. Ačkoliv Rusové či Slované jsou primárním výchozím bodem,  sféra pospolitosti může zahrnovat také všechny  «bílé» lidi.

Nacionální vyprávění o obnově rodnověří, umístěné do politické struktury, upozorňuje na procesy centralizace globální politické moci. V závislosti na výkladu mohou být centrem nevyvážené mocenské struktury Spojené státy, finanční kapitál či «sionisticko-zednářské spiknutí ». Protože se globalizace vnímá jako oklešťování možnosti činit rozhodnutí na národní úrovni, volá se po nových formách vlády. Zatímco někteří rodnověrci propagují ideu etnicky uniformního státu, jiní se více zabývají pokusy představit si alternativní formy globální politiky, které by se vyhnuly problémům unipolárního světového řádu. Ačkoliv má toto vyprávění politickou orientaci, jsou v těchto modelech často zastoupeny pohanské hodnoty nacionalismu a různorodosti.

Nacionalisticky orientované výklady obnovy rodnověří odrážejí sociologické debaty ohledně globalizace a jejích efektů na moderní religiozitu. Na první pohled se rodnověří jeví jako exemplární příklady nacionální obranné reakce, jež se snaží zachránit národní státy a systém homogenních národních kultur. Bližší pohled odhaluje, že obraz je komplexnější. Stranou nacionalistických projektů si rodnověrci také představují alternativní perspektivy globalizace. Jinými slovy, představují ideály, jak by se globalizace mohla odehrávat ve správnějších a udržitelnějších termínech.

Poznámky:

1. Strmiska, Michael F. Modern Paganism in World Cultures. Comparative Perspectives. – Santa Barbara: ABC-CLIO, 2005.

2. Polletta F. Contending Stories: Narrative in Social Movements // Qualitative Sociology. – 1998. – Vol. 21. – № 4. – Р. 419–446; Fisher, W. R. Narration, Reason, and Community // Memory, Identity, Community. The Idea of Narrative in the Human Sciences. (Eds.). – Lewis, Hinchman & Hinchman, <st1:City w:st=“on“><st1:place w:st=“on“>Albany</st1:place></st1:City>: <st1:place w:st=“on“><st1:PlaceType w:st=“on“>State</st1:PlaceType> <st1:PlaceType w:st=“on“>University</st1:PlaceType></st1:place> of <st1:State w:st=“on“><st1:place w:st=“on“>New York</st1:place></st1:State> Press, 2001. – Р. 307–327.

3. Gaidukov A. Ideologiya i praktika slavyanskogo neoyazichestva: сandidacy of Science Diss. – <st1:City w:st=“on“><st1:place w:st=“on“>St. Petersburg</st1:place></st1:City>: Herzen State Pedagogical University of Russia, 2000.

4. Aitamurto, K. Russian Paganism and the Issue of Nationalism. A Case Study of the Circle of Pagan Tradition In Pomegranate // The International Journal of Pagan Studies. – 2006. – 8 (2). – Р. 184–210.

<st1:metricconverter w:st=“on“ ProductID=“5. In“>5. In</st1:metricconverter> the appendix of his Dissertation, Gaidukov presents more detailed division of the movement distinguishing the «political Neo-Pagan bloc» in separate. Although the table is partially outdated, it gives good overview on the movement. Gaidukov 2000.

6. Prokofjev, A., Filatov, S. & Koskello, A. Slavjanskoje i skandinavskoje jazytšestvo. Vikkanstvo // Sovremennaja religioznaja žizn Rossii. Opyt sistematitšeskogo opisanija. Part IV. (Red.) M. Burdo & S. B. Filatov. – Moskva: Logos, 2006. – Р. 155–207.

7. Zorina E. V. Sotsial’nö-filosofskaya infrastruktura ezotericheskoi traditsii v Rossii XX veka: dissertatsiya na soiskanie ucheboi stepeni doktora filosofkikh nauk. – Finansovaya akademiya pri previtel’stve R. F. Moscow, 2002.

8. George Ritzer, spisovatel, který poprvé použil termín «McDonaldizace», tím odkazoval na šíření standardizované, vykalkulované formy produkce (Ritzer, G. The McDonaldisation of the Society. <st1:place w:st=“on“><st1:City w:st=“on“>Thousand Oaks</st1:City>, <st1:State w:st=“on“>CA</st1:State></st1:place> : Pine Forge Press, 2004). Nicméně se termín také stal znamením triumfu americké, nadnárodní kultury. V rodnověrských diskusích je tato druhá interpretace světa běžnější.

Ctnost znamená dokonalé dobro, jež jest poručením k šťastnému životu; to jediné nesmrtelné, jež patří ke smrtelnosti.

 Seneca

Velký árijský myslitel Aristoteles (384-322 př. n. l.) byl jednou z mála encyklopedických myslí, kterou kdy  zrodil Západ, a dodnes je mnohými přijímán jako přední světový filosof. Pro Aristotela lidské štěstí  spočívalo v pojmu ctnosti – středu mezi dvěma extrémy – a tvrdil:

„I když štěstí nesesílají bohové, ale je výsledkem ctnosti a osvojování si kázně jistého druhu, jedná se dle všeho o nejbožštější věc na světě; neboť jako by se zdálo, že to, co jest odměnou a výsledkem ctnosti, jest nejvyšším dobrem a ve své podstatě božstvím a posvěceným.“

V různých přírodou inspirovaných mytologiích árijského člověka zůstává ctnost vždy konsistentním a  důležitým faktorem, který nás řídí při hledání vyššího vědění a naplnění. Zvláště umění slouží jako prostředek, jenž je svou podstatou svázán s vyjádřením božských ctností se zdánlivě nekonečnou dokonalostí. Hlavní příčinou zla v člověku je neznalost. Tudíž pro dosažení dobra musíme mít vědění a tak dobro znamená vědění. Spojitost mezi dobrem a věděním je veskrze znamením ariosofické myšlenky.

Jak poznamenal Bertrand Russell, křesťanství je tomu pravým opakem. Křesťanská etika jasně prohlašuje, že „Důležitým je čisté srdce“, jak tvrdil Russell, „a je pravděpodobnější, že takové lze snadno nalézt mezi neznalými.“ William Blake, proslulý gnostický umělec a básník 19.století měl zcela pravdu, když prohlásil: „Říkám vám, že žádná ctnost nemůže existovat bez porušení tohoto Desatera.“

Musíme si uvědomit, že v jistém smyslu je věčné dobro ctnosti vitálnější než jiné věci. Ztrátu hmotného majetku lze do jisté míry napravit, pokud však někdo ztratí svou sebeúctu, stává se méně člověkem.

Árijskou pohanskou etiku vymezují tři základní principy. První se nazývá „zákon přírody“ či „přírodní zákon“. Přírodní zákon stanovuje dobro pro člověka, rasu a společnost. Druhým principem je „štěstí“ či „blahobyt“. Tento princip odkazuje na dokonalost našeho biologického a psychologického bytí, což je cíl všeho ctnostného snažení. Takové dokonalosti lze dosáhnout pouze rozvíjením řádných návyků. Dobré návyky se nazývají ctnostmi; špatné návyky neřestmi.

„Ctnost“ je tudíž třetím principem árijské etiky. Jedná se o primární niternou příčinu dobra a štěstí, a lidské jednání v souladu s ctností tvoří samotnou definicí štěstí. Ctnosti nevychází z přírody ani nejdou proti ní, nicméně příroda poskytuje kapacitu pro jejich dosažení. Dosahuje se jí cvičením a příklady, proto rodová mytologie rasy je tak důležitá pro rozvoj a dokonalost árijského člověka.

Etničtí bohové našeho lidu se nám symbolicky zrcadlí prostřednictvím archetypů, jimiž se snažíme stát. Prostřednictvím tohoto panteonu sdílíme společné lidové vědomí, rod a původ. Tato ctnost, kterou vlastníme,  když pojme uctívání bohů a čisté náboženství, bystří oko i mysl, aby dokázaly rozeznat dobro a zavrhnout opak – a tuto ctnost nazýváme „prozíravostí“, protože předvídá.

V řádné a zdravé árijské společnosti by zákony měly být odrazem našich ctností. Pravý zákon by neměl být plodem lidské myšlenky ani lidským nařízením, ale čímsi věčným, co vládne celému vesmíru svou moudrostí ve vedení i zakazování. V minulosti bylo zvykem říkat, že zákon je prvotní a nejvyšší myslí Boha, jehož rozum řídí vše, nucením či omezováním. Proto tyto zákony, jež nám propůjčili naši bohové, byly oprávněně velebeny. Dnešní zvrácené a nespravedlivé zákony jsou přímým odrazem nemocné a upadlé společnosti, která popírá přírodní standardy jakož i naše bohy. Pro árijského člověka je skutečným a prvotním zákonem, pokud jde o vedení i zákazy, zdravý rozum svrchovaného Všeotce Wotana.

Je důležité nezapomínat, že dobrý člověk je dobrý po celý svůj život, a ne pouze v jeho částech. Větší část onoho dobra spočívá v jeho věrnosti dle jeho ducha, plnění svých povinností a své role jakožto příslušníka rodiny, rasy a společnosti. Zjistí, že když vyhoví požadavkům na něj těmito sférami kladeným, v podstatě splní nároky toho, co nazývá svým dobrým já.

Naše etnické ctnosti se stávají průvodci našeho vedení a zákonem našeho bytí, jimiž jsou společenské ideály. Ty přímo zahrnují vztah k našemu lidu a pokud druhé odstraníte, okamžitě se stane praktikování těchto ctností nemožným… člověk není vůbec člověkem, pokud není společenský, ale člověk není více než zvířata, pokud není více než společenský. Z Nietzscheovy perspektivy bychom řekli, že musí vkročit mimo dobro a zlo, musí překročit běžného člověka a pozvednout se do Übermensch sféry, která se klene mezi smrtelným člověkem a bohy našeho lidu.

V dnešní době demokratický klam a jeho universalistické principy velkou měrou přispívají k pádu západní civilizace vystupováním proti rozvíjení genetické elity, čímž dláždí cestu průměrnosti a vulgaritě. Nejvyšší formou společnosti je ta, jež udržuje přirozený běh evoluce, zajišťujíc tak, aby si nejlepší mozky komunity osobovaly převládající vliv na řízení jejích záležitostí. Příroda jednoznačně diktuje, že jednotlivci i rasové druhy nejsou rovnocenné, proto aby každý dle svých schopností a svobody dosáhl svého největšího potenciálu. Pokoušet se rozvíjet vyšší typy dle standardů typů nižších je výsměchem, který přímo ochromuje veškerý pokrok jedince a maří veškerou naději na zlepšení společnosti. Je povinností každé zdravé společnosti, aby produkovala co možná největší počet skutečně nadprůměrných mužů a žen – pevného zdraví, překypujících energií, nezkažených instinktů a duševních schopností k analyzování a tvoření – a především aby podporovala rozvoj oné celistvé, panské osobnosti a pozvedala ducha vznešeného, odvážného a ctnostného člověka.

Pro národ je dobré pouze to, co pochází z jeho vlastního středu a jeho vlastního sémě, puzeného vlastní seberealizací a vůlí k životu. Dávné árijské náboženství wotanismus je svrchovanou silou odporu vůči vzrůstajícímu chaosu naší doby. Wotanova cesta je plnou a dokonalou expanzí árijského vědomí a etiky, hodnou naší rasy a odkazu; jedná se o směr inspirovaný přírodou, který nás povzbuzuje k vynaložení nejvyššího úsilí, jakož i životní filosofií a etnickou identitou, která sahá až k jádru bytí našich předků.

Není žádného člověka bez uznávání ctnosti, ačkoliv jen nemnozí si jí hledí.

Seneca

Kapitola přeložena z knihy Rona McVana – Temple of Wotan

Nejstarší iránské posvátné texty jsou známé pod společným názvem avesta a v mnohém se podobají indickým starověkým védám. Z toho je patrné, že většina mytologie obsažené v těchto dvou souborech má společný tradiční základ, který existoval ještě před tím, než se Íránci a Indové ve druhém tisíciletí před naším letopočtem rozdělili na dva samostatné kulturní proudy. Z iránské avesty se dozvídáme o místě pojmenovaném Árijanem Vaejah – původní domovině árijských Íránců. Mnoho inkoustu se vpilo do papíru při pokusech najít geografické umístění tohoto bájného místa, a přesto mezi badateli zatím nedošlo ke shodě. Henry Corbin, orientalista a odborník na duchovní tradice Íránu, vysvětluje důvody tohoto zmatku následovně: „Ti, kdo se ho pokoušejí najít na zeměpisné mapě, se dostávají do velkých problémů. Zatím nebylo nalezeno žádné přesvědčivé vysvětlení, a to především z důvodů, že problém jeho umístění spočívá ve světě vizionářské geografie.“ Corbin jde ještě dál a vysvětluje ho jako prapůvodní a archetypální obraz. Jinými slovy řečeno, tato ztracená severská domovina je součástí psychické mapy Indoevropanů a existuje spíše v nich než nezávisle na nich. Je ji třeba hledat nikoliv v mapách světa, ale v mapách duše.

Starověký íránský mýtus vypráví o Yinovi, největším ze smrtelníků, jemuž bozi přikázali vytvořit útočiště, v němž by se mohla většina duchovních bytostí ukrýt před smrtelnou zimou vyvolanou silami démonů. Když tato katastrofa konečně přešla, lidé z útočiště se mohli vrátit do vnějšího světa a znovu ho zalidnit. Toto severské útočiště árijských Íránců je popisováno jako opevněná citadela, uvnitř které domy a sklady umožňují obyvatelům přežít zlé časy. Její obyvatelé viděli vycházet Měsíc a Slunce jen jednou do roka, a proto jim rok připadal jako pouhý den. Jedná se tedy zřejmě o dochované paměti lidstva či znalosti pozemské oblasti na dálném severu, protože na pólech je jenom jedna noc a jeden den do roka.

V některých rysech íránského mýtu se objevují prvky severoevropské mytologie. Äsgard, domov Ódina a dalších příslušníků rodiny bohů Ásů, je v podstatě pevností. Nezvyklou zmínku o kruté zimě, zachovanou mezi Íránci, lze nalézt i v severských mýtech. Takzvaná fimbulwinter (ze staronorského výrazu fimbulvetr ve smyslu dlouhé či hrozné zimy) údajně trvala tři roky bez přestávky. Neustálé sněhové bouře doprovázel silný mráz. Údajně mělo jít o předzvěst ragnaröku a podle některých verzí mýtu i o konec světa samotný.

Paralely k těmto legendám existují i v indických tradicích. Hindské mýty hovoří o lidu severního slunce, Uttarakuruších, obývajících polární ráj, jejichž dokonalost je symbolizována tím, že jsou vzájemně propojenými dvojčaty. V knize Bál Gangádhara Tila - Arktický domov ve védách je rozpracována myšlenka, že původním domovem Árijců nebyla střední Asie, jak se obecně soudí, ale dálný sever. Tvrdí, že mnohé dosud nevysvětlitelné části starodávných hindských textů se v případě přijetí ideje polární domoviny stávají jasnějšími. Ve védách se například hovoří o „třiceti sestrách rozbřesku kroužících jako kolo“ a o „rozbřesku mnoha dnů“ předcházejícím východu Slunce. Obě tyto zmínky v podstatě popisují polární podmínky .

Řecká literatura zmínkami o Hyperborejcích přímo kypí. Některé z nich se pohybují čistě v rovině mýtů, jiné se je snaží umístit do více pozemské geografie. Hekateus napsal, že „země Hyperborejců leží v Atlantickém oceánu naproti zemi Keltů“. Většina zdrojů sice není natolik konkrétní, všechny se však shodují na tom, že se Hyperborea nachází na dálném severu, což je možno chápat buď jako součást kontinentální Evropy, nebo ještě dál za ní a blíž k severnímu pólu. Jiní badatelé se ji pokoušejí najít podle dalších polomýtických ras. Některé zdroje se zmiňují o lidech nazývaných Arimfiané, kteří údajně přebývají jižně od Riperiánských hor. Toto pohoří přitom bylo vnímáno jako ohromný kamenný pás obepínající Zemi. Severně od této horské bariéry se nacházel domov Hyperborejců. Zmínka o kruhové kamenné hradbě je blízká pevnosti původní domoviny Íránců.

Řecký dějepisec Hérodot ze šestého století př.n.l. ve svých dílech výslovně uvádí, že zmínky o Hyperborejcích se nezakládají na očitých svědectvích této severské civilizace, protože ani on ani nikdo jiný, koho zná (nebo o něm byť jen slyšel) v Hyperborei nikdy nebyl. Název Hyperborea v překladu znamená „za severským větrem“. Hyperborejci údajně žijí ve své utopické zemi ve stavu neustálé blaženosti, klaní se Apollonovi (bohu slunce) a staví kruhové chrámy. Přestože je možné najít určité paralely mezi lidem severní Evropy v době bronzové (o nichž měli Řekové jakési povědomí) a Hyperborejci, je zřejmé, že většina zmínek obsahuje více mýtické představivosti než faktů. Hyperborejci vzývající Slunce nám v mnohém připomínají duchovně osvícené bytosti íránských tradic.

Podobné mýty přetrvaly ještě dlouho v předkřesťanské severní Evropě. Severští bohové byli vzýváni tváří k severu. Mýtus o Hyperborei byl i v dobách Vikingů stále živý. Dokonce ještě v 11. století našeho letopočtu historik Adam Brémský, který se ve svém díle zabýval pohanskými rituály, jichž se stal svědkem ve Švédsku, tvrdil, že nejseverněji žijícími lidmi na světě byli Hyperborejci.

Je tedy zřejmé, že v mnoha starověkých indoevropských mytologiích se shodně objevuje severská domovina a ráj. Bez přehánění proto můžeme tvrdit, že tento polární mýtus lze vysledovat až k lidem obývajícím prehistorickou Evropu a části Asie. V severní Evropě se stal součástí vnitřní geografie severské představivosti. Hyperborea je bezesporu ztraceným světadílem této evropské představivosti. A bylo to právě spojení tohoto konceptu ztracené Hyperborey a důkladného studia pozapomenutých run, co vytvořilo základ vědomého oživení pohanství v Evropě.

Zdroj : kniha Richarda Rudgleye – Vzkříšení pohanství, nakladatelství Mladá fronta, Praha 2008

První zmínka o polabských Slovanech pochází z roku 512, kdy se s nimi setkali při návratu z válečného tažení germánští Herulové. Na základě archeologických nálezů dnes převládá názor, že osídlení dolního Polabí slovanskými kmeny neprobíhalo od východu, z území dnešního Polska, ale od jihu, přes Čechy, a to – podobně jako v případě Čech – ve dvou vlnách. Zajímavé přitom je, že ač se většina badatelů neshodne na přesné lokalizaci slovanské „pravlasti“, shodnou se na tom, že v ní byly slovanské kmeny rozloženy podobně, jako ve svých pozdějších domovech – tedy například ty, co byly nejzápadněji původně, se nejzápadněji dostaly i v rámci přesunů souvisejících s tzv. „stěhováním národů“.

V polovině 7. století tak už mají Slované pevně v rukou i ostrov Rujánu, kde svou nezávislost udrží po dobu více než 500 let – podobně jako další polabské kmeny. V té době vypadá celá slovanská střední Evropa podobně – desítky kmenů víceméně spontánně vznikajících z rostoucích rodových svazů, volně se spojujících dle potřeby, s velmi vysokou mírou svobody svých členů a s rozvinutou pohanskou etikou, vyrůstající z podobných základů, jako souběžně etika germánská, dříve keltská či ještě dříve řecká a římská. Ctící přírodní a přirozenou moudrost, zdůrazňující osobní zodpovědnost, pravdu, důstojnost, právo a čest, adorující vše prostupující duchovní principy, jimž není nutno se devótně klanět, ale s nimi jako mladší bratr se starším a moudřejším spolupracovat. Je velmi pravděpodobné, že tato kultura by spontánně dospěla k podobnému státoprávnímu pojetí, jako dospěly mnohem dříve v přírodně mnohem štědřejších podmínkách Středozemí egejské či apeninské kmeny. Pohanská božstva, projevující se v našich životech – mimo jiné – principy a archetypálním vnímáním, by byla s nástupem písma přesněji definována a stala by se základem jedinečné nordické civilizace, význačné nepřerušenou tisíciletou kontinuitou. Bohům žel, tento vývoj jí – tehdy – nebyl dopřán…

Uspořádání, které jsem naznačil, trvalo poté, co příchozí kmeny zaujaly své nové domovy, velmi dlouho – ještě na konci 9. století můžeme konstatovat, že třeba český kníže Bořivoj vládl pravděpodobně pouze svému kmeni v okolí Prahy a ve středních Čechách, zatímco ve zbytku Čech dominovaly jiné, neméně významné kmeny. V Evropě západní však už docházelo k důležité změně – zásadní nejen pro ni samotnou, ale – jak ukázala následující staletí – prakticky pro celý svět. Ta změna se nazývala křesťanství.

Lidé vždy tíhli ke zjednodušování pravd, které nebyli schopni – z pochopitelných důvodů – zcela pojmout, ale přitom bylo důležité, aby se jimi ve svých životech řídili. Většina kultur na této planetě brzy zjistila, že tak, jak se mezi sebou lišíme ve schopnostech postavit dům, napsat báseň, sbalit hezkou ženu či ulovit kance, se lišíme i ve schopnostech pochopení (či spíše přiblížení se pochopení) Vyššího. Tradiční kultury toto respektují a proto většinou spojují funkci „kněze“ právě se schopnostmi tohoto vnímání, a celý proces přibližování se věčnému Principu podmiňují iniciací či jakýmsi „splněním kvalifikačních předpokladů“ u vybraných lidí. Proto tolik bohů, tolik jejich jmen, tolik nezávislých, jedinečných kultur na nich postavených – hlubší analýzou najdeme řadu společných rysů, ovšem zůstane to klíčové: osobitost vnímání, jedinečnost přístupu a bohatost z toho plynoucí.

Proti této rozmanitosti, vlastní přírodě v její nejhlubší podstatě, vždy stáli a budou stát ti, kteří – s argumentací, že „spojují“, „stírají rozdíly“, „hledají společná řešení“ – tuto rozmanitost negují, ničí, globalizují. Předstírají, že existuje něco jako „pravda pro každého“, „stejná cesta pro každého“ a podobně. Klasickým příkladem jsou blízkovýchodní pouštní etnika, jimž k těmto postojům mimořádně pomohla chudost tamější přírody a nedostatek podnětů z toho plynoucí. Globalizace proto nezačala ve 20. století – začala už s nástupem blízkovýchodních náboženství.

Tak i jejich kultury – arabská a zejména židovská – začaly se stěhováním národů přesouvat svá pole působnosti. Takto se v západní Evropě objevila odštěpenecká frakce židovského náboženství, jejíž příslušníci se nazvali křesťany, a dlužno podotknout, že to, s čím přišli, znělo na první pohled velmi lákavě: rovnost pro všechny, láska k bližnímu, odpuštění, pokora, skromnost. Byla to ovšem pouze maska, neboť podobné zásady – jsou-li skutečně životaschopné – nalezneme i ve většině ne- křesťanských náboženství.

Ale zpět k situaci v západní Evropě. Ta byla jedním z posledních míst, kde dožívaly zbytky lesku starého Říma. Byly zde vlivné rody, které chtěly – stejně jako slavný Řím – vytvořit říši a dát jí vládce. K tomu měly k dispozici oproti zbytku Evropy římskou civilizační a technickou úroveň (respektive její pozůstatky), relativně bezpečnou vzdálenost od destabilizujících nájezdů pustošivých asijských hord a výborné válečnické zkušenosti.

Silný panovník, který hodlá ovládnout území o rozloze desítek tisíc kilometrů čtverečních, potřebuje soustředit moc co nejvíce ve svých rukou, nemá potřebu se dělit. Vládne-li lidem duchovního založení, uvědomí si brzy, že k tomu by měl mít i jednotnou víru – ne Svarožice v Retře, Svantovíta na Rujaně či Radigosta na Moravě, ale všude jediného boha – změnami prvních staletí tohoto letopočtu ošlehaného, židovskou lstivostí a vychytralostí kaleného Ježíše. Ježíše, podaného tak, aby se zalíbil masám, jež má ovládnout a podřídit tomuto panovníkovi, a pokud se jim nezalíbí, potom jim ho vnutit násilím – neboť nejde o křesťanství ve smyslu víry, ale o dnešními slovy „marketinkový tah“, strategii přežití Říše, upravenou pro potřeby rodící se Svaté říše římské,mající jí zajistit bývalý lesk a nadvládu, teď pouze o pár set až tisíc kilometrů severozápadněji.

Středoevropská knížata to pochopí o něco později než jejich „kolegové“ západněji, ale začnou to nakonec chápat také. Některé jejich počáteční kroky jsou ještě trochu idealistické – někteří si pozvou křesťanské věrozvěsty nikoliv z Říma, ale z politicky stále bezvýznamnější Byzance. Jiným to začíná být později jasnější – a právě ti zvítězí a stanou se prvními nositeli titulu „český kolaborant“ – kníže Václav, zavražděný později rukou svého bratra, pochopil při svém análním alpinismu vůči Římu podstatu křesťanství mnohem lépe než sice drsný, ale poněkud moravsky naivní Rastislav o pár desetiletí dříve, což mimo jiné způsobilo, že Morava je dnes součástí České republiky, nikoliv Čechy součástí republiky moravské…

Ale zpátky na území severně od Krušných hor a jižně od Baltského moře: zatímco v půli desátého století už budují v české kotlině mazaní Přemyslovci křesťanský stát, který je někdy v silnějším, jindy ve slabším vazalském vztahu k mocnému německému sousedovi (součástí jehož Svaté říše římské ovšem bude nepřetržitě po dalších téměř 1000 let, než se stane po krátké odmlce součástí opět jeho Protektorátu, aby se po další odmlce stal pro změnu součástí židokulturní Evropské unie), slovanské kmeny mezi Odrou a Labem pokračují v prakticky stejném uspořádání (nepočítáme-li vznik kmenových svazů Obodritů a Luticů), jako staletí předtím.

Co je však nejhorší: odmítají křesťanství! Občas se i u nich sice objeví nějaký Václav (zde se jmenuje Stojgněv nebo Mstivoj), ale ten je záhy smeten mnohem silnější pohanskou opozicí, která má obrovskou podporu v lidu (tehdy ještě svobodném – poddanými a později lepšími zvířaty, tedy nevolníky, se stanou až po christianizaci).

Moc světských knížat je však relativně slabá. Společenství polabských a pobaltských Slovanů tak vykazují řadu těch nejlepších rysů, jaká jsme zvyklí obdivovat na podobných útvarech kdekoliv ve světě: volbu kmenových náčelníků všemi či většinou lidí kmene, relativně svobodné a vážené postavení žen (zejména matek), hlubokou úctu k válečníkům, boji a „dobré smrti“, zbožštění přírody a jejích principů, respekt ke starým lidem a lidem znajícím přírodní moudrost, soucit s chudými a potřebnými (polabské jazyky např. neměly výraz pro žebrání či žebráka!) a spoustu dalších „dokladů“ jejich zaostalosti vůči mnohem vyspělejší křesťanské kultuře. Rány, Ratary a mnohdy i Lutice tak de facto a s většinovou podporou obyvatel řídí pohanští kněží, zatímco mnozí ambiciózní mladí šlechtici se rádi stávají křesťany, protože v tom oprávněně vidí jedinou šanci, jak se s Římem a Sasy, Dány či Franky za zády dostat k moci.

Tehdy má „vyšší kultura“ jedinou šanci, jak uspět – hrubé násilí. Na území těchto lidí je proto veden bezpočet tažení, kdy hned za ozbrojenci následují křesťanští misionáři a za nimi opět zabijáci, likvidující mimo jiné ty, co se odmítnou nechat pokřtít. Je to začarovaný koloběh: pokřtění vybraných vládců – jejich dosazení na trůn – jejich svržení pohanskou vzpourou – nová válka se slovanskými pohany – nové hledání „svatých“ Václavů v polabském vydání… Vyvrcholením je křížová výprava – po více než 300 letech zuřivých pokusů o christianizaci, v roce 1147, v rámci této výpravy nedokázalo na 200 000 dobrodruhů a fanatiků s křížem na zádech dobýt ani jedno z míst, v nichž se opevnila obodritská a pomořanská knížata s hrstkami svých zbylých bojovníků…

Situace však poté už přestává být udržitelnou – okolní křesťansky organizované země mezitím natolik zesílily a stabilizovaly se, že už nejsou severozápadní Slované déle schopní zadržovat neutuchající christianizační tlak, proudící do oblasti ze všech stran. Slované jsou zdecimovaní, mezi Labem a Odrou jich zůstalo méně než 150 000, a to většinou žen, nemocných a starců. V létě roku 1168 dobývá dánský král Valdemar I. poslední baštu pohanství, baltský přístav Arkonu, povraždí přitom všechny kněze, pobije či do otroctví odvleče ty, kdo se odmítají nechat pokřtít, vyvrátí idol mocného boha Svantovíta a oblasti tak definitivně vtiskne křesťanský charakter.

Po více než 300 letech boje za svou nezávislost a svobodu tak Slované definitivně prohrávají. Už nejsou svobodnými lidmi žijícími v relativním míru, jako při svém příchodu, ani svobodnými lidmi žijícími v téměř neustávající válce, jako staletí poté – teď se stávají nevolníky, majiteli svých nových pánů, na rozdíl od nevolníků německého a křesťanského původu však navíc bytostmi druhé kategorie. Jejich řeč a kultura zvolna mizí, národy umírají, až většina z nich (s výjimkou dodnes přeživších, resp. deklarujících se několika desítek tisíc Lužických Srbů) zanikne úplně. Dnes jsou to už jen ty názvy, plus několik kapek slovanské krve v krvi německé, co upomíná na kdysi slovanský a pohanský charakter tohoto území o rozloze blížícího se stovce tisíc čtverečních kilometrů…

Historie nezná žádná „kdyby“, ale přece jen: jaký vlastně byl rozdíl mezi Čechami a Moravou na jedné straně, a obodrickým či lutickým knížectvím na straně druhé? Lepší strategická poloha v našem případě? Ne. Svornější, jednotnější vládcové? Ne. Kdepak: rozdíl byl jediný – křesťanství. My jsme se sklonili a nechali si ho vnutit (později nám to bylo připomínáno samozřejmě jako ctnost), oni zůstali hrdí a věrní své, tedy naší víře. My jsme přežili a dnes mluvíme česky, zítra budeme fandit českým hokejistům – oni podlehli, jejich národy zemřely, jejich řeč uvadla, jejich kultura a víra byly zničeny.

Nechybělo mnoho – „pouze“ to křesťanství – a dnes mohl být namísto východní části Německa nějaký jiný západoslovanský stát…

My pohané dnes zvedáme hlavu. Už se nebojíme, že nás za naši pohanskou víru někdo legálně zabije, jako tomu bylo od knížete Václava prakticky až do osvícenství. Už nemusíme vyznávat boha, který je naší kultuře, našemu vnímání světa svým židovským, orientálním, pouštním, protipřírodním a materialistickým pojetím bytostně cizí. Už ani nemusíme předstírat (tedy aspoň ti z nás, co k tomu mají odvahu), že „to jinak nešlo“ a že „je to jen v lidech, ale ta víra za to nemůže“. Kdepak, dnes už můžeme (a věřím, že k tomu i najdeme odvahu!) přijít a říct všem křesťanům: ten kříž s mrtvolou, k níž se modlíte, je nasáklý krví – ne krví té mrtvoly, ale krví našich předků, jejich slzami, jejich iluzemi, jejich bolestí a ponížením!

Krví našich i vašich otců!

Zakončím krátkou vzpomínkou: předminulý víkend (30. dubna) jsem navštívil Radhošť, jednu z hor, které nám křesťané ukradli. Viděl jsem sochu Radegasta i kapličku, kterou postavili na místě, kde jsme po staletí slavili letní slunovraty. Ta kaplička je nádherně zrekonstruovaná – muselo to stát spoustu peněz. Byl v ní jediný člověk: jejich kněz. Jinak v tom kostele i všude okolo ani noha…

U sochy Radegasta se fotilo, klábosilo, bavilo snad 150 lidí…měl jsem co dělat, abych tam tudy aspoň prošel a mohl i já postavit malou kamennou mohylu – ale téměř už nebylo z čeho – stojí jich tam totiž v okolí už stovky, o různé velikosti…

Napsal Vladislav