Syn krále Finů (tedy ne Seveřan) Völund měl dva bratry: Slagfinna a Egila. Byli to lovci a často se toulali v hlubokých lesích. U Úlfsjárského jezera  potkali tři ženy, které předly len. Bratři se s nimi rozhodli oženit. Slagfin si vzal Svanhítu (Labuť), Egil Ölrún a Völund si vyvolil Alvitru, zvanou Hervör (Vědma).  Nebyly to ovšem obyčejné ženy, ale  valkýry. Po sedmi letech se proměnily v labutě a odletěly, jako pravé Odinovy služebnice, sbírat jím vyvolené válečníky po krvavých bojištích. Už se nevrátily a Egil a Slagfin se vydali je hledat. Ne tak Völund. Asi usoudil, že život s valkýrou je dost složitý a problematický a věnoval se radši tomu, co ho bavilo: Kovářství a výrobě šperků.  V tomto umění dosáhl takové proslulosti, že mu na celém Severu nebylo rovno. Ovšem, staré přísloví praví, že „bohové dávají a bohové berou“. O Völundově mistrovství se doslechl král  Nídud:

“Nídud se dozvěděl,
Njárů vládce,
že samotný Völund
v Úlfdalech sedí….“

Nídud si na Völunda  počíhal, obral ho o všechny poklady a zbraně a mistra kováře zajal. Své dceři Bödvildě  dal prsten, který Völund vyrobil pro svou nezvěstnou ženu a sám si nárokoval jeho meč. To mu ovšem nestačilo, kovář mu musel u výhně dnem i nocí otročit. Aby se nemohl pokusit o útěk žena proradného krále vymyslela příšernou věc:

“Zuby cení,
když zhlédne meč
a na prstě Bödvildy
prsten spatří.
Oči mu září
jak hladké zmiji.
Šlachy mu všechny
přeřežte šmahem,
ať do smrti sedí
v Saevarstadu!“

Ještě si Völundovo zmrzačení pojistili tím, že Saevarstad byl ostrov, z kterého se nedalo uniknout ani kdybyste byli v lepší formě, než zmrzačený kovář. Völund byl nejspíše pokládán za čaroděje, což u kovářů nebývalo nic neobvyklého. Do jeho ostrovního vězení se tedy odvažoval jen Nídud, aby vymáhal další a další „zakázky“. Jenže Völund měl nejen um Héfaista, ale i cílevědomost a mstivost Odyssea:

“Bez spánku seděl,
kladivem bušil,
nástrahu lstivě kul
Nídudovi.“

Jeho otrokář měl totiž mimo dcery ještě dva malé syny. A Völund dobře věděl, že pomsta nejlépe chutná, jestliže je namířena proti blízkým nepřítele. Nídudovi synkové totiž byli, jako všechny děti zvědaví. Tak, když vídali šperky a zbraně, kterými se pyšnil jejich otec, chtěli vidět i jejich tvůrce. Po čase  se odvážili do ostrovní kovárny. Völund jim, navenek jako hodný strýček ukazoval, jak se kovají kovy a taky truhlu, ve které byly nejkrásnější šperky. Chlapci z takové nádhery byli u vytržení. Völund jim řekl, že jestli přijdou zase zítra, všechno to bohatství bude jejich, jen o své návštěvě nesmí nikomu nic říct. A druhý den se Völund dočkal:

“Pojď mě si prohlédnout
prsteny zlaté!
Zamířili k truhle,
žádali klíče:
Jejich osud byl zpečetěn,
když pohlédli dovnitř.

Usekl hlavy
oběma hochům,
nohy položil
pod ohniště.
Lebky jejich
lesklým stříbrem
potáhl Völund
a králi je poslal.

Drahé zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.
Ze zubů hochů
zrobil šperk skvostný,
náhrdelník
Nídudově dceři.“

Král Nídud a jeho žena byli samozřejmě nadšeni, že se po holotě ani nesháněli. Princezna Bödvild se za kovářem vydala se zvláštním přáním: Prsten, který její otec ukradl Völundovi, jí totiž praskl a kdo by jej lépe opravil, než ten, kdo ho stvořil. A to právě náš mistr potřeboval, aby dokonal svou pomstu:

“Pivem ji opil
proradný rek,
Nyní jsem pomstil
potupu svoji,
žádost ukojil,
už zbývá jediné“

Völund si totiž tajně vyrobil křídla a když Bödvild znásilnil, uletěl na nich:

“Dobře vykonáno!
Ať zas povstanu
na poraněných nohou!“

Princezna, když se probrala v kocovině, pochopitelně moc nadšená nebyla:

“… s pláčem se Bödvild
vracela v palác.
Želela útěku
úskočného milce,
obávala se
otcovy zlosti.”

Völund ovšem neuletěl  hned pryč z Nídudovi říše, to by nebyla ta správná pomsta. On se mu ještě letěl vysmát!
Nídud vyšel na hradby a ptal se vysoko poletujícího a nadávky pokřikujícího kováře, kde má své syny. Ten mu slíbil, že mu to řekne, ovšem král zase musí na oplátku slíbit jemu, že neublíží své dceři, která už patrně čeká Völundova  syna. Král tedy přísahal a informace  které obdržel, mu žádnou radost neudělaly:

“Jdi do mé dílny,
sám dal jsi ji zřídit,
tam najdeš měchy
smočené krví:
usek jsem hlavy
oběma hochům,
jejich nohy položil
pod ohniště.

Lebky jejich
lesklým stříbrem
jsem potáhl zvenčí
a tobě je poslal,
drahé jsem zhotovil
kameny z očí
a poslal je krásné
králově ženě.

Z zubů hochů
šperk jsem zrobil
náhrdelník
Nídudově dceři.
Bödvild naše dítě
pod srdcem nosí,
vás dvou
jediná dcera.”

Král Nídud byl v té chvíli jistě zralý na infarkt, ale co, patřilo mu to:

“Není slov,
jež více by mě sklíčila,
za něž bych Völunde,
více tě proklel.
Však kdo je tak vysoký,
by z koně tě strhl,
kdo je tak silný,
aby tě sestřelil,
když se vysoko
k oblakům vzneseš?“

Kovář se svému otrokáři tedy dokonale pomstil, ještě jednou se mu vysmál a frnknul:

“Se smíchem se Völund
k oblakům vznesl

a neveselý dole
Nídud zůstal.”

Možná si řeknete, že je to nechutná a morbidní  slátanina, co taky čekat od „barbarů“, že? Jenže zamysleme se, co nám tato legenda vlastně chce říci: Nevyplácí se proti sobě popudit kováře! Kováři měli v dávných árijských kmenech velmi vážené postavení. Byli to totiž také čarodějové. Dávní Evropané věřili, že když ovládnete oheň a s jeho pomocí dokážete tavit kovy a slévat slitiny, jste kouzelníkem. Pro naše předky bylo kladivo posvátným nástrojem tvoření. Kulhavý řecký bůh Héfaistos (podobný defekt měl i náš Völund) byl velmi váženým bohem a Římané ho pod jménem Vulcanos uctívali také. Keltský bůh Sucellus je často zobrazován s kladivem, vládl prý nejen černému řemeslu, ale kouzlům spojeným s bohatstvím. Slovanský prabůh Svarog (dodnes používáme slovo „svářet“) ukoval kdysi v dávnověku na své kovadlině sluneční kotouč a baltoslovanský bůh hromu Perun/Perkünas  (opět používáme slovo „prát do toho“) možná zdědil jeho kladivo. A odtud je už jen krůček k populárnímu severskému Thorovi s Mjollnirem.
A další věc, která stojí za povšimnutí, je ta, jak se Völund nehodlal smířit s porobou v otroctví, a jak se cílevědomě připravoval na pomstu. Dokázal se pomstít svému nepříteli i jako mrzák. Podobně, jako Daidalos, si Völund vyrobil křídla, a tak mohl svůj útěk po vykonané pomstě uskutečnit.
Přijde vám to stále kruté? Povraždit děti svého úhlavního nepřítele, znásilnit jeho dceru a zanechat ji s panchartem? Staří Seveřané (a co si budeme nalhávat, nejspíš i ti Řekové a vůbec Árijci) si v podobných hrůzných vyprávěních přímo libovali! Ve spoustě ság se můžeme dočíst, že jistý hrdina zapálil nepřítelovu skallu i se všemi, co byli uvnitř. Tedy i s ženami a dětmi. Homérovi Achájové se ostatně v Tróji nechovali jinak. Pointa těchto vyprávění je jednoduchá, i když pro někoho možná šokující: Chcete se pomstít? Tak to prostě udělejte! Čím hrůznější je to pomsta, tím více ji posluchači ocení. A pokud je promyšlená, tak ji ocení dvojnásob. Myslíte, že se k vám nepřítel bude chovat lépe? Že ušetří vaši rodinu? Kdepak, tehdy to neplatilo a dnes už to nejspíš neplatí rovněž. Když vás nepřítel srazí na kolena (v tomto případě doslova), můžete se před ním hrbit, ale hned jak to půjde, tak se zase narovnejte. Jako to udělal Völund. I když tento článek rozhodně není žádný návod!

V článku byly použity úryvky z Písně o Völundovi z knihy  Edda, překlad Ladislava Hegera.
Ilustrace: Max Koch

Po dlouhou dobu stál v čele germánského panteonu Tiwaz. Tius, který byl uctíván jako bůh nebes a měl dohled a moc nad veškerým konáním. Wotan byl znám jako válečný a zuřivý bůh. Bylo běžným zvykem mezi germánskými kmeny, že se před bojem domluvili na tom, že bez ohledu na výsledek budou zajatci obětováni Wotanovi. Také mu byli před bitvou zasvěcovány nepřátelské šiky. Je zajímavé, že zbraně bývaly posvěceny právě Tiwazem, kterému se také přísahalo na tasené meče. Tiwaz měl rovněž dohled nad bojovým děním a obětovalo se mu ve prospěch úspěšného završení boje. Wotan z toho tudíž vychází jakožto duch samotného aktu války, válečné zuřivosti a posedlosti bojem. Wotan sám o sobě nemá a ani nechce mít vliv na vítězství té či oné strany. V podstatě je mu to jedno. Jde mu pouze o naplnění samotné podstaty, o vzplanutí ducha válečníka a zapálení bojového ducha v nitru člověka.

Povaha Wotana je dvousečná. Na jedné straně je to tato válečná zuřivost a běsnění, a na straně druhé je to moudrost sebezasvěcení, poznání magie a duch inspirace. Myslím, že tato dvousečnost vychází právě z jeho původní podstaty, kterou je zuřivost a válečná posedlost, která se ovšem nevylučuje s moudrostí a inteligencí. Naopak tato zuřivost a šílenství může být kolikrát inspirativní. Vždyť tyto dvě paralely můžeme najít i v nás samotných. Lidé také nejsou pouze dobří či zlí, v každém z nás se bijí temné a světlé stránky povahy. Pokud člověk pozná sám sebe, může lépe pochopit i pravou povahu Wotana. Wotan prošel šamanským sebezasvěcením, kdy visel na světovém stromě po devět nocí, probodnut vlastním kopím, zpola utopen v studnici poznání a na pokraji smrti poznal a pochopil tajemství osudu. Wotan také obětoval své oko, aby mohl pít z Mímirovi studny. Výměnou za to získal vnitřní zrak a pochopení celého komplexu Yggdrasilu.

Myslím, že Wotan je bezesporu zajímavý bůh. Dle dobových zápisů později převzal od Tia roli hlavního v panteonu a tudíž od něj začala spousta šlechtických rodů odvozovat svůj původ, což je naprosto normální. Vládnoucí vrstvy tohle činily vždy a ve všech koutech světa, bez ohledu na poznání či pochopení daného božstva. Spousta lidí má také z Wotana strach či obavy, právě z důvodu jeho dvousečnosti a jakési údajné nevyhraněnosti a příliš temného charakteru. Je mu rovněž  vyčítána přelétavost a to, že nechává někdy vyhrát v boji toho, kdo mu ani pořádně neobětoval. Ale už v Hávámálu stojí že ,,lepší malá prosba, než obětinou příliš plýtvat“.

Mnoho lidí ho ovšem také vnímá jako boha výlučně machistického, výlučného krále Asgardu a Yggdrasilu, který všem svrchovaně vládne. Dle mého názoru to hraničí s křesťanským chápáním. Je třeba si uvědomit, že Wotan je jedním z mnoha bohů devíti světů i když bývá nazýván Všeotcem. A samozřejmě jako všichni ostatní, i on zde má své opodstatnění a svou funkci a úlohu, která ovšem nespočívá ve vládnutí.

Wotan je jako sám život, nestálý, přelétavý, putující, zuřivý i moudrý. Je bohem bojovníků, básníků i mágů. Osobně mám Wotana velmi rád právě kvůli jeho charakteru. Byl to jeden z prvních bohů se kterým jsem se kdysi dostal do kontaktu a v podstatě to byl on, kdo mě zavedl na stezku poznání. Wotana se mi osvědčilo vzývat při pokusech o psaní článků. Podle toho proces psaní také probíhá, např. týden až čtrnáct dní jsem absolutně bez nápadů a inspirace takřka ve stavu vyhoření. Potom najednou přijde rychlá myšlenka a nápad, který pak v rychlosti a zuřivém záchvatu inspirace naráz a většinou bez úprav zpracuji. Mnoho takového materiálu sice také někdy končí v koši, ale to už patří k věci.

Buď tedy pozdraven Pane bouří, inspirace a zuřivé posedlosti…

Jeho jméno se časem měnilo, různé germánské kmeny pro něho v různých dobách měli i různá jména : Tý, Tyr,Tiwaz, Tiu, Tiw. Původně se mu říkalo asi Ziu nebo Ziw. Nejspíše byl uctíván mezi všemi Germány jako nejvyšší bůh, což naznačuje podobnost například se jménem šéfa řeckých bohů Dia (Zeus)  a asi i praárijským vládcem bohů, kterým byl  Djaus Pitar.

Tacitus píše, že Gernáni uctívají Marta. A protože Římané rádi připodobňovali bohy jiných národů k těm, které ctili oni, je velmi pravděpodobné, že se jedná o Tyra. Prý mu byl zasvěcen i druhý den v týdnu – úterý. Když v roce 9. n. l. vlákal náčelník Cherusků Arminius tři legie do pasti v Teutoburském lese a téměř celé je zmasakroval, nechal prý římské zajatce obětovat. Když po několika letech dorazil na místo krvavého masakru vojevůdce Germanicus, byl zděšen rozsahem porážky oněch tří legií, ale i obětištěm, které zřejmě bylo zasvěceno právě Tyrovi. Římané své mrtvé sice pohřbili, ale po jejich odchodu ostatky Germáni znovu vyhrabali a rozvěsili je v posvátných hájích. Později, když po stažení Říma germánští Sasové expandovali do Británie, obětovali jakémusi Saxnotovi, což doslova znamená „Tomu s mečem“. A opět se můžeme domnívat, že jde o našeho Tyra. Ostatně u Sasů (pevninských) se víra v Tyra, jakožto nejvyššího boha asi udržela nejdéle, až do roku 782, kdy Karel řečený Veliký vyvrátil saské pohanské svatyně, včetně světového sloupu Irminsulu. Nechal vykácet svaté duby a povraždil na 4 500 saských náčelníků, kteří odmítli přijmout křest. Tehdy patrně definitivně končí Tyrova vláda nad germánskými bohy a trůnu se ujímá Wotan (Odin).

Ve Skandinávii se tak Tyr dokonce stává Odinovým synem. Alespoň tak nám to říká Snorriho „Edda“. Odin prý zplodil Tyra s jistou obryní, jejíž jméno neznáme. Seveřané ho uctívali jako boha bitev a válečníků. Válečnými bohy však byli i Odin a Thor. Odin byl však spíše bohem aristokracie a při své nevyzpytatelné povaze nebyl asi zdaleka tak oblíben, jak to dnes tvrdí někteří novopohané. Do Valhaly bral vyhlášené bojovníky a to tak, že jim dopřál smrt v bitvě. Ovšem neptal se jich, jestli zrovna dnes mají v úmyslu zemřít. V žádném případě to nebyl takový hodný strejda Gandalf nebo nějaký lidumil, který lidstvu daroval runy. Ostatně, narazil jsem i na tvrzení, že Odinovi možná ukradl runy Loki a skrze něho se teprve pak dostaly k lidem.

Thor byl zase spíše bohem sedláků (dával zemi jako Hromovládce déšť) a řemeslníků (má kovářské kladivo), jeho povaha někdy vypadá trochu „jednodušeji“, protože problémy řeší hlavně tak, že je prostě rozmlátí kladivem. Takže pro „obyčejné“ válečníky tu byl a je nejspíš lidový Tyr.

Ve Snorriho Eddě se píše, že když šibal Loki zplodil s obryní Angbordou tři povedené potomky, Ásové tušili velké opletačky. Ony se totiž věčnému potížistovi Lokimu narodili pěkní výtečníci: strašlivý obří had Midgardsorm, neméně obrovský vlk Fenri a Hel – s půlkou tváře černou a s půlkou bílou. Odin vyslal ostatní bohy, aby příšerný (z jeho hlediska) trojlístek pochytali. Ásové tak učinili a Otec veškerenstva rozhodl, co s nimi. Midgardsorma hodili do moře, kde obtáčí celou Zemi a o ragnaröku se s ním střetne Thor. Hel určili místo v říši mrtvých, která se podle ní jmenuje Hel. S vlkem Fenrim to bylo zajímavější. Toho prý Ásové chovali doma. Jenže to byl takový otesánek, že se z malého a jistě moc hezkého vlčete stával pořádný „Überwolf“. Bohové se ho začínali bát, a tak jediný, kdo se ho odvážil krmit, byl Tyr. Když vlčoun pořád rostl a rostl, rozhodli se Ásové, že ho pro jistotu spoutají: „všechny věštby říkaly, že jim bude k záhubě. Uradili se tudíž, že zhotoví přepevné pouto, které nazvali Löding.“ Fenri jen po tom poutu mrkl a věděl, že ho bez větších problému přerve. Bohové povídali cosi o tom, že je to jen taková hra. Vlk tedy dělal, že si taky hraje a pouto přetrhl, jak slaměný věchet. Ásové se vyděsili a podumali nad dalším poutem. To bylo dvojnásob pevné a dostalo jméno Drómi. Fenri si to zase vyzkoušel a zase to pro něj byla brnkačka! Tohle už Odina vůbec nebavilo, tak vyslal rychlou spojku Skírniho (ten už se osvědčil jako hledač nevěsty pro Freye) do říše trpaslíků. Trpaslíci, jako vyhlášení kováři, si věděli rady. Zhotovili úžasnou věc. Pouto, které bylo skutečně nezničitelné a bylo vyrobeno z těch nejneuvěřitelnějších přísad: z dupotu kočky, z kořenů skály, z rybího dechu, z ženských vousů, z medvědí šlachy a z ptačí sliny. Malí kováři nazvali své dílo Gleipni. Prý bylo „hladké jako hedvábná stužka, leč pevné a silné.“ Ásové si už nemohli dovolit další „fopá“, neboť o dalším neúspěchu by se zvěst roznesla jistě po všech Devíti světech. A jak chcete být za šéfy všech šéfů, když vás trumfne nějaký přerostlý a zablešený rafan?! Vylákali tedy Fenriho na ostrov Lyngvi k jezeru Ármvartni, kde se měla opět konat „zkouška vlčí síly“. Jenže Fenri nebyl taky žádný degenerovaný domácí mazlíček a po otci Lokim zdědil jistě nemalou inteligenci. Celá záležitost se mu moc nezdála. Ásové si „hedvábnou“ stužku brali jeden po druhém a zkoušeli na oko svou sílu. Nikdo ji nedokázal přetrhnout, dokonce ani lamželezo Thor. Vlkovi říkali, aby to tedy zkusil sám. Že prý ho s ní svážou a on, takový silák, si s tou titěrnůstkou jistě hravě poradí. „A kdyby se ti Fenri, nepodařilo pouta tentokrát přetrhnout, však se neboj, my tě zase pustíme!“  Jenže vlk nebyl padlý na hlavu: „Jestli mě spoutáte tak, že se nevyprostím, pak jste ukuli zradu a nedočkám se od vás pomoci. Nemám pražádnou chuť si od vás tuhle šňůru nechat nasadit. Ale než abyste mne osočovali ze zbabělosti, ať mi raději některý z vás vloží ruku do tlamy, jako zástavu!“ No a tady přichází chvíle statečného a čestného Tyra. On jediný našel v sobě tu odvahu a čest a vložil pravici Fenrimu do mordy. Vlk tedy mohl zkusit svou sílu s vědomím, že má boží zástavu a hraje se fér. Jenže trpaslíci odvedli vskutku dobrou práci a jejich mistrovské dílo vlkovu sílu vydrželo. Čím víc Fenri zabíral, tím bylo pouto pevnější. Ásové se smáli, až se za břicha popadali. Jen Týr se pochopitelně nesmál, vlk ho totiž připravil o pravačku. To byla a je dodnes pro každého válečníka velká ztráta. Když bohové z místa činu odcházeli, pouta ještě pojistili dvěma kameny a do huby vlkovi vrazili meč tak, že mu oddělil horní a dolní čelist. Vlk prý tak hrozně slintá, že se z jeho slin stala řeka Ván. Tady bude uvězněn až do ragnaröku, kdy se konečně zbaví pout a svou záležitost vyřídí se samotným Odinem.

 Teď už tedy víme, jak se z Tyra stal mrzák. Jenže, jak se praví v „Hávamálu“:

 Kulhavý na koni jezdí,

bezruký hlídá brav,

hluchý se v boji bije.

Být slepý je lepší

než spálen být,

málokomu mrtvý prospěje.

Tyr se tedy nějak se svým handicapem popasoval a věnoval se dále válečnickému řemeslu. Stal se také bohem cti a práva. Jeho jméno je dodnes spojeno s daným slovem. Ovšem Tyr dovedl také jednat moudře, sám Snorri Stturluson nám říká, že: „Rozhoduje velkou měrou o vítězství v bitvách. Vzývat ho prospěje bojovníkům. O tom, kdo předčí ostatní a ničeho se neleká, říká úsloví, že je neohrožený jako Tyr. Je rovněž moudrý, takže o zvlášť moudrém člověku se říká, že je rozvážný jako Tyr“.

O tom, že je tento bůh velmi moudrý, ba přímo fikaný, se můžeme dočíst také v „Písni o Hymim“. Jednou, když se Ásové rozhodli „poctít“ návštěvou mořského obra Aegiho, ten se vymlouval, že pro nezvanou návštěvu nemá dost piva, neboť nemá tak obrovský kotel, kde by ho mohl uvařit.

 Svatí bohové

marně jej sháněli,

mocní Ásové

mrzuti byli.

Až Týr potají

Thorovi sdělil,

kde s jistotou

kotel našel:

 „Na východ Elivág

obr bydlí,

nezkrotný Hymi,

na konci nebes.

Mocný můj otčím (v originále otec!)

má mohutný kotel,

široký mnoho stop

a stejně hluboký“

 „Víš jistě, že získáme

ten vařič vod?“

„Jistě, když patřičné

ukujem pikle.“

Tady je jasně vidět, že Tyr není žádný bezmozkový zabiják, ale že znamenitě doplňuje Thora, který by všechno nejraději řešil pomocí Mjölniru stylem „bum-bác“. Tyrova matka totiž měla za právoplatného manžela právě obra Hymiho. A v této písni z takzvané „Písňové Eddy“ se vysloveně říká, že Tyr je „synem obrů“ a Odinovo otcovství je tedy tak trochu zpochybněno. Tyrova matka ví, že Hymi je pruďas a svého syna Tyra a jeho nevlastního bratra Thora  ukryje pod převrácený kotel. Pod ten samý, pro který oba piva lační bozi přišli. Když Hymi dorazil domů „zapraštěli ledy, zmrzlou měl bradu, zjíněný vous“, manželka mu oznámila, že Tyr přijel na návštěvu s kámošem Thorem. Jenže zrovna Thor nebyl u obrů moc populární, protože obry tříská po kebulích kladivem na potkání. No, co „host do domu, bůh do domu“. Tak praví přísloví. Hymi porazil tři býky na večeři a žrout Thor sám snědl hned dva. Hymi na to konto prohlásil, že zítra se tedy budou muset všichni živit jen výtěžkem lovu. Druhý den se tedy Hymi vydal na mořský rybolov za doprovodu Thora. Rybolov se dařil, sám Hymi ulovil několik velryb. Thor na volskou hlavu málem ulovil samotného Midgardsorma, jenže had se nedal, přerval vlasec a zmizel v hlubinách. Oba soupeři svůj spor později dořešili při ragnaröku. Potom byli ještě u v Hymiho sídle nějaké nesnáze. Obr zřejmě dělal nějaké obstrukce a Thor Hymimu rozflákal jeho oblíbený pohár o hlavu. Zajímavé je, že tohle mu poradila ona Týrova obří matka, která už asi měla života s obrem plné zuby. Týr s Thorem nakonec obří kotel získali, ale při zpáteční cestě je Hymi a další obři pronásledovali, a tak je oba Ásové eliminovali, to jest rozsekali na maděru.

Když nakonec do Aegiho síně přivalili získaný kotel, hostitel se jistě moc radoval, že má konečně možnost uctít hosty, tak, jak káže dobrý obyčej.

Týr se u Seveřanů tedy těšil jistě velmi dobré pověsti, pokud některý bojovník měl to „štěstí“, že umíral na stáří ve své posteli, nechával se prý poznamenat vyrytím runy „Tyr“. Tato runa znamená mimo jiné „vítězství“ a bojovníci si ji často ryli na čepele svých mečů. Jak se praví v „Písni o Sigrdrífě“:

 Znej runy vítězství

a v jílec je vryj,

Chceš-li vítězství vydobýt,

jiné vryj na čepel

a některé na hrot

a třikrát jmenuj Tyra.

Já osobně patřím spíše k uctívačům Tyra než Odina. Mé životní filozofii je tak nějak bližší tento patron válečníků než nevyzpytatelný a leckdy nepochopitelně jednající Odin. Jak jsem už psal výše, Tyr se výborně doplňuje s Thorem a ti dva jsou jako váleční bohové nám, obyčejným lidem, tak nějak blíže. Pokud se tedy chystáte do boje (jakékoliv povahy), vzpomeňte si na tohoto neprávem trochu odsunutého boha. On jediný měl přece tolik odvahy, že pro to dnes tolik provařené slovo „čest“ obětoval vlastní ruku. O ragnaröku na něj prý čeká strašlivý pes Garm, strážce Helu. Ale Týr svůj osud nese se ctí.

Ilustrace: Michael Welpley

V ukázkách z Eddy byly použity verše Ladislava Hegera. Jméno “Tý” jsem změnil na “Tyr”, protože by to zbytečně mohlo čtenáře mást.

Příchod Etrusků do jejich italských sídel vědci datují asi (povšimněte si slůvka „asi“, to totiž vědátoři ve vztahu s tímto národem používají velmi často) do 8. století př. n. l. Jejich vyspělá civilizace byla záhadou už pro Řeky a Římany. Proč? Inu, jejich jazyk byl pro ně nesrozumitelný. Řekové je nazývali „Tysénoi“ a Římané „Tusci“. Jejich písmo vzniklo nepochybně z řecké alfabety a zachovalo se i hodně etruských nápisů, ovšem máme dodnes stejný problém, jako jejich latinští a helénští současníci: Nedokážeme vyluštit jejich obsah.

Antičtí autoři považovali Etrusky za velmi starobylý národ. Hérodotos tvrdí, že jejich předkové přišli do Itálie z Malé Ásie, konkrétně z Lýdie. Po Trójské válce a následném hladomoru, se lýdský král Attis rozhodl svůj lid rozdělit na dvě poloviny, aby tak alespoň jedné zajistil přežití. Jedna část Lýdů zůstala ve vlasti a ta druhá se pod vedením prince Tyrrhéna vydala hledat štěstí do Itálie, konkrétně do země Umbrů. Povšimněte si, že se to nápadně podobá legendě o přeživším Trójanovi Áeneovi, legendárním zakladateli Říma.

Naproti tomu Dionýsios z Halikarnassu zase píše ve svých „Nejstarších dějinách Říma” o tom, že Etruskové jsou prapůvodním italským národem, který sám sebe nazývá „Rassena“. Tak tady jasně vidíme, že už starověcí historikové v tom měli guláš, nemůžeme se proto divit našim současníkům, že se stále dohadují, nevraží na sebe navzájem a usilovně se snaží vyvrátit teorie svých odpůrců.

To, na čem se historikové starověku i novověku výjimečně shodnou, je to, že Etruskové vytvořili civilizaci, která toho mnoho přejala od Helénů, ale také toho sama dost přinesla. Vlastní území Etrusků se rozkládalo na místě dnešního Toskánska (stále jejich jméno, přetrvávající věky), Lazia a později expandovali i na jih do povodí Tibery, kde měli velký podíl na založení Říma. Další šíření k severu zřejmě zhatili Ligurové a Keltové. Zato na jihu se vliv Etrusků dostává až za Pádskou nížinu a do Kampánie, kde se podíleli na „zkulturnění“ Italiků a střetávali se už i z Řeky, viz mapka. Etruskové nikdy nevytvořili jednotný stát a už vůbec ne říši. Žili hlavně ve dvanácti městech, která byla naprosto samostatná a tvořila pouze jakousi „konfederaci“, která se chovala částečně jednotně pouze za války. Tedy u této konfederované „dodekapolis“ šlo o podobný model, jako u městských států v Řecku. Viz mapka. Každému městu vládl tzv. „lukumon“, král a zároveň velekněz. Symbol moci těchto vládců byl prapůvodní fasces, tedy známé Liktorské právo Římanů. Ti ostatně předali tento znak ve dvacátém století fašistům a dodnes ho má ve znaku například Francie a najdete ho i v Kongresu USA. Etruskové byli zdatní námořníci a obchodníci. Obchodovali nejen s řeckými osadami na Sicílii a Kartágem, ale i s Hispánií a vlastním Řeckem. O tom, jak dobří byli mořeplavci, svědčí dodnes název „Tyrhénské moře“.
A teď se podívejme na samotné etruské náboženství. Některá božstva jdou přiřadit přímo ke svým řeckým protějškům. Třeba Aplu je  starý známý řecký Apollón. U jiných toto rozhodně říci nemůžeme. V Etruské mytologii najdeme totiž množství duchů a démonů, kteří u jiných antických civilizací nemají obdoby. Jejich vyobrazení nalezneme jednak na keramice a také v podzemních nekropolích. Nekropole jsou skalní hroby, které se dodnes zachovaly a můžeme je najít po celém Toskánsku, například v Sutri, kde jsou vyhloubeny v tufové hornině. Rekonstrukce nekropole v Norchii, viz obrázek. Etruskové byli, podobně jako Egypťané, doslova posedlí kultem mrtvých. Někdy to vypadá, jako by se na smrt celý život těšili. Z nástěnných maleb v hrobkách vysoce postavených Etrusků si můžeme o démonickém obyvatelstvu Říše mrtvých udělat obrázek. Některé bytosti jsou rodu ženského. Ty jsou nádherného a řekněme, elegantního vzhledu. Bývají okřídlené, ozdobené šperky a nejspíše to jsou družky bohyně lásky Turan. Etruskové jim zřejmě říkali „lasa“, což bude možná totožné s řeckým výrazem „nymfa“.

V samotné Říši mrtvých už to asi tak nádherné pokoukáníčko nebude. Etruskému podsvětí šéfuje Aita a jeho žena Phersipnai (řecká Persefoné). Dále tu máme Vanth, okřídlenou bohyni osudu. A tady už máme dva démony, kteří patrně ztělesňovali nejhorší noční můry Etrusků: Prvním pekelníkem je Tuchulca. Je zobrazován jako příšerák s dravčím zobákem, ptačími spáry, špičatýma ušima, netopýřími křídly a spoustou hadů, které patrně používá jako jakési střely. Druhým oblud’ákem, který stojí určitě za pozornost, je Charun (viz obrázek). Je o moc strašnější variantou řeckého Chárona, jak naznačuje jeho jméno. Má zelenou, mrtvolnou pokožku, opět křídla, zahnutý (skoro bych řekl semitský) nos, místo vlasů a vousů hady a je vyzbrojen úctyhodným obouručním kladivem.

V knize „Etruskové a Římané“, vydané v roce 2001 nakladatelstvím Euromedia Group (autoři bohůmžel neuvedeni) se o etruském podsvětí můžeme dočíst: „Zástup démonů s opičím obličejem, malé orchestry tvořené okřídlenými pekelnými hudebníky, typicky chotnická zvířata, jako jsou draci a hadi, se objevují na nástěnných freskách v hrobkách a zabydlují temné prostory etruského záhrobí, které představuje společný konečný břeh pro bohaté i chudé, hrdiny i osoby prosté všech ctností. Podle koncepce etruské etiky byl totiž spravedlivým po smrti upřen jakýkoliv druh uznání a odměny za dobro, které za života vykonali.“

Démoni v etruském podání měli podobnou moc, jako pozdější ikubové. Dokázali totiž i plodit děti se smrtelníky. Například římský král etruského původu Servius Tullius byl prý počat jakýmsi falickým stínem, který se spojil s královnou Tanaqillou.

Etruskové měli u svých dědiců Římanů rovněž pověst vyhlášených čarodějů: syn bájného Tyrrhéna, Tarchon, oral brázdu okolo jím zabraného území (Romulus dělal to samé a Remus na to doplatil, odkud pak náš Kosmas opisoval?), když v tom z oranice vyskočil bůh Tagés, dítě s tváří starce a  předal mu tajemství a pravidla, kterými se řídí vztahy mezi bohy a lidmi. Římané toto učení znali jako „Etrusca disciplina“. Součástí tohoto učení je i umění interpretovat vůli bohů čtením ze zvířecích vnitřností („haruspicina“) a výklad z letu ptáků („auspicia“). Toto umění převzali později i Římané a římský velekněz s titulem „Pontifex maximus“ ( Nejvyšší stavitel mostů) ho musel znamenitě ovládat. Mimochodem, tento titul si dodnes osobuje i papež, ovšem pochybuji, že se zabývá ptakopravectvím.

Etruskové po jistý čas vládli i Římu. Římany ovšem vláda jejich králů přestala záhy bavit. Vyhlásili Republiku a posledního etruského vládce Tarquinia Superba v roce 510. př. n. l. zbavili trůnu a vyhnali.  Král Porsena z Clusia se ještě pokusil o intervenci v roce 507 př. n. l., ale byl na hlavu poražen a éra Etrusků se tak chýlila nezadržitelně ke konci… Od jihu se tlačila do Etrurie dravá římská Republika a ze severu postupovali barbarští Keltové. Když Řekové porazili etruskou flotilu u Kým v roce 474 př.n.l. a Římané v roce 396 př.n.l. dobyli město Veje, zvonil už slávě Etrusků umíráček. Jejich území bylo přičleněno postupem času k Republice a jazyk se přestal ještě před přelomem letopočtu používat úplně. Císař Claudius ještě tento mrtvý jazyk studoval jako kuriozitu, ale jeho nástupci ho už zapomněli nadobro.

Tolik tedy dnes o Etruscích. Ale nevím, jak Vy, ale  já bych  raději posmrtně obýval Elysejská pole starých Řeků, než peklo Etrusků.

Ilustrace a mapka převzaty z knihy „Etruskové a Římané“. Vydala Euromedia Group, k.s. v roce 2001.

Finové měli vždy velmi podobnou mytologii a předkřesťanské náboženství s Estonci. Jména jednotlivých bohů a hrdinů se od sebe liší jen velmi nepatrně. Když estonský obrozenec Friedrich Robert Faehlmann v roce 1850 zemřel, rozhodl se jeho následovník Friedrich Reinhold Kreutzwald pokračovat v jeho díle o Kalevově synovi a z roztříštěných starých bájí sestavit skutečný epos, protože se domníval (nejspíše mylně), že jde o trosky uceleného dávného vyprávění. Něco výrazně upravil, jiné doplnil z finskou pomocí a něco si domyslel. Dnes je tedy velmi těžké rozpoznat, co je původní a co Kreutzwald dotvořil s pomocí fantazie. To však nijak nevadí, neboť pro našince je ugrofinská mytologie stále velkou neznámou. Kreutzwald pracoval s původním lidovým aliterovaným veršem (regilaul). Ruská cenzura zřejmě dělala nějaké problémy, a tak se první souborné vydání s názvem „Kalevipoeg“ o 18 994 verších podařilo vytisknout až v roce 1862 ve Finsku. Ale potom už si toto dílo dokonce našlo cestu i do Petohradu, kde byl velmi rychle vydán ruský překlad a Kreutzwald za ně dostal dokonce cenu Ruské akademie věd.

Tato kniha u nás vyšla pouze jednou, a to v překladu Miloše Lukáše v roce 1955 v nakladatelství Svět Sovětů.  Podle toho také vypadá překladatelův doslov. Objevují se v něm nezbytné děkovačky různým soudruhům, včetně Maxima Gorkého. Je třeba si uvědomit, že v padesátých letech minulého století panovala v Pobaltí naprosto otřesná rusifikace, která neměla ani z daleka obdoby se starým carským režimem. Můžeme být proto rádi, že tato úžasná kniha vyšla alespoň jednou a s naprosto otřesným doprovodem obrázků Lucie Weisbergové.

V knížce najdeme celkem dvacet zpěvů, každý ve vlastní kapitole. Předchází je ještě Úvodní zpěv a Invokace. Je zde hned ze začátku vykreslen estonský pantheon. Vládcem bohů je Uku („Stařec“), někdy též zvaný Taara. Mezi jeho potomky patří Vanemuine – pěvec a Ilmarine – kovář. Tedy jde vlastně o finské Väinämöninena a Ilmarinena. Bohem hromu a blesku je Pikker, někdy zvaný i Äike. Mardus je vládce větru, Mana je Smrt a pohřebiště ovládá Kalm. Zajímavý je hlavně Sarvik, který šéfuje Podsvětí a v eposu má zvláštní místo.

Nyní k samotnému ději:

V Invokaci si vypravěč půjčuje varyto (něco jako harfu) od Vanemuineho a začíná příběh o Kalevovi a jeho potomstvu.

V Úvodním zpěvu se vypráví o nelehké estonské historii a útrapách tohoto národa. Je zde také zřejmá a hlavně nutná úlitba carskému režimu, která zvláště kontrastuje s doslovem překladatele, kdy ten zase musí podkuřovat komunistům:

První hrob, to hrob je trýzně

v druhém leží rabská pouta,

válečné pak strasti v třetím,

ve čtvrtém jsou muka hladu,

v pátém bědné živobytí,

mor je v šestém hrobě pohřben,

v sedmém zlo, jež Tauts byl seslal.

Takto Estoncům se vedlo,

dříve než je Ruská říše

pod přátelskou jala peruť.

V Prvním zpěvu se dozvíme o tom, jak Taarův syn Kalev přilétá z Finska do Estonska na orlu. V nové zemi se ujímá vlády a hledá si ženu. Vybere si Lindu, která má zvláštní původ. Vylíhla se totiž z hluščího vejce. Dala už košem jinačím nápadníkům, odmítla samotného Měsíčníka i Slunceviče. Ti se předtím ucházeli už o její sestru Salme. Tu ovšem získal jiný z Nebešťanů – Hvězdoň. Ti dva zase ostrouhají a Lindu si nakonec odvede Kalev.

Druhý zpěv nás poučí o tom, že Linda porodí Kalelevovi řadu dcer a synů. Kalev nakonec umírá a ještě stačí pronést proroctví o tom, že jeho poslední syn, který se bude jmenovat Kalevipoeg (dále jen Kalevovec), se narodí jako pohrobek a bude vládnout po něm. O vdovu se ucházejí nápadníci, ale Linda je všechny odmítne. Nejdotěrnější z nápadníků je finský čaroděj:

finský čárce větrovědmý,

tvrdil, že prý vzdáleným je

Kalevovým pokrevencem.

A tady to začíná být zajímavé! Všechny severské národy měli Finy za vyhlášené čaroděje. Estonci rozlišovali kouzelníky a zaklínače (původně patrně vlastně šamany) na „řečivědmé“ (keeletargad), „solivědmé“ (soolatargad) a například na „větrovědmé“ (tuuletark). Ti byli prý nejmocnější, neboť dokázali s pomocí větru létat.

Ve Třetím zpěvu se vydají Kalevovi synové na lov a v jejich nepřítomnosti se „čárce větrovědmý“ vrátí a jejich matku Lindu unese. Bohové však zasáhnou:

Pikker zaburácel z mračna.

Hřmotně po železném mostě

vůz se přihnal Vanaisův,

k zemi svrhl prudký plamen.

Finský čárce větrovědmý

do hluboké mdloby padl,

převalil se polomrtev.

Jenže bohové „potrestali“ i Lindu:

 Cudná vdova Kalevova

proměněna byla mžikem

ve vysoký horský balvan,

v sochu na temeni Iru.

Finský čaroděj se probral, na nic nečekal. Lindu nehledal a frnkl na křídlech větru zpátky do Finska.

V dalších zpěvech se dozvíme, jak se Kalevovi synové vrací domů a hledají matku. Kalevovec nejdříve hledá radu u otce v jeho pohřební mohyle. Otec mu však nemůže pomoci a proto nejmladší syn plave do Finska, neboť má podezření na čaroděje. Na jednom ostrově zažije milostné dobrodružství s místním děvčetem, ale zde se poprvé projevuje Kalevovcův temnější charakter. Nechává jí totiž spadnout z útesu a utopit se.

Když Kalevovec doplave do Finska, čaroděje vystopuje do jeho doupěte. Vyrve dub, použije ho místo kyje a jde čaroděje vyslýchat, kde ukryl Lindu. Čaroděj ovšem použije kouzla:

peří hrst si ze záňadří

vyndá, do vzduchu  ji hodí,

ve prachové pýří foukne,

by se rozletělo vůkol.

Šeptal při tom vědmá slova,

zaklínadla, aby jimi

vyčaroval tvory divé.

Čaroděj byl profík a nafoukal si skutečnou armádu, jezdce i pěšáky. Kalevovec ovšem taky není žádné „béčko“ a všechny posily umlátí dubiskem. „Čárce“ se nakonec vzdá a Kalevovec ho podrobí doslova mučení. Čaroděj stále dokola tvrdí, že ho bohové srazili při nepovedeném únosu bleskem a on Lindu ztratil.  Kelevovci se to nezdá a šamana zabije dubiskem.

Když matku nenajde, rozhodne se navštívit proslaveného finského kováře  a vyzvednout u něho meč, který si tam kdysi objednal nebožtík Kalev. Kovář Kalevovce poznává a otcův sedm let kovaný meč mu předá. Následuje velká oslava, při které se znovu projevuje Kalevovcova temná povaha. Když se v opilosti chvástá, jak si užíval s ostrovní dívkou cestou do Finska:

přivábil ji do objetí,

div prý nevymkl jí bedra,

až jí v stehnech zapraskalo,

kterak uloupil jí poklad,

jejž tak bděle matka střehla.

Tahle prasárna se ovšem nelíbí jednomu ze synů mistra kováře a vznikne bitka, při které Kalevovec soupeře zabije svým novým mečem. Tím na sebe ovšem přivolá kovářovu hroznou kletbu:

Tobě klnu, proklínám tě,

zbraň ať břitká tebe zhubí,

železo ať smrt ti zchystá,

ať se meč tvůj vůči tobě

tajně stane nepřítelem,

zhyň v krvi kterous prolil!!!

Kalevovec v hrůze i s prokletým mečem prchá zpět do Estonska. Tam se dozvídá, že matka Linda je po smrti a  jeho dva starší bratři mu přenechávají, poté, co z nich nejdál dohodil kamenem, vládu nad Estonskem.

Dále příběh pokračuje tím, že do země vpadnou nájezdníci (patrně Němci nebo Dánové) a Kalevovci přijde poradit jeho mrtvý otec Kalev a varuje ho před prokletím a dalším zločinem:

z meče vrah ať nevzejde ti,

ať ti nepřichystá zkázu,

pomstou ať tě nepostihne!

Krev se opět krví splácí,

Křivdě není dáno usnout,

klidu nedočká se zločin.

Kalevovec posílá s penězi za meč a odškodným za syna k finskému kováři Alevovce (potomka dalšího hrdiny). Na obranu před invazí se také rozhodne postavit několik pevných hradů. Pro prkna na stavbu vyrazí přes Čudské jezero do ruského Pskova (tady ovšem možná zase jde o Kreutzwaldův „úplatek“ carské cenzuře).

Když se Kalevovec vrací s řezivem přes jezero, přenáší totiž náklad fošen broděním přes vodu, zaskočí ho další čaroděj. Tentokrát asi podle popisu půjde o jakéhosi skřeta, snad dokonce trolla:

Stoje skrčen v stinném houští,

skrýval se tam čarodějník,

kolkol nebylo mu rovno.

Vypadal jak divá šelma,

zarostlý jsa po všem těle,

jako štětinatý kanec

neb jak medvěd na dvou nohách.

Skřetí čaroděj šel totiž po kouzelném Kalevovcově meči. Způsobil nad Čudským jezerem strašlivou bouři, ale Kalevovec ji ustál a přenesl svůj náklad „dvacet asi tuctů fošen“, což byl vskutku bohatýrský výkon. Na druhém břehu unavený hrdina usnul. Na to čekal onen skřetí šaman a kouzelný meč mu ukradl. Se svou kořistí prchal až k řece Kääpě, kde mu meč nadaný vlastní inteligencí (kovář byl skutečný mistr) vyklouzl a spadl do vody.

Když se hrdina probudil a zjistil, že meč je pryč, nepropadl panice a telepaticky (nejspíš) se s mečem spojil na dálku. Meč mu pověděl, že ho ukradl „čárce solivědmý“, a že leží v řece, když zlodějskému zaklínači vyklouzl. Kalevovec pochopil, že mu prokletý meč není souzen. Když ho tedy nesmí mít on, hlavně ať ho nemá ten trollý nenechavec! Přidal tedy k už jednou prokletému meči další hroznou kletbu:

Dřímej tedy, meči, dřímej

ve svém loži zbrani vzácná,

s níž se tolik prastrýc hmoždil

za pomoci vlastních synů,

když tě v skrytu kul a kalil,

mocná pronášeje slova!

Jestli však přihodí se,

že se octne tu někdo,

kdo již předtím tebe nesl,

tehdy, meči, zbrani drahá,

přetni jemu obě nohy!

Potom Kalevovec pokračoval v přepravě ruských prken na místo stavby. Po cestě ho však přepadli synové skřetího čaroděje, „medvědí jež zrodil brloh“ a chtěli pomstít otcův neúspěch. Kalevovec už neměl zbraň, a tak se musel bránit prkny. Jenže skřetové měli vskutku pevné makovice a fošny se o ně jen lámaly. Ježek, pozorující to z křoví, hrdinovi poradil, ať tříská trolly juniory hranou. Kalevovec to udělal a skřetí pakáž vzala do zaječích. Ježek za odměnu dostává od hrdiny za dobrou radu kožíšek z bodlin.

Přestože útoky na Estonsko neustávají, král Kalevovec spolu s přáteli Olevovcem, Alevovcem a Sulevovcem nepřítele porazí a postaví několik pevných hradů.

Ve Třináctém zpěvu se Kalevovec vypraví do Podsvětí, aby osvobodil tři panny, které tam vězní jeho vládce Sarvik. Kalevovec použije kouzlo zmenšování a zvětšování, které mu umožňuje přílba z nehtů. Tak Sarvika nakonec porazí a osvobodí zajatkyně. Ty se provdají za Olevovce, Alevovce a Sulevovce. Z těchto svazků se později zrodí další věhlasní estonští hrdinové.

V Šestnáctém zpěvu se Kalevovec rozhodne doplout až na konec světa. Nechá proto postavit loď ze stříbra, která ho dopraví až do Laponska. Když Kalevovec a spol. zjistí, že svět nemá žádný konec, vrací se poučen domů.

Opět nastává čas bojů s cizáky, Estonci po dlouhém a krvavém boji s Germány vítězí:

Tříštil údy nepřátelům,

stehna probodával po stech,

drtil celé spousty paží,

obratlů snad na tisíce,

deset tisíc žeber rozťal.

V dalším vyprávění se Kalevovec znovu vydá do podsvětí  a po dlouhém a těžkém boji Sarvika definitivně přemůže a spoutá řetězy. Myslí, že v Estonsku teď utichnou války, opak je však pravdou. Tentokrát ho čekají boje s řádem Livonských rytířů. V těchto bojích hrdina zestárne a znaven věčnou válkou a kralováním předává vládu nad zemí příteli Olevovci.

V posledním, Dvacátém zpěvu, se vypraví již starý Kalevovec dožít do ústraní v lesích. Jenže cestou musí překročit řeku Kääpu, v níž leží jeho prokletý meč:

Takto událo se meči

přemýšlet a rozvažovat:

Není-li to právě onen,

kdo mě nosíval už dříve?

Není na mně, bych jej ztrestal?

Působením kruté kletby

meč, ten zkázonosný nástroj,

v stehna zajel bohatýru,

obě usekl mu nohy,

přeťal mu je v nadkolení.

Kalevovec poznává, že ho konečně dostihla kovářova kletba, kterou znásobila jeho vlastní a ve strašlivých bolestech umírá. Po smrtí je přenesen k soudu před vládce bohů Taaru, který rozhodne, že hrdina musí posmrtně střežit podsvětí, aby se Sarvikovi nepodařilo dostat do světa smrtelníků. Odtamtud se Kalevovec prý jednou vrátí, aby znovu vládl Estonsku.

Je to skutečně zajímavé vyprávění. Je ovšem znát, že Kreutzwald už poskládal do mozaiky jen střípky dávných legend. Neboť více se přes nános křesťanství (srovnejte „Rohatce“ Sarvika s křesťanským Satanem) a tvrdou staletou germanizaci  nedalo. I tak je pěkné, když se českému čtenáři dostane alespoň nějaký zbytek estonské mytologie. A je věčná škoda, že tato útlá knížečka nejspíše není kompletním překladem „Kalevipoegu“, protože překladatel Miloš Lukáš asi nepřeložil celé Kreutzwaldovo dílo. Neboť v doslovu píše: „Zevrubným výkladem hodlám doprovodit chystaný ÚPLNÝ překlad tohoto díla“. No, vypadá to, že na celý „Kalevepoeg“ si český čtenář počká ještě hodně dlouho, možná se ani nedočká. Ale bohové zaplaťte panu Lukášovi, že se mu i v těch ošidných padesátých letech podařilo alespoň tohle! Takže pokud na tuto útlou knížečku narazíte v nějakém antikvariátu, neváhejte a nelitujte peněz. Stojí to za to!

 Friedrich Reinhold Kreutzwald: „Syn Kalevův“. Přeložil Miloš Lukáš., Ilustrovala Lucie Weisbergová,  Svět Sovětů, Praha 1959.

Ilustrace k článku: Neměl jsem to srdce dávat sem příšerné kresby z českého vydání. Vybral jsem tedy obrázky Michaela Welpllyho.

Ilustrace:  Áres, Athéna a Afrodíté.  Obrázek Jeana Tortona
Rekonstrukce aigidy, štítu athénského hoplíty s Athéniným symbolem.

Jedno buddhistické přísloví říká, že každému člověku je svěřen klíč od nebeské brány, tentýž klíč ale otevírá i bránu do pekel. Abychom se vyjádřili rozumovou řečí, tytéž síly a moci, které vedou člověka k transcendenci a iniciaci, mohou při nesprávném použití vést k sub-transcendenci a anti-iniciaci, podobně jako každá věc na zemi může sloužit k dobrým i špatným účelům v závislosti na povaze toho, kdo ji užívá.

Podobně i každé skutečné náboženství na zemi může vést k úpadku národa i jeho obrození v závislosti na tom, jakým způsobem je v různých dobách náboženství chápáno a studováno. Totéž se týká i vědy o náboženství – religonistiky, která může sloužit na jedné straně jako nástroj „relativizace všeho“ (Frankfurtská škola), ale na straně druhé i jako prostředek „potvrzení vlastního“ (Mircea Eliade). Jiným příkladem může být činnost katolických misionářů v Americe: někteří se snažili dosud živé „prvotní tradice“ (které Bůh na počátku času svěřil Adamovi) poznat a zprostředkovat Západu, zatímco jiní přišli původní tradice jako „ďábelskou šalbu“ vymýtit. Z toho důvodu lze považovat v současnosti tolik oblíbené tažení  „proti islámu“ za údajnou „obranu Západu“, tedy Západu ztotožňujícího se s moderní civiliazcí, stěží za cokoliv jiného než plytkou demagogii, což se ovšem týká i moderního holywoodského tažení „proti křesťanství“ nebo  „proti pohanství“ ze strany některých názorových skupin.

Odsuzovat jakékoliv náboženství je krátkozraké, neboť o současném „vlčím věku“ můžeme říci, že všechna světová náboženství se nacházejí v hlubokém úpadku. Zároveň platí, že „islám“, „křesťanství“, „pohanství“ apod. se mohou stát pro evropského člověka jak velmi úpadkovými směry, tak nástroji znovuzrození, přičemž záleží pouze na „vnitřním naladění“ toho kterého vyznavače. To neznamená, že bychom museli vyznávat všechna náboženství nebo nesměli vyznávat žádné – je ovšem třeba zvolit takové, které nejlépe odpovídá vnitřnímu směřování jednotlivce. Ať už se jednotlivec vnitřně rozhodne pro jakékoliv náboženství, nesouhlas a nepochopení, kterému by musel čelit ve společnosti (pokud by měl potřebu se veřejně organizovat), je všude stejné.

Nelze proto tvrdit, že „pohanství“ je pro obnovu Evropy „všeobecně lepší“ než třeba „křesťanství“ (a opačně), protože toto „pohanství“ může u některých lidí vést přes hippies, drogy a Hare Kršna ke stádnému zhovadění, zatímco u jiných ke znovunabytí posvátného, obnově rodinných vazeb a obnově pouta se zemí. Totéž se týká křesťanství, které může být stejně tradičním, národním a iniciačním náboženstvím (například v Rumunsku, Arménii nebo Gruzii) jako anti-tradiční kulisou dolarové globalizace a ničení národů.

Z výše uvedeného je evidentní, že je třeba nalézt a určit ty „hyperborejské“ a „solární“ hodnoty, které ke znovuzrození vedou, a které je pak třeba v existujících náboženstvích posílit, zatímco ty, které vedou k úpadku, umenšit a upozadit.

Tradiční význam konverze

Slovo „konverze“ je vytvořeno z latinského cum-vertere, což neznamená nic jiného než „obrátit se do středu“, z hlediska „malého světa“ znamená obrácení k vlastnímu srdci, z hlediska „velkého světa“ znamená obrácení „do středu světa“, tedy ke „středisku původní Tradice“. Pokud smím radit, doporučuji neobracet se v současné době veřejně, neobracet se k žádné konkrétní a „vlčím věkem“ podmíněné náboženské formě (organizaci), ale spíše „obrátit se“ pouze „ve svém srdci“ (o to ale intenzivněji).

Žádného čtenáře asi nepřekvapí, že velké množství západních pojmů užívaných k „rozlišování“ a „třízení“ světových náboženství jsou vynálezy osvícenství a moderní doby, které tradiční svět vůbec neznal.

Tradiční náboženské nauky světa si byly vědomé toho, že všechny skutečné tradice lidstva (v přísně náboženském slova smyslu) jsou jednotného původu. Pojmy jako buddhismus, pohanství, hinduismus apod. nejsou nic jiného než moderní interpretace, které pro sebe vyznavači těchto náboženství nikdy nepoužívali a pokud ano, tak pouze druhotně (v moderní době) jako výsledek zmatení pojmů. Nejjasnější důkaz nalezneme v Indii, kde se všechna původní náboženství (na Západě označovaná jako „hinduismus“) nazývají sanátana dharma, což znamená „věčné držmo“ nebo „původní tradice“, která existuje od doby, kdy povstal svět. Buddhisté nazývali své náboženství sásana, což neznamená nic jiného než nauka, a všechny tradiční formulace sásany se lokálně zásadně odlišovaly, ale existovaly vedle sebe „ve vnitřní shodě“ (viz níže).

Křesťanství a islám byly donedávna náboženstvími, jejichž někteří vyznavači sami sebe nejen definovali jako „absolutní pravdu“ (na což mají jistě nárok), ale dokonce prohlásili všechny jiné tradice za „bludařství“ a „nepravdu“. Tím byl předznamenán velký úpadek a ničení, které neprospělo nikomu. Proto každému, kdo upřímně usiluje o znovuzrození Západu musí být jasné, že s lidmi, kteří si libují v nenávistných výpadech, mezináboženských roztržkách, přestřelkách a rozdmychávání náboženských sporů na evropské půdě cesta žádným způsobem nevede, ať už se jedná o kohokoliv.

Rozdíl mezi syntezí a synkrezí

Je jisté, že hranice mezi jednotlivými náboženstvími nejsou ostré a každé náboženství s ohledem na vývoj své vnější formy obsahuje množství starších mytologických vrstev, přesto tvoří jednoznačné a definovatelné celky. Náboženská synkreze je vedlejší příznak a průvodní jev úpadku všech velkých civilizací, které se duchovně vyčerpaly, zprofanovaly a přebírají duchovní ideje z jiných civilizačních okruhů.

Oproti tomuto stojí náboženská synteze, která je naopak předpokladem růstu jednotlivce. Jestliže jsou všechny tradice jednotného původu, je zřejmé, že v jejich vnitřních hodnotách musí panovat dokonalá shoda a všude tam, kde se jedná o skutečnou iniciaci a skutečnou kvalitu nad-lidského řádu, tam mezi tradicemi nejsou jiné než vnější rozdíly, přičemž cesty k těmto kvalitám jsou všude stejné a cena za vynaložené úsilí k dosažení iniciace je všude na zemi ve všech náboženstvích tatáž.

S ohledem na výše popsané vyplývá, že skutečná ekumena není neúčelné míchání jednotlivých tradic (synkreze), vyhledávání společných vnějších znaků (které budou vždy rozdílné) nebo zpochybňování dogmat (modernizace), nýbrž nalezení vnitřní shody ve vyšších iniciačních stupních (synteze). Tuto syntezi tedy nelze nalézt na úrovni věřících, doslova vzato, nýbrž na úrovni vidoucích: Mezi staroiránským a křesťanským světcem, mezi buddhistickým a islámským asketou či mezi japonským samurajem a normanským rytířem není žádný jiný než vnější rozdíl, protože hodnoty, kterými se řídí (uveďme příklad – mlčí, když ostatní žvaní, pěstuje sebekázeň, když ostatní podléhají hedónismu, drží odvahu, zatímco neurození prchají z boje apod.) jsou ve všech případech stejné a ideje, které je motivují k činům, jsou ve vnitřní shodě – protože vedou využitím shodných principů ke shodným cílům.  Z tohoto hlediska například provensálský katolický rytíř z 11. století v sobě uskutečňuje indoevropský archetyp válečníka (Ardžuna) mnohem lépe než vymódění novopohané ověšení přívěsky a nášivkami se svým „historickým šermem“, druidskými kutnami a internetovými hádkami.

Nejvhodnější náboženství pro „vlčí věk“

Nejde o to vytvářet nové náboženství (např. „novopohanství“) – a už vůbec ne o to nějaké starší ničit – ale o to dosáhnout iniciace a žít hodnotami, které k obrození vedou. Nejde o to kritizovat, prázdně moralizovat nebo se vůči něčemu neustále vymezovat, protože takové jednání je vždy krokem zpět, tedy krokem k úpadku. Jde o to tvořit, rozvíjet a uskutečňovat. A často právě ti, kteří mají největší potřebu kritizovat (v tom negativním smyslu), sami nikdy nic nevytvořili, zatímco ty, kteří tvoří nejvíce, téměř neslyšíme kritizovat jiné.

Podobně, ti, kteří ideou žijí, nemají potřebu zaklínat se navenek jejími atributy – sbírat nějaké předměty, pěstovat kostýmový fetišismus či provozovat „historický šerm“ (skutečný rytíř přeci nemá potřebu hrát si o víkendech na rytíře) – zatímco takové, kterým vnitřní hodnoty chybí, plechové meče, druidské kutny či aspoň různé nášivky a mikiny s nápisy ve fraktur-písmu neodolatelně přitahují.

Žitá idea má vždy větší hodnotu než ta, která visí na internetu nebo na papíře nenaplněna. Pokud někdo tento tradiční způsob žití a myšlení označí za nějaký -ismus, budiž, ale není to podstatné. Není třeba žádné nové náboženství, které by mělo šanci oslovit stejně jen nepatrný zlomek populace (pokud vůbec), ale je třeba nových bráhmánů (asketicko-kněžského typu), kšátrijů (heroicko-bojovnického typu) a vaišjů (s vazbou k rodinám a rodné zemi), kteří již tím, že zde jsou, stavějí hráz „kali juze“ a modernímu úpadku. Z tohoto hlediska může svým způsobem pomoci jakékoliv náboženství.

Můj osobní názor je ten, že velmi vhodné k tomuto účelu jsou indoevropské doktríny. Pro ty, kteří se cítí být více umělci, řemeslníky či sedláky, to může být evropské pohanství, pro ty, kdo se cítí být válečníky, je to stoicismus či buddhismus (což je náboženství kšátrijů par excellence), pro ty, kteří se cítí být více bráhmány, je to zoroastrismus (Avesta) či árijská věda (véda), tj. studium staroindických jazyků, sanátana dharmy. Toto je třeba vnímat jako doporučení a není jím řečeno, že by jiná náboženství byla „všeobecně méně vhodná“.

Na indoevropském pohanství mohou oslovit jeho relikty uchované v Evropě, především v Pobaltí a v Rusku s jeho světem bohů, duchů, „zemědělských“ rituálů, cyklicky pojatým časem a folklorními pozůstatky. Z tohoto hlediska může více oslovovat zemědělce a řemeslníky, zatímco kněžský typ mohou oslovit spíše jeho památky ze Středního východu (Avesta, Rgvéda), „solární hodnoty“ spojené s nebeskými božstvy a uctíváním ohně. Jedná se o náboženství jednotného indoevropského (árijského) původu, oba „póly“ (kněžský i zemědělský) tedy musejí od počátku do konce stát v úplné shodě.

Buddhismus, který byl v době svého vzniku vnímán jako náboženství válečníků – kšátrijů, získal dvě základní podoby. O původní podobě hínájána, která po Ašókově smrti rychle ztrácela vliv, mnoho nevíme, nicméně mahájána ve své nejstarší podobě udržela mnoho válečnických tradic. Nejpozději v pátém století přinesli árijští mniši duchovní tradice buddhismu do Číny, kde vznikl klášter Šaolin. V Japonsku se buddhismus (zen) stal náboženstvím samurajů a aristokracie. Buddhismus je iniciační, inspirativní a intuitivní, z určitého hlediska lze říci, že nadřazuje čin nad kontemplací (proto také náleží válečníkům a nikoliv kněžskému typu, který nadřazuje kontemplaci).

Podobně jako u mithraismu (iniciační náboženství legionářů) či stoicismu lze rozvíjet vnitřní integritu (totální sebeovládání – apatheia), doktrínu probuzení, rozvíjet vnitřní sílu (na níž jsou ostatně, jak píše Evola, založeny „bezkontaktní bojové techniky“) a stát se pánem vnějších vlivů a podnětů (neotřesitelnost – ataraxia).

Tato podstata ásatrú, v jejímž středu spočívá lid,  je často napadána těmi, pro které jsou způsoby našich předků nové, nebo těmi, kteří se dosud nezbavili vlivům moderní civilizace. Idea provázanosti náboženství, kultury a biologie naráží na politické dogma dneška a je často označována za “rasistickou” těmi, kteří nechápou obsažené hlubší pravdy. Někdy právě ti, kteří se považují za ásatrú, jako první kritizují lidový názor. Protože jde o lidi, kteří jako my následují Ásy a Vany, je o to důležitější reagovat na jejich námitky.

Čtyři argumenty

Jejich kritika má několik zcela předvídatelných forem. Shrnul jsem některé jejich argumenty v následujících odstavcích a opatřil je některými možnými odpověďmi.

1. “Vikingové šířili své sémě široko a delako při jakékoliv příležitosti, bez ohledu na rasu, náboženství či kulturu”

Toto především ve skutečnosti není pravda. Vikingské osady v Grónsku po sobě zanechaly mnoho kosterních pozůstatků, které byly důkladně studovány vědci, jež udivilo, že obyvatelé Grónska, jak se zdá, se neženili s původními obyvateli. Je pravda, že u nás doma, v severní Evropě, se Nordici a Keltové ženili a mísili více a genetika Islandu ukazuje velmi silnou příměs irské krve. Nicméně Skandinávci a Keltové jsou dvě velice příbuzné větve indoevropské rodiny. Biologicky a kulturně jsou téhož druhu.

Za druhé, Vikingové jsou stěží ideálním vzorem pro ásatrú. Vikingská doba je v dějinách germánského lidu velmi pozdní. Byl to čas, kdy naše tradiční kultura byla narušována vnějšími silami, čas změny a kosmopolitismu. Posuzovat ásatrú např. dle chování vikingského dobrodruha v Byzanci, má stejný smysl jako posuzovat křesťanství dle jednání amerického námořníka na vycházce v Manile. Ani není vhodné brát za příklad porovnání  náboženských hodnot praktikovaných v Norsku či Nebrasce. Oheň v bedrech by se neměl zaměňovat za duchovní osvícení.

2. “Všichni muži i ženy jsou potomky Áska a Embly, prvního muže a ženy, které nalezli jako kmeny stromu na břehu Ódin, Hoeni a Lódur a dali jim život. Tudíž je ásatrú dědictvím všech lidí.”

Toto je součást vědění severských lidí. Existují tisíce takových příběhů vyprávěných kulturami starověkými i novověkými, od Starého zákona až po vnitrozemí dnešní Amazonie.

Lidé byli ve svém kmenovém uspořádání extrémně etnocentričtí a často jejich uskupení nesou názvy jako “opravdoví lidé” nebo “skutečné lidské bytosti”, aby se odlišili od svých sousedů. Podobně jejich mýty o stvoření mají tendenci být etnocentrické a náležet pouze jim – ne všemu lidstvu, jehož se zvláště netýkají.

Argumentovat tím, že všichni lidé jsou potomky Áska a Embly, znamená říkat, že mýty každé jiné kultury jsou špatné a že jen naše jsou správné. Od asutralských pustin po hlubiny Afriky mají skupiny vlastní vysvětlení svého vzniku. Je vrchol arogance domnívat se, že naše příběhy se na ně vztahují a že posvátné příběhy jejich vlastního lidu jsou falešné. Pokud se nedomníváme, že jejich lidová tradice je méněcenná a nesprávná, jsme nuceni k logickému závěru, že každá skupina má pravdu – dokud mluví k vlastnímu lidu, a ne jinému.

Skutečně, říci,  že náš příbeh o stvoření je jediný pravdivý, znamená popírat existenci a oprávněnost bohů jiných lidí – nutit Ódina, Hoeniho a Lódura jinému lidu,  surově vytlačovat jejich bohy mimo obraz a popírat jejich vlastní náboženské výklady o povaze věcí. Většina  Ásatrúar (tj. věřících ásatrú – pozn. čes. překl.) by takový náboženský imperialismus nepodporovala. Říci, že náš je  “jediný správný” příběh o původu člověka, má nejen příchuť náboženské netolerance, ale i … rasismu!

3. “Bohové a bohyně mají pohlavní styk se všemi druhy bytostí – skřítky, obry a podobně. Toto je další důkaz, že diskriminace, zvláště pokud jde o oblast vztahů, sexu a manželství, nemá v sevrské kultuře žádný základ!”

Příběhy o našich bozích a bohyních jsou zapsány v prozaické Eddě a poetické Eddě. Eddy jsou hodnotné zdroje, ale jsou symbolické, ne historické. Jejich obsah podléhal všem možným faktorům, které ovlivňují způsob, jímž je nábožensky používáme – lidská interpretace a zaujatost patří k hlavním!

Nic v naší lidové tradici nenaznačuje, že Eddy mají být brány doslova, a činit tak nás staví do stejné kategorie jako ony fundamentalistické křesťany, kteří berou Bibli slovo od slova jako přesné a neomylné slovo jejich Boha. Chápání příběhů o našich bozích a bohyních jako  ponaučení, které nás vybízí k pohlavnímu spojení s lidmi mimo náš druh (či tvory mimo náš druh!), je stejně nesprávné jako to křesťanské, které tvrdí, že příběh o stvoření v Genesis by měl být brán jako vědecká pravda. Mýtus je větší.

4. “Ásatrú je náboženství a připojit se k němu není v ničem jiné než se stát anglikánem, muslimem či wiccanem. Ásatrú není o nic více  “evropský”, než islám “arabský” či buddhismus  “asijský”.

Toto je moderní představa. Žádná původní skupina skutečně nevěří, že její náboženství je jen soubor praktik a abstraktních konceptů, oddělených od členství v komunitě, jež mají být dle libosti přijímány nebo odkládány nečleny. Lidé se mohou rozhodnout stát se baptisty či luterány, ale nikdo se ráno nedívá při čistění zubů do zrcadla a říká si:  “Hmm, už mě nudí být katolíkem. Asi se stanu lakotským Siouxem.”

Rodné náboženství není oddělené od života kmene. Náboženství, politika, ekonomika, hodnoty a zvyky  jsou všechno částí jedné věci. Není mezi nimi žádný rozdíl. Jako celek je tato množina “Cestou” skupiny; náboženství se stává jednou specifickou částí “cesty, jíž se kmen na světě ubírá, a toho, co kmen koná.”

Na rozdíl od toho některá náboženství nejsou založena na zkučenosti určité skupiny, ale na abstraktní filozofii či zjevení odděleného od kmenové či národní skupiny. Monoteistická náboženství jsou toho nejlepším příkladem. Člověk se může odchýlit od metodismu k mormonismu, nebo od katolictví k islámu na základě abstraktní úvahy či citové vazby. To právě zde, ne v původní víře, nachází útočiště tvrzení našich kritiků. Ti, kteří útočí na ásatrú kvůli jeho lidovému základu, s sebou stále nesou mentální přejímání  křesťanství a ostatních filozofických, universalistických sekt.

Odbourávání zbytků křesťanství v psychice

Většina z vědění vycházejících argumentů proti lidovému světonázoru je založena na čtveřici výše uvedených. Celkově se jimi táhne společná nit – jmenovitě křesťanské myšlení!

Za prvé, idea, že všichni lidé pocházejí z Áska a Embly, může být ze zjednodušeného hlediska přitažlivá, ale vede k závěru, že neexistují bohové jiných lidí, a tak  odráží stejný náboženský imperialismus, který nalézáme v historickém křesťanství.

Podobně tvrdit, že Ásové a Vanové mají pohlavní styk mimo svoji “rasu” (druh?), znamená používat texty Eddy v doslovném významu, stejně jako používají křesťané Bibli!

Nakonec naznačovat, že náboženství si lze vybírat, jako si někdo vybírá klobouk nebo nové auto, znamená oddělovat zkupinu lidí od jejich Cesty, což je charakteristické pro monoteistická náboženství.

Ti, kteří odmítají lidový světonázor nás často obviňují, že nejsme skutečně věrní Ásům a Vanům. Je nicméně ironií, že při bližší pohleduu jsou jejich argumenty proti nám mnohem více ve shodě s křesťanstvím než s kmenem spojenou a etnocentrickou povahou původních náboženství!

 Přeloženo ze stránek Ásatrú Alliance

 Takže přátelé, i když budete utrácet, mějte na paměti, že alespoň jedna mince pro Převozníka by vám měla vždy zbýt.

Ilustrace- Hádes unáší Persefoné od Jeana Tortona
Fotografie- Thanatos na pohřební amfoře, asi 4.stol př. n.

Málokterý bůh kdy čelil tolika pomluvám a atakování od křesťanů jako Dionýsos. Čím si to tento veselý a přátelský Olympan jen zasloužil? Vždyť to byl právě on, kdo dal lidstvu jako první víno. Titán Prométheus pro lidstvo ukradl na Olympu oheň, ale byl to právě ten smějící se mazavka, kdo nám přinesl radost zvěstovanou vínem.
Dionýsos zřejmě nebyl původně řeckým bohem. Do helénského světa se nejspíše dostal od Thráků (podobně jako Orfeus) nebo Frýgů. Ještě u Homéra figuruje pouze jako vedlejší bůh a nepatří do společenství Dvanácti Olympanů. To se však později změnilo a tento „přistěhovalec“ se stal snad nejpopulárnějším Olympanem.
Starý záletník a šéf olympských bohů Zeus si zase jednou usmyslel, že si užije ve světě smrtelníků a vyhlédl si k tomu dceru thébského krále Kadma Semélé. Jenže Diova manželka Héra už prostě starému chlípníkovi nehodlala jeho milostné avantýry tolerovat. Stačí přece, že jeho pancharti Apolón a Artemis byli přijati mezi Olympany, jako bůh slunečního svitu a bohyně měsíce a lovu! V rodině má být pořádek, řekla si Héra a jednala: Tak dlouho naváděla Semélé, at’ uprosí Dia, aby se jí ukázal ve své pravé božské podobě, až to polichocený Hromovládce opravdu udělal. Zjevil se jí jako bouře a jeden z jeho blesků ji zabil, když byla v šestém měsíci těhotenství. Po tomto „interrupčním“ zákroku mohla být Héra spokojená, ale Zeus nechtěl přijít o dosud nenarozeného syna a poradil si dost netradičně: Z břicha nešťastné Semélé vyřízl malého Dionýsa a zašil si ho do stehna. A tam ho nosil další tři měsíce.
Po chlapcově druhém zrození se o něho starali Nymfy a Satyrové. Zeus ho u nich ukryl, neboť dobře věděl, že Héra po dalším nemanželském synovi půjde. Když malý klučina trochu povyrostl, před žárlivou macechou se musel ukrývat dokonce v kozlečí kůži! Tehdy ho začal vychovávat a učit syn boha Pana Silénos. Jenže to byl skutečně velmi zvláštní a svérázný učitel. Měl prorocké schopnosti, ale rád se opíjel medovinou a jako pravý syn svého kozlonohého otce Pana honil po lesích Nymfy. Vypadal prý velmi nebožsky, je popisován jako obtloustlý, proplešlý, věčně podroušený vousáč, kterého museli podpírat Satyrové, aby si nenatloukl. No a tento pan učitel svého žáka zaučoval  na hoře Nýsa nejen v popíjení, ale i do tajemství léčivých bylin.
Když Dionýsos dospěl, vydal se v doprovodu Satyrů a svého pěstouna do Indie. A tam zřejmě objevil tajemství révy! A protože nebyl žádný sobecký nelida, rozhodl se o tento objev a vskutku přelomový vynález podělit s lidstvem. Při vítězoslavné zpáteční cestě do Řecka jel na voze taženém leopardy, doprovázen rozjařenými Satyry, věčně vypitým Silénem jedoucím pro změnu na oslu a manaidamy. Kdo byly manaidy, je dnes těžké říci. Někteří autoři tvrdí, že šlo zřejmě o nějaký druh Nymf a jiní zase, že šlo prostě o opilé a „nevázané“ mladé ženy. Ty se někdy chovaly opravdu dost divoce a právě od nich pochází slovo „mánie“. Při Dionýsově alkoholickém tažení do Řecka Héra navedla thráckého krále Lykúrga, aby ho zabil. Jenže to překazila mořská bohyně Thetis (matka slavného Achilla), způsobila Lykúrgovi takové šílenství, že zavraždil své dva syny a sám sobě usekl nohy. Mladý bůh tak mohl pokračovat ve své cestě na Olymp a k plnému božství. Ve Frýgii se však ztratil z jeho průvodu, pro změnu zase jednou nacucaný Silénos. Dezorientovaného, v kocovině bloudícího staříka však našli rolníci a přivedli ho ke svému králi Midovi. Midás o nalezení  ztraceného pěstouna ihned informoval Dionýsa a ten mu celý rozradostnělý nabídl splnění jednoho přání. Midás si přál, aby vše, čeho se dotkne, bylo ze zlata. A tak se stalo: „Když fikaný Dionýsos viděl, že Mída dovedla chamtivost až na pokraj smrti hladem, protože zlato se jíst nedá, vytrestanému králi poradil, jak se své neblahé schopnosti zbavit. Lakomec se musel vykoupat v pramenu řeky Paktol na úpatí hory Tomolos. Mídas boha poslechl a s radostí zjistil, že jeho „dar“ je pryč. Od té doby se v proudu řeky Paktol třpytí zlaté valounky…..”
Dionýsos nakonec se svým průvodem dorazil na Olymp a i Héra musela chtě nechtě uznat, že si zaslouží stát se plnoprávným bohem. Byl přijat mezi Dvanáct Olympských bohů a měl tedy pravomoc trestat. To byla důležitá věc, neboť tuto moc neměl každý z bohů, například jinak velmi mocný Hélios ji neměl, a tak musel o potrestání Odyssea, který mu ukradl jeho posvátný dobytek, požádat Dia.
Dionýsův kult a jeho dar lidem se brzy rozšířily po celém helénském světě. Za manželku dostal krétskou princeznu Ariadnu, kterou na ostrově Naxu zanechal opuštěnou athénský hrdina Théseus po souboji s Mínotaurem. Náš veselý bůh také navázal velké přátelství se svým bratrem Apollónem. Když Apllón odjížděl na zimu do vzdálené severské Hyperboreje, vlády v Delfské svatyni se ujímal právě Dionýsos. Tehdy se v Delfách a jejich proslavené věštírně konala Dionýsovská mystéria. Když se na jaře Apollón vrátil ze severu, Dionýsos „zemřel“, aby se později zase znovu zrodil. U stoupenců orfismu, mystického směru, který prý založil sám Orfeus, plnil „znovuzrozený“ bůh vína roli jakéhosi Vykupitele. Nepřipomíná vám to něco? Z čeho jen ti křesťané čerpali, že?
Velmi populární byl Dionýsos hlavně v Athénách. Zde slavili dokonce dva jeho svátky. Ty se konaly na jižním svahu Akropole, kde bylo později postaveno první athénské kamenné divadlo v roce 388 př.n.l.. První slavnosti, květinové svátky Anthestéria, se konaly v únoru a holdovalo se vínu, hostinám a tanci. Dionýsos byl za všeobecného veselí přivážen do města na káře ze průvodu maškar a kejklířů. Tyto slavnosti převzali pod názvem Bakchanálie Římané a staly se základem pozdějších křesťanských karnevalů, jak jinak. Druhý svátek slavený v attické metropoli, byly březnové Dionýsie, které se odehrávaly v Dionýsově divadle. Tam se uváděli komedie, satyrská dramata a tragédie. Řecký pojem „tragódiá“ znamená původně „kozlí zpěv“. Tyto divadelní kusy, které psali Aischylos, Sofokles, Euripídes a další autoři, tak odkazovaly na písně a tance, které  předváděli venkovští sedláci a pastýři převlečení za Satyry.
Dionýsos se tak stal nejen bohem vína a alkoholu vůbec (Řekové milovali i víno a medovinu), ale i veselí, radosti ze života a přírody. Z vlastního Řecka se jeho kult rozšířil do celého Sředomoří a  pod jménem Bacchus ho uctívali i Římané. Po celém Impériu mu byla prokazována úcta při vinobraní a žních.
Když v Římě a Konstantinopoli zavedl definitivně křesťanství zrádce Konstantin, stali se dobrák Dionýsos  a jeho spolubůh Pan předobrazy ďáblů a Zelených mužů na pozdějších gotických katedrálách.
Tak až si zase dáte s přáteli pohárek něčeho dobrého, vzpomeňte si na tohoto veselého boha a věnujte mu alespoň malou úlitbu. Jemu a jeho smečce Satyrů s věčně podroušeným Silénem, se kterými bylo lidem vždy tak dobře.  Na zdraví!

Ilustrace – Dionýsos: Jean Torton
Fotografie: Podroušený Silénos má měsidlo na víno jako polštářek pod hlavu, jižní Itálie, 4. století př.n. l.