Příchod Etrusků do jejich italských sídel vědci datují asi (povšimněte si slůvka „asi“, to totiž vědátoři ve vztahu s tímto národem používají velmi často) do 8. století př. n. l. Jejich vyspělá civilizace byla záhadou už pro Řeky a Římany. Proč? Inu, jejich jazyk byl pro ně nesrozumitelný. Řekové je nazývali „Tysénoi“ a Římané „Tusci“. Jejich písmo vzniklo nepochybně z řecké alfabety a zachovalo se i hodně etruských nápisů, ovšem máme dodnes stejný problém, jako jejich latinští a helénští současníci: Nedokážeme vyluštit jejich obsah.

Antičtí autoři považovali Etrusky za velmi starobylý národ. Hérodotos tvrdí, že jejich předkové přišli do Itálie z Malé Ásie, konkrétně z Lýdie. Po Trójské válce a následném hladomoru, se lýdský král Attis rozhodl svůj lid rozdělit na dvě poloviny, aby tak alespoň jedné zajistil přežití. Jedna část Lýdů zůstala ve vlasti a ta druhá se pod vedením prince Tyrrhéna vydala hledat štěstí do Itálie, konkrétně do země Umbrů. Povšimněte si, že se to nápadně podobá legendě o přeživším Trójanovi Áeneovi, legendárním zakladateli Říma.

Naproti tomu Dionýsios z Halikarnassu zase píše ve svých „Nejstarších dějinách Říma” o tom, že Etruskové jsou prapůvodním italským národem, který sám sebe nazývá „Rassena“. Tak tady jasně vidíme, že už starověcí historikové v tom měli guláš, nemůžeme se proto divit našim současníkům, že se stále dohadují, nevraží na sebe navzájem a usilovně se snaží vyvrátit teorie svých odpůrců.

To, na čem se historikové starověku i novověku výjimečně shodnou, je to, že Etruskové vytvořili civilizaci, která toho mnoho přejala od Helénů, ale také toho sama dost přinesla. Vlastní území Etrusků se rozkládalo na místě dnešního Toskánska (stále jejich jméno, přetrvávající věky), Lazia a později expandovali i na jih do povodí Tibery, kde měli velký podíl na založení Říma. Další šíření k severu zřejmě zhatili Ligurové a Keltové. Zato na jihu se vliv Etrusků dostává až za Pádskou nížinu a do Kampánie, kde se podíleli na „zkulturnění“ Italiků a střetávali se už i z Řeky, viz mapka. Etruskové nikdy nevytvořili jednotný stát a už vůbec ne říši. Žili hlavně ve dvanácti městech, která byla naprosto samostatná a tvořila pouze jakousi „konfederaci“, která se chovala částečně jednotně pouze za války. Tedy u této konfederované „dodekapolis“ šlo o podobný model, jako u městských států v Řecku. Viz mapka. Každému městu vládl tzv. „lukumon“, král a zároveň velekněz. Symbol moci těchto vládců byl prapůvodní fasces, tedy známé Liktorské právo Římanů. Ti ostatně předali tento znak ve dvacátém století fašistům a dodnes ho má ve znaku například Francie a najdete ho i v Kongresu USA. Etruskové byli zdatní námořníci a obchodníci. Obchodovali nejen s řeckými osadami na Sicílii a Kartágem, ale i s Hispánií a vlastním Řeckem. O tom, jak dobří byli mořeplavci, svědčí dodnes název „Tyrhénské moře“.
A teď se podívejme na samotné etruské náboženství. Některá božstva jdou přiřadit přímo ke svým řeckým protějškům. Třeba Aplu je  starý známý řecký Apollón. U jiných toto rozhodně říci nemůžeme. V Etruské mytologii najdeme totiž množství duchů a démonů, kteří u jiných antických civilizací nemají obdoby. Jejich vyobrazení nalezneme jednak na keramice a také v podzemních nekropolích. Nekropole jsou skalní hroby, které se dodnes zachovaly a můžeme je najít po celém Toskánsku, například v Sutri, kde jsou vyhloubeny v tufové hornině. Rekonstrukce nekropole v Norchii, viz obrázek. Etruskové byli, podobně jako Egypťané, doslova posedlí kultem mrtvých. Někdy to vypadá, jako by se na smrt celý život těšili. Z nástěnných maleb v hrobkách vysoce postavených Etrusků si můžeme o démonickém obyvatelstvu Říše mrtvých udělat obrázek. Některé bytosti jsou rodu ženského. Ty jsou nádherného a řekněme, elegantního vzhledu. Bývají okřídlené, ozdobené šperky a nejspíše to jsou družky bohyně lásky Turan. Etruskové jim zřejmě říkali „lasa“, což bude možná totožné s řeckým výrazem „nymfa“.

V samotné Říši mrtvých už to asi tak nádherné pokoukáníčko nebude. Etruskému podsvětí šéfuje Aita a jeho žena Phersipnai (řecká Persefoné). Dále tu máme Vanth, okřídlenou bohyni osudu. A tady už máme dva démony, kteří patrně ztělesňovali nejhorší noční můry Etrusků: Prvním pekelníkem je Tuchulca. Je zobrazován jako příšerák s dravčím zobákem, ptačími spáry, špičatýma ušima, netopýřími křídly a spoustou hadů, které patrně používá jako jakési střely. Druhým oblud’ákem, který stojí určitě za pozornost, je Charun (viz obrázek). Je o moc strašnější variantou řeckého Chárona, jak naznačuje jeho jméno. Má zelenou, mrtvolnou pokožku, opět křídla, zahnutý (skoro bych řekl semitský) nos, místo vlasů a vousů hady a je vyzbrojen úctyhodným obouručním kladivem.

V knize „Etruskové a Římané“, vydané v roce 2001 nakladatelstvím Euromedia Group (autoři bohůmžel neuvedeni) se o etruském podsvětí můžeme dočíst: „Zástup démonů s opičím obličejem, malé orchestry tvořené okřídlenými pekelnými hudebníky, typicky chotnická zvířata, jako jsou draci a hadi, se objevují na nástěnných freskách v hrobkách a zabydlují temné prostory etruského záhrobí, které představuje společný konečný břeh pro bohaté i chudé, hrdiny i osoby prosté všech ctností. Podle koncepce etruské etiky byl totiž spravedlivým po smrti upřen jakýkoliv druh uznání a odměny za dobro, které za života vykonali.“

Démoni v etruském podání měli podobnou moc, jako pozdější ikubové. Dokázali totiž i plodit děti se smrtelníky. Například římský král etruského původu Servius Tullius byl prý počat jakýmsi falickým stínem, který se spojil s královnou Tanaqillou.

Etruskové měli u svých dědiců Římanů rovněž pověst vyhlášených čarodějů: syn bájného Tyrrhéna, Tarchon, oral brázdu okolo jím zabraného území (Romulus dělal to samé a Remus na to doplatil, odkud pak náš Kosmas opisoval?), když v tom z oranice vyskočil bůh Tagés, dítě s tváří starce a  předal mu tajemství a pravidla, kterými se řídí vztahy mezi bohy a lidmi. Římané toto učení znali jako „Etrusca disciplina“. Součástí tohoto učení je i umění interpretovat vůli bohů čtením ze zvířecích vnitřností („haruspicina“) a výklad z letu ptáků („auspicia“). Toto umění převzali později i Římané a římský velekněz s titulem „Pontifex maximus“ ( Nejvyšší stavitel mostů) ho musel znamenitě ovládat. Mimochodem, tento titul si dodnes osobuje i papež, ovšem pochybuji, že se zabývá ptakopravectvím.

Etruskové po jistý čas vládli i Římu. Římany ovšem vláda jejich králů přestala záhy bavit. Vyhlásili Republiku a posledního etruského vládce Tarquinia Superba v roce 510. př. n. l. zbavili trůnu a vyhnali.  Král Porsena z Clusia se ještě pokusil o intervenci v roce 507 př. n. l., ale byl na hlavu poražen a éra Etrusků se tak chýlila nezadržitelně ke konci… Od jihu se tlačila do Etrurie dravá římská Republika a ze severu postupovali barbarští Keltové. Když Řekové porazili etruskou flotilu u Kým v roce 474 př.n.l. a Římané v roce 396 př.n.l. dobyli město Veje, zvonil už slávě Etrusků umíráček. Jejich území bylo přičleněno postupem času k Republice a jazyk se přestal ještě před přelomem letopočtu používat úplně. Císař Claudius ještě tento mrtvý jazyk studoval jako kuriozitu, ale jeho nástupci ho už zapomněli nadobro.

Tolik tedy dnes o Etruscích. Ale nevím, jak Vy, ale  já bych  raději posmrtně obýval Elysejská pole starých Řeků, než peklo Etrusků.

Ilustrace a mapka převzaty z knihy „Etruskové a Římané“. Vydala Euromedia Group, k.s. v roce 2001.

3.Nordici v Indii: klasická indická civilizace – základy moderní matematiky a umožnění matematizace přírodních věd

Když divocí Árjové vtrhli do Indie, rozvrátili zbytky harappské civilizace, která, ač tehdy v hlubokém úpadku, na základě dědictví vytvořeného svými bílými mediteránními tvůrci nebyla ještě zaniklá zcela a v některých ohledech dokonce zdegenerovaní Harappané díky do určité míry udržovanému odkazu svých bílých předků stále ještě převyšovali v té době vcelku zaostalé nordické nájezdníky. Jejich prvotní nájezdy jsou tak scénářem zničení kultury energickými, ale relativně zaostalými barbary – sice již kultury upadlé, ale stále je ještě v mnohém převyšující.  

Ovšem jak ukazuje jazyk nebo některé řemeslné dovednosti, nebyli rozhodně příchozí Árjové zaostalými primitivy a jejich poměrná zaostalost pramenila z jejich kočovného a válečnického životného stylu. Poté, co se začali usazovat v úrodných indických nížinách a kultivovat své návyky, bylo rozvinutí jejich vrozených nadání a kvalit jen otázkou času. A tak se původní dynamičtí a zaostalí árijští barbaři začali postupem doby měnit v tvůrce nové velké bílé civilizace – árijské klasické Indie.

Indický historik D. D. Kosámbí (in Krušina, 2000, s. 75) shrnuje: „Podobali se ničivé záplavě, která zúrodňuje půdu, aby vydala novou úrodu.“

Později samozřejmě do pokladnice klasické indické kultury přispěli i příslušníci dalších bílých kmenů.

 Matematika

Árijští Indové se ve své době stali skutečnými mistry matematiky; Evropu předběhli o celá staletí, ne-li o jedno tisíciletí, když některé části matematiky propočítali zcela nezávisle a dlouho před Evropany. Prvním indickým matematikem byl pradávný, téměř mýtický Baudhájana, asi ze 7. století pnl. Proslul hlavně svou geometrií, ale dokázal už velmi přesně vypočítat odmocninu ze dvou a ze tří. Nezávisle objevil Pýthagorovu větu, o níž píše ve své Šulvasútře. O ní se ostatně zmiňují i další pradávní učenci jako Ápastamba a Kátjajana. Je dokonce možné, že tato poučka k Pýthagorovi dorazila z Indie a není jejím pravým objevitelem. Největším indickým matematikem byl Árjabhata (476-), narozen zřejmě v Patáliputře. Árjabhata například dokázal spočítat Ludolfovo číslo na čtyři desetinná místa, jeho následovníci dokonce na devět; ve svých dílech pracoval s hodnotou nuly a nekonečna, téměř moderním způsobem řeší lineární rovnice, užívá kvadratických rovnic. Další indičtí matematikové objevili Pythagorovu větu, sinus, cosinus atd.

Na Árjabhatu navázal v 6. století Varahamihíra a v 7. století Brahmagupta, který první zpracoval vědecký rozbor pojmu nuly i její užívání v číselném systému ve svém díle Bráhmasphutasiddhánta. Z Árjabhaty vycházel i matematik Šrídhara ve svém díle Pátíganita, z přelomu9. a 10. století, kde řeší praktické záležitosti jako kupecké počty či úrokovou míru. Řeší se tam však i problematika neurčitých rovnic druhého stupně, aritmetické a geometrické řady apod.

Na Varahamihíru a Brahmaguptu navázali v 9. století Mahávíra a ještě ve 12. století Bháskara. Ten jako první stanovil systematické základy algebry.

Nepochybně největším přínosem nordických Árijců a jejich bílých potomků je vytvoření desítkové soustavy a převratného pojmu nuly (prostřednictvím Arabů, kteří toto pouze převzali, se obojí dostalo do Evropy – odtud matoucí název „arabské číslice“ – ne náhodou říkali Arabové matematice hindisat – „indická“). Tím byl položen základ moderní matematiky a velmi ulehčen rozvoj exaktních věd.

Zbavitel cituje A. L. Bashama (1985, s. 186): „Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit. Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádného systému římských číslovek. Neznámý muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli bereme jeho objev jako samozřejmost, byl dílem analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více post, než se mu zatím dostalo“.

I francouzský matematik a astronom Pierre S.La Placebyl systémem Indů nadšen (in Miltner, 1978, s. 248): „Tato hluboká a významná myšlenka, jež se nám dnes zdá tak jednoduchá, že začasté nechápeme její skutečný dosah, zjednodušila a usnadnila i ty nejsložitější výpočty.“

Astronomie a fyzika

Ve své slavné knize Árjabhatíja rovněž Árjabhata konstatuje, že zatmění Měsíce je způsobeno stínem vrženým Zemí, že Země obíhá kolem Slunce a že se Země otáčí kolem své osy. Více než tisíc let před evropskými astronomy tak formuloval některé základní teze moderní astronomie. Indičtí astronomové dokázali přesně vypočítat délku slunečního roku. A dokázali přesně vypočítat i délku lunárních měsíců a dobu zatmění Slunce a Měsíce. Znali planetu Merkur, která je ze Země těžko pozorovatelná.

Roku 628 napsal Brahmagupta ve své Brahmasiddhántě (Brahmově učebnici astronomie), že padání věcí způsobuje zemská přitažlivost – více než tisíc let před Newtonem.

 Literatura, divadlo, právo, státověda a filosofie

Pověstnou se stala rovněž indická literatura. Nejstarší památkou jsou árijské védy a upanišády. Buddhismus a džinismus přinesly epické eposy, zejména Mahabharátha a Ramajána. Vedle literatury buddhistické se stala významnou i literatura džinistická a hinduistická. Na královských dvorech se rozvíjela básnická tvorba. Rozvíjela se i próza . romány a tradiční epická literatura. Rozsáhlá byla i literatura historická – kroniky Kalhana a Rádžaranginí – Proud králů, a stejně tak vědecká – gramatická a právní.

Nejvíce v oblasti literatury a dramatu vynikl velký staroindický básník Kálidása, tvůrce eposů i divadelních her. Dalšími významnými autory byli Amaru, Bharthari a Bilhana.

V Indii se rozvíjela i filosofie, v jejímž rámci se vyčlenily školy idealistů a materialistů. První považovali za opodstatněné i nemateriální jevy a v poznávání upřednostňovali racionalismus, logické úsudky a teorii, materialisté naopak bytí redukovali na hmotné materiálno a za jediný smysluplný zdroj poznání považovali přímé pozorování a zkušenost-empirii. Ke vzniku podobných názorových proudů a jejich vzájemným rozporům došlo později i v západní filosofii.

Prvním filosofem v Indii byl Uddálaka, žijící snad už v 7. století pnl. Jeho výklad světa je převážně materialistický a je prost magie. Pak se tedy zdá, že je vlastně prvním skutečným filosofem na světě, který ještě před řeckým Tháletem vysvětloval svět na základě racionálních úvah a bez božího vlivu.

Nejvýznamnějším materialistickým filosofem je Dhíšána z asi 6. století pnl., který za jediný spolehlivý zdroj poznání považoval pozorování a napadl autoritu véd. Nadpřirozeno, bohové, oběti a spása pro něj byly jen pověry. Je zřejmě prvním důsledným ateistickým a materialistickým filosofem.

Indičtí filosofové se zabývali i teorií poznání a formální logikou.

Indická civilizace rovněž již před dvěma tisíciletími vytvořila jako první na světě divadelní básnická dramata a komplexní divadelní teorii. Poetiku staroindického divadla určovala Učebnice dramatického umění (Natjašástra), která se zabývá nejen dramatem, ale i dramatickým textem, typy postav v dramatu, jevištěm, divadelními budovami, hudbou i hereckým projevem. Jde o první ucelenou divadelní teorii na světě.

Staroindické divadlo se stalo součástí života nejvyšší bílé aristokratické vrstvy už v době počátku našeho letopočtu. Hlavními náměty pro básnická dramata byly mytologické i světské eposy z dřívějších dob, zejména z dob invaze a usazování Árijců. Nejvýznamnějšími dramatiky se stali Šudraka (3.-4. stol.) a zejména Kálidása (4.-5. stol.). Posledními významnými dramatiky se stali Harša (7. stol.) a Bhávabhúti (8. stol.).

 Medicína

Zakladatelem indické racionální medicíny se stal Atréja, v 7. století pnl. se stal slavným profesorem na univerzitě v Takšašile. Na něj navázal Agnivéša, jeho nejlepší a nejvýznamnější žák.

Nejvýznamnějšími představiteli indické medicíny pak byli Sušruta a Čárala, který žil a působil rovněž v Takšašile. Oba už vytvořili něco jako logické dělení chorob. Čaraka rozlišuje choroby na vrozené, získané a nakažlivé, Sušruta zase na náhodné, tělesné, duševní a přirozené.

Indická medicína se vyznačovala velkým důrazem na hygienu a prevenci chorob. Indická Ajurvéda (věda o životě) obsahuje osm oddílů, jimž by se lékařství mělo věnovat – např. chirurgie, duševní choroby nebo léčiva.

Přestože pitva byla v Indii zakázána (mrtvé tělo bylo nečistým objektem), nebyla úplně neznámou praktikou, jak o tom svědčí slušné anatomické znalosti staroindických lékařů. Velký důraz byl kladen i na osobnost lékaře a jeho kladný přístup k pacientovi, obětavost, diskrétnost; šlo vlastně do jisté míry o obdobu Hippokratovy přísahy.

Největších výsledků dosáhla v oblasti lékařství staroindická chirurgie. V tomto oboru zřejmě překonala celý tehdejší svět a některými zákroky doslova předběhla svou dobu. Běžně se prováděla náprava zlomených a vykloubených končetin, úrazů nosu, uší a rtů, císařský řez, plastická chirurgie, operace očního zákalu, používání protéz po ztrátě ruky či nohy. Ještě v 18. století se údajně britští lékaři učili od indických dědiců starověké medicíny (ajurvédiků) operacím nosu.

Indické lékařství rovněž znalo velké množství léčiv z rostlin nebo minerálů.

 Umění a architektura

Indické sochařství a malby dosáhly vysoké umělecké a estetické úrovně. V indickém sochařství stála v popředí umělcova zájmu lidská postava, oprošťující se od reliéfního pozadí. U mužských postav Buddhy a hinduistických bohů je kladen důraz na vyjádření jejich vnitřního míru a soustředěnosti – postavy mají přivřené oči a semknuté rty. Naproti tomu ženské postavy polobožských víl, tanečnic a vůbec žen jsou vymodelovány s příznačnými plnými tvary, majíc vyjadřovat smyslnost a erotismus. (14)

Rozvíjely se i nástěnné malby a iluminace, často vysoké umělecké kvality.

Na severozápadě působila v 1. – 5. století gandhárská škola s buddhistickou tematikou, silně však ovlivněna západním antickým uměním. Základní estetické a ikonografické normy byly zavedeny za vrcholného období kultury guptovské dynastie (4. – 5 století).

V architektuře existovaly tři základní architektonické typy – stúpa (mohyla), čaitja (svatyně) a vihára (klášter). Zpočátku se stavělo zde dřeva, později už z kamene i cihel. Rovněž se rozvíjela svérázná skalní architektura – působivé chrámy vytesané do skal – skalní chrámy v Elóře a Mahábalípuramu se vyznačují bohatou plastickou výzdobou. Od 13. století se s islámem v Indii rozvíjel nový typ architektury – mešity, paláce, náhrobky.

(O architektuře a stavitelství více viz dějiny v rámci kap. III.).

 Existují i další doklady o pozoruhodné úrovni indické civilizace. Jedním z nich je přes sedm metrů vysoký železný sloup na předměstí Dillí vedle Kutub Mínáru. Je z čisté oceli, jakou by v Evropě byli schopni vyrobit až na konci 19. století, odolné vůči korozi a dokládá vysokou úroveň znalostí staroindické metalurgie.

V teorii hudby dokázali bílí Indové koncipovat čtvrttóny a oktávu dělí na dvaadvacet mikrotónů zvaných šruti. V chemii se Indové věnovali hlavně výrobě léků. Dochovaly se i pozoruhodné fyzikální teorie a spekulace o hmotě a její podstatě.

 4.Úpadek indické kultury

Bháskarovo koncipování základů algebry ze 12. století se stalo labutí písní indické matematiky, neboť již počátkem 2. tisíciletí se její další vývoj navždy zastavil – a to se v té době týkalo i ostatních oblastí indické vědy a kultury. Miltner (1978, s. 255): „Ale s počátkem 2. tisíciletí našeho letopočtu tvůrčí schopnosti Indů jako by usínaly. Tvorba sice pokračovala, avšak bylo objeveno jen málo nového, opravdu nového; byly to spíš jen takové hříčky, které by sice mohly být zobecněny a využity, leč to se nestalo.“

Úbytek bělochů a celkové snižování genetických kvalit populace se začaly v Indii stále zřetelněji projevovat. Několik dalších civilizačních vzestupů Indie již bylo vždy spojeno s novým přílivem bělochů ze severozápadu. Původní indická kultura tak stále více podléhala cizím vlivům.

5.Zmizení bílých a dysgenický trend – konečný úpadek Indie

Postupné mizení bělochů v indické populaci, potomků bílých migrací od Árijců až po Moguly, kvůli míšení s tmavšími nižšími třídami, úpadku porodnosti a přednostnímu vymírání nejschopnějších z těchto bělochů vedlo k všeobecnému úpadku indické civilizace od přelomu1. a2. tisíciletí. Od vpádu mogulských muslimů se již Indie nedočkala dalšího přílivu bílé krve, který by mohl indickou civilizace alespoň na čas opět pozvednout.

Vedle toho došlo i k obecnému snižování genetických kvalit populace a úbytek bílé elity byl doprovázen početním nárůstem nižších tmavých tříd: indická vzkvétající kultura a ekonomika umožnila explozi porodnosti nejnižších tříd, které byly navíc v Indii díky přítomnosti tmavých rasových elementů početné už od pradávna. Prosperita způsobila dysgenický trend, který doprovází všechny vyspělé civilizace, dnešní Západ nevyjímaje. Ten se zejména od počátku 2. tisíciletí v Indii projevoval stále zřetelněji.

III.Apendix: Zbytky bělošského genofondu v Indii a tmavá většina – problematický  vzestup  současné  Indie – kontrast  ekonomického  boomu  a chudoby

 Dávný početný mediteránní element, opakované bílé invaze tvořené především nordiky, přirozený sklon k rasové endogamii kvůli rasovým rozdílům i etnocentrismu a kastovní systém však vedly k tomu, že i přes několik tisíciletí míšení se v Indii do dnešních dnů udrželo určité množství bílých lidí a lidí s převahou bílé krve. Právě tito lidé tvoří převážnou většinu indických elit, které díky vlohám zděděným po dávných mediteránních a nordických běloších vytvořili dnešní ekonomický vzestup Indie.

Nicméně, celkový genetický a kulturní úpadek Indie to nemůže změnit. Indie jako celek zůstane již navždy chudou a zaostalou zemí (průměrné IQ populace je okolo 82). Menšina převážně bělošské elity nemůže udělat všeobecně prosperující vyspělou společnost ze země, jejíž obyvatelstvo tvoří převážně tmavé nebílé masy. K tomu se přidávají problémy spojené s multietnickým a multikulturním složením obyvatelstva, vedoucí k sociálnímu napětí.

Pestrý rasový mix v dnešní Indii, výsledek tisíců let migrací a rasového míšení, popisuje Komárek (2005, s. 61): „Pochopitelně je obyvatelstvo tak velkého území variabilní nejen regionálně, ale i v rámci jedné lokální populace – v barvě kolísá mezi lehkou hnědí italského typu a úplnou černí, typově ryze od ‚evropských‘ obličejů po ty s výraznou příměsí malajského typu (s tou barvou to není v Indii tak zcela neutrální – populární herci z bombajského Bollywoodu jsou většinou velmi světlí a světlá barva bývá i v seznamovacích inzerátech zdůrazňována jako přednost – i původní označení pro kastu, varna, znamená barvu). Většina lidí je sice menší a štíhlejší než Evropané, ale na jihu v Kerále je k vidění řada mužů až dvoumetrových. Jen barva očí a vlasů je jednotná, a to černá, respektive tmavě hnědá. Náběhy k ryšavosti či očím zeleným, v Íránu ještě časté, jsem zahlédl jen asi dvakrát.“

Komárek popisuje i ostré sociální a psychologické kontrasty v indické populaci nepochybně související s multirasovým složením obyvatelstva (2005, s. 74): „I Indie má, tak jako carská Rus, svou noblesu a ‚ostrůvky pozitivní deviace‘ špičkových vědců a umělců utopené v mase slaměného venkova. (…) Na rozdíl od Rusů působí většina Indů jakoby mladě a nedospěle, zálibou v pestrých cetkách a titěrnostech i řadou představ o světě jako věční pubescenti či postpubescenti.“

Navíc za indickým vzestupem nestojí pouze nepočetná domácí elita, ale zčásti i vnější stimuly – přístup k moderním západním technologiím, nápodoba moderních západních institucí a zahraniční kapitál. Rovněž se zdá, že není tak nadaná jako elity na Západě, jsouce již poněkud promíšena.

Už dnes se projevuje, že vzestup Indie nebude zas tak impozantní. Růst je o mnoho nižší než například v sousední Číně, společnost stále sužují problémy jako obrovská míra korupce či užívání drog. V oblasti technologií Indové místo vlastní invence spíše přejímají ze Západu a dělají servis západním firmám v méně kvalifikovaných činnostech. Země nemá vlastní hi-tech průmysl, soustředí se na obchod a služby. To je na supervelmocenské ambice málo.

Kromě toho proces, který vedl k definitivnímu úpadku indické civilizace na přelomu 1. a 2. tisíciletí, v Indii probíhá i nadále. Mizení převážně bílé elity kvůli nižší porodnosti a jejímu míšení s nebělochy, rychlý početní vzestup nízkých tmavých tříd, dnešním zvyšováním životní úrovně v Indii ještě stimulovaný a celkový dysgenický trend nakonec zlomí i dnešní indický vzestup a nasměruje Indii k totálnímu úpadku. Ekonomika nemůže přebít zákonitosti demografie a genetiky.

 Indie jako celek a v jádru zůstala a zůstává takovou, jak ji determinuje její barevné obyvatelstvo se svojí vrozenou mentalitou už po jedno až dvě tisíciletí – od doby, kdy tam převážilo. Komárek (2005, s. 67): „Islám i evropanství sice Indii jaksi zasáhly, ale ‚poindičtily‘ se a ve své nejvlastnější podstatě ze subkontinentu sklouzly jako voda z kachny – na hlubších rovinách Indie zůstává Indií takovou, jakou byla řekněme před dvěma tisíciletími.“

 Dysgenický trend v Indii probíhá i nadále. Komárek (2005, s. 64): „Za dusných nocí pak v temných zákoutích města vzniká další, ještě početnější generace společensky nepoužitelných, kteří budou svůj život trávit na ulicích a spát na dopravních ostrůvcích uprostřed proudů aut. Je vždy drásající pohled na příslušníky nejnižších kast, jak s odvrácenou hlavou ‚šúrují‘ či drobnými košťátky metou podlahy v restauracích, děti z těchto vrstev, často oligofrenní či alespoň těžce zanedbané, se po čtyřech pohybují po podlaze vlaků a starými hadry je vytírají.“

 Jedním z velkých problémů moderní Indie je korupce a přebujelá byrokracie a celkově nízká inteligence indické populace ji bude navždy brzdit. Komárek (2005. s. 69): „Indie je rovněž největším parkinsonovským rejdištěm světa, zemí, která dovedla byrokracii co do bizarnosti a samoúčelnosti k nejvyšším metám (stát má velký počet nejen úředníků, ale i úřednic, ba i policistek). Korupce a parazitismus státního sektoru je chronickým problémem a v novinách se občas objevují články volající po čínské cestě, či alespoň po prezidiálním systému amerického typu – ještě před deseti lety byl v Číně a Indii hrubý produkt na hlavu zhruba stejný, teď je ten čínský více než dvojnásobný. V demokracii, byť jakkoli deformované, problém však asi neleží – muslimský Pákistán a Bangladéš, kdysi součást téže jednotky, jsou už po léta vojenskými diktaturami a vede se jim hůř nežli Indii samé. Obecně se zdá, že asijské země prosperují až na výjimky (Singapur) tím lépe, čím méně byly kolonizovány Evropou – Japonsko a Thajsko vůbec, Čína jen neúplně a tak dále, až nejdéle obsazená Indie vypadá poměrně nejméně utěšeně.“

Rozporuplnost dnešní Indie shrnuje takto (s. 71): „Asie obecně a Indie zvláště přes všechen dojem z ‚dezorganizace‘ nakonec funguje a nedostatkové zdroje civilizační povahy dobře využívá – nikdy nevidíme jet autobus, aby nebyl obsazen do posledního místečka apod. Nedá se říci, že by Indie v ničem neprosperovala, ale v celkové mozaice převládá rozklad a chátrání, patrné zejména v centrech velkých měst, nad novotvořením (úřady a banky jsou často uvnitř vybaveny neuvěřitelně bědně a nejednou jsem si vzpomněl na někdejší kancelář rektora univerzity v Baku, až na stůl se třemi telefony zel prázdnotou). Kupodivu se v Indii velmi daří programování a kompjútrům a v nejedné škole s děravou střechou se vyučuje základům komputáže podle manuálů firmy IBM (indické děti se ve škole velmi snaží dosáhnout co nejlepších výsledků a zaujmout pak ve společnosti co nejvyšší příčku – nějak to ale silně připomíná tradiční memorování posvátných textů, skutečný zájem je spíše výjimka než pravidlo). Při hlubším zamyšlení není celkem divu – indická intelektuální tradice, snující komplikované metafyzické systémy s velkou logickou provázaností a okázale ignorující smyslově vnímatelní svět jako klamný závoj Mája, se k tomu ideálně hodí (Indie, od starověku proslulá svou matematikou, dala světu i řadu vynikajících fyziků, třeba Ramana či Boseho). V duchu této tradice je Indie, na rozdíl od Číny, překvapivě nevnímavá k mnohým jevům z řádu fysis, zejména indické okrasné zahradnictví a pěstování květin jsou vyloženě k pláči. I vůči okolí se jeví zvláštní lhostejnost a nelze se vynadivit, jak městští ‚street people‘ beze všeho odpočívají a spí uprostřed nejrušnějších křižovatek, snad je to výraz úplné rezignace.“

 Vcelku je zřejmé, že Indie, kdysi místo dvou velkých bílých civilizací, se již nikdy nepozvedne k všeobecnému rozkvětu.

Celý článek si můžete stáhnout v naší knihovně.

poznámky:

(14) Otevřené sexuální motivy v indickém sochařství a reliéfech mohou být indikátorem obecného uvolňování sociálních norem, což mohlo přispívat k míšení mezi ještě převážně bílými vyššími kastami a nižšími tmavými kastami a rovněž tak obecně k vyšší porodnosti tmavých nižších vrstev.

 POUŽITÉ ZDROJE

 Literatura

Miltner, Vladimír: Indie má jméno Bhárat, Panorama, Praha 1978.

Wheeler, Mortimer: Dávná civilizace v údolí Indu, Mladá fronta, Praha 1973.

Zbavitel, Dušan: Starověká Indie, Panorama, Praha 1985.

Pollak, Kurt: Medicína starověkých civilizací, Orbis, Praha 1973.

Schreiberovi, Hermann a Georg: Zaniklá města, Vyšehrad, Praha 1977.

Haughton, Brian: Tajemství minulosti, Alpress, Frýdek-Místek 2007.

Jones, Richard, Anderson, Matthew et al.: Guinessova encyklopedie historie světa, Volvox Globator, Praha 1998.

Heyerdahl, Thor: Operace Tigris, Smena, 1984.

Bič, Miloš: Při řekách babylónských, Vyšehrad, Praha 1990.

Vidal-Naquet, Pierre et al.: Dějiny lidstva, Mladá fronta – Argo, Praha 1999.

Kinder, Hermann a Hilgermann, Werner: Encyklopedický atlas světových dějin, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

Smith, Grafton Elliot: Dějiny člověka, Jan Laichter, Praha 1932.

Kilian, L.: Zum Ursprung der Indogermanen, Bonn 1983.

Wolf, Josef: Lidé celého světa, Práce, Praha 1979.

Krušina, Zdeněk, Tajné dějiny lidstva 1, Eminent, Praha 2000.

Souček, Ludvík: Tušení stínu, Českoslovanský spisovatel, Praha 1974.

Komárek, Stanislav: Leprosárium, Petrov, Brno 2005.

Greaves, Robert: Řecké mýty, Československý spisovatel, Brno 2010.

Westwoodová, Jennifer: Atlas záhadných míst, Knižní klub, Praha 1994.

Klíma, Otakar: Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha 1977.

Geiss, Imanuel, Dějiny světa v souvislostech, Ivo Železný, Praha 2005.

Lamb, H.: Genghis Khan: The Emperor of All Men, Thornton Butterworth, London, 1928.

Lamb, H.: Tamerlane: The Earth Shaker, Thornton Butterworth, London, 1929.

Brent, P.: The Mongol Empire: Genghis Khan, His Triumph and his Legacy, Weidenfeld & Nicolson, London 1976.

Bakalář, Petr: Psychologie Romů, Votobia Praha, Praha 2004.

Krása, Miloslav et al.: Indie a Indové: Od dávnověku k dnešku, Vyšehrad, Praha 1977.

Klíma, Otakar: Společnost a kultura starověké Mezopotámie, Nakladatelství čs. Akademie věd, Praha 1962.

Mackenzie, Donald A.: Indian Myth and Legend, 1913.

Muir, John: Originál Sanskirt Texts, 1858.

Menghi, Martino: Encyklopedie starověkého Řecka, Perfekt, Košice 2003.

Günther, Heil: Indie, Rebo productions, Praha 2006.

Kotas, Jiří V.: Klaus a jeho éra – kap. Historický exkurz II. – Václavu Klausovi pro informaci, s. 159-167, Adonai, Praha 2003.

Studie, články, internetové zdroje

Marshall, J.: Mohendjo-Daro and the Indus Civilization, kap. 11, London 1931.

Kahn, F. A.: Indus Valley Civilization. In: Cultural Heritage of Pákistan, Karachi 1966, s. 11.  Kumar, G. D.: JIES, 1, 1973, s. 66 – 67.

Dočkalová, Martina: Blonďáci z Hindukúše, Svět 8/2011, s. 24-25.

Coon, Carleton Stevens: The Races of Europe, The Macmillan Company,  New York 1939.

http://www.theapricity.com/snpa/racesofeurope.htm

Jobling, Mark A. a Tyler-Smith, Chris: Nature Reviews Genetics, August 2003, Vol 4, č. 8, s. 598-612.

http://www.mindserpent.com/American_History/books/White_History/ychromo.htm

Cooke, Robert: History of Ancient India Conquest Told in Modern Genes, Experts Say, Newsday/San Francisco Chronicle, 26 May 1999 – reference o studii týmu: Lynn Jorde, Michael Bamshad, W. S. Watkins a M E. Dixon – University of Utah; Douglas Wallace – Emory University in Atlanta; B B. Rao, B. V. R. Prasad a M. Naidu - Andora Pradesh University.   http://www.mindserpent.com/American_History/books/White_History/aryangene.htm

Genetická studie mumií Tocharů z Číny

Genetic testing reveals awkward truth about Xinjiang’s famous mummies (AFP), 19 April 2005

http://www.khaleejtimes.com/displayarticle.asp?xfile=data/todaysfeatures/2005/april/todaysfeatures_april37.xml&section=todaysfeatures

Genetická studie o afinitě obyvatelstva západní Číny k Evropanům

Genetic Structure of a 2,500-Year-Old Human Population in China and Its Spatiotemporal Changes, Molecular Biology and Evolution 17:1396-1400 (2000), 2000 Society for Molecular Biology and Evolution

http://mbe.oxfordjournals.org/content/17/9/1396.full

Earlson, Karl: Genghis Khan’s Blue Eyes, dříve na Karl Earlson’s Racial History Research Website.

Racial Types in the Rig-Veda, Aryans in India, Dravidians, Racial Conflict, Blonde Gods, 9. 10. 2011.

http://aryanarchaeology.blogspot.com/2011/10/racial-types-in-rig-veda-aryans-in.html

Minár, Peter: Džingischán: súčasníkmi opisovaný jako vysoký, svetlý a s „mačacími očami“, 3. 2. 2008.

http://beo.sk/historia/314-dzingischan-sucasnikmi-opisovany-ako-vysoky-svetly-a-s-macacimi-ocami

Odkazy na památky

Socha Árjabhaty s bělošskými rysy zde:

http://hu.wikipedia.org/wiki/F%C3%A1jl:2064_aryabhata-crp.jpg

Některá dobová vyobrazení Kušánů ukazující jejich nordickou identitu viz zde:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ku%C5%A1%C3%A1nsk%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e

Dobové vyobrazení Parthů ukazující jejich nordickou identitu viz zde: http://www.fotoatlas.cz/index.php?pg=photo&fotka_id=5346

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:ParthianWarrior.jpg

Dobové vyobrazení Saků/Skythů ukazující jejich nordickou identitu viz zde: http://milasko.blog.cz/0804/kocovni-severoiranci-2-skythove-a-massageti

Mumie Tocharů ukazující jejich nordickou identitu viz zde: http://slavonie.org/2011/10/07/ztraceny-svet-hedvabne-stezky/

2.Dějiny Indie od vpádu Árijců do období konečného úpadku

Pronikání Árjů do Indie nebylo náhlým prudkým vpádem, spíše se jednalo o postupné, nicméně stále mohutnější invaze ze severozápadu. Mezi 1500-1000, v tzv. starším védském období, pronikali Árjové do Pandžábské nížiny a postupně zničili harappská města a kulturu, která byla již beztak v hlubokém úpadku. Texty hymnů z té doby jasně popisují Dasye, obyvatele harappských měst a pevností s nimiž Árjové válčili, jako tmavé negroidní typy, které v tom čase již do značné míry pohltily původní bílé tvůrce harappské civilizace. (Ale jak bylo naznačeno výše, nějací mediteráni v Indii žili zřejmě i později. Ploché široké nosy mohly být zdůrazněny ve védských hymnech jako rys kontrastující s tenkým dlouhým nosem Árijců, což ale nemusí nutně znamenat, že se v usedlé populaci vyskytovaly v jednoznačně převažující míře. Není dokonce zcela vyloučeno, že ani v pozdním období úpadku netvořili protoaustraloidé v populaci jednoznačnou většinu a stále u Indu žilo mnoho mediteránních Drávidů nebo lidí s převahou mediteránní krve.)

Díky svým vojenským schopnostem, organizaci a novým vojenským technologiím (zejména lehké válečné vozy tažené koňmi a také kovové válečné sekery) měli nad původními obyvateli jasnou výhodu a brzy se stali novým vůdčím elementem v oblasti Indu.

Árijci však nebyli jednotným národem, nýbrž skupinou nezávislých kmenů. Rozhodně nešlo o vpád jednotného národa s jasně vymezeným nepřítelem v podobě staršího obyvatelstva. I když většinou se objektem agrese Árijců stávalo právě ono, často docházelo ke krutým konfliktům i mezi jednotlivými árijskými kmeny. V nich si často braly na pomoc právě původní obyvatele.

Zpočátku vytvořili pouze zemědělskou kulturu s rolnickými usedlostmi, v níž převažovalo pastevectví dobytka, na nějž byli zvyklí z kočovných dob. Obilnářství se věnovali jen nepatrně. Z doby árijské migrace se zachovaly četné památky v podobě měděních a bronzových předmětů – především seker, harpun k lovu ryb, mečů, hrotů oštěpů a šípů (tito nejstarší Árjové ještě železo neznali). Podle nálezů šlo o polokočovné obyvatele, kteří se živili lovem zvířat a ryb a také sběrem. Občas však zřejmě i mýtili plochy a provozovali jakési zahradnické zemědělství. Podle vyspělosti jejich řemesel a specializace jejich nástrojů šlo o velmi zručné řemeslníky. V oblasti se nalezly četné zbytky keramiky vyznačujíc se vysokou kvalitou.

 Doba vyspělé městské klasické Indie byla ještě budoucností. Přesto však nelze říci, že by Árjové byli primitivové.

Miltner (1978, s. 57) uvádí: „Árjové byli převážně pastevci, leč věnovali se i zemědělství. Chovali hovězí dobytek, koně a brav, pěstovali proso, ječmen, oves, boby, tykve a len. Ovčí vlnu spřádali a tkali z ní látky. (…) Z popisu zbraní a nástrojů vyplývá, že Árjové už měli značně vyvinutou řemeslnou výrobu a zřetelnou dělbu práce; jsou jmenováni různí řemeslníci: tesař, kovář, kolář, hrnčíř, koželuh, tkadlec.“

Také jejich jazyk nasvědčuje, že šlo o lidi s rozvinutým intelektem. Sanskrt, patřící do východní větve i-e jazyků spolu s jazyky slovanskými, který přinesli do Indie, je jedním z nejvyspělejších a nejkomplikovanějších jazyků vůbec.

Miltner (1978, s. 275) píše: „Klasický sanskrt byl pro Evropu úžasným objevem. William Jones, starý britský indolog, napsal v 18. století: ‚Sanskrt, ať jakkoli to dávný jazyk, má báječnou stavbu; je dokonalejší než řečtina, skvělejší než latina a mnohem vytříbenější než obě.‘ Má pravdu. (…) Sanskrt má osm pádů, tři čísla (jednotné, dvojné a množné), rod mužský, ženský a střední, deset tříd slovesných a aktivum, pasivum a medium. Jeho slovník je nesmírně bohatý; pro pojem voda má asi sedmdesát slov (mezi nimi také uda), pro ženu dokonce přes sto.“

S Árijci přišla do Indie i první básnická tvorba v podobě hymnů Rgvédy, které byly zprvu stejně jako v případě starogermánských ság uchovávány ústním předáváním, teprve později byly sepsány.

A intelektuální vyspělost platí pro časné indoevropany obecně. Machovec (2001, s. 54) dodává: „Srovnávacím studiem jednotlivých větví ide. jazyků dojdeme k závěru dosti překvapivému, že už kolem roku 4000 př. Kr. dovedli naši /pozn.: částeční/ předkové myslit značně náročně a složitě, ba až do jemných odlišností komplikovaně, ba v lecčem vlastně jemněji než mnoho průměrných lidí naší – bohužel spíše vnějškově – ‚civilizované‘ – současnosti.“

Existují i doklady o tom, že i asijské nordické kočovné kmeny měly ve svých řadách učence; učenci z kmene Skythů byly dokonce v kontaktu s některými řeckými filosofy a vědci (Menghi, 2003, s. 11).

 Mezi 1000-600, v mladším védském období, se árijská populace šířila dále na jihovýchod až do povodí Gangy a prostoru dnešního Dillí. To je také důvod, proč se už v 1. polovině 1. tisíciletí těžiště indické civilizace přesunulo z oblasti Indu do oblasti Gangy. V té době se zde začalo šířit i užívání železa; znalost šířená společně s indoevropskými migracemi, v tomto případě se železo do Indie šířilo s nějakou pozdější árijskou migrační vlnou. Právě zde, v Magadhsku, brzy vznikla vyspělá arijská městská civilizace – když se začali Árjové usazovat, kultivovat a vytvářet města, díky čemuž mohli plně rozvinout své vrozené vlohy. Tím nadešla éra klasické árijské civilizace, díky níž se Indie dostala na vrchol.

Vidal-Naquet et al. (1999, s. 57) uvádí: „Při pronikání na indické území bořily árijské kmeny pastevců a zemědělců města. Ale už v 6. století pnl. se v Magadhsku objevila nová městská civilizace. Počet měst později narůstal; kypěl v nich hospodářský a intelektuální život, jenž s obdivem popisovali čínští poutníci.“

Nová árijská civilizace vstoupila během 7. století pnl. do velkého rozmachu kultury a ekonomiky, do utváření stabilních státních útvarů a vyvinuté, funkční, konsolidované a sociálně diferencované společnosti, v níž se odráželo i multietnické složení populace.

Jones (1998, s. 58) píše: „Kolem 800 př. Kr. nastoupila hinduistická společnost v poříčí Gangy do doby železné. Bylo to období intenzifikace zemědělství, rychle se rozvíjejících měst a obchodního rozmachu. Rozvinula se také sociální struktura, která se v následujících dějinách hinduistické Indie již zásadně nezměnila. Kmenové společnosti se začaly měnit v království a společnost se výrazně hierarchizovala.“

Miltner (1978. s. 59): „S rozvojem politického života se tehdy rozvíjela i města a zároveň se upevňovala státní moc. Řemeslná výroba se šířila; existovaly vesnice nebo osady, jejichž obyvatelé provozovali totéž řemeslo, byly vesnice kovářů, tesařů, hrnčířů. Řemeslníci tu asi pracovali nějakým společným, snad družstevním způsobem a byli organizováni ve sdruženích, jež silně připomínají evropské cechy; můžeme v tom vidět i zárodek kast.“

 Když Indie začala díky usedlým Árijcům brzy hospodářsky prosperovat, začala obchodně expandovat i do zahraničí, podobně jako kdysi harappská mediteránní civilizace. Vysokého stupně dosáhla technologie výroby železa, která se šířila s indoevropskými (v tomto případě árijskými) migracemi. Miltner (1978, s. 59): „Rozsáhlý obchod nekvetl jen na území Indie; po souši i po moři se rozvíjely obchodní styky i se zahraničím. Četné indické obchodní kolonie byly už před 6. stoletím pnl. v Řecku, v Egyptě, v Přední Asii, a o několik staletí později i v Kambodže, na indonéských ostrovech a v Číně. Hlavním předměty vývozu byly šperky, perly, výšivky, voňavky a léčiva, slonovina a výrobky z ní, hedvábí, mušelín, brokát a další tkaniny, nože dýky, meče a jiné zbraně, rýže a koření. Starověká Indie dosáhla značného pokroku ve zpracování železa a oceli a indické zbraně, zejména meče, byly proslulé v Íránu a v Arábii.“

Konsolidace společnosti a hospodářská prosperita tak zřejmě předcházela rozkvětu kulturnímu, který přišel až později a podílely se na něm i po Árijcích příchozí bílé kmeny.

 Původním vládci árijských kmenů byli volení vojenští náčelníci. Tato kmenová či vojenská demokracie, společná jiným raným indoevropským kmenům, však byla u některých skupin Árijců vystřídána jinými formami vlády. Z pozdějších povédských dob existují zprávy o moci úzké skupiny lidí, oligarchii, nebo naopak o jakýchsi kmenových republikách.

Se vznikem prvních árijských státních útvarů a zánikem rodové prvobytně pospolné společnosti na přelomu 1. a 2. tisíciletí pnl. dochází i k úplnému oddělení kněžských a královských funkcí. Brahmáni se sice považovali za nadřazené panovníkům (kšatrijům), ale šlo jen o formální proklamaci. Nejvyšším úředníkem krále byl sice kněz, ale tomu připadala jen symbolická úloha provádění obětí ve státním zájmu. Toto zesvětštění politické moci je zajímavou paralelou k západnímu sekularismu, jedné z hlavních hodnot a charakteristik Západní civilizace. Tato paralela zřejmě odráží bělošskou kritickou racionalistickou mentalitu, která příliš netíhne k náboženskému dogmatismu a inklinuje k tomu, aby světské státní záležitosti vykonávala světská autorita.

 Árijci však nebyli prvním a zároveň posledním bílým kmenem, který po pádu harappské civilizace migroval do Indie. Už v 7. a 6. století pnl. přicházejí do Indie ze severozápadu ve šlépějích Árjů další kmeny různého rasového původu; zcela určitě mezi nimi byly i kmeny bělošské a znamenaly pro Indii po Árijcích první z dalších infúzí bílé krve, kterých bylo v indické historii poté ještě několik. Miltner (1978, s. 64-65) jasně píše o „evropských kmenech“, které byly součástí migrace do Indie v té době a o rasovém tavícím kotli, který vytvořil současnou Indii: „V té době pronikají do Indie z úpatí Himaláje ještě jiné evropské kmeny, Mónové, Tibeťané a další, a bojují proti Árjům a mísí se s nimi. To se projevilo nejen antropologicky na míšení plemen, nýbrž i dalším vývoji náboženských směrů a zejména, a to zvláště, na vývoji jazykovém.“

A v jejich stopách následovaly během následujících staletí další, většinou převážně nordické kmeny a národy, nejčastěji pocházející z kočovných indoevropských společenstev z asijských stepí (Šakové, Kušánové, Jüe-čchiové), ale rovněž šlo migrační a kulturní vlivy bílých civilizací Persie (Achajmenovci, Sasánovci) (11), Řecka (Alexandr a Seleukovci) a nakonec i bílé elity v rámci turkických a islámských (Tamerlán, Velcí Mogulové) nájezdníků – což vždy znamenalo čerstvý příliv bílé krve a zpomalovalo civilizační úpadek Indie. Pozdější pokračování a rozvoj indické klasické civilizace nebyl tedy již dílem pouze původních Árjů, ale spíše Árjů i nově příchozích bělochů.

Avšak nakonec byli nově příchozí vždy pohlceni tmavou masou indického obyvatelstva, stejně jako jí byli postupně pohlcováni samotní Árjové.

Civilizační dekadence Indie se tak stala jen otázkou času. První známky úpadku byly zřetelné ve druhé polovině 1. tisíciletí; nejprve kultura upadala pomalu, později už rychle.

 Ve druhé polovině 6. století pnl., zřejmě za vlády Kyra Velikého, se perská říše založená původně nordickou elitou (staří Peršané nazývali svou dynastii arija; Klíma, 1977, s. 13;  rovněž některé památky z raného perského období znázorňují lidi nordického typu – např. krále Dáreia) rozšířila přes Hindúkuš až do Péšavárské kotliny (Gandháry) a území se stalo perskou satrapií. Později Dareios I. rozšířil perské panství až do povodí Indu. Přes tyto satrapie se začalo vytvářet úzké obchodní spojení mezi Persií a Afghánistánem a indickým subkontinentem. Koncem 6. století z popudu rostoucího perského obchodního ruchu expandujícího na východ se zde vytvořila významná obchodní tepna. Podél této cesty vyrůstala města, mající postavení provinčních středisek. Buď vznikala zcela nově, nebo vznikala rozšiřováním dřívějších osad. Pod perským (tedy bělošským) civilizačním vlivem tak poblíž regionu, kde kdysi vzkvétala harappská města, vznikala nová prosperující střediska, tehdy zřejmě nejbohatší z celé Indie. O dvou z nich máme dochované zprávy a byly předmětem archeologického výzkumu. První z nich je dnešní Čársada ležící na pozůstatcích bývalého hlavního města Gandháry, řecky Peukeláotis, sanskrtsky Puškalávatí (Lotosové město). Bylo dobře opevněno, neboť odolávalo jednomu ze zkušených Alexandrových generálů celý měsíc. Opevnění tvořil příkop a hliněný val zpevněný na vnější straně cihlami. Když byli indořečtí panovníci vypuzeni z Baktrie, město bylo přestěhováno asi půl kilometru na severovýchod a znovu postaveno, tentokrát na šachovnicovém půdorysu, který Baktrie převzala od helénského Západu. Město tvořily bloky domů ohraničené velkými rovnými ulicemi vzdálenými asi 36 metrů. Toto je podivuhodná reminiscence velkých pravoúhlých měst vystavěných dávnými bílými Harappany. Chrámový okrsek v centru měl větší rozlohu adekvátní jeho postavení. Na městě je vidět západní ráz celkové urbanistické koncepce, i když ovlivněné východními prvky.

Druhým významným městem v oblasti byla Takšašila neboli řecky Taxila. Původně se toto město vyznačovalo zaostalou zástavbou. Avšak pozdější Taxila II (Sirkap) se již vyznačovala šachovnicovým půdorysem a zdá se, že do konečné vyspělé podoby ho vystavěli Parthové, jeden z indoevropských, zřejmě nordických, kmenů ze Střední Asie. Pravoúhlý půdorys města nicméně pochází zřejmě už z dob, kdy nad tímto územím vládli indořečtí panovníci ve 2. a 1. století pnl. Konečná parthská podoba Taxily z 1. století nl. se vyznačovala moderním výstavním rázem. Byla zde odkryta hlavní ulice vedoucí od hlavní brány na severu k jihu, široká 6,4 až 9,1 metru, opět zajímavá obdoba s hlavní třídou v dávném Mohendžo-daru. Stejně tak je zde obdoba v dalším uspořádání – v intervalech 32-41 metrů ji v pravém úhlu protíná pravidelný systém vedlejších ulic. Hlavní ulici lemovaly obchody, poněkud vyvýšené nad její úroveň jako na dnešním bazaru. Za nimi se rozprostíraly domy, směstnané dost natěsno; některé z nich byly ovšem rozloženy kolem dvorků. V Taxile byl objeven i velký chrám a šest malých buddhistických a džinistických stúp se směsí řecko-římské a indické výzdoby, což opět potvrzuje západní vliv. Z obou měst máme doloženo užívání železa.

O Takšašile za časů Alexandra píše Miltner (1978, s. 71) a zmiňuje se o příslušnících zcela nebo částečně bělošských kmenů a národů, kteří do města pčicházeli; byl to především bělošský element, který pozvedl Takšašilu k rozkvětu – stejně jako jiná města v Indii: „Takšašila (…) byla už tehdy slavné univerzitní město, středisko učenosti. Zdaleka tam přicházela vědychtivá mládež studovat sanskrt, filosofii, medicínu a jiné nauky. Kromě Indů tu žili Babylóňané, Peršané, Skythové a středoasijští Turci, Turkmeni.“

V taxilském klášteře byla mimo jiné nalezena terakotová hlava zamyšleného jinocha, která vykazuje jasně bělošské rysy (Wheeler, 1973).

 Další bílou invazí, která měla na Indii kulturní (a malý genetický) vliv, bylo asijské tažení Alexandra Makedonského.

V indickém kontextu nepočetná bílá makedonsko-řecká armáda znamenala nový významný civilizační vliv. Do tohoto období zřejmě spadá založení Šakály v severozápadní Indii, patrně nejvýchodnějšího města jeho helénské říše, které se brzy stalo proslulé svojí výstavností, krásou a prosperitou.

Wheeler (1973, s. 77): „Potom v roce 327 pnl. přitáhl do severozápadní Indie Alexandr Veliký se svými makedonskými vojsky. Jeho intervence sice trvala jen několik měsíců, ale v životě subkontinentu znamenala téměř revoluční zvrat. Měla dalekosáhlé politické a kulturní následky. (…) Po stránce kulturní zprostředkovala vliv řeckého umění a položila základy mnoha charakteristickým rysům, jimž se potom vyznačovalo hlavně indické stavitelství a sochařství. Vyburcovala génia řeckých umělců tak silně, jak to předtím nedokázala žádná jiná událost od vzniku protoindické civilizace nebo od takřka pomyslného vpádu Árjů do indických rovin.“

S vpádem Alexandra do Indie však skončila v Indii éra perské nadvlády a na čas tak byl přerušen i její kladný kulturní vliv. Samotné kulturní ovlivnění makedonskou invazí bylo sice významné, ale krátké. Nakonec jsou na něj jedinými památkami Buddhovy sochy, vytvoření podle řeckého či řecko-baktrijského stylu a některé prvky ve stavitelství.

I genetický vliv bílé Alexandrovy armády na indickou populaci byl jen malý. Miltner (1978, s. 74): „Řecký živel neměl čas, aby tu zapustil kořeny. Nikde v indických pramenech nejsou ani letmé zmínky o Alexandrovi, jako by ani nebyl zpozorován. Řečtí vojáci z posádek, jež tam roztrousil Alexandr, se úplně smísili s místním obyvatelstvem a zmizeli beze stop co kapka vody v širém oceánu.“

 Když Alexandr odtáhl z Pandžábu a brzy nato zemřel v Babylóně, moci se po něm ujal jeho nástupce pro východ – Seleukos I. Nikátor, který však byl brzy smeten vlnou indického nacionalismu, který vybudila právě Alexandrova invaze a k moci se dostal Čandragupta Maurja, první král dynastie Maurjů původem z malého království Maghady na středním toku Gangy. Ten svrhl posledního magadhského krále z dynastie Nandů a zvítězil nad Řeky, kteří mu museli postoupit perské satrapie, což bylo obrovské území, nad nímž Čandragupta získal moc a založil tak říši Maurjů. V ní brzy nastal rozkvět umění a kultury, zejména díky přílivu nové bílé krve v podobě perských umělců a řemeslníků z Persie. Wheeler (1973, s. 78-79): „Vítězná dynastie Maurjů neměla vlastní ustálenou uměleckou tradici, odpovídající jejímu bohatství a její ctižádosti, a proto byla připravena poskytovat ochranu cizím umělcům. Zde, v nové maurské Indii, se utvářel nový domov pro vynikající umělce a dovedné řemeslníky z Persie. A oni sem opravdu přicházeli. Jistě nebudeme nadsazovat, řekneme-li, že indoperské kulturní období, které vyrostlo z tohoto souběhu příležitosti a potřeby, znamenalo počátek zděné architektury na indickém území.“ Díky nim bylo postaveno několik monumentálních staveb – zejména hradby starého Radžgíru, táhnoucí se po kopcích jižního Biháru, dlouhé 40 km. Za nimi za vlády jeho vnuka Ašóky pak vyrostla impozantní metropole Maurjské říše, Patáliputra. Řecký autor Megasthénés zanechal o tomto městě zprávy – bylo na svou dobu obrovské, obdélníkového tvaru – přes 14 km dlouhé a přes 1,6 km široké. Na délku ho napůl protínala mohutná hlavní třída, celých 14 km dlouhá a na ni v pravém úhlu v pravidelných odstupech navazovaly velké ulice dělící obě části města do menších bloků. Rovné ulice byly tedy postaveny v pravoúhlém systému podle plánu, stejně jako dávná harappská města. Město bylo obehnáno 20 metrů hlubokým a 183 metrů širokým příkopem a opevněno dřevěnou palisádou s věžemi a střílnami. Přepychu, výstavnosti a bohatství indické Patáliputry se prý nemohly rovnat ani vzkvétající Súsy, ani Ekbatana se vší vznešeností. Při vykopávkách se zjistilo, že královský palác v Patáliputře byl vyzděn lesklými zářícími kameny, což je perský architektonický prvek a svědčí o přítomnosti zednických a kamenických mistrů z Persie.

Později mnohé techniky a umělecké postupy od přistěhovalých Peršanů převzali Indové (Wheeler, 1973, s. 81): „Stavba paláce v Patáliputře snad opravdu zaměstnávala určitou část první generace perských řemeslníků, kteří se do Indie přistěhovali po pádu achajmenovské říše. Nejstarší zachované památky indoperského období jsou však teprve dílem jejich druhé nebo třetí generace a z největší části nepochybně výtvorem jejich indických učňů a pokračovatelů.“

Ašóka se stal tvůrcem první indické veleříše a pod dojmem krvavého dobytí Kalingy vládl od té doby mírumilovně, tolerantně ke všem náboženstvím, na základě skutečné mravnosti a dobře zorganizované státní správy. I on byl perskou uměleckou tradicí ovlivněn a dal vystavět mnoho vítězných sloupů z lesklého kamene podle perského, tzv. persepolského typu. Z Persie byly přejímány i další prvky jako hlavice sloupů mající podobu obráceného lotosového květu, často se vyskytující v chrámech. Také podpěry pro střechu staveb se navrhovaly podle perského vzoru, často vytesány do tvaru dvou k sobě zády otočených zvířat či dvou zvířat, což je prvek běžný u achjmenovských podpěr. I chrámy a svatyně tesané do skal jsou převzaty z Persie. Wheeler (1973, s. 83) shrnuje: „Je dostatečně jasné, že podněty přicházely z Persie do Indie a ne naopak.“ Jako vyznavač buddhismu Ašóka dal vystavět velké množství buddhistických svatyní. Z jeho doby pocházejí první umělecká díla vysoké úrovně – například stúpy v Sánčí a Bhárhutu svědčící už o rozvinuté sochařské technice. Ašókovi se připisuje i založení několika měst. Po jeho smrti nastalo dělení Maurjské říše a její rychlý úpadek.

 Poté následovalo několik staletí politických zmatků a nestability, při níž rychle vznikaly a zanikaly různé státy a říše, obvykle pod vlivem bílých elit soustředěných na severu indického subkontinentu nebo bílých (většinou zřejmě nordických) nájezdníků ze Střední Asie.

Okolo 230 pnl. v říši Ándhra v severozápadním Dakkhinu vzniká dynastie Sátaváhanů, asi pocházející z bílé indické aristokracie, zničena okolo 195 pnl.

Od 170  pnl. vznikaly pod vlivem bílé helénské elity a snad i helenizovaných indických bílých elit drobné indo-řecké státy v Pandžábu; základem jejich vzniku byl výboj helénistické Baktrie. Roku 75 pnl. však byly dobyty Saky (Šaky), zřejmě nordickým kmenem, příbuzným Tocharů, jejichž mumie v západní Číně jsou jednoznačně nordického typu (Haughton, 2007, s. 352 – viz zde podkap. Antropologické indicie). Podle některých jsou Sakové a Tocharové východní větví nejstarších Keltů. Je pravda, že kupříkladu nalezené tocharské tartanové látky jsou neuvěřitelně podobné keltským tartanům ze severozápadní Evropy (Haughton, 2007, s. 354). Podle dalších tvrzení byli Sakové vlastně částí kmene Skythů, přičemž podle kosterních nálezů podle Coona (1939, kap. VI. podkap.) byli tito původně nepochybně nordici. Totéž potvrzují i některé jejich dobové popisy – např. Polémon z Ilia nebo Klement z Alexandrie je popisovali jako podobné Keltům – „bílé“ a „červenolící“. Zajímavé rovněž je, že Sakové si sami říkali árši (Zbavitel, 1985, s. 122), což je téměř určitě odvozeno od slov arya/aryo  (Tocharové si někdy říkali arsi).

Sakové pak byli brzy nato zase rozdrceni dalším patrně nordickým kmenem, Parthy, příbuznými Peršanů, Médů a Skythů (některé umělecké památky, např. socha parthského prince ze Šánú z 2. století nl., – viz Klíma, 1977, zobrazují bílé lidi nordického typu).

V té době rovněž na čas vznikly asi pod vlivem bílých elit ze severu tři státy i na jihu – Kérala, Pándža a Čóla, což odráží občasné invaze bílých kmenů v pozdějším období i daleko na jih. Miltner (1978, s. 65): „Jih Indie byl tehdy Árjům neznámou oblastí. Teprve v pozdějších textech jsou jmenováni Vidarbhové, Ándhrové, Dandakové a jiní.“

Před Parthy ustupující sacká nordická aristokracie pak založila stát Kšaharátů, který v Rádžastánu na severozápadě Indie přetrval až zhruba do roku 405 nl.

Okolo 50 nl. vtrhl z Baktrie do severozápadního pomezí Indie a Asie kmenový svaz Kušánů, což byla jedna z větví lidí zvaných v Číně Jüe-č‘. Čínské prameny z 1. tisíciletí mluví o skupině „bílých lidí s dlouhými vlasy“ a nazývají je Bai. Ti žili na severozápadní hranici Číny a prodávali Číňanům nefrit. Druhou takovou komunitou, o níž se roku 645 pnl. zmiňuje čínský autor Juan Čung, byli právě Jüe-č‘, kteří do Číny dodávali nefrit rovněž. Haughton (2007, s. 355) uvádí: „Z vyobrazení jüe-č‘ských panovníků na mincích lze podle některých odborníků soudit, že také tato skupina patřila k lidu evropské rasy.“ Podle některých byli tito lidé vlastně původně jedním kmenem společně s Tochary; pro tuto možnost však neexistuje skoro žádný důkaz, ovšem podle amerického indologa Otto Maechen-Helfena bylo kmenové jméno Kuša Jüe-č’ů Togar a píše o nich jako o „Kuša-Togarech“ (in Zbavitel, 1985, s. 122). A navíc, termín kuša je tocharský název pro šlechtice (Zbavitel, 1985, s. 122).

Tito lidé vytvořili na indicko-asijském pomezí obrovskou kušánskou říši, která dosáhla největšího rozkvětu za vládce Kanišky (78-123). Kaniška byl příslušníkem bílého kmene tzv. Malých Jue-čchiů (Miltner, 1978, s. 91), což byla skupina bělochů, která zůstala u Amudarji a netáhla přímo do Indie. Kušánská říše zabírala území celé severní Indie a ovládla i některé jižněji položené oblasti. Pro území, které pod říši spadalo, to byla doba hospodářské prosperity a obchodní expanze. To potvrzují hojné nálezy zlatých i stříbrných mincí a čilý obchod mezi Římem a Čínou vedoucí přes kušánské území. Kaniška zavedl i nový kalendář, který se na některých místech v Indii používá dodnes a za jeho působení dosáhl vliv buddhismu v Indii svého vrcholu.

Za jeho nástupců došlo k rychlému rozkladu říše a roku 240 si ji podrobili perští Sasánovci, zřejmě opět bílá aristokratická elita, jak potvrzují některá umělecká vyobrazení na různých předmětech z Persie sasánovského období (viz např. Bič, 1990; Klíma, 1977).

 Okolo roku 320 vznikla v Magadhdě okolo řeky Gangy mocná říše Guptovců, v níž došlo k největšímu rozkvětu indické civilizace vůbec (o tomto viz dále kap. 3.; většina popsaných kulturních výdobytků pochází právě z guptovského období). Došlo k všestrannému rozvoji jak řemesel a obchodu, tak zejména věd a umění. Tehdy v Indii vzniklo i několik slavných univerzit – ve Valábhí, Udždžajiní, Amarávatí i jinde, a hlavně největší a nejslavnější ze všech v Nálandě, kde byli přijímání jen studenti, co už ukončili studium jinde. Univerzita byla známa takříkajíc mezinárodně; studovat na ni chodili nejen samotní Indové, ale i Číňané, Tibeťané, Japonci, Mongolové a Korejci a rovněž tak studenti ze Střední Asie, z Buchary a Samarkandu. Vedle náboženství a buddhistické a hinduistické filosofie se zde přednášely i světské obory – gramatika, krásná umění – a praktické obory – lékařství, architektura, agronomie a zootechnika. Indická moudrost a vědění tehdy skutečně přitahovaly poutníky a učence z celé Asie a existuje několik dochovaných zpráv čínských poutníků opěvujících intelektuální úroveň tehdejší indické civilizace.

Správa říše byla dobře zorganizována, protože v říši panoval pořádek a stabilita, přestože byla méně rozrostlá než za Maurjů. Také tresty byly oproti dřívějším dobám humánnější.

Byly rozvíjeny intenzivní diplomatické styky s Čínou, Íránem, Řeckem, zeměmi jihovýchodní Asie a Srí Lankou, nepravidelně i s Římskou říší, kam byla třikrát vyslána poselstva.

Obchodní a kulturní styky pak říše rozvíjela a Íránem, Egyptem, Řeckem, střední Asií a zejména s Asií jihovýchodní, kde byly dokonce zakládány vzkvétající indické osady. Zdá se dokonce, že bílí příslušníci indických elit se touto kolonizací na čas dostali do čela některých zemí v jihovýchodní Asii. Známe Indy, kteří se stali králi ve Funnanu v Indočíně a také kambodžští králové z guptovské doby nesou všichni indická jména. Vyznávání hinduistického boha Šivy se rozšířilo až do Laosu, Barmy a Thajska. Nejvíce jsou však patrny migrační a kulturní vlivy z Indie v Indonésii, a to až do dnešních dob. Indonéský jazyk je silně promíšen se sanskrtskými výrazy. Indický vliv v podobě kolonizace a hinduismu či buddhismu je doložen ze Sumatry, kde bylo založeno významné buddhistické království, z Jávy, kde vzniklo několik hinduistických království, z Bornea a z ostrova Bali, kde se hinduismus udržuje dodnes. Existují i tvrzení, že někteří příslušníci elit jihovýchodní Asie dodnes vykazují některé bělošské rysy.

Hospodářská prosperita za Guptovců dosáhla nového vrcholu – v zemědělství, řemeslech i obchodu. Rozvíjelo se tkalcovství, zpracování slonoviny, zlatnictví, stříbrnictví, kovotepectví a litectví. I obchod dosáhl nového rozmachu, zejména toho námořního, a to jak v obchodování mezi indickými městy, tak i v obchodování se zeměmi v jihovýchodní Asii. Růst významu obchodu a řemesel se odráží i v tom, že oba stavy začaly získávat zastoupení v městské samosprávě. Prosperita dokonce pronikla i na venkov a mnohé vesnice se staly soběstačnými hospodářskými centry. Města pochopitelně vzkvétala rovněž, avšak některá z nich již začala vykazovat první známky úpadku, což mohlo souviset i s rozrůstáním chudé barevné populace v nich, kterou bohatá města přitahují (podobná situace je na dnešním Západě).

Integritu guptovského impéria zajišťoval propracovaný administrativní systém, v jehož čele stál král společně s mnoha vysokými hodnostáři, především představiteli vojenské moci, na nichž závisela stabilita říše. Ta byla rozdělena na okresy s určitou mírou autonomie a jistou míru samosprávy měla i některá větší města.

Guptovská říše se rozpadla na západní a východní část pod náporem Bílých Hunů (Hefthalitů), kteří do Indie vtrhli okolo 430 (zda jejich název má vztah k jejich rase nebo jde jen o symbolické označení, není jasné – mohlo jít bělochy nebo Asiaty). Na zhruba století byla oblast uvržena do politických zmatků a nestability. Avšak guptovská kultura a hospodářství dále vzkvétaly. Okolo 527 se panství Bílých Hunů v Magadhsku zhroutilo.

 V první půli 7. století ještě v severní Indii zazářila velká říše, kterou roku 606 založil Harša, který využil místních politických zmatků. Harša byl potomek jednoho ze vznešených rodů indické bílé aristokracie. Podařilo se mu dobýt většinu severní Indie a za jeho vlády došlo k dalšímu kulturnímu a hospodářskému rozkvětu. Velice podporoval vědy a umění, písmo se v jeho době stalo běžnou záležitostí, ve všech provinciích byly zakládány knihovny a archivy, země zbohatla. Ve 40. letech 7. století však vypukly v zemi nepokoje kvůli neúrodě a následnému hladomoru a Harša byl roku 647 zavražděn.

S jeho smrtí se vytratila jednota severní Indie. Opět nastalo období bojů, zmatků a nestability. Státy rychle vznikaly a zanikaly, králové se střídali v boji všech proti všem. Menší státy, které vznikaly, bývalé části Haršovy říše, byly ovládány Rádžpúty, bílou vojenskou aristokracií zčásti domácího a zčásti cizího původu (viz dále).

V této neklidné době již stále zesiluje integrace vyšších a nižších vrstev obyvatelstva znamenající rozpouštění bílé krve vyšších tříd v širší indické populaci. Miltner (1978, s. 99): „Po rozpadu guptovského impéria a po pádu významné, leč nepevné říše Haršovy vzniklo velké množství drobných států. Jejich panovníci pocházeli z různých společenských vrstev, dokonce i z tzv. nižších stavů, a byli mezi nimi jak domorodci, tak i příslušníci postupně se asimilujících a poindičťujících kmenů, vtrhnuvších do Indie v minulých staletích.“

 Poslední významný vliv bílé krve, který by mohl být označen jako domácí, se v Indii projevil mezi 7. a 12. stoletím, kdy v severní Indii byly rozhodujícím mocenským a politickým činitelem rody a kmeny souhrnně nazývané Rádžpútové. Jejich původ leží ve středoasijských stepích a šlo vesměs potomky nordických kmenů, které do Indie migrovaly v prvních staletích našeho letopočtu ve stopách Árijců, Kušánů a dalších, i když není vyloučené, že již mohly být z jisté části smíšeni s jinými bílými typy, semity či Asiaty. Samotní Rádžpútpové, žijíc v Indii již několik staletí, byli patrně nordiky jen zčásti, částečně již asi promíšeni se zbytky mediteránů, někteří z nich asi i s tmavšími typy. Jejich indoevropský původ ale jasně naznačuje skutečnost, že šlo o aristokracii vojenského typu, jasně zdůrazňující svoji urozenost. Nakonec i jejich název Rádžpútové  je odvozen od slova řádžaputra, což je označení pro královského syna či prince v sanskrtu, jazyce dávných árijských nordiků; slovním základem je sanskrtské slovo rádža, označení pro náčelníky či krále Árijců (v pozměněné podobě je toto slovo přítomno i v dalších indoevropských jazycích – latinsky rex – král, anglicky royal – královský).

Představovali v podstatě poslední vlivné bílé elity v Indii, které nepatřily vyloženě k cizí moci, jak tomu bylo u pozdějších muslimů, mezi nimiž bylo mnoho bělochů ve významných pozicích (viz dále) a anglické kolonizace. Zůstávali činnými nositeli hinduistických tradic, kultury a víry, odvozených od dávné indoevropské kultury a byli výrazným činitelem posledního ekonomického rozkvětu severní Indie na přelomu 1. a 2. tisíciletí. Jistou dobu představovali i jádro odporu vůči expanzi islámu do Indie.

Velké rasové rozdíly vedly logicky i k velkým rozdílům ekonomickým a sociálním. Tak se od počátku 2. tisíciletí začal v Indii formovat systém podobný evropskému feudalismu s úzkou bílou horní vrstvou (vládce a šlechta) vlastnící velké pozemky a tmavými chudými masami (naopak na Západě systém feudalismu začal postupně upadat, neboť neměl přirozené zázemí v rasově diferencované společnosti).

Tyto stabilní sociální poměry, vnášející řád mezi tmavé indické masy, vedly toho času společně s tehdy ještě poměrně velkým množstvím lidí s bělošskou identitou k poslednímu hospodářskému rozkvětu Indie, který by snad ještě snesl přívlastek všeobecný. Miltner (1978, s. 100-101): Zemědělci pěstovali rýži, bavlnu, zeleninu, ovoce, cukrovou třtinu, olejnatá semena, obilniny. Ve vesnicích žili a pracovali i řemeslníci, kováři, hrnčíři, tesaři, koželuzi, lazebníci, pradláci, v některých i zlatníci, a také různí strážci, správci zavodňování apod. Každá občina měla starostu, písaře a kněze, jenž (…) vyučoval děti nejváženějších příslušníků občiny. (…) Hlavní města a přístavy se staly středisky obchodu a řemeslné výroby. Městští řemeslníci se specializovali na výrobu zbraní, drahých nádob, šperků a ozdob, tkanin, koberců, vonných mastí a voňavek atd. Stále stoupající spotřeba potravin vedla k tomu, že v určité dny se do měst sjížděli rolníci z okolních vesnic a směňovali zemědělské produkty za výrobky městských obyvatel, a kupci z měst jezdívali zase po vesnicích a směňovali zboží přímo tam.“

 Roku 712 dobyl severozápad Indie vojska arabského chalífátu, po roce 1000 do severní Indie několikrát vtrhl Mahmúd z Ghazny, turkotatarský vládce z Afghánistánu. Koncem 12. století další panovník afghánského původu Mohamed Ghúrí dobyl dillíské království a vytvořil tak jádro pro vznik nových říší v severozápadní Indii. Roku 1206 byl Ghúrí zavražděn, avšak moc nad severní Indií i nadále zůstala v rukou vladařů turkotatarského či afghánského původu. Tak vznikl dillíský sultanát, který ovládl téměř celou Indii a rozšířil zde islám, další vliv dodnes vnášející nejednotu do indické společnosti.

Příchod Turků vyznávajících islám a s nimi dalších národů znamenal i nový příliv bílé krve do Indie, neboť mezi Turky, zejména šlechtici, i mezi příslušníky dalších národů, které přišly s nimi, bylo v té době mnoho bílých lidí, ať už ze svobodně asimilovaných konvertitů, žoldáků nebo otroků, kteří se díky svým schopnostem dostali do horní vrstvy (stopy bělošského genofondu lze nalézt u vyšších vrstev v Turecku dodnes).

Miltner (1978, s. 119) píše: „Vojsko dillíských sultánů bylo nájemné a skládalo se ze žoldnéřů mnoha kmenů a plemen; byli to Turci, Afghánci, Tádžikové, Arabové, Peršani i Indové, zvláště Rádžpútové.“

Mezi muslimy vtrhnuvšími do Indie se tedy prosazovali běloši, ať už jako součást muslimského etnika (zejména Turci) či jako žoldnéři nebo otroci. Když v Indii upadla moc ghórských vladařů, říši si rozdělili tři bývalí otroci (Miltner, 1978, s. 109), pravděpodobně bělošského původu. To se podobá jevu častému v Osmanské říši, kdy se k moci někdy dostávali talentovaní bílí cizinci či otroci. Mnoho dillíských sultánů bylo zřejmě bělošského původu a projevovali se jako schopní panovníci se zájmem o kulturu. Jones (1998, s. 62): „Dillí bylo ovládáno většinu 13. století ‚dynastií otroků‘, neboť skutečná moc na sultánově dvoře byla v rukou tzv. mameluků, tureckých žoldnéřů nízkého původu.“ Přičemž termín mamlúk znamenal světlý či bílý a v Osmanské říši se jím označovali bílí otroci.

I proto nebylo islámské období v Indii časem úpadku. V té době vznikl v Indii tzv. dillíský sloh, vyznačující se velkou elegancí a skvělou ornamentální výzdobou, v jehož stylu byly vystavěny četné mešity a paláce.

V Dillí a okolí se tedy moci chopil Kutbuddín Ajdak, první panovník tzv. dynastie otroků a zakladatel dillíského sultanátu. Jeho nástupcem se stal zeť Iltmuš, nejvýznamnější vladař této zvláštní dynastie. Vybudoval z dillíského sultanátu mocný stát a díky jeho schopnostem neměla ve své době turecká moc v Indii soupeře. Byl schopným panovníkem, zavedl ražbu nových mincí, vyvíjel stavební činnost a kronikáři pro něj měli jen slova chvály, nazývajíce ho vtělenou šlechetností. Po jeho smrti vládli v sultanátu nějakou dobu jeho dcera a poté jeden z jeho synů, avšak jejich vláda i vláda jejich nástupců utonula ve zmatcích, když do dění zasahovala turecká šlechta.

Nakonec roku 1290 vtrhl do Dillí místodržitel z Baranu, posledního „otrockého“ sultána popravil a sám se chopil moci, čímž skončila vláda dynastie bílých otroků.

Nejmocnějším z indo-islámských států se dillíský sultanát stal za Mohameda Tugluka (1324-1351).

Celkově, indo-islámští vládci té doby byli alespoň částečně bělošského původu a vnášeli do Indie kulturní vlivy ze západoasijského světa, které byly vesměs dílem tamního bílého obyvatelstva. Jones (1998, s. 62): „Turko-afghánští vládci severní Indie patřili svým původem i kulturou do západoasijského světa. Vycházeli ze společného persko-islámského civilizačního odkazu (…).“

V letech 1398-1399 vtrhl do Indie „hrozný Turek“, Tímúr Lenk (Tamerlán), zničil armádu tehdejšího sultána a zpustošil město Dillí i jeho okolí a mnoho obyvatel odvlekl do otroctví. Tímúr, významný vojevůdce a krutý dobyvatel (ale ve vlastní zemi i podporovatel stavitelství, umění a věd), byl zjevně jedním z dalších bílých příslušníků tehdejší turkotatarské (turkické) elity a vytvořil velkou říši ve Střední Asii s centrem v Samarkandu. Podle dobových popisů, zejména podle současníka Ib Arabashe, byl vysoké a statné postavy, širokých ramen, měl velkou hlavu, vysoké čelo, světlou pleť i vlasy a dlouhý ryšavý vous (Lamb, 1929, s. 153). Podle některých vyobrazení i světlé oči. Jeho bělošskou pigmentaci potvrdil i výzkum ostatků, když roku 1941 sovětská archeologická komise otevřela jeho hrobku s ostatky v Samarkandu, dnešním Uzbekistánu – jeho pozůstatky potvrdily, že byl skutečně statné a impozantní postavy a na jeho se lebce zachovalo několik ruse zabarvených vousů (Brent, 1976, s. 237-8). Nicméně hlavní antropolog expedice Michail Gerasimov určil na základě výzkumu jeho lebky jeho rysy jako spíše mongoloidní, což potvrzuje scénář probíhající v tehdejší Asii – pohlcování zbývajících bělochů do nebílé masy. Světlá pigmentace, pokrevní vztah k Čingischánovu rodu a dobové popisy nicméně ukazují, že alespoň částečně bělochem byl.(12)

Navzdory úspěšnému tažení se Tímúr však v Indii spokojil s bohatou kořistí a brzy se stáhl, i když na místě zanechal místodržícího, který v Dillí nějakou dobu jeho jménem panoval.

V letech 1526-1658 vzkvétala v severní Indii islámská říše Velkých Mogulů (Mughalů). Zakladatelem byl Bábur, vládce Kábulu, který podnikl do Indie invazi a roku 1526 v bitvě u Pánípatu porazil dillíského sultána díky nasazení dělostřelectva. O rok později porazil i koalici Rádžpútů – indické šlechty.

Za efektivním využíváním moderních technologií v mughalské armádě, zejména dělostřelectva, opět stáli běloši z řad Turků a dokonce i nějací Evropané. Miltner (1978, s. 124): „Mezi dělostřelci mughalské armády vynikali především Turci a několik portugalských dobrodruhů.“

Bábur byl potomkem Čingischána (ve 14. generaci) a Tímúra Lenka (v 5. generaci) (Krása et al., 1997, s. 107); pocházel tedy (alespoň částečně) z nordické aristokracie, která se v určité míře podílela na moci v rámci různých států ve Střední Asii a v oblasti Mongolska až do 16. století. Podobný původ asi měli i další Velcí Mogulové, v jejichž šlépějích působil na Indii i nadále blahodárný západoasijský kulturní vliv. Jones et al. (1998, s. 63): „Mughalské umění bylo výsledkem kosmopolitního světa jihozápadní Asie pod panstvím islámu. Velcí Mughalové i většina dalších panovníků islámské Indie byli původem středoasijští kočovníci, kteří svoji vládu vnutili usedlému obyvatelstvu na jih od svých stepí. Ještě než pronikli do Indie, osvojili si islám i pokročilou kulturu vycházející z uměleckých tradic dávné Persie. Zprvu si Mughalové dováželi své umělce a jejich stavby i malby byly čistě perské. S postupem času se prosazovali stále více i místní umělci a řemeslníci a vrcholné mughalské umění je již směsí indických a perských prvků.“

Na indické miniatuře z 18. století zobrazující mughalského vládce Šandžahána a jeho doprovod při lovu jsou vyobrazeni lidé vesměs bělošského vzezření se světlou pletí a hnědými vousy (Anderson et al., 1998, s. 62). Mughalové znamenali poslední příliv bílé krve mezi indickou elitu ze západní Asie před příchodem západních národů.

Po Báburově smrti Mogulové na několik desetiletí přišli o většinu indického území po porážkách od afghánského uzurpátora Šíršána. Nejvýznamnějším Velkým Mogulem se stal Akbar vládnoucí v letech 1556-1605. Hned na začátku vlády díky své profesionální armádě znovu ovládl celou severní Indii. Za účelem sjednocení říše podporoval sňatky s indickými princeznami a převzal indickou státní správu. Zavedl správní reformy, zejména nové uspořádání ústřední správy a opatření proti podvodům v řadách úřednictva. Zvedl pevný daňový systém a řádné vymáhání daní. V roce 1528 se dokonce pokusil o odklon od islámu a zavedení nového státního náboženství založeného na slunečním kultu, asi inspirovanému dávnými indoevropskými náboženskými představami. Reforma však nebyla úspěšná. Přesto se však stále zajímal o různá náboženství, jsou doloženy jeho kontakty s jezuity i s vyznavači indoevropského zoroastrismu. V roce 1583 vydal toleranční edikt zaručující svobodu vyznávaný u všech náboženství.

Jeden z jeho nástupců Šahdžahán ještě rozšířil říši o Dekhán, jehož sultánové se stali jeho vazaly. Poté moc uchopil Aurangzíb, poslední významný mughalský vládce a zároveň přesvědčený muslim. Po dobytí Kábulu a Kandaháru dosáhla říše na sklonku 17. století největšího rozsahu. Poté však nastal úpadek říše, zejména kvůli Aurangzíbově nesnášenlivé politice vůči nemuslimům (obnovení daně pro nemuslimy, útoky vůči hinduistickým vazalům), ale též obecně kvůli rozdělení obyvatelstva na hinduisty a muslimy. Dále k úpadku mohl přispět i dále postupující dysgenický úpadek populace, stálé narůstání nejchudších vrstev a nárůst multietnické rozrůzněnosti obyvatelstva.

Průkopníky a zastánci hinduismu se stali Marátové, který sjednotil Šivádží a podnikali nájezdy a loupeživá tažení do nitra moghulské říše. Dvakrát vyplenili Surat, její obchodní centrum a nejbohatší město. Přestože proti nim Aurangzíb podnikal každoroční tažení, stali se novou indickou velmocí. Po jeho smrti nastalo období nestability, rychlé střídání vládců a říše se roku 1707 rozpadla.

 Dillíští sultáni opět začali zvát na svůj dvůr perské učence, dějepisce a básníky, což znamenalo (společně se zřejmě rovněž bělošskou islámsko-mogulskou aristokracií) další a také poslední příliv bílé krve mezi indickou elitu. A znamenal tak i poslední rozkvět Indie. Sám vládce Bábur sepsal Paměti, Akbar zakládal knihovny a vysoké školy. Na královském dvoře působili básníci Ghazáli z Mešhedu a Urfi ze Šíránu a historici Abú-l-Fazl a Bádaní. Podle perského vzoru rovněž vznikla indická miniatura (portréty). Zbývající bílá elita v té době v něčem navázala i na díla dávných Árijců – Dary Šikúh přeložil upanišády a Tulsí Dása vytvořil moderní hinduistickou verzi eposu Ramajány.

Všichni Mogulové vynikli i jako velcí stavitelé. V architektuře došlo ke splynutí indických a perských stavebních prvků (atria se sloupořadími). V nové Akbarově rezidenci Fáthpúr Síkrí  vznikl působivý komplex paláců a mešit v dokonalém mogulském slohu. Významným stavebním počinem bylo také Akbarovo mauzoleum v Sikandře a chrám Go-Mandal v Udajpúru. Největším architektonickým skvostem je však slavný Tádž Mahál, mauzoleum Šáhdžahánovy oblíbené manželky, považován za jednu z nejkrásnějších staveb světa.

Od konce 16. století již do indické architektury začaly pronikat i první západní vlivy – zejména klasicismus.

 Příchod muslimských Turků však neznamenal pro Indii jen pozitiva. Jak bylo naznačeno, vnesení islámu do Indie znamenalo vznik náboženské nejednoty v již tak nesourodém indickém obyvatelstvu a trvalý zdroj sociálního napětí. A vlivem islámského náboženského dogmatismu do Indie s Moguly pronikly i některé negativní sociokulturní vlivy. Indické ženy začaly být více utlačovány a separovány od společnosti, narůstal počet dětských sňatků a případů upalování vdov.

 Za islámských vladařů se již silně v Indii projevoval početní nárůst chudiny a spodiny, tvořené tmavší částí indické populace. Bída nízkých vrstev se rozrůstala a narůstala a tak začalo docházet k prvním povstáním a sociálním bouřím. Je nepochybné, že k povstáním často vedla i zvůle a krutost vyšších vrstev, nicméně základní příčiny vzmáhající se chudoby a sociálních problémů byly způsobeny nepříznivým demografickým a populačně-genetickým vývojem – vysokou porodností nízkých tmavých sociálních tříd, jejichž problematičnost plynula z jejich nízké inteligence a vrozené mentality.

Vzpoury chudého rolnictva na venkově i chudiny ve městech otřásaly společností a byly feudálními pány i sultánem a jeho vojsky potlačovány s velkou krutostí.

 Po invazi bílé mogulské elity a posledním přílivu bílých Peršanů se již indická civilizace vyčerpala a Indie zamířila k trvalému úpadku. Počet bělochů v indické populaci bez nové bílé imigrace ze severozápadu klesl během posledních staletí na minimum, jsouce pohlcováni širokou tmavší masou, která naopak beze změn pokračovala ve svém demografickém růstu.

Pozdější úspěchy Indie jsou již založeny na přejímání výdobytků ze vzdáleného bělošského Západu.

Zdá se, že kvalita indické populace jako celku se začala snižovat už od počátku druhé poloviny 1. tisíciletí a indickou kulturu od té doby pozvedávaly jen opakované bílé invaze ze severu, které však vždy nakonec utonuly v barevné domácí mase a nemohly zvrátit celkový dysgenický úpadek.

To se projevovalo zejména v hospodářské oblasti, kde úpadek nastal mnohem dříve než v oblasti kultury, což je pochopitelné – zatímco kulturu dokáže povznést i úzká elita, hospodářská úroveň mnohem více souvisí s kvalitou populace jako celku.

Zbavitel (1985, s. 213): „Jak se zdá, od druhé poloviny prvního tisíciletí stagnuje nebo přímo upadá kdysi tak významný obchod, především zámořský. Úměrně s tím nezbytně stoupá význam zemědělského hospodářství, které se namnoze skoro obejde bez peněžní směny a jako by se vracelo ke starému výměnnému obchodu se stále menší mírou závislosti na městech a jejich produktech. A to je vývoj, který tu bude v hrubých obrysech pokračovat prakticky až do moderní doby.“

A podle některých i domácí indické umění, které nelze přičítat nově příchozím bílým kmenům a národům, začalo upadat přibližně v téže době. Komárek (2005, s. 73): „Výtvarné umění se zdá v Indii tak od 5. století upadat, zpočátku pomalu, později rychle.“

 Někdy kolem poloviny 2. tisíciletí tak na sebe začalo indické obyvatelstvo definitivně brát podobu, kterou má až do dnešních dob: rasově variabilní smíšená masa, v níž jen nemnozí mají jasnou bělošskou (nordickou, nordicko-mediteránní nebo mediteránní) afinitu.(13)

 Od 16. století začali do Indie pronikat Portugalci a v 17. století Nizozemci, Britové a Francouzi. A od poloviny 18. století se Indie začala dostávat pod nadvládu Britů (Východoindická společnost). Proti bělošské vojenské, ekonomické, technologické a organizační síle neměla rasově smíšená Indie šanci. Postupně upadala pod britskou nadvládu, až se roku 1858 definitivně stala britským místokrálovstvím (korunní kolonií). Nad tmavším domácím obyvatelstvem vytvořili uzavřenou bílou horní vrstvu, což se zdá být de facto obdobou kastovnictví starých Árijců. Britové do Indie přinesli mnoho západních pokrokových novinek a vynálezů. Hospodářská převaha Británie však levnými dovozy rovněž způsobila rozvrat vesnického hospodářství.

Britové vystavěli v Indii moderní železniční síť, která se zde užívá dodnes a zřídili zde systém vyšších škol a univerzit. Až díky nim se v Indii vytvořila nová poevropštěná elita, která se však brzy začala stavět proti koloniální nadvládě a začala klást důraz na indickou identitu. Britové vždy představovali v Indii jen žalostnou, byť elitní, menšinu a bylo jen otázkou času, kdy se jí obrovská tmavá indická masa vymkne z rukou. Import západní medicíny a novinek také výrazně přispěl k populační explozi Indie, zejména jejích nejnižších vrstev. Sociální nestabilita a nepokoje chudých tmavých vrstev proti bílé horní třídě provázely Indii celou první polovinou 20. století. Rasová i kulturní odlišnost stejně jako odlišná mocenská pozice a ekonomická úroveň obou skupin vedly k trvalému napětí, které bylo posíleno rostoucím národním uvědoměním Indů a oslabením Britů kvůli účasti ve světových válkách.

Logickým vyústěním vývoje tak roku 1947 Indie získala nezávislost a země pak několik desetiletí promrhala v chaosu a socialistických experimentech. Teprve reformy liberalizující ekonomiku a přejímání technologií ze Západu v kombinaci se schopnostmi zbývajících převážně bílých vyšších vrstev nasměrovalo Indii k rozporuplnému a vratkému ekonomickému vzestupu.

příště: Nordici v Indii: klasická indická civilizace.

poznámky:

(11) Někdo by mohl namítnout, že Peršané ztratili svoji bělošskou (nordickou) rasovou identitu už ve starověku, v době zániku Perské říše. Je sice pravdou, že původní bílí Peršané jako národ již dávno zmizeli, ale i v pozdější Persii a dnešním Íránu je stále zřetelný vliv bělošského genofondu – větší než v Indii a zřejmě silnější než ve většině středovýchodního regionu. Zejména mezi vyššími vrstvami jsou často znatelné bělošské rysy – světlá pleť, evropské rysy obličeje, světlé zabarvení vlasů i očí. Je tedy vysoce pravděpodobné, že v dobách před několika staletími až více než dvěma tisíciletími, kdy byly zbytky bělochů v dnešním Íránu ještě méně smíšené než dnes, náleželi tehdejší nadaní příslušníci perské elity přicházející v několika vlnách do Indie k bílé rase.

(12) Tímúrova osoba měla spojitost s bílou elitou mezi Mongoly, která je vedla k jejich obrovské expanzi do Asie i Evropy. Čingischán byl běloch s rusými vlasy a zelenýma očima, urostlé vysoké postavy a světlé pleti. Stejnými rysy se vyznačoval celý rod, z něhož pocházel; jeho klan byl nazýván Bourchikoun (Zelenoocí mužové) (Lamb, 1928, s. 22). Toto zaznamenal již v 17. století preský historik Abú Al-Ghazí. Pramatkou tohoto rodu byla prý bájná krásná žena se zlatými vlasy – Alan goa (krásná Alanka) – přičemž Alani byli poslení nordický kmen, který se udržel v jejich pradávné domovině na planinách jihocentrálního Ruska, než byli zničeni Attilovými asijskými hordami.

Čingischánův třetí syn a následník Ogudaj měl prý šedé oči a rusé vlasy. Jeden z jeho generálů, Subataj (pokrevně nepříbuzný) měl dlouhý rusý vous. Ještě i Čingischánův vnuk Kublajchán měl podle dobových popisů alespoň částečně bělošský vzhled; měl sice tmavé vlasy a oči (čemuž se prý Čingischán divil), ale jasně světlou červenkavou pleť (viz i Schreiberovi, 1977, s. 229). Další jeho vnuci si rovněž udržovali bělošské rysy. Batuchaj měl údajně na světlé pleti dokonce pihy, Mangu měl prý ryšavé obočí a zrzavě-hnědou bradu. Bělošské rysy vykazují i někteří další mongolští vůdci a šlechtici té doby. Pravděpodobně šlo o potomky Tocharů, Saků a dalších nordických kmenů, které kdysi obývaly některé části Asie.

(13) Dobrým příkladem zbytků bílé elity v dnešní Indii jsou herci z Bollywoodu, kteří jsou vesměs velmi světlí.

Barvy kast – rasový indikátor?

Muir (1868, s. 40-41) uvádí: „Barva brahmánů je bílá, barva kšatrijů je rudá, barva vajšjů je žlutá, barva šúdrů je černá.“

Je možné, že tyto barvy (varny) již symbolizují postupující rasové míšení bílých Árijců s tmavšími starousedlíky. Bráhmanská elita, jejíž barva je bílá, si udržuje endogamií bílé vzezření, nižší kasty kšatrijů a vajšjů již míšením tmavnou. Tento výklad ale není rozhodně jistý.

Barvu pleti zde popisovanou nelze brát jako zcela spolehlivý ukazatel rasy. Zde líčené barvy mohou stejně tak odpovídat barvám pro třídy ve starém indoevropském společenství, které mají jen symbolický význam – bílá barva brahmánů (kněží a vládcové) odpovídá bílé barvě kněží, červená barva kšatrijů (bojovníci) odpovídá stavu válečníků a vládců, žlutá barva vajšjů (obchodníků, řemeslníků) může být pozměněnou obdobou modré/zelené barvy zemědělců a pastevců. Na druhou stranu černou barvu deklasované třídy šúdrů můžeme brát jako antropologicky věrohodnou – nízké vrstvy v Indii už tehdy byly hodně tmavé a tak je to dodnes (čtvrtá a deklasovaná kasta s černou barvou se v nejstarším indoevropském sociálním uspořádání nevyskytuje). Skrýval se v tom ale zřejmě i symbolický význam – černá barva je většinou spojována s něčím negativním.

Ovšem například Mahabharátha (cca 400 pnl.) popisuje kasty ve vztahu k rasovému fenotypu/vzezření (xiii. v. 6934).

Dlouhé trvání vyspělé indické civilizace – indikátor mediteránního elementu dlouho po úpadku harappské civilizace?

Nevyjasněnou otázkou je rovněž problém mediteránního bílého elementu v pozdějších dobách. Domněnku o přítomnosti významných zbytků mediteránního bílého typu v indické populaci podporuje i skutečnost, že počty nájezdníků převážně nordického typu byly relativně málo početné, navíc dříve či později se integrujících do indického obyvatelstva (k tomu přispívalo, že většinu v nich patrně tvořili muži). A to souvisí s otázkou, jak se mohla za takových okolností udržovat indická civilizace na vysoké úrovni tak dlouhou dobu, resp. nabízí na ni jednu z možných odpovědí. Není totiž jasné, zda by relativně nevelké skupiny migrujících bělochů mísící se s místní populací na to mohly stačit.

Pro možnost, že v Indii i po invazi Árijců existovali mediteránní běloši, svědčí právě skutečnost, že ač Árjové byli nepříliš početnou elitou a navzdory kastovnímu systému (navíc zavedenému až se zpožděním) se začali mísit s usedlými obyvateli (mj. i kvůli nedostatku vlastních žen, jak o tom svědčí genetické výzkumy – viz výše), přesto indická kultura vzkvétala dlouhou dobu po jejich invazi. Ačkoli v tom roli hrály jistě i opakované migrační injekce bílé krve v pozdějších dobách (Peršané, Kušáni atd.), nelze vyloučit, že roli hrálo i to, že příchozí árijští (patrně tedy zcela či převážně nordičtí) bílí muži (alespoň někteří) brali bílé ženy z řad zbylých bílých mediteránních bělochů, čímž se v Indii vytvořila a poměrně dlouho udržovala bělošská nordicko-mediteránní populační entita (to by odpovídalo i skutečnosti, že literární a umělecké reference o bílé elitě brahmánů, kšatrijů a vajšjů neobsahují zas tak jednoznačně a často náznaky, že šlo o čistě nordické bělochy).

Racionální by to bylo i v tom smyslu, že pokud ještě i po pádu harappské kultury existovali v Indii nějací mediteránní běloši, stále zastávali ve společnosti celkově vyšší pozice, a když už si Árjové a další bílé kmeny kvůli nedostatku vlastních žen začali brát ženy místní, preferovali ženy s vyšším statusem, což bylo logické, neboť zaujímali pozici na vrcholu sociální pyramidy, a asi to souviselo i s elitářstvím a hierarchií, kterou ve svých společnostech Árjové a pozdější indoevropské kmeny vyznávaly.

Konečný úpadek Indie tak nebyl pravděpodobně způsoben přímo pohlcením nordiků do širší populace, ale spíše až pohlcením smíšeného nordicko-mediteránního elementu tmavší indickou masou.

Zdá se, že stopy dávných mediteránů jsou v Indii patrné dodnes jak z hlediska antropologie, tak genetiky (viz výše kap. I., podkap. 7.).

Antropologické stopy v indickém umění

Faktem je, že Rgvéda popisuje árijské bohy jako blonďáky a světlé pleti.

Indra 10.96.8: „Za svěžího vánku Somu pijíc, obdařený mocí, ten Železný se žlutou bradou a žlutými vlasy.“

Indra 10.23.4: „S ním též přijde jeho bouřka jako hřmotné stádo: Indra spouští mokré kapky na jeho žlutou bradu.“

Indra 1.9.3: „Ó, pán všech lidí, světlý v lících, raduj se z potěšujících pochval při těchto milodarech.“

Rgvédy popisují konflikt i jeho rasové pozadí, když světlí Árijci vtrhli do údolí Indu, ničili upadající harappská města, bojovali s již převážně tmavým rasově smíšeným obyvatelstvem a zabírali půdu pro svá stáda a zemědělství (viz i zmínky o nebesích, bouřích, slunci a ohni, důležitých v indoevropském náboženství a zmínky o polích a býcích, což souvisí s pasteveckým a zemědělským životním stylem původních Árijců).

„Ty, Indro, ničiteli všech měst, který zabil Dasya, dobrodinče  lidstva, pane oblohy.“ –RgV. VIII 87.6

Rgvéda oslavuje boha, který „zničil Dasyany a ochránil árijskou barvu“. – RgV. III 34.9

Také mu děkuje, že „přidělil svým bílým přátelům pole, slunce a vody.“ – RgV. I 100.18

Jasně se zmiňuje o tmavé kůži svých nepřátel, mluví o ní s despektem a oslavuje vítězství nad ní:

„Indra, který zabil Vintru, ničitel měst, rozehnal vojsko Dasyanů, zrozených z černého lůna.“ – RgV. II 20.6

„…bouřliví bohové, kteří se přiženou jako rozzuření býci a rozpráší černé kůže“ a že „černá kůže, nenáviděná Indrou“ bude smetena z nebes…“ – RgV.  IX 73.5

„Indra v boji ochraňoval árijského vyzyvatele, (…), porazil černou kůži.“ – RgV.  I 130.8

Rgvéda děkuje bohu za „rozehnání otrockých band černého původu“ a „zničení nízké dasyanské barvy.“ – RgV. II.20.7, II.12.4

Jasně je řečeno: „Černá kůže je nehodná.“ („Dasam varnam adharam“) – RgV.  II.12.4

Jmenovitě o Indrovi:

„Indra v bojích pomáhá svému árijskému vzývateli, má vždy na sto řešení v každé potyčce, v bojích, v nichž vyhrává nebeské světlo. Ničením bezpráví vydává Manuovým potomkům pod moc tmavé kůže; spálí ohněm každého chamtivce, spálí každého tyrana.“ – Indra – 1.130.8

„Ty dáš Rjisvanovi, synu Vidathia, mocného Mrghaja a Pipruho. Vyhladíš tmavých padesát tisíc a zničíš opevnění, jako čas na prach plátno promění.“ – Indra – 4.16.13

„Jeden sluneční disk poženeš vpřed a jeden uvolníš pro Kutsu. Svojí zbraní smeteš beznosé Dasyany (…).“ – Indra – 5.29.10 (Tj. tmavé rasové typy s plochými nosy; to i poukazuje na kontrast s dlouhým výrazným nosem nordických Árijců.)

„S jasnou myslí rychle vyrazili vpřed, divokou rychlostí jako býci, ženouce černé kůže daleko pryč.“ – Soma Pavamana – 9.41.1

„Pod vedením otců a matek svorně zaútočili, posilněni verši chvály, spalujíc lidi bez práva, odfouknouce s nadpřirozenou silou pryč tmavou kůži, kterou Indra nenávidí, ze země i z nebe.“ – Soma Pavamana – 9.73.5

Na některých malbách jsou lidé či bozi zachyceni se světlou pletí, blond vlasy a světlýma očima – např. na nástěnné malbě z doby nálandů je bůh Šiva namalován s bílou pletí, blond vlasy a světlýma očima (Günther, 2006, s. 69).

Existuje dochovaná socha největšího indického matematika Árjabhaty, na níž jsou jasně vidět jeho bělošské, dokonce nordické rysy.

Malik Muhammad Džájsí (in Miltner, 1978, s. 323-324) zmiňuje ještě na přelomu 15. a 16. století ve své poezii bílou pleť žen jako ideál: „Pleť světlou má jak leknín…“;  „…její pleť má barvu jak lotos zrůžovělý…“

Také se zmiňuje o úzkém nose a rtech, typických pro bílou rasu: „Útlý nosík zdá se čepelí, jakou  šavle mívají…“; „…svůdný útlý rtík, jenž rdí se jako krev…“.

Ovšem zmiňuje se také o černé barvě vlasů, což může naznačovat jak rasové míšení, ale stejně tak pouze přítomnost zbytků smíšeného nordicko-mediteráního či mediteránního bílého typu se světlou pletí a tmavými vlasy: „Líbeznou hlavu jí tíží dlouhé černé vlasy…“.

Mnohé další národy, které měly v Indii vliv a zakládaly říše, jsou často tvůrci soch a maleb, na nichž se zpodobňovali a na těchto vyobrazeních jsou lidé s bělošskými rysy viz např. Wheeler (1973) a Bič (1990) (viz Literatura).

Kulturní indicie – kulturní rysy, náboženství a jazyk

Nordicko-indoevropský původ Árijců potvrzují jejich vojenské technologie o obecně silný militarismus – vozy s koly, koně, sekery, znalost bronzu, později železa. Rovněž tak indoevropský jazyk (patří k východní satemové větvi, lze v něm vysledovat podobnosti s indoevropským prajazykem a s jazyky slovanskými) a náboženství (bohové Indra, Mitra, Varuna, Nasatja, Agni, velmi podobní bohům Chetitů, Mitannců, Peršanů, dokonce i starořeckých Achájců) – obé spjato původně s nordickým typem. Dále i jejich původně nomádsko-pastevecký životní styl, důraz na sociální hierarchii (která měla později vliv i na utváření kastovního systému) a žárový pohřební ritus, typický pro časná nordická společenstva.

Jestliže Coon píše, že „indoevropské jazyky byly kdysi spojeny s jediným rasovým typem a tento rasový typ byl starodávný nordik“ (viz výše), pak rovněž uvádí některé sociokulturní rysy, které byly charakteristické pro časná indoevropská společenstva a kterými se vyznačovali i původní Árijci, což opět jasně indikuje jejich nordickou totožnost (1939, odd. VI., kap. 1.): „Celkově, indoevropskými jazyky mluvili lidé kombinující zemědělství s pastevectvím, kteří byli organizováni v patriarchální společnosti, minimálně se zárodky třídního systému a kteří uctívali olympijský panteon bohů. (…) společná kultura nejčasnějších indoevropsky mluvících lidí, dokud existovala jako homogenní jednotka, měla mnoho společného jak s lidmi v egejské oblasti a Malé Asii na jedné straně, tak s lidmi ve Střední Asii na straně druhé.“

Smith (1932, s. 185-186) na základě literárních a jazykových památek potvrzuje obecnou souvislost mezi indoevropským jazykem i náboženstvím a nordickým typem: „První známý důkaz o užívání indoevropského jazyka nacházíme v Sýrii a Malé Asii ve čtrnáctém století př. Kr. /Pozn.: z Malé Asie jsou ale doklady o i-e jazyku podle novějších zdrojů známy už z doby okolo 1900./ Asi v téže době se dovídáme o skupině lidu, zvaný Mitanni, který se utkal se Syřany a lidem palestinským, a který mluvil touto řečí. Při vykopávkách, prováděných v posledních patnácti letech, kdy byly nalezeny záznamy psané chetitsky a pokud mohou být rozluštěny, zdá se, že obsahují jména různých bohů, kteří byli uctíváni v Indii asi o tisíc let později. (…) Nejstarší literatura indická sahá toliko do osmého století př. Kr., ale je zřejmo, že vypravování, obsažená v těchto Védách, jsou o několik staletí starší, ježto se dochovaly jako ústní podání.

Dále máme důkazy z Persie. Nejstarší perská literatura (Avesta) je psána indoevropským jazykem. Je mnohem pozdější nežli indická Rig-Veda, ale její příběhy náležejí do stejného okruhu, jako příběhy indické. Je tedy pravděpodobno, že lidé, kteří připutovali do Indie a kteří pronikli do Persie, byli členy téže skupiny.

Další důkazy se nalézají ve vyprávění Homérově, které, třebaže nebylo napsáno před r. 1000 př. Kr., zachovává tradice o několik staletí starší. Zde slyšíme o světlovlasé, modrooké skupině lidí, známých jako Achájové, o kterých se myslí, že přišli do Řecka ze severu. To opětovně potvrzuje dojem, že světlovlasí přistěhovalci vnikli asi ve stejné době jako indoevropský jazyk do Řecka, severní Afriky, Malé Asie a snad i do Persie a Indie.

Máme zde tedy několik námětů, které jednotlivě nejsou příliš přesvědčivé, avšak společně tvoří působivý celek, který svědčí pro možnost, že v polovině druhého tisíciletí lidé se světlým vlasem, bledou kůží a modrýma očima se pohybovali na jih z nějakého místa na sever od moře Černého a Kaspického.“

Haughton (2007, s. 355) se zmiňuje i o regionálních, jazykových, literárních a uměleckých (malby) antropologických indiciích ohledně nordické identity asijských kmenů, zřejmě původně blízce příbuzných s Árji: „Území západní Číny, kde byly objeveny mumie s evropskými rysy, čili severovýchodní část Tarimské pánve a ještě východnější území kolem Lopnuru, se shoduje s pozdějším rozšířením tocharštiny. Čínské písemné památky se zmiňují o tom, že Tocharové měli světlé nebo rusé vlasy a modré oči. Fresky v buddhistických jeskyních v Tarimské pánvi datované do 9. století nl. zobrazují lidi se zřetelně evropskými rysy obličeje. Tocharové zůstali v této oblasti a později ze severu Indie převzali buddhistické náboženství; takto přežili nejméně do 8. století nl., než – jak se zdá – asimilovali s ujgurskými Turky z východoasijských stepí.“

Dále například existuje například báseň o generálu Lüovi, kterou napsal čínský básník Li He ve své Romaci o třech královstvích zhruba na přelomu 8. a 9. století nl., kde ho popisuje jako „zelenookého“ (Li He – Sebrané básně, přel. J. D. Frodsham, North Point Press, San Francisco 1983).

Miltner se zmiňuje o džhukarské kultuře, která má být první, kterou Árjové v Indii vytvořili. Kultura to byla hrubší a méně vyspělá. Vyznačovala se odlišnou a různobarevně malovanou keramikou, také architektura vystavěná na troskách harappských měst a z odlišných materiálů byla nízké kvality. Árijský původ těchto nových dobyvatelů by měla naznačovat významná praktická i rituální role ohně a boha ohně Agni (zde je i podobnost s východními indoveropskými jazyky – chetitský bůh ohně Agniš, rusky oheň ogoň, česky oheň atd.). Miltner (1978, s. 56): „Zajímavým a významným prvkem lidu kultury džhukarské bylo umístění ohně uvnitř obydlí. To v civilizaci poříčí Sindhu nebylo; za chladného počasí si zapalovali jen dřevení uhlí na kovových pánvích. Avšak oheň byl středem domácnosti Árjů, bůh ohně Agni hrál ve védském rituálu velmi významnou úlohu. A právě tohle napovídá, že to snad byli první Árjové, kteří zničili civilizaci poříčí Sindhu a položili základ civilizace védské, neboť právě tak, jak archeologické výzkumy odhalují způsob přepadení a zničení opevněného Móhandžó-daró, líčí verše Rgvédy dobývání měst a pevností, když se Árjové hrnuli do Indie od severozápadu.“(8)

Wheeler (1965, s. 54-55) se rovněž zmiňuje o džhukarské kultuře – a též o kultuře džhangarské, u nichž jsou patrné paralely k Árijcům – předměty vztahující se k chovu koní, šperky, sekery, dýky, kamenné mohyly, podobající se nálezům v Íránu a v kavkazské oblasti, pravlasti nordiků: „V Čanhu-daru, malém městečku ležícím asi 128 km na jih od Mohendžo-dara, následovaly po civilizaci údolí Indu dvě po sobě jdoucí kultury nízké úrovně, známé podle místních jmen Džhúkar a Džhangar. Stejně tomu bylo v Amrí, vzdáleném od Čanhu-dara 48 km. Džhúkarští vesničané zhotovovali hrubou keramiku a používali kruhových pečetidel s držátkem. Měla obvykle paprskovité nebo přihrádkové vzory, upomínající na typy běžné v druhém tisíciletí pnl. v Íránu a na Kavkaze. V sídlišti Moghul Ghundaí, ležícím v údolí řeky Žób v severním Balúčistánu, byly v hrobech umístěných pod kamennými mohylovými náspy nalezeny rolničky z koňského postroje, nádoba na třech nožkách, prsteny a náramky. Byly srovnávány s hrobovou výbavou pohřebiště B v Sialku ve středním Íránu, pocházející z doby kolem roku 1000 pnl., ale mohou být i pozdější. Ojedinělé nálezy, jako slavná bronzová dýka, vyrobená přibližně v dvanáctém století pnl. a odkrytá ve Fort Munro v Šalamounově pohoří západně od Indu, nebo měděná sekera s postranními hrotitými raménky, pocházející z Kurramského údolí na afghánské hranici, rovněž svědčí o souvislostech se Západem, zvláště s tehdejším kulturním prostředím v Íránu a na Kavkaze.“(9)

Indoevropskému původu Árijců odpovídá i jejich sociální organizace, vyznačující se členěním na rody, klany a kmeny. Klíma 1977, s. 12): „Kmeny se dělily v rody, které obývaly vsi; rody se rozpadaly v rodiny, které držely jednotlivá hospodářství. Kmenové oblasti bychom mohli nazvat župami.“ Toto členění se v době árijských invazí projevilo i v nejednotě árijských nájezdníků; mnohdy docházelo k tvrdým střetům i mezi jednotlivými kmeny.

K indoevropské kultuře patřilo i sledování rodu po mužské linii. Patriarchát Árijců vedl k jasnému uspořádání v rodině i společnosti: otec byl nezpochybnitelnou hlavou rodiny, všechny veřejné funkce byly vyhrazeny pouze mužům, sledovala se mužská rodová linie (odtud zřejmě dodnes existující zvyk na Západě, kdy žena po sňatku přebírá příjmení manžela). Právní postavení žen bylo podle zákonů poměrně špatné, ale zdá se, že se nedodržovaly příliš přísně a ženy zastávaly čestné místo v rodině i společnosti.

Jednou z kulturních paralel s dalšími indoevropskými kmeny může být i skutečnost, že zpočátku byli králové či náčelníci árijských kmenů voleni a jejich moc byla omezena poradními sbory a šlechtou. Jde o obdobu vojenské demokracie, s níž se můžeme setkat u raných Germánů, Slovanů, Řeků či u Chetitů.

Kastovní systém, který později nabyl podoby oddělení ras, původně vycházel z tradičního dělení indoevropských společenství na tři stavy – náčelníci/kněží (bílá barva), bojovníci (červená barva) a živitelé kmene – pastevci, zemědělci, řemeslníci (modrá/zelená barva). I to je indicie indoevropského (nordického) původu Árijců. Pozdější vývoj tento systém u Árijců pozměnil: nejprve přidal tmavou kastu šúdrů složenou z původního obyvatelstva (a třemi původními kastami nad ním) a později s postupujícím rasovým míšením začal dělit společnost na více kast podle světlosti/temnosti kůže a stejně tak i na kasty podle sociálního postavení či povolání. Původní systém kast (varn – barev), měl význam jen symbolický, teprve později získal pojem barva – varna rasový obsah.(10)

Obecně i členění společnosti na horní indoevropskou vrstvu a domorodce, později stvrzené kastovním systémem, může být kulturním indikátorem nordického původu Árijců; tímto rysem (důraz na hierarchii a elitářství) se vyznačovalo chování i jiných indoevropských kmenů (většinou alespoň zčásti nordických) – např. helénská elita eupatridů v Řecku či horní vrstva patriciů v Římě.

Zbavitel (1985, s. 44-46) cituje védské hymny, kde lze nalézt mnoho kulturních indicií.

„Hlásati budu mužné činy Indry, jež první vykonal tento hromovládce – zabil on hada, vysvobodil vody, prorazil útroby horám. (…)

Zabil Vrtu a Vrty silnějšího Vjamsu Indra svým velkým, pevným hromoklínem. Jak větev stromu uťatá sekerou ležel had roztažený na zemi. (…)

Stal ses, Indro, koňským ohonem, když narazil tě na své kopí. Sám reku, dobyls krav, dobyl jsi sómy a nechal proudit Sedm řek. Nepomohly mu hromy ani blesky, ani mlha roztroušená, ba ani kroupy. (…)

Indra je králem těch, co stojí i chodí, krotkých i divokých, pán hromoklínu. Je králem smrtelníků, jimž vládne a které obklopuje jako obruč loukotě.“

A dále (s. 53): „Chci zapět vznešenost vozu boha Větru. Řítí se vpřed a hrom je jeho hřmotem. Nebe se při letu dotýká, vytváří blesky, křižuje hranice země a zvedá prach.“

A (s. 54): „Rudou zář vztyčila dcera nebe jako obětní sloup natřený pestře … (…)

Procitla Zora, odkryla končiny nebe, daleko zahání tmavou svou sestru. (…)

Jako stádo krav se valí paprsky její, milostná, skvělá v dál svítí jak hladina říční. Nepřestoupila příkazů božských – s paprsky slunce se zjevila jasná.“

Zmínky o hromech a blescích, stejně jako o slunci a nebesích jasně ukazují na indoevropské náboženství dávných nordiků kladoucí důraz na nebesa a nebeské fenomény.

Dále zmínky o koních, kolech, vozech a sekerách ukazují jasně na vojenské technologie a výzbroj starých nordických kočovníků.

Zmínky o kravách a kravích stádech poukazuje na pastevecký životní styl dávných nomádských nordických společenstev.

A nakonec, Indrův hromoklín je paralelou hromoklínů, jimiž v různých odnožích indoevropského náboženství disponovali někteří další bohové nebes a vládcové všech bohů.

Existuje například dochovaná socha řeckého Dia z roku 460 pnl. třímajícího v napřažené ruce hromoklín, chystajíc se metat hromy a blesky.

 Viz i dále zmínky přímo o Indrově blesku (zde i zmínky o světlé pleti Árijců, slunci a zemi i vodách pro jejich stáda):

„On nelítostně zabyla Dasya a Simya, po svém způsobu je srazil k zemi šípy. Mocný hromovládce s přáteli světlé pleti získal zem, světlo slunce i vody.“ – Indra – 1.100.18

„Zpíváme, vzdáváme díky, chválíme toho, jenž nás učinil šťastnými, kdo s Rjisvanem zahnal tmavá stáda pryč. Prosíme o pomoc jeho, mocného, jehož pravá ruka svírá blesk, jeho, zavázaného Martusovi, vzýváme jako svého přítele.“ – Indra – 1.101.1

„Ozbrojený svým bleskem a věříce ve svoji odvahu, putoval, ničíce pevnosti Dasasů. Vrhni svůj šíp, Hromobijče, na Dasyany; posilni moc a slávu Arye.“ – Indra – 1.103.3

„Neboť on, jenž učil tyto lidské rasy, Maghavan, nesouce titul Hromobijce, tasil zručně zbraň, aby zabil Dasya, čímž vysloužil si jméno Syn slávy.“ – Indra 1.103.4

Rovněž je zmíněn strážce vesmírného řádu, práva, oblohy a deště, bůh Varuna. Zbavitel (1985, s. 54): „Jestli jsme někomu, kdo byl k nám dobrý, splatili zlatem, ať to byl přítel nebo druh, bratr či soused anebo cizinec, smiluj se, Varuno, a smyj z nás velký ten hřích!“

Přičemž Varunu uctívaly i další indoevropské národy, např. Mitannci či Chetité. Nejstarší              indoevropané, kteří pronikli do Řecka, Iónové, Aiólové a zřejmě i Achájci, uctívali nejen Varunu, ale rovněž Mitru a dokonce i Indru, patrona árijských válečníků. Greaves (2010, s. 14): „Malé ozbrojené skupinky pastevců, kteří uctívali árijskou trojici bohů Indra, Mitra a Varuna, překročily přirozenou přírodní překážku pohoří Othrys a dost poklidným způsobem se zabydlely v předhelénských sídlištích v Thesálii a středním Řecku.“ (K tomu si z hlediska antropologických indicií připomeňme, že Achájce popisoval Homér jako světlovlasé a modrooké – viz výše Smith.)

Coon (1939, odd. VI., kap. 6.): „Severský panteon, s jeho rodinou bohů a Valhallou, je úzce spojen se systémy Řecka a Říma, Indie, a dalších indoevropských větví.“

Zbavitel (1985, s. 68): „Panteon védského náboženství prozrazuje neklamné základy indoevropského původu. Funkce různých bohů i jejich jména mají své četné paralely mezi jinými indoevropskými národy, od starých Řeků a Římanů až po staré Slovany a Germány. Stačí srovnat latinské slovo deus (bůh) s indickým déva, římského Dia s indickým Djáusem (zde bohem nebes), indického Varunu s Řeckým Úranem; nebo zase, pokud jde o funkce a atributy, staroindického Indru s římským Diem a starogermánským Thorem, slunečního boha Súrju v Indii s řeckým Héliem a blížence Avišny s řeckými Dioskúry“.

Římský „Jupiter“ a řecký „Zeus-patér“ jsou obdobou indického „Djáús-piter“ (nejvyšší Bůh-otec) (Kotas, 2003, s.164).

 Jednu z indicií nordického původu Árijců nabízí i indické lékařství, jehož chirurgické zákroky doprovázela různá zaříkávadla (Pollak, 1973, s.133). V případě vykloubení, zlomeniny či jiných poranění se pronášelo:

 „Když rozdrcená, zlomená

je v těle kost,

uzdrav ji, Dhátare,

kost s kostí spoj!

 Spoj se morek s morkem,

spoj se s kostí tvá kost zas!

Ať tvé maso opět sroste

s k němu přiroste kost!

 Ať se sloučí morek s morkem,

ať sroste kůže s kůží!

Ať spojí se krev a sroste kost,

maso ať s masem sroste!

Vlas ať se s vlasem spojí,

kůže ať s kůží se spojí!

Ať sloučí se krev a sroste kost,

bylino, zcel, co zlomeno jest!“

Tato lékařská formule je zřejmě praárijského původu a vznikla zřejmě ještě v době formování nordických společenstev v Asii před jejich rozdělením, neboť nápadně připomíná starogermánské Merseburské zaříkadlo z 10. století (Merseburger Segen), které se udržovalo mezi evropskými germánskými pohany a které se v evropském léčitelství udrželo i později v pokřesťanštěné podobě:

 „Zlomená kost,

vyřinutá krev,

vykloubený úd:

kost s kostí,

krev s krví,

úd s údem,

ať se sklíží.“

Těmito slovy zaříkával v germánské mytologii vládce (a lékař) bohů Odin vykloubenou nohu Baldurova hříběte, které se předtím čtyři bohyně marně pokoušely uzdravit.

 Rovněž jazyk Árijců – sanskrt – je jednoznačným vodítkem. Bez nejmenších pochyb je to jazyk indoevropský, což jasně naznačuje spojitost s dávnými nordiky, jak uvádí Coon a Smith (viz výše). Patří k východní satemové větvi i-e jazyků a společně s litevštinou, latinou a řečtinou je nejbližší k původnímu i-e prajazyku. Dodnes v něm lze nalézt mnoho překvapujících podobností s dalšími jazyky indoevropské rodiny.

Sanskrtské názvy pro bratra, matku a otce jsou bhrater, matar a pitar – v angličtině brother, mother, vather a v němčině Bruder, Mutter, Vater. Jméno v sanskrtu znělo nama, staropersky je nama, řecky onoma, latinsky nomen, španělsky nombre, rusky eemya, francouzsky nom, německy Name, anglicky name.

Zbavitel (1985, s. 40): „Jen tak namátkou: Ve staroindickém sanskrtu se říkalo dceři duhitr a ve vzdálené Anglii se dnes nazývá daughter; naše jest odpovídá nejen latinskému est a německému ist, ale také sanskrtskému asti; náš dým připomíná litevské dumai, sanskrtské dhúma a právě tak starořecké thýmos nebo latinské fúmus; v latinských koncovkách třetí osoby přítomného času –at a –ant je nositelem rozdílu mezi jednotným a množným číslem souhláska -n- práve tak jako v odpovídajících sanskrstkých koncovkách -ati a -anti.“

Krušina (2000, s. 75): „Tak bůh, italsky dio, je v sanskrtu deva, had (serpe) se řekne sarpa, číslovky sedm (sette), osm (otto), devět (nove) znějí v sanskrtu sapta, aštan, nava.“

Miltner (1978, s. 272-3): „Staroindická slovesa plavaté, švétaté, smájaté a lídhé nebo lihati jsou naše slovesa plavat, svítit, smát se a lízat. Trochu vzdáleno je sloveso havaté, zvát, ale ten rozdíl mezi h a z a je mezi námi pravidelný: staří Indové říkali hima, my říkáme zima, oni měli přídavné jméno sráma, my chromý. (…) Vezměme ještě číslovky dvi-, tri-, čatur-. Je vám zapotřebí sanskrtského slovníku? A podstatná jména phéna (pěna), gríva (šíj, hříva), óštha (ret, ústa), dvára (dveře), paláva (pleva), muška (myška) a bhrátr (bratr) snad také nepotřebují zvláštního vysvětlování. Džíva je živý, asti znamená jest a táta je táta neboli otecko. Staroslověnské jméno Svjatoslav je po staroindicku Švétašraváh (…). To jsou všechno slova, která jsou naším dědictvím po společných prapředcích. Během dějin však do češtiny přicházela další indická slova, obvykle jako názvy věcí, které jsme předtím neznali a pro něž jsme neměli slov. Pepř je ze staroindického pipppálí nebo pipparí (přes latinské piper), kaliko má původ ve jméně textilního centra Kalikatu na západním pobřeží jižní Indie, tygr vznikl ze zkomoleného slova vjághra (přes latinské a řecké tigris), šakal je ze šrgála (přes perské šaghál) a sloku převzal Josef Jungmann rovnou z tvaru šlóka (v moderní výslovnosti slóka, nemluvě už o tak všeobecně známých věcech jako je džungle a jóga.“

 (Poznámka: Indicie o bělošské /nordické/ rasové identitě dalších bílých kmenů přišedších do Indie po Árijcích budou uvedeny v rámci následující kapitoly pojednávající o historii poharappské Indie.)

příště: Dějiny Indie od vpádu Árijců do období konečného úpadku

poznámky:

(8) Někdo může jistě zpochybnit věrohodnost nejstarších védských hymnů jako vymyšlených legend. Avšak některé nálezy jejich obsahu odpovídají. Kromě toho je pravděpodobné, že védské hymny starých nordických Árjů jsou určitou obdobou severských vikinských ság přednášených skaldy, které reflektují velkou úctu některých dávných indoevropanů k mluvenému slovu, možná plynoucí z jejich vrozené mentality, možná plynoucí z jistých okolností a sociokulturního kontextu (např. že kočovný válečnický životní styl nepřeje rozvoji vyspělého písemnictví).  Přičemž víme, že severské ságy jsou velmi věrohodné – informace v nich obsažené, jako například příchod dávných nordických seveřanů do Evropy a Skandinávie z jihoruských stepí nebo proniknutí Vikingů do Ameriky kolem roku 1000 byly moderní vědou potvrzeny. Je tedy pravděpodobné, že i védské hymny, obdoba ság, jsou historicky věrohodné rovněž.

Obecně – ústně předávané zkazky i sepsané dávné pověsti bývají často označovány jako nevěrohodné bajky, ale moderní historie a archeologie překvapivě potvrdila jako pravdivé značné procento z nich. Například Trója byla považována za pouhou báji – nebo i zrovna právě velká a kvetoucí harappská města v dávné Indii, než byla a objevena.

(9) Wheeler (1973, s. 66) ve svém výkladu poněkud pochybuje o tom, zda jsou tyto památky jasným dokladem árijské invaze – zda nemůže jít o památky po někom jiném. Je však obtížné vysvětlit, kdo jiný by to mohl být; o tom, že by v té době do Indie přišel jiný kmenový svaz či národ než Árjové, neexistuje absolutně žádný doklad. Nálezy seker árijskou invazi podporují; byla to alespoň zpočátku jejich oblíbená zbraň. Také jejich polokočovný způsob života by původním indoevropanům odpovídal.

Na druhou stranu Wheeler tvrdí, že tito lidé zřejmě nebyli pastevci a neznali železo (ovšem to neznaly i další indoevropské kmeny, např. Achájové, kteří migrovali do Řecka a jiné zdroje uvádějí, že o pastevce šlo).

Jednou z možností je, že první Árjové, než do Indie vtrhly jejich další a početnější vlny, se promísili se zbylými mediteránními obyvateli a vytvořili na čas specifickou kulturu smíšenou z indoevropských prvků a dědictví harappské civilizace.

(10) V českém kontextu stojí ohledně nízkých tmavých vrstev, které vytlačili příchozí Árijci do pozice nejnižších kast, za zmínku romské etnikum, které pochází z Indie. Někteří jeho představitelé tvrdí, že Romové jsou potomky Árijců, kteří vytvořili klasickou civilizaci v Indii. Toto tvrzení pochopitelně nemá v historické evidenci žádnou oporu. Romové patřili v Indii stejně jako jinde vždy k nejnižším vrstvám (v indickém případě kastám) a většina z nich byla v době, kdy ještě žili v Indii, vytlačeni vyspělejšími skupinami ze severu na jih subkontinentu. I genetické výzkumy potvrzují, že se Romové vyvinuli někde v jižních tropických oblastech Indie, což vedlo k selekci podobných genů jako u negroidní či australoidní rasy (viz např. Bakalář, s. 18-19).

1.Árjové – nordická migrace do Indie

Někdy okolo 2000 pnl. se dávají někde v oblasti mezi nebo na sever od Černého a Kaspického moře do pohybu velké migrační vlny dynamických bojovných nájezdníků – indoevropanů, rasově původně nordiků. Tato událost měla zásadní vliv na běh dějin lidstva a jejím prvotním důsledkem byl vznik prvních starověkých indoevropských států a říší v celé Přední Asii, západní Číně, později i v Evropě – a rovněž v Indii.

Samozřejmě je otázkou, jakého rasového původu byli indičtí indoevropané, tedy Árijci. Bez nejmenších pochyb můžeme na základě studia koster říci, že původní indoevropané byli nordického typu a nebyli tedy pouze „jazykovým“ či „kulturním“ společenstvím, jak hlásá moderní politicky korektní demagogie. Nicméně při svých migracích se nordičtí indoevropané mísili s jinými bílými typy nebo i s nebělochy a některé z pozdějších skupin Indoevropanů již nordické nebyly nebo byly nordické pouze částečně – je tedy rozdíl mezi původními nordickými indoevropany v rasovém smyslu a pozdějšími nenordickými bílými Indoevropany ve smyslu jazykovém a kulturním. Tento problém se o určité míry týká i Árijců – tedy otázky, zda šlo opravdu o čistě nordickou skupinu. Nemáme totiž dochovány jejich kostry a ani literárních či uměleckých památek, které by potvrzovaly jejich nordický původ, není mnoho. Nicméně, Árijci vtrhli do Indie v poměrně časných dobách, kdy od hlavní vlny stěhování nordiků z jejich pravlasti proběhlo jen několik staletí a kdy tedy míšení původních indoevropských nordiků s jinými typy nemohlo zajít příliš daleko. A dostupné indicie, ač ne příliš hojné, jejich minimálně převážně nordický původ potvrzují. Totéž se týká i pozdějších nájezdníků a národů, které ve šlépějích Árijců migrovaly do Indie v pozdějších dobách.

Indicie nordického původu Árijců můžeme rozdělit na antropologické, genetické a kulturní.

Antropologické indicie

O tom, že Árjové jsou v rámci indoevropanů stejná větev jako Keltové, Germáni, Slované atd. se explicitně zmiňují např. Klíma (1977, s. 12): „Árjové byli v indoevropské rodině takovou větví jako Slované, Keltové, Germáni, Baltové, Italikové, Řekové a ještě jiní.“ Totéž píše Bič (1990, s. 78). O původně nordické identitě Germánů nebo Slovanů píše Coon (1939, odd. VI., kap. 6. a 7.) Ke Slovanům kupříkladu (kap. 7.): „Slované, stejně jako všichni indoevropsky mluvící lidé, u nichž jsme byli schopni určit původ, byli původně nordičtí, a v jejich raných pozůstatcích, v regionech, které byly studovány, není žádný náznak početně převažujících brachycefalních rasových příměsků, které jsou dnes považovány za typicky slovanské.“

Coon rovněž uvádí, že nordici příchozí do Indie zřejmě byli nějak spjati s jejich východní větví, která migrovala na východ do Asie, přesněji že byli její součástí – přinejmenším antropologicky. Tento východní nordický typ, z něhož pocházely kočovné stepní kmeny jako Skythové, Kimmeriové či Sarmati, se vyznačovaly z kosterního hlediska jistými specifickými rysy, zejména nízkou lebeční klenbou (1939, odd. VI., kap. 5.).

A tamtéž shrnuje studium kosterních pozůstatků asijských nordiků a zmiňuje se o jejich spojitosti s Indií: „(…) důležité série koster z časného železného věku z oblasti Sevanu v Arménii, pravděpodobně spadající první fáze první poloviny 1. tisíciletí pnl. a tudíž pravděpodobně časnější než Skythové v Evropě nebo nanejvýš časově odpovídající jejich prvnímu objevení, jsou přesně stejné jako více dolichocefalní element u Skythů a ukázkově nordický. (…) Tyto série slouží ke dvěma účelům: ukazuje, že nordický typ ovlivnil osídlení Arménie a umožňuje definovat íránskou variantu nordického typu, který mohl být stejně tak obsažen v osídlení Persie a Indie. Navíc je velmi podobný, metricky i morfologicky, kosterní skupině časných Germánů a tato téměř úplná shoda vytváří paralelu mezi dvěma geografickými extrémy původně jednotné rodiny.“

V poznámkách Coon navíc zmiňuje studii pojednávající dokonce o dodnes žijících zbytcích nordiků východního typu v hornatých oblastech severozápadní Indie (1939, odd. VI., kap. 5., pozn. 68): „Nepublikované série žijících lidí z hornatých regionů severního Pundžábu a severozápadní hraniční provincie, které budou publikovány Dr. Gordonem T. Bowlesem, úzce odpovídají metricky i morfologicky specifikům toho typu.“

To ostatně není jen indické specifikum; zbytky lidí nordického typu se dají nalézt i na dalších místech v jižní části Asie. Smith (1932, s. 189) o kdysi migrujících nordicích a náznacích či zbytcích jejich dávné přítomnosti v Asii uvádí: „Jestliže uznáváme Rusko za jejich původní domov, museli se pohybovat na východ, stejně jako na jih a na západ, neboť tvoří značný element v obyvatelstvu Turkestánu a střední Sibiře. V rané čínské literatuře čteme o lidech se zelenýma očima, kteří museli na Číňany působit velkým dojmem. V Pamíru a Hindukúši nacházíme lidi se světlým vlasem, modrýma očima a bledou pletí, kteří nápadně kontrastují s ostatní masou obyvatelstva.“

V Pákistánu dodnes existuje několikatisícový kmen Kalašů, jehož mnozí členové se svým vzezřením podobají Skandinávcům (Svět 8/2011, s. 24-25).

A existuje několik konkrétních nálezů lidí nordického typu z míst v Asii, které jsou relativně blízko oblasti, kudy Árijci táhli do Indie v době velkých migrací indoevropských kmenů a skutečně se jedná o lidi nordické subrasy.

Nalezené mumie Tocharů v poušti Takla Makan v západní Číně jsou zcela nepochybně nordického typu. Haughton (2007, s. 352) popisuje zjištění Dr. Maira: „Fascinující bylo, že všechny mumie měly obličeje s evropskými rysy: plavé nebo hnědé vlasy, dlouhé nosy a protáhlé lebky, štíhlou a relativně vysokou postavu a velké, hluboko posazené oči. (…) Mair a jeho tým odebrali z těl vzorky DNA, které prokázaly, že mumie skutečně patří k evropské rase.“

Kumar (1973) na základě studia koster v Kurganu rovněž potvrzuje nordické charakteristiky pohřbených: „Převažují tam urostlí dolichocefálové s úzkými, orlími nosy a právě tak úzkým obličejem, který vypadá mnohem jemněji a ušlechtileji než u robustních kromaňonských lidí z Dněperské pánve.“

Kilian (1983) zdůrazňuje rozdíly v obličeji nordiků (úzký) a kromaňonců (široký) a potvrzuje nordickou rasovou bázi starodávného indoevropského etnika: „Snad smíme vycházet z nějaké těsnější prvopočáteční afinity přinejmenším podstatné části Indogermánů s nordickou rasou.“

Coon (1939, odd. VI., kap. 8., 3. odst.) na základě antropologického výzkumu shrnuje: „Zásadním bodem (…) je, že indoevropské jazyky byly kdysi spojeny s jediným (…) rasovým typem, a že tento rasový typ byl starodávný nordik. To jsme určili na základě studia kosterních pozůstatků lidí, o nichž víme, že mluvili těmito jazyky v čase přímo nebo téměř odpovídajícímu době jejich počátečního rozšíření z jejich několika center.“(7)

Herbert Hope Risley v roce 1901 na základě etnologického výzkumu (in Mackenzie, 1913) došel k závěru, že v severních regionech Indie lze u mnoha obyvatel dodnes z antropologického hlediska nalézt znaky nordického typu – jsou „dolichocefalní (dlouhohlaví)“, mají „rovný, výrazný (leptorhynní) nos, dlouhý, symetrický úzký obličej“, jejich pleť je „velmi světle hnědá“.

Ještě dodnes lze příležitostně spatřit mezi nejvyššími indickými kastami/vrstvami znaky dávných Árijců v podobě světlého zabarvení očí nebo i vlasů. Nicméně už nejde o původní Árijce, většinou již svoji světlou pigmentaci ztratili skrze míšení. Avšak stále se u nich vyskytují některé bělošské/nordické fenotypové stopy.

Jen velmi malé množství současných Indů s velmi světlou pletí a často i světle zbarvenýma očima a/nebo vlasy se může považovat za skutečně přímé potomky několika vln nordických imigrantů.

I dnes také platí, že severní Indové jsou světlejší pleti, častěji vykazují světlejší pigmentaci očí, jsou vyšší – a sever Indie je také rozvinutější. Naopak chudší jižní části země jsou obydleny tmavší částí obyvatelstva, která více vykazuje australoidní a negroidní rysy.

V této souvislosti můžeme podotknout, že severojižní rasová dichotomie v indickém obyvatelstvu se stala trvalým rysem indických dějin a zejména v minulosti, kdy byly rasové rozdíly mezi severem a jihem větší než dnes po tisících let míšení, hrála v historii země velkou roli. Jižní Indie, osídlená už odedávna tmavým obyvatelstvem, byla vždy poněkud stranou politického a civilizačního dění na severu, kam směřovaly bílé migrace. Miltner (1978, s. 47): „Severní Indie byla vždy dějištěm nejdůležitějších událostí, jež ovlivňovaly historii celé země; tu se tvořila jádra všech velkých indických říší, sem nejdříve pronikali cizí vetřelci. Zajímavé je, že vpády a nájezdy v Indii směřovaly téměř vždy ze severu na jih; a jen vzácně, a to ještě bez trvalejších úspěchů, z jihu na sever.“

Genetické indicie

Invazi Árijců náležejících k bílé rase potvrzují dokonce i genetické výzkumy. Ještě dnes, s odstupem 3500 let, je možné nalézt u vyšších indických tříd a kast podstatný podíl genetického dědictví, zejména po mužské linii (chromozomy Y), což souhlasí jak s tím, že příchozí Árijci byli sociální elitou, tak s tím, že šlo převážně o muže – kočovné válečníky.

Cooke (1999): „Jako nesmazatelný podpis přetrvávající stovky generací, geny, které vstoupily do Indie, když dobyvatelské hordy pronikly dolů ze severu před několika tisíci lety, jsou stále zde a zůstávají rozšířeny na vrcholu kastovního systému, objevili vědci. Analýzy mužských Y chromozómů a genů skrytých v malých organelách buněk zvaných mitochondrie, ukazují dnešní genetické otisky, které souhlasí se zaznamenaným dějinným scénářem starověkých indoevropských válečníků dobývajících Indii. (…) Genetické stopy jsou konzistentní s historickým scénářem, v němž invadující Kavkazoidé – především muži – zavedli kastovní systém a zabrali vyšší sociální pozice, zatlačujíc původní populaci, která byla podobnější Asijcům, do nižších kastovních pozic. Výzkumníci z Univerzity v Utahu a Andhra Pradesh Univerzity v Indii použili v svých analýzách dvě sady genů. Jedna sada, z mitochondrií, je založena pouze materálně a může být určena pouze k určení ženské linie. Druhá, na mužském Y-chromozomu, je dána pouze paterálně a tak ukazuje mužskou linii. (…)

Data tedy naznačují, ‚že zde byla skupina mužů s evropskou afinitou, která byla převážně odpovědná za invazi před 3000 nebo 4000 lety,‘ prohlásil genetik Lynn Jorde z University of Utah. (…) V mitochondriálních genech u žen je jasně viditelné pozadí tvořené asijskými geny. ‚Všechny kasty byly podobné Asijcům, ovládané populaci, která byla původně podmaněna.‘ Ale dodává, ‚když si vezmeme DNA z Y chromozomů, uvidíme úplně odlišné stopy. Nižší kasty jsou více podobné Asijcům a vyšší kasty jsou více evropské než asijské.

Navíc, ‚když se podíváme na různé skupiny v horní kastě, skupiny s největší podobností Evropanům ze všech je kasta válečníků, kšatrijové, kteří jsou stále na vrcholu hindských kast, společně s brahmány,‘ sdělil Jorde. ‚Avšak brahmáni jsou z hlediska Y chromozomů nepatrně více podobní Asijcům.‘“

Otázkou zůstává nepoměr mezi Y-chromozomy a mitochondriální DNA, pokud jde o míru obsahu evropských genů. Výsledky by naznačovaly, že nájezdníky byli jen muži a tudíž se začali mísit s domorodci hned v první generaci. Avšak je zřejmé, že i v pozdějších dobách existovali v Indii nesmíšení běloši, v malé míře tam existují dokonce dodnes, takže mezi nordiky migrujícími do Indie musely být i nějaké ženy, byť v menšině. Je možné, že ženy nordického typu se do Indie dostávaly i v rámci pozdějších migrací a invazí (Kušánové, Peršané, Sakové atd.).

Je třeba upozornit, že v tomto výzkumu se ale mluví obecně o evropských genetických stopách, nikoli specificky o „nordických“. To by zřejmě vyžadovalo další a důkladnější výzkum.

Jasnou bělošskou identitu potvrdily i výzkumy DNA u tarimských mumií Tocharů, kteří společně s Árijci pocházeli z pradávného indoevropsko-nordického společenství a kteří i později ovlivnili dějiny Indie (viz dále). Proto může sloužit odhalení jejich genetické a rasové totožnosti jako indicie původu samotných Árijců (viz studie Victora Maira et al., zveřejněno 2005).

Na západě Číny v oblasti Linzi (např. mezi Ujgury) lze dodnes nalézt bělošské rysy a nezanedbatelný podíl bělošského genofondu u nich nalezly i moderní genetické výzkumy (viz studie Li Wanga et al., 2000). Odlišná etnická identita Ujgurů je dodnes trvalou příčinou separatismu, napětí a konfliktů s místními etnickými Han-Číňany a čínskou vládou.

DISKUSE – sporné otázky            

Upozornění: v tomto oddílu se pouštím na pole téměř čisté spekulace a pouze kladu různé myslitelné možnosti plynoucí z nepřímých indicií a nedostatečných poznatků.

Árjové – skutečně čistě nordický kmen?

Přesto však nelze s jistotou tvrdit, že příchozí Árjové byli běloši čistě nordického typu. Při své cestě ze své prastaré domoviny z plání okolo Černého a Kaspického moře jistě mohli absorbovat nějaké další bílé typy. Víme, že v té době bylo území, přes které procházeli, obydleno značným počtem mediteránů a zřejmě i nějakými alpinci. Alpinci se zřejmě vyvinuli v dnešním Turkestánu – tedy v místě poblíž krystalizační oblasti nordiků a rovněž tak poblíž trasy jejich migrace do Indie.

Když Árijci migrovali do Indie, museli projít oblastmi, které byly v té době osídleny početným mediteránním obyvatelstvem se skupinami armenoidů a alpinců. Je možné, že během svého putování nějaké tyto nenordické elementy absorbovali.

Smith (1932, s. 189) uvádí, že poté, co se s oteplením klimatu po skončení doby ledové rozpustily ledové bariéry v Asii, došlo k míšení mezi nordiky a alpinci, jejichž asijská krystalizační centra jsou si poměrně blízká. Je tak možné, že i Árjové byli jedním z kmenů, jichž se částečné smíšení s alpinci týkalo.

Coon (1939, VI. odd., kap.) uvádí: „(…) především nelze dojít k závěru, že termíny nordik a Indoevropan jsou neoddělitelné. Indoevropští mluvčí se od okamžiku jejich prvotního rozšíření začali mísit s dalšími národy a specifické spojení mezi jazykem a rasou v této podobě v dnešní době již do značné míry zmizelo.“

Jistým vodítkem může být, že u mnoha nordických kočovných středoasijských kmenů byly nalezeny i brachycefální, většinou zřejmě alpinské (později i mongoloidní) typy.

Celkově snad můžeme říci, že do Indie příchozí Árijci byli původně buď opravdu čistě nordičtí, nebo u nich nordický typ převažoval, ovšem s menšinou jiných bílých typů.

V některých literárních památkách – viz např. Pantanjali (in Mahabhashya, ii. 2.6, 150 pnl.) – jsou bráhmáni popisováni jako „zlatovlasí“ a světlé pleti. Avšak jinde ve zmíněném textu jsou popisováni i jako tmavovlasí. Interpretace je obtížná. Může to znamenat, že příchozí běloši nebyli pouze nordického typu, nýbrž že obsahovali i jiné, tmavovlasé bělošské elementy (mediteránní, alpinské, armenoidní).

Není však ani vyloučeno, že i tak mohlo jít o nordiky – ne všichni nordici musí mít nutně světlé vlasy.

Jako pravděpodobná se jeví varianta, že takto popisovaní brahmáni již nebyli čistě z přistěhovalého etnika, nýbrž již zčásti smíšení, a to buď se zbytky mediteránních bělochů nebo i s tmavšími nebělošskými typy nebo v nějakém poměru s oběma skupinami. Pro to by svědčila i skutečnost, že kastovní systém byl zaveden až poté, co se již do určité míry árijští přistěhovalci začali mísit s místními.

příště: Barvy kast – rasový indikátor?

poznámky

(7) To je také jasný důkaz proti dnešní politicky korektní demagogii, která se snaží lidstvo co nejvíce “sbližovat” a tvrdí, že Indoevropané byli pouze jazykovým a kulturním společenstvím. A že tedy všichni od Indů až po Evropany a Američany jsou vlastně “jeden indoevropský lid”. Ve skutečnosti byli původní indoevropané nejen běloši (tím je myšleno evropští běloši), ale dokonce jen jednou jejich – nordickou – podskupinou.

Tak tedy ani dnešní bílí Evropané a Američané už nejsou původními nordickými indoevropany (nordický rasový typ jednoznačně převažuje už jen v populaci Švédska, Norska, Dánska a Islandu), tím méně tmavší populace na východ a jih od Evropy. Jde pouze o to, že převzaly jejich jazyky, resp. že jim byly původními indoevropskými nájezdníky vnuceny.

Je však velký rozdíl v tom, že v Evropě se nordičtí indoevropané smísili s geneticky příbuzným bílým obyvatelstvem, takže schopnosti takto smíšení populace zůstaly zhruba na stejné úrovni jako u obou těchto bílých skupin před jejich smíšením. (V severní Evropě bylo kvůli nehostinnému podnebí a odlehlosti jen málo původních obyvatel, takže se příchozí nordici neměli příliš s kým mísit a tudíž jen zde si udrželi svoje nordické rysy.)

Naproti tomu v oblastech na jih a zejména východ od Evropy se nordičtí indoevropané smísili s tmavšími nebílými populacemi a tak zmizela jejich kultura, schopnosti a samotná identita.

Zůstaly zde jen jejich jazyky a něco málo z jejich kultury a náboženství.

5.Konečný úpadek způsobený rasově-demografickým rozkladem

I když dysgenický trend u původní bílé populace mohl hrát roli v úpadku harappské kultury a mohl souviset se stagnací ještě před skutečnou dekadencí, hlavní příčinou její stagnace a především konečného rozvratu bylo smíšení bílých Harappanů s nižšími třídami. Tento proces byl patrně urychlen rozdíly v porodnosti obou populací. Mizející běloši byli postupně stále více asimilováni rostoucí tmavou masou. O míšení mezi rasami, které je potvrzeno nálezy koster, píše Kurt Pollack (1973, s. 123): „Skromné nálezy koster v Mohendžo-daro prozrazují, že tam docházelo k míšení různých ras, a to mediteránní, alpinské, mongoloidní a proto-australoidní.“

Svědectví o částečném pohlcení mediteránních Harappanů protoaustraloidními a negroidními elementy nám poskytuje i srovnání vzhledu mediteránního bílého typu s tím, jak jsou obyvatelé harappských měst popisováni ve védských hymnech, které pocházejí z pozdní doby, kdy do Indie vtrhli Árjové a kdy byla harappská civilizace již v hlubokém úpadku. Je vidět značný rozdíl mezi vzhledem původních mediteránních Harrapanů a Dasjany, kteří jsou popisováni ve védských hymnech.

Zbavitel (1985, s. 48) píše: „Odpůrci a nepřáteli, s nimiž musí védští dobyvatelé bojovat o pastviny a stáda, jsou vedle znepřátelených kmenů Árjů zjevně neindoevropští usedlíci v poříčí Indu a severozápadní Indii vůbec. /Pozn.: Všimněme si, že právě v této oblasti Indie dříve žila vedle protoaustraloidů i početná populace mediteránního typu, která založila harappskou civilizacii. O lidech s jejich vzhledem ale ve védských hymnech není zmínka./ Védy jim říkají dasjuové či dásové; druhý z těchto termínů přešel později do sanskrtu ve významu ‚sluha, otrok‘. Podle védských narážek jsou to lidé, kteří se chovají k Árjům nepřátelsky, mají drobné postavy, temnou pleť a zploštělé nosy a uctívají falické božstvo.“

Zatímco mediteráni jsou charakterizováni střední postavou, poněkud snědší, ale stále poměrně světlou pletí a výrazným úzkým nosem, védské hymny tedy popisují Dasye jako malé, výrazně tmavé pleti a s plochými širokými nosy.

To odpovídá původním rozdílům mezi vyšší vrstvou tvořenou bílým mediteránním obyvatelstvem a nižší vrstvou protoaustraloidního typu (a zřejmě i nějakými negroidními tamilskými typy). Viz i výše Schreiberovi, (1977, s. 220) a jejich popis mediteránů a protoaustraloidů a viz výše popis mediteránů ve studii uvedené Heyerdahlem (1984).

Dále je v hymnech řečeno, že se chovali k Árjům nepřátelsky a uctívali falické božstvo – i to odráží agresivní a sexuální mentalitu tmavých jižních populací. Původní mediteránní Drávidové vyznávali kult bohyně – Matky, jak potvrzují četné sošky z harappských měst.

Na základě těchto faktů můžeme říci, že když dorazili do Indie Árjové, našli v upadajících městech tmavou populaci, z níž mnozí byli vzhledově podobní negroidům a která dříve tvořila nižší vrstvy a do níž byl vůdčí mediteránní element do určité míry asimilován. Jak píše vzácně bez politicky korektní demagogie Westwoodová (1998, s. 194): „Když k Indu dorazili Árjové, našli tu pravděpodobně degenerující lid smíšené krve, který už jen živořil ve městech svých předků.“

Ironií je, že když příchozí bílí Árjové viděli Dasyany v upadajících městech, viděli tím i předobraz vlastního zániku, neboť takřka stejný osud v indickém tavícím kotli očekával i je.

 Wheeler (1973, s. 49) popisuje postupující úpadek a zmar harappské civilizace, která je vidět zejména na dezorganizaci a rozvratu jejích měst, v dobách jejího rozkvětu tak precizně vystavěných: „Je totiž jasné, že Mohendžo-daro umíralo už dávno před svým konečným zánikem. Domy, které postupně narůstaly na rozvalinách starších staveb nebo na umělých plošinách v marné snaze vystoupit nad úroveň zátopových vod, byly čím dál tím chatrnější a stále častěji přepažované na pouhé kobky, určené pro množství společensky nejníže postaveného obyvatelstva. Vysoká terasa velké sýpky na západním okraji mohendžodarské citadely byla až do výšky 9,1 metru překryta nově vznikajícími stavbami stále horší kvality. Tehdy se už všude projevoval hospodářský úpadek.“

A (s. 126) pokračuje: „Když se staré domy v Mohendžo-daru rozpadly, byly na jejich místě postaveny nové, chatrnější. (…) Když se začal úhledný roštovitý půdorys ulic a uliček v Mohendžo-daru začal rozpadat, jeho obyvatelé jako by ztratili všechnu občanskou hrdost. Pozdější výše položené stavby jsou většinou jen ubohé chatrče, nakupené na sebe bez ladu a skladu a určené pro množství společensky nejníže postaveného obyvatelstva.“

Rovněž například Souček (1974, s. 115-116) popisuje (ale ne zcela přesně) rozpor mezi prvotním rozkvětem a pozdější stagnací a úpadkem: “Zmínili jsme se i o výstavnosti obou velkoměst, o dokonalé urbanistické koncepci, hygienických opatřeních (…). Na první pohled tedy šlo o kulturu kvetoucí (…).  A přece se nám podařilo, jak se zdá, zachytit civilizaci umírající, zatímco Egypt a Mezopotámie se v téže době dynamicky rozvíjely. Tato stagnace trvala 700-1000 let, jež můžeme díky archeologům přehlédnout. Rozkotání obou velkoměst dobyvateli (nebo jejich zničení jiným způsobem, využité pak kmeny indoíránských Arjů, znalých železa, k obsazení země) kolem roku 1750 pnl. bylo jen epilogem truchlohry. Povšiml si toho i pozorovatel tak citlivý jako C. Lévi-Strauss a označil ubohé příbytky, nalezené poblíž různých pracovišť v Harappě i v Mohendžodáru za ‚dělnické kolonie‘ a celkový dojem za ‚deprimující a truchlivý, naznačující hluboký úpadek‘. Avšak i bez tohoto významného dědictví je obraz kulturního okruhu Harappy a Mohendžodára truchlivý. Tvary nástrojů, ozdobných předmětů ani zbraní se neměnily a nevyvíjely, stejně jako se nevyvíjela technologie jejich výroby.“

(Tento výklad všem neodpovídá pravdě zcela – původní harappská civilizace zpočátku vzkvétala opravdu, nikoli jen na “první pohled” a dělnické příbytky náležely tmavé nižší třídě, která později svojí přítomností rozvrat harappské civilizace způsobila a nereprezentují tedy urbanistickou úroveň obydlí vyšší bílé třídy.)

 Zdá se, že v pozdní fázi úpadku vykazují některá města zároveň známky přelidnění – pravděpodobně rychle se množícími deklasovanými živly z nízkých tmavých vrstev, narůstajícího počtu míšenců a možná i z řad bílých Harappanů, což bylo zřejmě umožněno předcházejícími staletími prosperity poskytující dostatek i pro nejnižší vrstvy.

Zároveň v konečné fázi harappské kultury došlo k ukrývání majetku, což jasně naznačuje nárůst sociální nestability a kriminality, zejména kvůli zmíněnému nárůstu počtu tmavých, míšených a možná i bílých kriminálních a deklasovaných živlů.

Miltner (1978, s. 55-56): „Například v Móhendžó-daró i jindy byly velké obytné místnosti rozděleny na menší; město bylo zřejmě přelidněno, snad právě uprchlíky z vypálených sídlišť /pozn.: ve skutečnosti spíše šlo o vnitřní přelidnění nejnižšími vrstvami, jak bylo naznačeno/. Pořádek ve městě byl porušen, rozmohla se nekázeň a obyvatelé skrývali své šperky a zakopávali poklady. To jsou příznaky neklidu a nejistoty.“

O nejistotě a známkách nárůstu kriminality se zmiňuje i Souček (1974, s. 116): „Zdá se, že se vládní moc v Harappě na sklonku jejího trvání zhroutila, pořádek (…) se změnil v chaos a stabilita v nejistotu (zakopávání majetku, především šperků).“

 V omezené míře úpadek v pozdějším období mohl zčásti souviset i s tím, že obyvatelstvo severních měst, která byla nájezdy Árijců zasažena první, prchalo do zatím bezpečných jižněji položených měst a tím v nich vyvolávalo chaos, jak naznačuje Miltner – viz výše.

Celkový úpadek harappské civilizace se ale jen tímto vlivem vysvětlit nedá.  Úpadek byl totiž podle současných nálezů v harappských městech zřejmý už v prvních stoletích 2. tisíciletí pnl., kdy byla zničena pouze města v severním Balúčistánu a ostatní města byla těmito prvními árijskými nájezdy zcela nedotčena. Miltner (1978, s. 55): „Za prvních věků 2. tisíciletí pnl. byla zničena a vypálena sídliště a města v severním Balúčistánu. Na jihu dosud nehrozily žádné útoky, leč vykopávky potvrzují celkové zhoršení úrovně civilizace v té době.“

Navíc příchod nových lidí, jde-li o lidi bez asociálních sklonů, rozhodně automaticky nevede k nárůstu kriminality. Jde-li o lidi dostatečně nadané a dbalé sociálních norem, pak se situace brzy stabilizuje, což se však nestalo. I proto je jasné, že úpadek musel mít hlubší příčiny než jen příchod lidí ze severních měst, pro něž nebylo ve městech jižnějších dostatek místa.

 Konečné nájezdy divokých nordických Árijců někdy mezi 1500-1000 pnl., které definitivně zničily i poslední velká centra skomírající harappské civilizace na jihu, byly zřejmě velmi brutální záležitostí. V troskách měst byly nalezeny nepohřbené pozůstatky lidí, nepochybně zabitých a ponechaných tak, jak padli: v nepřirozených pozicích, v domech, na schodištích, na ulicích.

Schreiberovi (1977, s. 221) popisují stupňující se árijskou hrozbu ze severu, která vrhala stále temnější stín na uvadající civilizaci a její koneční zničení: „Z nalezených sídlišť, kterých je dnes přes čtyřicet, pouze čtyři měla opevnění. Později však, v posledním století harappské kultury, začíná hrozit nebezpečí. Jsou zesilovány hradby, hlavně u západních bran. ‚Od té doby stojí harappské obyvatelstvo v defenzívě,‘ říká jeden z nejvýznamnějších znalců této oblasti. Ukázněná říše kněžských králů, v níž nic nenasvědčovalo revoluci, kde se lid nebránil poddanství a bavil se jen vskrytu, se musela bránit. K Indu se stahovaly divoké horské kmeny, zpočátku ojediněle, pak ve stále větších hordách. Pětkrát, desetkrát, snad ještě častěji hradby odolaly, až přišel silný nápor, a ten je rozbořil. Byly nalezeny celé skupiny lidských koster v nepřirozených pozicích, pobitých na nechráněné ulici; jiné měly usekané hlavy.“

Nicméně se zdá, že většina obyvatel stačila před nájezdy z měst prchnout, protože v troskách bylo nalezeno poměrně málo koster. I to je argument proti tvrzení, že harappskou civilizaci rozvrátili až Árijci. Jestliže většina obyvatel zavčas uprchla, pak by, pokud by stále šlo o geneticky kvalitní a nadanou populaci, mohli svoji civilizaci na jiném místě obnovit. To se však nestalo.

Nástupkyně harappské civilizace jsou vesměs jen zaostalé a chudé vesnické kultury. Jednou z nich byl lid kultury H, sídlící později na troskách Harappy. Tento lid stavěl jen chatrné příbytky se špatnými podmínkami k bydlení, i když je pravda, že vyráběl poměrně kvalitní keramiku (Wheeler, 1973, s. 54).

Wheeler (1973, s. 55) shrnuje: „Velmi zlomkovitý materiál (…) charakterizuje značně chudé kultury místního významu, které pouze v menší míře vycházejí z dědictví protoindické

civilizace a přijímají i určité prvky ze severozápadu – ze směru, odkud vyšly árijské vpády. Z hlediska vývoje hmotné kultury chybí v údolí Indu jakékoli stopy skutečné kontinuity mezi velkou civilizací a jejími mnohem chudšími následovníky.“

6.Environmentální hypotézy úpadku selhávají

Často se úpadek harappské kultury svádí na „ekologické“ příčiny a přírodní pohromy. Snad nejčastější je tvrzení, že podlehla častým povodním, náplavám nových vrstev zeminy a zvyšováním hladiny řek. Avšak s těmi se Harappané museli potýkat už od začátku a až do časů úpadku je vcelku bez problémů zvládali.

Schreiberovi (1977, s. 217): „Velká splavná řeka představovala mezi Harappou a Mohéndžo-Dárem hlavní dopravná tepnu, zároveň však i neblahého ničitele, který obě metropole znovu a znovu postihoval obrovskými záplavami. Při stavbě města působila vždy největší starost ochrana proti nim a snad právě nutnost hledat pevný materiál k budování přehrad vytvořila z obyvatel Harappy tak dobré stavitele. Kdykoliv také řeka města zpustošila, lidé je obnovili na témže místě, jako by voda představovala živel, bez něhož by nemohli žít.“ A (s. 220-221) dodávají: „Za tisíc i více let lidé z Mohédžo-Dára a Harappy sotva poznali jiného nepřítele než vodu – velikou řeku.“ A dokud si jejich populace udržovala genetické kvality, dokázali si s ním poradit. Zbavitel (1985, s. 23) píše o harappských městech: „(…) tato města se svými mnoha tisíci obyvateli žila prakticky beze změny a narušení po dlouhá staletí. Za celou tu dobu se nijak podstatně nezměnila a úspěšně zvládala i problémy, které přinášely povodně mohutného veletoku.“

Zbavitel (1985, s. 32) se také jasně zmiňuje, že náplavy, nutící obyvatelstvo k stálému zvyšování podlah, probíhaly nepřetržitě 5 – 15 století, tedy po celou existenci harappské kultury včetně období její největší prosperity.

Schreiberovi (1977, s. 215) dokonce explicitně referují o podivuhodné skutečnosti, že Mohendžo-Daro bylo záplavami devětkrát zničeno(!) a vždy se stejnou kvalitou postaveno, což svědčí o mimořádných kvalitách, schopnostech a pracovitosti původního bílého harappského obyvatelstva: „Ještě překvapivější je zjištění, že každá z devíti odkrytých vrstev nanesených obrovskými předhistorickými záplavami řeky na zbytcích Mohendžo-Dára jasně ukazuje, že nová výstavba navazovala na původní plán a dodržovala základní stavební principy. Představme si, že by zemětřesení nebo povodně opakovaně ničily nějaké evropské město, třeba Curych, Mnichov nebo Milán, a to by pak pokaždé bylo znovu vybudováno ve stejném stylu, takže by dodnes vypadalo jako za času Karla Velikého!“

Toto jasně vyvrací environmentální teorie o pádu civilizací – např. že přírodní pohromy mohou navždy zničit civilizaci; zde je vidět, že dokud existuje samotný národ a udržuje si své genetické kvality, homogenitu a identitu, jeho civilizace navzdory pohromám může žít navěky.

Z uvedeného je tedy rovněž patrné, že povodně probíhající i v počátcích a dobách největšího rozkvětu harappské civilizace rozhodně nemohly být příčinou úpadku.

Podle některých úpadek způsobilo vykácení lesů a následná změna podnebí. Ovšem jen těžko se tak velký a celkový úpadek dá vysvětlit tímto jediným vlivem. Otázka je, zda zmizení lesů vůbec mohlo mít nějaký větší efekt na místní klima (kromě toho – bílé civilizace vzkvétaly po celé dějiny ve velmi odlišných klimatických a přírodních podmínkách). Obnažování půdy mohlo zvýšit intenzitu záplav a zvýšit odplavování úrodné půdy. Avšak opět si lze jen těžko představit, že jen tento vliv mohl mít tak fatální vliv na celou harappskou společnost a civilizaci. Kromě toho jistě není možné říci, že by Harappané vykáceli všechny lesy v okolí Indu. Přinejhorším se mohli přesunout jinam, kde lesy byly a tam si mohli postavit nová kvetoucí města po vzoru starých – koneckonců nejstarší zakladatelé harappské kultury začínali zcela od píky a i bez předlohy dokázali vystavět kvetoucí města a obnova měst kvůli záplavám pro ně nebyla nic neznámého, jak bylo výše uvedeno. Podle některých mohlo za úpadek vyschnutí řeky Hakry, jednoho z hlavních přítoků Indu na severu Indie. To je ovšem zcela absurdní, dávná harappská civilizace se nacházela na obrovském území, většina jejích měst a vesnic se nacházela daleko od této řeky a její vyschnutí se jich vůbec nedotklo.

Někteří dokonce uvádějí, že pád první vyspělé indické civilizace způsobily až invaze Árjů, což je však naprosto neudržitelné tvrzení. Je nepochybné, že harappská civilizace chřadla celá staletí před tím, než ji Árjové definitivně zničili či možná lépe řečeno jí zasadili ránu z milosti, jak bylo výše popsáno. Kromě toho víme, že árijské invaze byly postupným procesem trvajícím staletí a nikoli jednorázovým vpádem, i když je pravda, že konečný vpád Árjů někdy mezi 1500-1000 pnl., který zničil hlavní největší města na jihu včetně Mohendžo-Dara, přesahoval svojí razancí všechny předchozí.

Věc lze shrnout tak, že ačkoli nelze vyloučit, že zhoršující se podmínky v prostoru řeky Indu a přilehlých oblastech (kvůli kácení lesů apod.) mohly přispět k úpadku harappské civilizace, není možné její celkový a hluboký úpadek ještě před invazí Árijců pouze tímto vysvětlit.

Skutečné vnitřní příčiny úpadku byly rasové, demografické a populačně-genetické a vnější problémy tento úpadek mohly pouze o něco urychlit.

7.Genetické a antropologické stopy v Indii – zbytky bílé mediteránní krve

Nicméně, dokonce ještě dnes jsou v indické populaci zřetelné stopy dávných mediteránních bělochů. Značný vliv původních mediteránů potvrzují i některé genetické výzkumy. Výzkumy mužských Y-haplogrup potvrzují velký podíl bělošského přimíšení v Indii dokonce i dnes a nelze jej připsat pouze migracím Árijců, Kušánů a dalších, neboť tyto migrace nebyly příliš početné a především – jde o Y-haplogrupy zčásti pocházející z dávného, předárijského období (zajímavé je, že se podobají např. dnešním Baskům, poslednímu bílému národu mediteránního typu, k němuž patřili i dávní Harappané) (Jobling a Tyler-Smith, studie z Pandžábu, 2003). Část bělošského genofondu v dnešní Indii je zřejmě stále ještě zřetelnou stopou dávných mediteránů, prvních bílých obyvatel Indie.

Kailah C. Malhotra (1978) uvádí, že z hlediska antropologie dokonce i dnes značná část indické populace, možná dokonce většina, vykazuje výrazné mediteranoidní rysy (což ovšem neznamená, že jde stále o čisté bělochy v genetickém smyslu; antropologické a kosterní hledisko je příliš hrubé pro jasná rozlišení).

 příště: Árjové – nordická migrace do Indie

3.Mediteráni v Indii: harappská civilizace – první urbanistické plánování na světě

První velká bělošská kultura v Indii patřila ve své době k několika nejstarším vyspělým civilizačním střediskům starověkého světa – společně s Mezopotámií, Egyptem a mínojskou civilizací na Krétě. Vyznačovala se na svou dobu obrovskými městy, které byly postaveny podle předem daného urbanistického plánu (jak o tom svědčí rovné pravoúhle uspořádané ulice a domy), se systémem kanalizace a zásobováním vodou, vlastním originálním písmem (které zatím bohužel nebylo rozluštěno), sociálně rozvrstvenou společností a prosperujícím zemědělstvím, řemesly a obchodem.

 Jones a kol. (1998, s. 58) uvádí: „Civilizace v údolí Indu se vyvíjela podobným způsobem jako její mezopotámský starší příbuzný /Pozn.: To by opět nasvědčovalo rasové a kulturní spřízněnosti obou kultur./ Postupně zde vznikala stále větší sídliště, objevilo se zpracování bronzu a ustavila se vládnoucí kněžská elita. Vývoj vyvrcholil vznikem harappské civilizace, existující v údolí Indu zhruba 2300-1700 př. Kr., jejímiž hlavními centry byly Harappa a Mohendžo-daro. V těchto městech se rozvinula vyspělá urbánní společnost bronzového věku se všemi příslušnými znaky: se vzdělanou elitou, pečlivě organizovanými a kontrolovanými dodávkami vody a potravin, hustě zabydlenými řemeslnickými čtvrtěmi. V urbanistické koncepci Harappy a Mohendžo-dara se již odráží sociálně diferencovaná společnost.“

V urbanistické oblasti patřila harappská kultura nepochybně ke světové špičce. Zbavitel (1985, s. 23) píše: „(…) v mnoha ohledech [si] nijak nezadala se současnou Mezopotámií a Egyptem a v nejednom směru je i předčila. (…) Předstihla je třeba právě v onom až moderním urbanistickém řešení nebo civilizačním pohodlí a ve vysoké úrovni hygieny, které poskytovala svým obyvatelům. Plán města svědčí o dokonalé administrativě s pevnou organizací a po staletí se udržující stav města o jejím bezchybném fungování.“

Mohendžo-Daro a Harappa byly rozsáhlými městy, svého času jedny z největších na světě – s obvodem zhruba5 kma rozlohou2 kmčtvereční. V Mohendžo-Daru i Harappě mohl počet obyvatel dosáhnout 30 až 40 tisíc.

Na západním okraji těchto měst s přesným geometrickým půdorysem stála citadela. Citadela byla zřejmě náboženským i mocenským centrem – měla vodní nádrž asi pro rituální účely, síň pro shromažďování obyvatel a státní sýpku, což bylo tehdy něco jako moderní státní banka. Vše nasvědčuje tomu, že v harappské kultuře existovala kombinace světské a náboženské moci, což se opět podobá mediteránní civilizaci v Sumeru.

 Mohendžo-Daro bylo prvním městem v historii, které bylo postaveno podle předem vytvořeného plánu a nikoli živelně. Několik metrů široké velké ulice i menší ulice vedly z jihu na sever a z východu na západ, byly rovné a nikoli vinuté, domy byly v jednotné řadě a nevyčnívaly do ulic. I obytné bloky měly pravidelný ráz: měly velikost přibližně 365×183 metry a uličky v nich byly též rovné – buď rovnoběžné s okolními většími ulicemi, nebo na ně kolmé. Existovala zde dokonce již jakási hlavní třída, podobně jako v moderních městech. Deset metrů široká a téměř jeden kilometr dlouhá protínala město uprostřed na dvě poloviny v severojižním směru. Ani ten nebyl náhodný; smyslem městského plánu bylo, aby skrze hlavní třídu město dobře provívaly a chladily severojižní větry. Druhá menší hlavní třída protínala město v západovýchodním směru a obě se protínaly v centru města. V městském centru byly rozsáhlé očistné lázně, chrám, kněžské učiliště a sloupová síň, dalo by se říci skromnější obdoba athénské akropolis.

 Obytné domy měly příjemný a moderní ráz. Byly vystavěny z velice kvalitních pálených cihel normované velikosti (5), omítnuty bahnem a vybaveny ohništěm. Už i u zámožnějších příslušníků střední vrstvy měly uvnitř vydlážděné nádvoří, kolem něhož se rozprostíraly jednotlivé místnosti. Pokoje, dobře zařízeny dřevěným nábytkem, rákosovými rohožemi, kožemi a látkami, byly osvětlovány olejovými lampami. Hygiena byla na vysokém stupni, protože každý dům měl záchod a několik koupelen s cihlovou podlahou. Některé domy měly i vlastní studnu. Domy vyšších vrstev měly rozměry menších paláců a dokonce byly vybaveny studnami zvlášť pro pitnou a užitkovou vodu a vlastními lázněmi. Střechy byly rovné z bambusových či síťových rohoží a navíc utěsněné jílem, takže byly vodotěsné. Domy byly také napojeny na centrální rozvod vody i městskou kanalizaci (první zařízení tohoto druhu na světě) a byly vybaveny cihlami vyzděnými odpadními šachtami. Kanály byly vyhloubeny pod hlavními třídami, široké půl metru, pečlivě přikryté cihlovými a kamennými deskami, které byly na některých místech odklápěcí a byly tedy pravidelně čištěny. Wheeler (1973, s. 17) píše: „Toto kanalizační zařízení svědčí nejen o horlivém dohledu městské správy na čistotu a veřejný pořádek, ale je také dokladem značně vysoké životní úrovně středních vrstev v době největšího rozkvětu města“. Zdá se, že Mohendžo-Daro mělo i ústřední teplárnu a rozvod teplé i studené vody.

Pro nižší vrstvy dělníků a otroků byly určeny podstatně skromnější příbytky (4×6 metrů) o dvou malých místnostech bez napojení na městskou infrastrukturu, nicméně před těmito domy byly zbudované volně přístupné studny. Pollack (1973, s. 125) uvádí, že poblíž těchto dělnických sídlišť byly často dílny na zpracování kovů a pracoviště, kde se roztloukalo obilí. A všimněme si, že Schreiberovi připisují „roztloukání zrna“ dělníkům, kteří byli protoaustraloidního původu (viz výše). O tomto píše i Miltner (1978, s. 55): „V Harappě i v Mohedžó-daró a také v některých jiných městech byla objevena jednoduchá stavení téhož typu v několika řadách. V těsné blízkosti jsou obvykle různá pracoviště, sýpky, primitivní zařízení na drcení zrní, pece na tavení kovů, apod., a nedaleko městská tvrz. Srovnáme-li architektonickou úroveň těchto baráků s ostatními městskými domy a uvážíme-li, že baráky i pracoviště byly vlastně pod stálým dohledem pevnostní posádky, můžeme téměř s jistotou říci, že zde je svědectví o existenci otroků a o tom, že jejich práce byla řízena státem“. Výrazné sociální členění projevující se i v městské zástavbě tedy odráží původní dělení harappské společnosti na vyšší bílou a nižší tmavou třídu, které však časem upadalo. Postupná integrace obou skupin vedla paralelně s mizením původní vůdčí bílé vrstvy k celkovému úpadku urbanistické úrovně a v pozdní fázi je v městské zástavbě patrná stále větší chatrnost a snižující se kvalita domů, stále početnější byly kobky určené původně jen pro nejnižší vrstvy (Wheeler, 1973, s. 49 a 126 – viz dále). Také se projevovala stále větší stavební nedbalost, například domy vystupující z původně přísně rovné stavební linie. Schreiberovi (1977, s. 231): „V Mohendžo-Dáru byly nalezeny známky úpadku – domy vystupující z přísné stavební linie i jiné důkazy nedbalosti – a ta onu starou kulturu přivedla k zániku (…).“

Počet měst a celková oblast harappské kultury byly zřejmě větší, než se původně myslelo. Vedle dvou hlavních městských center dalšími poměrně významnými městy byly Lóthal, Čanhu-Daro, Sutkágen Dor, Kálíbangan, Bálá Kót, Sótká Kóh a Kót Didží. Početné osady městského typu se rozprostíraly daleko na východ a na jih od jejích hlavních center. Navzdory velkým vzdálenostem zde nejsou patrné žádné regionální kulturní rozdíly. Nepochybně všechna patřila k téže kultuře a byla založena bílými Harappany. Města jsou ve své většině bez opevnění, což svědčí o dlouhém období mírového rozkvětu a stability, pouze hraniční města měla hradby, zřejmě na obranu před hrozbami za hranicemi země a možná i proto, že sloužila jako opěrný bod pro obchodní karavany cestující v pohraničí. Zdá se, že když zahrneme tato vzdálená města, pak zahrnovala ohromné území – 1400 kilometrů podél Indu, který tvořil její osu a 680 kilometrů se táhla na jihozápad podél indického pobřeží.

Není jisté, zda byla harappská civilizace volným sdružením městských států nebo velkým jednotným státem s centrální vládou.

 Harappané dokázali vytvořit předměty vysoké umělecké a řemeslné úrovně. Typickou pro harappskou kulturu je miniaturnost – umělecké předměty jsou spíše menších rozměrů, žádné monumentální artefakty. Po umělecké stránce jsou vynikající staroindické šperky ze zlata, stříbra, mědi a bronzu a pečeti se steatitu. Pečeti sloužily jednak jako amulety, jednak se s nimi značkovaly balíky se zbožím. Úlomky keramiky (vyrobené již na hrnčířském kruhu) nalezené v Mohendžo-Daru a Harappě jsou umě zdobeny abstraktními i konkrétními motivy – od prostých černých linek až po složité ornamenty a občasná vyobrazení zvířat či člověka. Nalezly se četné sošky z pálené hlíny/terakoty znázorňující zvířata, samotné obyvatele nebo bohyni – Matku, což potvrzuje matriarchální kult široce rozšířený mezi starověkými mediteránními bělochy od Středomoří až po Indii.

Schreiberovi (1977, s. 220) uvádějí: „O velké umělecké zručnosti svědčí i bronzová soška nahé tanečnice ušlechtilých tvarů těla; její ozdoby i účes odpovídají přesně tomu, co jsme vyčetli z vyobrazení na vázách. V pohybu postavy je tolik půvabu, že jsme pochybovali o vysokém stáří nálezu, avšak z okolností, za jakých byl objeven, vyplývá jednoznačně, že jde o harappskou kulturu.“

Zajímavé je, že z Ballári existuje první doklad o výrobě železa z přelomu4. a3. tisíciletí pnl. (Miltner, 1978, s. 49 – viz výše), což by znamenalo, že ve starověké Indii mediteráni znali železo dříve, než jeho výrobu objevily nordické indoevropské kmeny (ovšem tato znalost stejně jako znalost koní mohla souviset s malým množstvím nordických přistěhovalců do Indie ještě v předárijském období – viz dále).

 Hospodářství se opíralo o obchod, řemesla, avšak jako u jiných raných civilizací bylo nejdůležitějším odvětvím zemědělství, které zde bylo dostatečně efektivní na vytváření přebytků, které byly po Indu a dalších řekách za účelem obchodu přepravovány jinam. Zemědělství neprofitovalo jen z přirozených náplav, ale jeho produktivitu zvyšovali  organizovaným systémem zavlažování pomocí hrází a nástrojů na kypření půdy. Pěstovala se pšenice, šestiřadý ječmen, luštěniny, rýže, melouny, datle, seznam a bavlna, což je nejstarší nález jejího pěstování na světě. Chovaly se ovce, kozy, zeby, buvoli, osli, možná i prasata, k jízdě sloužili velbloudi, osli a koně, které tedy Harappané znali ještě před příchodem Árjů. Jsou známy i doklady o krocení slonů. K obživě obyvatelům sloužila i zvěřina z okolních lesů a ryby z řeky.

Existoval čilý vnitřní i zahraniční obchod s okolním vnitrozemím (Afghánistán, jižní Indie, Írán) i se zámořím (Mezopotámie, Egypt), zřejmě se týkající hlavně řemeslných a některých zemědělských výrobků. Obchod se uskutečňoval jednak karavanními cestami po souši a jednak skrze přístavní město Lóthal v Khambhátském zálivu, které bylo kvetoucím obchodním a průmyslovým centrem, disponujíc velkými doky a dokonce i továrnou na skleněné perly. Doky (a zároveň loděnice) měly rozměr 218×37 metrů a měly2,5 kilometrudlouhý umělý kanál vedoucí do řeky, která ústila do moře. Pokud je známo, jde o nejstarší dok na světě (Zbavitel, 1985, s. 34). To dosvědčuje, že staří Harappané ovládali i mořeplavbu, třebaže šlo spíše o vnitrozemskou kulturu.

V obchodu se užíval i jednotný a exaktně stanovený systém. Zbavitel (1985, s. 35) píše: „O vyspělosti obchodu v poříčí Indu svědčí četná závaží vynikající přesnou váhou; jejich vzájemný poměr naznačuje systém vah dělitelný čtyřmi“. Existence peněz není doložena, ale jako platidlo asi sloužily škeble a mušličky, hojně nalézané ve vykopávkách (Miltner, 1978, s. 53).

Styky se zahraničím se omezovaly jen na obchod; nějaké bližší styky, co se kultury či migrace týče, nejsou doloženy. Harappská civilizace byla poměrně izolovaným celkem. Z Akkadu je nicméně doložena harappská obchodní kolonie.

V pozdějším období obchod se zahraničím (zejména s Mezopotámií) upadal a zisky z něj stále klesaly, neboť přímá lodní doprava se přestala provozovat. Těžko lze tento jev vysvětlit jinak než snižováním schopností původní populace kvůli integraci bílých Harappanů do narůstající nebílé masy, která již nebyla schopna stavby lodí a organizace zámořského obchodu.

 Podrobná historie harappské civilizace zůstává zahalena tajemstvím, protože stále není rozluštěno její písmo. Obecně můžeme jen říci, že její vznik se odehrál okolo 2500 pnl., období největšího rozkvětu spadá do doby 2300-1900 pnl. a poté se až do dob árijských nájezdů začíná projevovat stagnace a nakonec stále se zrychlující úpadek.

 Rasová a kulturní příbuznost a vztahy k Mezopotámii a Středomoří

Wolf (1979, s. 117-118) potvrzuje antropologickou příbuznost Harappanů a Sumerů: „Je zajímavé, že Drávidové stejně jako Sumerové byli dvojího typu: středomořského s úzkou lebkou a rovným nebo orlím nosem, a armenoidního s hlavou krátkou, tmavou pletí, očima a vlasy.“ Rovněž Miltner (1978, s. 51) uvádí paralelu mezi převážně mediteránním obyvatelstvem jak v Mezopotámii, tak v údolí Indu: „Antropologové uvádějí lebky a kostry lidu této kultury v souvislost s Mezopotámií, leč nalezly se i typy armenoidní a mongoloidní.“

O propojenosti Harappanů s širším bílým mediteránním obyvatelstvem té doby svědčí nejen samotná rasová antropologická příbuznost se Sumery v Mezopotámii (a také s tehdejšími Kréťany), ale i podobnost archeologických nálezů z dolního povodní Indu s nálezy sumerskými (sumerské pečetní válečky nebo toaletní soupravy), prokazující obchodní styky i vzájemnou kulturní inspiraci a některé podobnosti mezi sumerským a drávidským jazykem (Klíma, 1962, s. 21).(6) Za zmínku určitě stojí, že velké pravoúhlé stavby v harappských městech se zase podobají starověkým městům na Krétě (Knóssos, Faistos, Hagia Triada atd.), jejíž tehdejší obyvatelstvo bylo také převážně mediteránního typu.

Navzdory těmto vztahům a paralelám však rozhodně nelze tvrdit, že Sumerové a Harappané jsou vlastně „kmeny“ jednoho národa s navzájem poněkud odlišnými kulturami. Kulturní projevy obou skupin jsou natolik odlišné, že takové názory se mají za vyvrácené; zcela určitě šlo o svébytné národy se specifickými kulturami.

 4.Předúpadková stagnace

V určité fázi nastala stagnace harappské kultury, a to ještě dlouho před konečným úpadkem způsobeným míšením. Roli mohlo hrát mizení elit, obecný dysgenický trend u bílé populace a pozvolna postupující integrace bělochů s nebělochy.

Zbavitel (1985, s. 23) píše: „Život jako by to dosáhl jistého stupně civilizační úrovně a technického pokroku – a pak se na celá staletí zastavil.“ Na keramice, nářadí či jiných předmětech denní potřeby není vidět žádná snaha o zdokonalování a zvýšení úrovně, která již byla dosažena.

Miltner (1978, s. 53) se zmiňuje, že dlouhou dobu Harappané užívali stále stejný typ sekery, u níž se obě části k sobě přivazovaly, ačkoli stačilo, aby z mezopotámské oblasti jen přejali vyspělejší nástroj s otvorem na nasazení topůrka.

Za zmínku stojí, že domy ve městech byly umně postaveny, ale i stroze, vcelku bez nástěnných maleb. Jinde (na Krétě, v Egyptě) byly takové umělecké projevy mnohem častější.

Westwoodová (1994, s. 194) píše o absenci tvůrčí elity: „Neexistence důkazů o vládnoucí třídě mezopotamského typu, která by tu vystupovala v roli patronů, může vysvětlit, proč Harappané jen zřídka vytvořili něco kvalitního“. Toto je však přehnané tvrzení; vůdčí elita zde alespoň zpočátku existovala a některé harappské výrobky měly nepochybně vysokou kvalitu. Tuto větu však můžeme brát jako reflexi pozdější doby stagnace a nadcházejícího úpadku.

Zbavitel shrnuje (1985, s. 36): „Porovnáme-li navzájem umělecké předměty nalezené v jednotlivých vrstvách vykopávek, především reliéfy na pečetidlech, zjišťujeme ve výtvarné technice tutéž neproměnnost, kterou prokázaly všechny ostatní složky harappského života – obydlí, nástroje, keramika. Konzervatismus a uspokojení s dosaženou úrovní byly patrně jedním z nejcharakterističtějších rysů této pozoruhodné kultury; ale mohly být zároveň i předznamenáním její stagnace a zániku“.

 příště: od konečného úpadku způsobeného rasově-demografickým rozkladem až po příchod Árijců

poznámky:

(5) Pro zajímavost – vysoké kvalitě starých cihel vyrobených bílými Harappany svědčí, že ještě v 19. století byly brány z rozvalin harappských měst a používány jako podloží pro železnici, kterou zde stavěli Britové.

 (6) Podle některých názorů ale sumerský a drávidský jazyk příbuzný není.

I. Éra bílých mediteránů – harappská kultura

1.Rasová demografie harappské civilizace a nejstarší demografické dění v Indii

Hlavními rasovými elementy harappské civilizace, nejstarší indické civilizace, byli běloši a protoaustraloidé. Původní indičtí běloši byli složeni převážně z mediteránního (též jinak středozemnímu nebo středomořskému) typu s příměsí typu alpinského a armenoidního (o alpincích se zmiňuje Pollack, 1973, s. 123, o armenoidech Milnter, 1978, s. 51; je ovšem otázka, zda nemají na mysli tutéž skupinu, tyto dva typy se někdy zaměňují, resp. někdy jsou armenoidi bráni jako podskupina alpinského typu). Mediteránní typ byl početnou složkou obyvatelstva harappské kultury a zároveň jejím hlavním tvůrcem, tvoříc střední a vyšší třídy harappské společnosti. Do údolí Indu přišel zřejmě někdy před rokem 3500 pnl., snad z východního Středomoří (podle některých přišli ale ještě dříve – možná už okolo 7000 pnl.) jakožto čtvrtá migrační vlna po negroidech, protoaustraloidech a mongoloidech (viz dále). Mnohé nasvědčuje jejich spojitosti se Sumery, kteří stejně tak patřili převážně k mediteránnímu typu a existovaly zde i kulturní paralely a obchodní vztahy. Názory na vztah a původ mediteránních Sumerů a Harappanů se však různí. Klíma píše, že naopak Sumerové přišli do mezopotámské oblasti z východu z oblasti Indie a jsou tak migračním odštěpkem předků Harappanů (1962, s. 21).

Alpinci a armenoidi zřejmě pocházeli odněkud ze západní Asie, možná přišli do údolí Indu jako menšinové typy společně s mediterány. To by odpovídalo složení populace v tehdejší Přední Asii, které bylo převážně mediteránní s menšinami alpinců a armenoidů. Jelikož všichni patří do širší bělošské kategorie a nijak zvlášť se od sebe mentalitou ani inteligencí neliší, společně s většinovými mediterány zřejmě tvořili vyšší vrstvy harappské společnosti. Je možné, že v některých oblastech tvořili alpinci či armenoidi většinu – například v severozápadní části Lóthalu se našly kostry sedmnácti krátko- či středolebých lidí.

Téměř všechny výdobytky předárijské indické civilizace jsou dílem těchto bělochů.

Pollack (1973, s. 124) o předárijských běloších píše: „(…) v údolí řeky Indu vybudovali osady městského typu. Přinesli rozvinuté náboženské a civilizační vymoženosti. V rozvoji indické civilizace představují nejdůležitější neárijský element.“

Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že první velkou civilizaci v Indii nevytvořili až nordičtí Árijci, jak se někdy dříve tvrdilo (k tomuto tvrzení v případě Indie přispěla skutečnost, že v době árijských invazí byla už harappská kultura v hlubokém úpadku). Primát první velké indické civilizace tedy patří bílým mediteránům. Miltner (1978, s, 49): „Drávidové (…) byli už před příchodem Árjů na poměrně vysokém stupni civilizace. Ze starých tamilských textů dovídáme o bohatých městech, a vyvinutém zemědělství s počátky umělého zavodňování i o plavbách na moři.“ Klíma (1977, s. 13): „Starší badatelé byli nakloněni myšlence, že árijští příchozí měli vyšší kulturu než národy, mezi které přišli. Novější objevy dosvědčují, že tomu tak nebylo, alespoň ne všude. Například v údolí řeky Indu existovala značně vysoká civilizace, jejíž pozůstatky byly odhaleny v Harappě a v Mohédžo-dáro. Na druhé straně nutno připomenout, že tato vzdělanost zanikla dosti dlouhou dobu před příchodem Árjů.“

Protoaustraloidní typ, rovněž velmi početný, tvořil hlavní složku nižších vrstev; sloužil mediteránní populaci jako dělnická a otrocká pracovní síla. Pocházeli zřejmě odněkud z oblasti Palestiny a přišli do Indie jako druzí po negroidech. Někdy byli označováni jako Nišádové či Veddové.

Počátky harappské civilizace (též jinak civilizace poříčí Sindhu, civilizace údolí Indu nebo protoindická civilizace) a demografické pohyby s ní související ale nejsou zcela jasné. Podle některých pocházeli bílí předkové Harappanů odněkud z hor, odkud s sebou přinesli do Indie první vyspělé zemědělství a původní tmavé obyvatelstvo si pouze nepodrobili, nýbrž jeho část i vyhnali na jih. Geiss (2005, s. 55): „(…) v severozápadní Indii [zemědělství] sestupovalo z hor do nížin (Pandžáb, Sindh). Předagrární obyvatelstvo bylo vytlačováno a udrželo se v oblastech, kam ustoupilo (negrité).“

Existuje několik antropologických studií, které jasně odhalují antropologii tehdejších obyvatel oblasti v Indu. Jeden z výzkumů lebek a koster provedli Col. R.B.S. Selwell a Dr. B.S. Guha zde Zoologické indické společnosti a oba zařadili téměř všechny k mediteránní podskupině bílé rasy (Marshall, 1931).

Převahu mediteránního typu v harappské populaci, dokonce ve dvou subtypech, potvrzuje  studie koster z hřbitova v Harappě (Kahn, 1966), kterou uvádí Heyerdahl (1984). Většinu obyvatel tvořil středozemní typ středního vzrůstu, s podlouhlou hlavou, úzkým nosem a dlouhou tváří. Dále zde byl v menším množství zastoupen středozemní typ s podlouhlou hlavou, větší postavou a silnější kostrou.(1) Třetí byl typ s malou lebkou (což by mohl být protoaustraloidní, event. negroidní typ – to zde není bohužel upřesněno) a čtvrtý typ byl výrazně mongoloidní.(2)

Základní dvourasové složení harappské společnosti a odpovídající rozdělení na vyšší a nižší třídu potvrzují Schreiberovi (1977, s. 220): „Je vždycky obtížné z výtvarného zobrazení na rasu a vzezření obyvatel; bezpečnější je rozbor nalezených koster. Podle nich žily ve městech povodí Indu kromě cizích obchodníků /pozn.: těmi byli zřejmě Asijci mongoloidního typu/ dvě rasy. Jednu představovali středně velcí lidé s tmavohnědou, někdy olivově hnědou pletí, tmavými vlasy a velkýma temnýma očima, dlouhou lebkou, protáhlým obličejem a úzkým, poměrně vyčnělým nosem, kteří se vyskytovali v celé západní Asii v oblastech raných zemědělských kultur. Tento typ lze dodnes potkat ještě v Arábii a severozápadní Indii.(3)

Druhý, primitivnější živel tvořilo, jak se zdá, původní obyvatelstvo. Projevuje zřetelnou příbuznost s australskými národy i s Veddy z Cejlonu a patří zřejmě k oné rase, jež se přestěhovala do Austrálie přes Indii, Cejlon a Melanésii. Jsou malí, černovlasí, mají široký obličej i nos, vystupující rty a vyskytují se dodnes ve střední a jižní Indii. Můžeme je považovat za dělníky tohoto dalekého světa: to oni budovali kanály a kopali hlínu, tahali kameny a roztloukali zrno, zatímco ti druzí obdělávali pole, projektovali města, vyměřovali domy a ze svých řad vybírali úřednictvo.“

Wheeler podává poněkud nejednoznačný výklad o zhruba šedesáti kostrách nalezených na pohřebišti v Harappě (1973, s. 25): „Mezi nalezenými kostrami převládá dlouholebý čili dolichocefalní typ, který je v hlavních rysech srovnatelný s tzv. protoaustraloidním, kavkazským nebo euroafrickým typem, jak mu říkali starší autoři. Jiné kostry prozrazují slabší tělesnou konstrukci tehdejších obyvatel a připomínají konvenční středozemní, indoevropský či kaspický typ, chceme-li použít označení běžných v antropometrickém žargonu. Výška dospělých jedinců, kteří zde byli pohřbení, se pohybovala od 165 do 175 cm.“

I když není zcela jasné, o kolika typech vlastně autor mluví, celkově se zřejmě potvrzuje základní dvourasové složení tehdejší harappské populace (mediteráni a protoaustraloidé). Otázkou je, zda zmíněným „indoevropským typem“ nejsou myšleny i nějaké pozůstatky lidí nordického typu.

Dále píše o nálezu sedmnácti koster nalezených v pozdním Lóthalu, které jsou převážně brachycefální či mezocefální a mohou svědčit o tom, že minimálně v pozdějším období v Lóthalu (a potažmo jižní oblasti harappské civilizace) převažoval alpinský či armenoidní bílý typ (konkrétní antropologický typ těchto krátkých lebek však bohužel neuvádí): „Vysoko v severozápadním okraji sídliště v Lothalu bylo nedávno odkryto sedmnáct hrobů, které zřejmě patří do pozdní fáze protoindické civilizace. Většina koster ležela stejně jako v Harappě od severu k jihu. (…) Lebky z těchto lothalských pohřbů jsou podle výsledků zkoumání v průměru krátkolebé čili brachycefální nebo nanejvýš mezocefální. Liší se tak (…) od průměru zjištěného v Harappě (…).“

Z hlediska bílých subtypů se tak některé oblasti harappské civilizace zřejmě poněkud lišily od většinově mediteránního bílého obyvatelstva. Všechny však spadaly do širší kategorie bílé rasy. Shodná poloha pohřbených koster v Harappě i Lóthalu poukazuje na společně sdílenou kulturu tehdejšího bílého obyvatelstva v povodí Indu.(4)

 Celkovou dominanci mediteránního bílého typu v harappské populaci potvrzují nálezy sošek zobrazující lidi evropských rysů, s podlouhlou úzkou hlavou a obličejem, velkýma očima, výrazným, rovným a tenkým nosem a poněkud ustupující bradou, což právě mediteránnímu typu přesně odpovídá (viz soška kněze či krále a soška muže, nalezené v Mohendžo-Daru – Wheeler, 1973).

 Menšinovými elementy byli negroidé (negrité) z Afriky a mongoloidé ze severnějších částí Asie (Kirátové a přistěhovalí obchodníci).

Negroidé původem z Afriky byli menšinový element a s početnějšími proto-australoidy tvořili nižší vrstvy. Osídlili západ a později jih indického subkontinentu. Na jihu žijí dodnes jejich potomci hovořící tamilsky v počtu několika desítek milionů. Zdá se, že do Indie přišli nejdříve ze všech.

Mongoloidé ve větších počtech žili mimo její území – na severovýchodě dnešní Indie, kde je jejich kulturní vliv patrný. Nicméně jak Pollack, tak i Heyerdahl přítomnost mongoloidní rasy potvrzují – jeden v Mohendžo-Daru, druhý v Harappě. I Miltner (1978, s. 51) se zmiňuje o mongoloidní příměsi v mediteránním obyvatelstvu předárijské Indie. Do Indie přišli jako třetí ne příliš významná migrační vlna. Do harappských měst přicházeli asi hlavně jako obchodníci a v určitém asi ne zcela zanedbatelném počtu se v nich i usazovali.

Miltner (1978, s. 267) shrnuje etnický mix předárijské Indie: „Když se kolem poloviny 2. tisíciletí počaly v Indii objevovat první vlny migrujících Árjů, byla to už pátá etnická skupina. Všeobecně se předpokládá, že nejstaršími praobyvateli Indie byli negritové, jejichž zbytky se zachovaly jen na Andamánských ostrovech; stopy Negritů jsou patrny ještě v jižním Balúčistánu, na jihu Indie a v Ášamu. Dalšími byli Nišádové (skupina austrická), Kirátové (skupina sinotibetská) a Drávidové. Tyto předárijské etnické skupiny byly rozšířeny po celé Indii (…). Austričtí Nišádové sídlili na velkém od poříčí řeky Sindhu až k ústí Gangy.“

Ramajána dokládá, že rasově smíšení potomci Harappanů nebyli jediným etnikem, s nímž se Árijci při svých invazích setkali – popisuje, že se Árijci setkali nejen s nimi („tmaví lidé s hrozivými tvářemi“), ale i s Kiráty mongoloidní rasy („divoši živící se syrovým masem, s vlasy svázanými do uzlu, se zlatistou kůží a příjemným vzhledem“).

 Jestliže někteří (např. Pollak – viz dále) píší o míšení ras, tak to nenaznačuje, že harappská kultura vzkvétala kvůli svému multirasovému složení, jak by dnes bylo módní tvrdit, ale spíše to byla předzvěst jejího konce. Navíc je nutné brát v potaz, že dominantní byly jen dvě rasové skupiny – mediteráni a protoaustraloidé, ostatní elementy nebyly moc početné. A jen jedna byla v kultuře, politice a ekonomice dominantní – bílí mediteráni.

Nordický typ v předárijské Indii?

Zdá se, že lidé nordického typu se v malé míře vyskytovali v oblasti Indu už před árijským vpádem.

Kailah C. Malhotra v roce 1967 prováděl důkladné antropologické výzkumy v Harappě (pohřebiště R37 a H) i jinde a objevil, že v populaci harappské civilizace se v malé míře vyskytovaly i lebky, které mají paralelu k menšinovému segmentu v dnešní severovýchodní Indii a nesou zřejmě nordické znaky.

Nordický typ, patří-li tyto nalezení lebky skutečně jemu, však byl v předárijské Indii tak spoře zastoupen, že nemohl její civilizaci nijak výrazně ovlivnit, ačkoli znalost železa a koní v harappské civilizaci vzbuzuje jisté domněnky.

2.Civilizační rozvoj a bílé osídlení před vznikem harappské civilizace

Už před nástupem rozvinuté civilizace byly v údolí Indu patrné známky rozvíjející se kultury. Z Pandžábského Canghandže máme početné nálezy a masky lidí bílého (europoidního typu). Ve středním paleolitu se tito lidé ještě živili lovem zvířat a ryb, později již přecházeli k obdělávání půdy. Rozvoj zemědělství probíhal zejména v Balúčistánu na severozápadě Indie (Krása et al., 1997, s. 23). Podle Wheelera (1973, s. 12-13) tito lidé už používali měď a většinou žili již usedle ve vesnicích. I on dochází k závěru, že soudě podle hmotných nálezů patří těžiště bezprostředního vzniku první vyspělé indické civilizace na severozápad – dokonce až na balúčské či íránské pohraničí. Miltner (1978, s. 49) píše o užívání zlata, mědi i pozdější výrobě bronzu a referuje o prvních kulturách v Indii, o vlivech ze západu (Babylónie), prvních předharappských městech a o překvapivém objevu rané výroby železa: „V Ballári se v té době jako první zpracovaný kov objevuje železo. Je to sice výjimka, leč opravňuje nás to k domněnce, že Indie je první zemí světa, v níž bylo železo dobyto, vyrobeno a zpracováno. Jiná střediska zpracování kovu byla pravděpodobně v oblasti pohoří Vindhja, což potvrzují vykopávky na horním toku barbary – byl tam objeven velký sklad různých výrobků z mědi. Mezi další významná naleziště tohoto období patří Amrí a Nal za řekou Sindhuem a Fatehpur a Bithúr v ganžské nížině. Amríská kultura se vyznačuje ještě slabě vyvinutou architekturou a různobarevně malovanými hliněnými nádobami s tenkými stěnami pod patrným vlivem kultury babylónské. Je dosud na velmi nízkém stupni vývoje, je to však první městská kultura na území Indie.“

O vztazích mezi severozápadní Indií a západnějšími částmi Asie podrobněji referuje Zbavitel (1985, s. 29-30): „Už ze starší doby kamenné se datují nálezy kamenných nástrojů a zbraní, objevené nejen v jihoindické oblasti Madrásu, ale i v poříčí řeky Sóánu v Pandžábu; podle tohoto naleziště bývá tato kultura s typickými pěstními klíny nazývána sóánskou. To nám pochopitelně pro harappské období moc neprozradí.

Mnohem zajímavější jsou z tohoto hlediska četná naleziště osobité vesnické kultury v Balúčistánu a Sindhu, jak prostorově, tak časově velmi blízké kultuře poříčí Indu. Její počátky kladou archeologové zpravidla do čtvrtého tisíciletí pnl. a postupné vznikání jednotlivých sídlišť naznačuje směr od Balúčistánu k západnímu břehu Indu a dokonce i za tuto řeku. Zdá se pravděpodobné, že jde jen o indický výběžek ještě starší irácko-íránské vesnické kultury, jejíž zbytky byly nalezeny v oázách a u řek na okraji pouští v Íránu. Pro balúčskou kulturu jsou charakteristické stavby z nepálených cihel, ale s nízkými kamennými přezdívkami, a několik typů keramiky odlišné od harappských. Její tvůrci, chovatelé dobytka a zemědělci, používali v raném stadiu vývoje výhradně kamenných nástrojů, ale v pozdějším období k nim přidali i měděné a bronzové. Skutečnost, že například keramika z Kullí a typické malé schránky z měkkého kamene – snad k uchování parfémů – zdobené čistě rytými linkami se nalezly až v Mezopotámii, dokazuje styk mezi oběma oblastmi už před vznikem Harappy a Mohendžo-dara. Příslušníci menších obcí, jež tvořily tuto kulturu, byli vyznavači kultu bohyně Matky, ale nápadně častý je u nich i výskyt motivu býka a jeho figurek.

K západnějším sídlištím zemědělské baličsko-sindhské kultury patřily obce na řece Žóbu na severu a vesnice ležící jižněji v poříčí Kvéty i blíž k pobřeží Arabského moře. Ale našly se také zbytky osad dál na východ, přímo na území harappské kultury. Sama Harappa poskytla ve výkopech pod hradbami citadely nálezy keramických střepů předharappského typu. Bohatá jsou však jejich ložiska zejména v Kálíbanganu v severním Rádžastánu, v Kót Didží necelých padesát kilometrů na severovýchod od Mohendžo-dara a v Amri, půldruha sta kilometrů jižně od téhož města. Amrí je o to zajímavější, že tu vrstvy harappské civilizace leží přímo na starších vrstvách vesnické kultury. A přece se badatelé shodují v názoru, že se městská harappská civilizace nemohla vyvinout přímo z předchozí balúčsko-sindhské vesnické kultury, od níž se pronikavě liší, nýbrž že ji jen v časovém sledu vystřídala, postupně vytlačila a nahradila.“

 Z uvedeného výkladu je patrná propojenost oblasti Indu s íránsko-mezopotámskou oblastí, zřejmě rasová i kulturní. Zajímavá je zejména zmínka o kultu bohyně Matky a býka, které později vyznávali i mediteránní Harappané (viz dále). Ty byly vyznávány dávným bílým obyvatelstvem Středomoří, které bylo mediteránního a kromaňonského typu. Tyto skutečnost svědčí o alespoň částečné rasově-kulturní provázanosti a kontinuitě. Nešlo však o kontinuitu naprostou, jak vypovídají archeologické nálezy. Zřejmě šlo spíše o styky dvou kultur (předharappské a harappské), které se navzájem ovlivňovaly, a v jisté fázi jedna nahradila druhou. Zřejmě však obě pocházely ze stejného obyvatelstva – bělochů převážně mediteránního typu.

 Jistě není náhoda, že právě tento region v okolí Indu je nejbližší středoasijské a mezopotámské oblasti, tehdy osídlené převážně bílým obyvatelstvem mediteránního typu. Obyvatelé Balúčistánu byli zřejmě demografickým „výhonkem“ tohoto mediteránního obyvatelstva, který sahal do Indie. Pozdější antropologické výzkumy obyvatel harappské civilizace potvrdily shodu v rasovém složení se západněji položenými civilizačními centry té doby – převažující bílý mediteránní typ s menšinami alpinců a armenoidů (viz dále).

 Okolo 2500 pnl. se díky bílému mediteránnímu osídlení začíná v okolí Indu formovat první velká indická civilizace.

 Brzy další část o Harrapské civilizaci až po její předúpadkovou stagnaci.

poznámky:

(1) Tyto dva subtypy – jeden menší a subtilnější a druhý větší a robustnější – snad odpovídají základnímu dělení mediteránního typu, jak o něm píše v knize Před nástupem faraonů Malkowski (2007) na s. 239.

(2) Oněmi cizími obchodníky by mohli být zejména asijské mongoloidní typy. Ti asi byli důvodem přítomnosti určitého množství lidí mongoloidního rasy v harappských městech.

(3) To může být také argument pro odlišení mediteránů a semitů, kteří jsou často považováni za jedno a totéž – je zde řečeno, že jde o odlišný a již málo početný typ odlišný od převážně semitského obyvatelstva v Arábii.

(4) U krátkolebců z Harappy není nicméně upřesněno, o jaký typ šlo a navíc jde o vykopávky z pozdního období harappské kultury. Není úplně vyloučeno, že mohlo jít o rasově smíšené či protoaustraloidní typy. Styl pohřbení, stejný jako v jiných oblastech harappské civilizace, tomu však neodpovídá.

 Jsou symboly, které za sebou mají podstatně větší počet obětí než svastika. Křesťanský kříž, muslimský půlměsíc, komunistická pěticípá hvězda, srp a kladivo. Přesto je svastika démonizována větší měrou než všechny ostatní symboly dohromady. Paradoxně asi proto, že vždy byla až na období třicátých a čtyřicátých let minulého století naprosto bezproblémová, takže všechny její oběti jsou koncentrovány ve velice krátkém období Hitlerovy hrůzovlády.

 Na většině území Evropy má svastika vinou druhé světové války velice špatnou pověst. V těch krajích, kde její používání v lidové kultuře zapustilo nejhlubší kořeny, si však udržela oblibu dodnes. Shodou okolností se jedná o ty končiny, kde je její standardní démonizace, založená na spojitosti se Třetí říší, obzvláště nepoužitelná. Pro národy Pobaltí a Finska větu nebyl nejhorším nepřítelem Adolf Hitler a jeho voje nesoucí svastiku v srdci. Svastika byla výsostným znakem finského (stejně jako lotyšského) letectva, které pomohlo neprohrát zápas za finskou národní existenci. Svastika tedy musí být Finům obzvláště drahá i kvůli druhé světové válce. Obyvatelé Pobaltí si oddechli, když u nich Stalinovu nadvládu vystřídala německá, symbolizovaná svastikou. A neexistuje ani důvod, proč by ke kterékoli podobě svastiky měl cítit nechuť maďarský nebo rumunský vlastenec nebo dědic španělských nacionalistů z dob občanské války.

 Dokonce i v zemích západní a holt i střední Evropy je dnes svastika předmětem náboženského uctívání. Jejími uctívači jsou přistěhovalci z Indie nebo buddhistických zemí, pro které svastika zůstává legitimním symbolem dobra. Nikdo je, na rozdíl od bílých pohanů, nepopotahuje za zobrazení onoho prastarého indoevropského symbolu. Proč si nejsme v našich vlastních zemích rovni s asiatskými přistěhovalci?

 My ovšem nejsme ani Finové, ani Maďaři, natož asiatští přistěhovalci. Jsme hrdí Češi. Hitlerovská svastika pro naše předky symbolizovala porobu a zmar. Proč by nás mělo démonizování svastiky znepokojovat?

 Svastika je pouze symbol. Tažení proti ní, obzvláště proti její hitlerovské podobě, je vydáváno za boj proti symbolu zla. Boj proti symbolu zla však představuje pouze zástěrku pro tažení proti všem hodnotám, o které se kdy otřel hitlerovský režim. Ať už jsou kladné nebo záporné. Masové vraždy nebo Hitlerem plánované zotročení většiny bílé rasy nejsou kladnou hodnotou, a nikdo to ani netvrdí, tudíž není třeba proti nim vést nějakou zvláštní kampaň. Hlavní nápor zmíněného tažení se tedy soustřeďuje proti těm hodnotám, které byly v tom či onom svém aspektu zahrnuty do Hitlerova světonázoru, protože jsou v zásadě dobré. Jedná se například o tyto:

* Vlastenectví. Kdokoli je silně pociťuje, je a priori označován za „nácka“. Naposledy se o tom přesvědčil Ladislav Bátora.

* Vojenská připravenost.

* Eugenika. Má nespočet podob, od systematického zabíjení neduživých novorozenců a vraždění nevyléčitelně nemocných (což je špatné) až po podporu porodnosti nadějných a zdatných lidí (což je nezpochybnitelně dobré). Z nějakého důvodu si dnes každý pod pojmem „eugenika“ představí hitlerovské vraždění, aniž by vzal v potaz existenci eugenických programů v desítkách dalších vyspělých zemí.

* Hrdost na vlastní rasu a kulturu.

* Nechuť k přistěhovalcům.

* Odhodlání přenechat svoji zem vlastním potomkům.

* Podpora porodnosti státotvorného obyvatelstva.

* Imperiální pojetí státu jako posvátné pospolitosti dané shůry a mající právo vyžadovat od svých státních příslušníků oběti. Namísto toho tu máme smluvní pojetí státu, které považuje stát za nahodilý celek založený na „každodenním plebiscitu“. Takový „stát“ je řízen bytostmi, které se v čase voleb nechutně podbízejí voličům a po zbytek svého mandátu po lidech šlapou a nechutně se podbízejí svým skutečným chlebodárcům z Bilderbergů a Trilaterálních komisí.

Od toho všeho se odvíjí dnešní úpadek Západu, a to i těch zemí, které s Hitlerem nikdy neměly nic do činění. To je skutečný problém, ne boj proti hákovému kříži. Svastika je napadána nejen proto, že je spojena se druhou světovou válkou, ale také proto, že to slouží k paušálnímu napadání výše uvedených hodnot. Jinými slovy, útok na svastiku je na první pohled motivován obranou naší pospolitosti, ale ve skutečnosti je to pouze zástěrka útoku na samotné základy naší pospolitosti.

 Stejně jako za Hitlera, i nyní čelí český národ vážnému ohrožení. Stejně jako v případě Hitlerova vítězství, ani nyní se nedá s určitostí prohlásit, že český národ jako takový bude existovat za padesát nebo sto let. (Ostatní evropské národy včetně těch Němců jsou na tom podobně, ne-li hůř.) Nevíme přesně, jaký symbol stojí za ohrožením českého národa dnes. Dotyčný symbol a jeho nositelé však pro nás v přítomnosti a v budoucnosti představují neskonale větší hrozbu než svastika, tudíž si démonizaci zaslouží mnohem spíš než ona.

I.Původ Chetitů a rasové složení nejstaršího maloasijského obyvatelstva

Chetité byli prvním indoevropským národem, který rozvinul vlastní vyspělou kulturu a zanechal po sobě četné písemné památky.

Příchod Chetitů z východu do Malé Asie (Anatolie) se odehrál někdy okolo 2300-2000 pnl. (1) a nepochybně souvisel s velkou vlnou stěhování nordických kmenů odněkud z jejich pradávné domoviny v jihocentrálním Rusku. O tom svědčí jejich indoevropský jazyk, znalost železa, užívání koní, vozů s koly a indoevropský panteon bohů. Bič (1990, s. 87) nebo Klíma (1977 , s. 12) explicitně poznamenávají, že všechny indoevropské kmeny (včetně těch na východě, k nimž vedle Mitannců, Peršanů, Médů a Árijců patří i Chetité) patřily do jedné rodiny národů společně s Kelty, Germány, Slovany, atd., což původně byli nepochybně nordici.

Coon (1939, kap. VI., podkap. 8., 3. odst.) na základě kosterních nálezů potvrzuje, že původním nositelem i-e jazyků (a kultury) byl nordický rasový typ: „Zásadním bodem (…) je, že indoevropské jazyky byly kdysi spojeny s jediným (…) rasovým typem, a že tento rasový typ byl starodávný nordik. To jsme určili na základě studia kosterních pozůstatků lidí, o nichž víme že mluvili těmito jazyky v čase přímo nebo téměř odpovídajícímu době migrace z jejich několika center“.

Heyerdahl (1983, s. 129) píše o spojitosti dávných seveřanů s pláněmi pod Kavkazem, které sousedily právě s Malou Asií, která se stala domovem Chetitů: „Plaví lidé jsou často mylně spojováni pouze se severní Evropou, kde tvoří dominantní složku dnešního obyvatelstva. Avšak moderní antropologové souhlasí se severskou ságou a uznávají, že dávní seveřané přišli z kavkazských plání sousedících s Malou Asií. Je dobře známo, že plavovlasí a zvláště rusovlasí lidé pocházejí z této oblasti. (…) Tyto zdánlivě ‚nordické‘ rysy byly proto nepochybně ve středozemském světě domovem dávno předtím, než se dostaly do Skandinávie“.

Spojitost Chetitů s dávnými nordiky sídlícími původně někde na pláních mezi Černým a Kaspickým mořem potvrzují některé literární památky.

Bič (1990, s. 89) píše: „O to cennější údaj máme zachycený v modlitbě krále Muvatalliše (kolem 1300 pnl.) k božstvu Slunce. Liturgické texty zpravidla zachovávají svou podobu, i když se vnější okolnosti dávno změnily. Král oslovuje Slunce vystupující z moře. To znamená, že moře je na východní straně modlitebníkova stanoviště. Z polohy maloasijského sídla králova je to nevysvětlitelné. Neodpovídá to ani žádnému místu jinde v Předním Orientě. Zato odpovídá zkušenosti modlitebníka, který stál na západním břehu Kaspického moře a hleděl k východu na Slunce vystupující z vln. Tudy pravděpodobně Chetité táhli, než přešli Kavkaz do svých nových sídlišť“. (2)

Výše uvedené ale neznamená, že příchozí Chetité byli sami čistě nordického typu. Nordičtí byli pouze jejich nejstarší předkové, kteří však během své cesty z východu absorbovali značnou příměs armenoidních (subarejsko-churrijských) a alpinských elementů (o tomto viz dále Hrozný). Nicméně, i u pozdějších Chetitů, kteří dorazili do Malé Asie, byl nordický prvek stále patrný.

Skutečnost, že jazyk, náboženství, vojenské technologie a částečně politické uspořádání zdědili Chetité od dávných nordiků, kteří jsou jejich částečnými předky, také v žádném případě nenaznačuje nadřazenost nordického rasového typu. Víme, že většina chetitské kultury byla dílem až pozdějších již smíšených nordicko-armenoidních Chetitů a že některé aspekty své kultury převzali od původních mediteránních obyvatel Malé Asie a od bílých obyvatel Mezopotámie, kteří byli mediteránního a armenoidního typu.

 Když do Anatolie přišli Chetité společně s příbuznými kmeny Lúitů, Néšanů a Palájců, narazili na již usedlé a ne příliš početné maloasijské obyvatelstvo složené z mediteránních a asi i nějakých armenoidních a alpinských rasových typů.

Otázka původního předchetitského obyvatelstva je poměrně komplikovaná, protože bylo poměrně různorodé. Už Řekové označili Malou Asii jako „smetiště národů“. Část obyvatel tvořili tzv. Chattijci, od nichž převzali svůj název Chetité. Kromě toho zde žily i jiné protochetitské kmeny. Celkově se zdá, že většina předchetitského obyvatelstva Malé Asie byla mediteránního typu.

Hrozný (1949) uvádí: „Kostry, nalezené v Ališaru z této doby, jsou dlouholebé nebo středolebé rázu středozemního, což platí ostatně i o většině koster, jinde v Malé Asii nalezených. My sotva pochybíme, budeme-li považovati toto obyvatelstvo Ališaru a Kappadokie vůbec za Chattijce, tudíž za obyvatelstvo předindoevropské“.

Rasové složení zdejšího obyvatelstva  té doby však není úplně jasné – např. Pressová (1978, s. 25) píše: „V Malé Asii převládali krátkolebci alpského nebo armenoidního typu“.

Zamarovský (1961, s. 229) píše o nálezu dlouholebých a středolebých lidí, čímž má určitě na mysli tytéž lidi, o nichž píše Hrozný (viz výše). Tito lidé pohřbívali své zemřelé ve skrčené poloze do kamenných či dřevěných skříněk. Zbyla po nich ze 4. tisíciletí jen keramika, nalezená v Ališaru a Aladža-Höyükü – černá, šedá  nebo šedožlutavá s jednoduchým geometrickým zdobení nebo s rytinami, ze 3. tisíciletí je opatřena červenou polevou s červenohnědým lineárním pomalováním.

Coon (1939, kap. V., podkap. 2., 3. odst.) rovněž potvrzuje toto demografické složení na nálezech koster. Nejstarší chalkolitické obyvatelstvo Malé Asie náleželo převážně k dunajskému mediteránnímu typu, který byl v té době rozšířen v dalších kulturách ve střední a východní Evropě (oblast Dunaje, Anau, Mariupolu či Kyjeva). Jak potvrdily studie deseti lebek a koster, které pocházely z doby 2600-2300, šlo o lidi menší postavy, dlouholebé či středolebé, s vysokou klenbou lebky a malým obličejem. (Dunajský mediteránní typ byl i prvním nositelem zemědělství do oblasti střední Evropy a tvořil první zemědělce v oblasti Kavkazu a Černého moře.) Další dvě nalezené lebky, více protáhlé, mohly patřit k vyššímu a robustnějšímu megalitickému či „šňůrovému“ (anglicky Corded – tzv. lid se šňůrovou keramikou) mediteránnímu typu.

 V oblasti existovaly i roztroušené asyrské kupecké osady, jejichž střediskem byla Kaneš ve centrální Anatolii (pozdější Kappadokii). To by naznačovalo opět přítomnost mediteránů, armenoidů a navíc možná i semitů. Od těchto asyrských obchodníků pocházejí nejstarší písemné památky – jejich obchodní záznamy z 20-19. století. Tuto oblast také dobyli okolo 2350 pnl. Akkadové za vlády Sargona I., což opět mohlo znamenat přiliv semitských typů.

 Zdá se, že příchod prvních Chetitů do Anatolie proběhl někdy okolo roku 2300. Tomu nasvědčuje jak první nálezy koster a lebek chetitského typu v Ališaru v této době (Coon, 1939, kap. V., podkap. 2., 4. odst.), tak nálezy nového druhu keramiky z téhož času rovněž v Ališaru, která se zde od 23. st. začíná vyskytovat ve větším počtu – je to ručně opracovaná keramika s černavě žlutou politýrovanou polevou pomalovanou purpurově hnědými lineárními výkresy (Hrozný, 1949). Hrozný dále píše, že jde snad o první nalezené kulturní projevy „hieroglyfických“ Chetitů pronikajících ze Zákavkazí a severní Sýrie, možná s nimi přicházeli i první Lúité a „klínopisní“ Chetité.

Hrozný dodává, že mezi 2200-1200 se zejména ve střední Anatolii (Kappadokii) vyskytuje tzv. malovaná keramika kappadocká. Ručně zhotovovaná, opatřená červenavě žlutavou, červenou nebo hnědou polevou a s černým, hnědým nebo bílým pomalováním geometrického rázu. Útvary jsou seřazeny v pásech, které jsou příčně propojeny. Mezi motivy jsou malé zavěšené spirály, kříže a svastiky. Hlavní rozkvět tato keramika zažila ve starším chetitském období mezi 2200-1900, později byla zatlačena jednobarevnou chetitskou keramikou. Zbytky kapadocké keramiky byly rovněž nalezeny východně od Anatolie, např. v Arménii v Šamiramalti, a na anatolském západě známa není, což svědčí pro to, že šlo starou chetitskou keramiku, kterou vyráběli kočující předkové Chetitů už kdysi na východě a donesli ji do Malé Asie až z oblasti Kavkazu.

Je možné, že původní hlavní město Chetitů Kuššar je totožné s nynějším Aladža-Höyükem, kde byly nalezeny známky příchodu nového obyvatelstva. Byly zde totiž nalezeny knížecí a královské vyzděné hrobky s kostrami ve skrčené poloze. Obsahovaly bohatou výbavu (zlaté, stříbrné a bronzové nádoby i jiné předměty) a o indoevropské kultuře svědčí nálezy kovových a kultických loveckých standard se spirálami a svastikami, dále nálezy zvířecích koster a železných předmětů. V jednom hrobě ležela kostra na kmenných deskách zbarvených červeným okrem. Tyto hrobky svým celkovým rázem, bohatou výbavou, užitím okru mimo jiné silně připomínají šlechtický okrový hrob v Maikopu v Kubansku v severozápadním Kavkaze z 22. století. A právě v těchto hrobkách v Aladža-Höyüku leží kostry chetitského typu (viz dále).

Hrozný také poznamenává, že na rozdíl od dřívějších pohřbů ve skrčené poloze byli v chetitské době lidé pohřbíváni v natažené poloze a že někdy byli zemřelí spalováni. Žárový pohřební ritus opět svědčí o kultuře kočovných indoevropských společenstev, z nichž Chetité vzešli.

II.Rasové složení chetitského národa a jeho vývoj

Jak již bylo naznačeno, původní příchozí Chetité byli zřejmě nordicko-armenoidního či nordicko-alpinsko-armenoidního typu. Z tohoto hlediska znamenali pro vznik Chetitské říše prvotní státotvorný element a rovněž tak byli prvotními původci chetitské kultury a těmi, kteří do maloasijské oblasti přinesli indoevropský jazyk. Nad původním obyvatelstvem zřejmě vytvořili ne příliš početnou vládnoucí vrstvu – zpočátku výrazně vojenského charakteru, pro niž byl typický spartánský vojenský styl a odmítání orientálního přepychu. Nicméně je možné, že s usedlým mediteránním obyvatelstvem začali původní časem Chetité splývat a to začalo postupně pronikat i do vyšších vrstev. Kulturně, jazykově a nábožensky se obě skupiny navzájem ovlivňovaly – Chetité například převzali některá božstva původního chattijského obyvatelstva do svého panteonu. Na druhou stranu jistá míra separatismu se mezi Chetity a Chattijci udržovala stále – původní Chattijci si například udrželi svůj jazyk.

Hrozný (1949) popisuje antropologický původ Chetitů a původního obyvatelstva takto: „Byly-li v Aladža-Höyüku nalezeny právě v těchto knížecích hrobech kostry krátkolebé, kdežto v jiných hrobech tamže byly konstatovány kostry dlouholebé nebo středolebé, pak zdá se mi býti velmi pravděpodobným, třebaže to zní paradoxně, že tu máme již co činiti s první předzvěstí obyvatelstva indoevropského, smíšeného do značné míry s krátkolebým a velkonosým obyvatelstvem subarejským či churrijským původu armenoidního či snad spíše alpského, podobně jako je tomu v případě Chetitů klínopisných a Proto-Indů. Nejstarší indoevropští národové vystupují v Orientě v symbióze s obyvatelstvem subarejsko-churrijským, jehož územím musili při svém vnikání ze severu projíti. Tak i v Kuššaru vládne – zdá se – tenká vrstva krátkolebých, indoevropských (?) dobyvatelů, snad již hieroglyfických „Chetitů“, smíšených se Subarejci-Churrity, dlouholebému obyvatelstvu chattijskému.“

Bič (1990, s. 89) uvádí: „(…) kosterní zbytky v odkrytých hrobech nevydávají spolehlivé svědectví, protože vykazují rysy různých ras navzájem smíšených. Nově příchozí prostě splynuli se starousedlíky“. Dále Hrozný uvádí, že mezi 2200-1200 se krátkolebý chetitský element vyskytoval vedle lidí dlouho- a středolebých zejména ve střední a východní části Malé Asie a tvořil asi polovinu obyvatelstva.

Bič se také zmiňuje o výrazném armenoidním elementu mezi Chetity na dobových vyobrazeních (1990, s. 88): „Nápadné byly zvláště podoby lidí s velkým ohnutým nosem, šikmým čelem a krátkou lebkou. Egyptské reliéfy, např. z doby Ramessa II., ukazující chetitskou pěchotu v bitvě u Kadeše, potvrdily totožnost Chetitů s oněmi lidmi armenoidního (nebo také chetitského) typu“.

Podrobnější výklad poskytuje i s odkazem na Hrozného Zamarovský (1961, s. 240-241), který poněkud zpochybňuje věrohodnost egyptských vyobrazení v Ramesseu a naznačuje, že i mezi pozdějšími smíšenými Chetity byl patrný nordický element: „Jak vypadali tito Chetité, jež Hrozný nazývá ‚jakýmisi našimi strýci‘? Zachovaly se nám jejich obrazy na reliéfech a pečetích, na nichž se zpodobnili sami, zachovaly se nám jejich obrazy z rukou egyptských umělců, zachovaly se nám jejich kostry. Postavy byly spíš nízké, podsadité, v ramenou byli širocí, nohy měli silné, paže svalnaté a čichový orgán tak vyvinutý, že některé jejich portréty se zdají téměř karikaturami. Egyptské kresby nám ovšem někdy nezachycují ‚typické Chetity‘; tzv. chetitská pěchota na karnackém Ramesseu je pravděpodobně vojskem některého vazala nebo spojence Chetitů; na reliéfech v Haremhebově hrobce jde zřejmě o syrské zajatce. Lepší představu o vzhledu Chetitů nám poskytují nástěnné obrazy, kde jim egyptští umělci přimalovávají dokonce světlé vlasy, jimiž se jako Indoevropané jistě nápadně odlišovali od černovlasých Semitů a Hamitů. ‚Rasově jsou ovšem tito Indoevropané,‘ píše Bedřich Hrozný, ‚již silně smíšeni s krátkolebými a velkonosými živly subarejskými či churrijskými, jak na to poukazují především nálezy koster‘“.

Z uvedeného je patrné, že Chetité byli nordicko-armenoidní či nordicko-alpinsko-armenoidní mix. Bič (1990, s. 260) shrnuje: „(…) tento lid, jazykově náležející k veliké rodině národů indoevropských, i když rasově silně poznamenaný rysy armenoidními, (…) se usadil ve střední části Malé Asie (…)“.

Krátkolebost, velké zahnuté nosy, podsaditá stavba těla a menší postava (ovšem podle Coona byli Chetité naopak spíše vyšších postav – viz dále), které u Chetitů převládaly, by naznačovala, že podíl armenoidního (či alpinského) prvku byl u nich převažující, na druhou stranu blondismus Chetitů, zachycený na egyptských malbách, o němž se zmínil Zamarovský, naznačuje, že podíl nordické krve u nich byl stále patrný.

Na vyobrazení z jedné egyptské hrobky z cca 1325 jsou zachyceni dva chetitští zajatci s rovnými nosy a celkově značně „evropským“ vzezřením.

Coonovy (1939, V. kap., 2. podkap., 4.,5.,6. odst.) antropologické nálezy rovněž potvrzují příchod lidí chetitského typu a jejich nejednoznačný (tj. smíšený) antropologický typ. V časném bronzovém věku (2300-1500) se v Ališaru objevuje nový typ lidí, který přetrvával celé období chetitské říše až ke sklonku 2. tisíciletí. Jejich lebky jsou krátké, velké a s nízkou klenbou. Jejich krátkolebost ale nebyla příliš výrazná, jejich obličeje byly středně dlouhé a užší a postava vyšší. Antropologické charakteristiky tohoto typu lidí celkem odpovídají smíšení armenoidního a nordického typu (např. krátká lebka, nízká klenba vs užší obličej, vyšší postava) a určitě představuje etnické Chetity. (3)

Coon (1939, kap. V., podkap. 2., 6. odst.) navíc explicitně potvrzuje, že Chetité rozhodně nebyli čistí armenoidi, což naznačuje, že u nich nordické přimíšení patrné bylo: „Praví armenoidi a dinárové zřejmě nebyli běžní v časných dobách“.

Později Chetité možná absorbovali i nějaké mediteránní elementy z původního obyvatelstva.

Podle nálezů Coona však nebyl chetitský typ jediný, který do Anatolie pronikal – během doby Chetitů v Anatolii početně narůstal (zřejmě imigrací z východu) i další dlouholebý mediteránní typ s nižší a delší klenbou než starší dunajský mediteránní typ, který v pozdním období početně převýšil krátkolebý chetitský typ – ovšem až v době dlouho po pádu Chetitské říše – v době invaze Frýgů v 8 století. Coon ho označuje jako zvláštní „kappadocký“ mediteránní typ, který se mj. vyznačoval i zahnutým nosem podobně jako klasický chetitský typ. Je tedy možné, že v pozdějších obdobích jistou část chetitského obyvatelstva tvořil i tento nově příchozí mediteránní typ. (Možná šlo o další bílý mediteránní typ, možná mohlo jít o semitský „mediteránní“ typ související s pronikáním Aramejců, event. Asyřanů – to bohužel není upřesněno. Čistě z kosterního hlediska jsou bílí mediteráni a semité dost podobní. Teprve moderní genetické výzkumy ukázaly odlišnost obou skupin.)

Otázka semitizace, která vedla ke konečnému zmizení Chetitů, není ostatně zcela jasná, pokud mluvíme o době, kdy Chetitská říše ještě existovala. Míšení Chetitů se semity mohlo v menší míře probíhat už za jejích časů. Za prvé mohlo souviset s určitým množstvím semitů, potomků Akkadů, kteří část Malé Asie obývali ještě před příchodem Chetitů. Za druhé mohlo souviset se zatahováním otroků ze Sýrie a Mezopotámie a s pronikáním Asyřanů z jihu v době, když Chetitský stát už existoval (mezi Asyřany a otroky z těchto oblastí nějací semité asi byli). Zásadní změnu v rasové demografii chetitské populace však kvůli omezenému počtu tyto populační vlivy patrně nezpůsobily.

Zato destrukce země kvůli invazi mořských národů a povstání otroků vedly k dalekosáhlým demografickým změnám a následným migračním posunům, které znamenaly pro chetitský národ skutečnou pohromu. Populační úbytek chetitského obyvatelstva kvůli útokům mořských národů a povstání, úbytek obyvatel pozdějších chetitských státečků kvůli útokům Asyřanů a zmizení zbytků etnických Chetitů smíšením s narůstající masou semitských   Aramejců, která pronikala do Malé Asie, znamenaly konec chetitského národa (o zániku národa Chetitů kvůli poklesu obyvatelstva, imigraci a změnám v rasové demografii podrobně viz dále kap V.).

III.Civilizace předchetitské Anatolie

Víme, že původní převážně mediteránní obyvatelstvo bylo rozděleno na jednotlivé kmeny, k čemuž přispěl členitý hornatý terén. Do počátku 3. tisíciletí žilo v prvobytně pospolném řádu a živilo se lovem, pastevectvím a primitivním zemědělstvím (pluh ještě neznalo). Na druhé straně byla Anatolie jednou z oblastí, kde se zemědělství vyvinulo velmi brzy. Maloasijská města Chatal-Höyük v Tauru na jihu střední Anatolie (vznik cca 6800 pnl. – druhé nejstarší město na světě po Jerichu) a Hacilar vytvořené původními bělochy patří k nejstarším na světě. V Chatal-Höyüku žilo v období 6500-5650 na rozloze 12,5 hektaru přibližně 10 000 lidí. Lidé se zde již věnovali převážně řemeslům a obchodu, nikoli zemědělství. Doložena je výroba keramiky a první doložená výroba plsti.

V asi čtyřiceti nalezených svatyních byla uctívána Velká matka – bohyně a její mužský protějšek byl zobrazován s hlavou berana nebo býka. Náboženské kulty z Chatal-Höyüku jsou zajímavé hned ze dvou důvodů. Uctívání bohyně – Matky byl kult v nějaké podobě rozšířený u zřejmě všech mediteránních bělochů ve starověku od Středomoří až po Indii a vypovídá o jejich společném původu. Býčí hlava u jejího mužského partnera napovídá možnosti existence širší středomořské kultury v dávných dobách, která se uctíváním býka vyznačovala (témuž koneckonců nasvědčuje i zmíněná široká rozšířenost kultu bohyně – Matky). (O tomto viz dále závěr kap. IV.) V Hacilaru na západ od Chatal-Höyüku se našly domy s pravoúhlým půdorysem, což je nejstarší doklad tohoto druhu na světě, a jejich stěny byly zřejmě omítnuty. Od roku 5600 se zde začala zhotovovat červeně malovaná keramika s krémovým podkladem.

Ze 3. tisíciletí je z Anatolii společně s Mezopotámií doložena nejstarší výroba bronzu.

Od druhé poloviny 3. tisíciletí máme archeologické doklady o existenci prvních politických útvarů – drobných městských států, kde existovaly značné sociální rozdíly, což naznačuje už poměrně vyspělou sociálně diferencovanou společnost. Zdaleka nejslavnějším z nich se později stala legendární Trója (Ilion). O bohatství místních vládnoucích vrstev a potažmo o existenci vyspělé řemeslné výroby svědčí např. výbava hrobek (zbraně, kovové nádoby, šperky, sošky) nalezených v Alaca-Höyüku ve střední Anatolii nebo tzv. Priamův poklad z Tróje obsahující zlaté šperky, bronzové zbraně, nádoby ze zlata, stříbra i bronzu. Byl objeven v areálu mohutné pevnosti, v níž stály vedle panovníkova paláce i bohaté domy příslušníků horní vrstvy. Později docházelo i k četným válkám mezi jednotlivými městskými státy, které vedly i ke vzniku prvních větších státních útvarů. Předchetitští bílí obyvatelé Malé Asie rozhodně nebyli zaostalými barbary.

IV.Chetitská civilizace a dějiny

Příchod Chetitů do Anatolie byl poměrně poklidný. Zdá se, že šlo o více migračních vln za sebou. Podle Hrozného byl příchod Chetitů rozložen do několika vln a trval celkově několik století – snad v období 2300 – 2000. (4)  Výraznější část obyvatelstva kvůli postupnému rázu imigrace začali Chetité tvořit asi až později – snad okolo 2000. K bojům mezi nově příchozími a starousedlíky zřejmě nedocházelo. Naproti tomu počátky později vzniknuvšího chetitského státu, které nejsou zcela jasné, jsou spojeny s urputnými boji. Okolo roku 1900 zřejmě došlo ke konfliktům o nadvládu jak mezi nejmocnějšími chetitskými kmeny, tak s nejmocnějším kmenem z původního obyvatelstva, Chattijci.

Hlavním středisky Chetitů byly Néšaš, Zalpa a Kuššar, centrem Chattijců byla Chattušaš. V čele těchto měst byl náčelníci, kteří byli již někdy označováni za krále. Nejmocnějším byl král Kuššaru Anittaš, který sjednotil chetitské kmeny (zda diplomaticky či silou není známo) a někdy okolo 1800 zaútočil na Chattušaš a srovnal ji se zemí. Od počátku 18. století pnl. tak ze tří dříve samostatných částí (Lúvija, Palája a Chatti) vzniká jednotný chetitský stát s prvním králem Anittašem (prvním z 29) a s hlavním městem Kuššar. Centrum chetitského státu se nacházelo zhruba v centrální části Malé Asie – Kappadokii. Dalšími významnými městy byly např. Aladža Hüyük, Ališar, Kültepe nebo Maraš.

Období tzv starochetitské říše se datuje od cca 1700 do 1380. Nejvíce ji upevnil a zkonsolidoval Tabarnaš (1640-1620) a jeho jméno se stalo titulem chetitských velkokrálů. Zahájil éru chetitské expanze do zahraničí – dobyl jižní oblast až k moři a zmocnil se Arzavy, tj, západní Kilikie. Jeho následník Chattušiliš I. přeložil hlavní město do Chattušaše, předchozího centra Chattijců, a napadl Sýrii. Muršiliš I. si podmanil Chalpu (Allepo), porazil Churrijce, z nichž udělal svoje spojence a roku 1531 dobyl Babylón. Po jeho zavraždění následovalo období vnitřních rozbrojů a několik dalších králů bylo rovněž zavražděno. Okolo 1460 zavedl Telipin reformy (právní úprava následnictví, zachovány výsady šlechty). Stát byl zase upevněn, ale za jeho nástupců krize vypukla opět. Chattušiliš II. ztratil vazalský stát Kizvatnu, což byl příznak úpadku chetitské moci. Brzy nato vtrhli do země z východu Kaškové s četnými spojenci a král Arzava z jihu a vnitřně ji úplně rozvrátili. Města i vesnice byly pustošeny a obyvatelé odvlékáni do otroctví. Dobyta a zničena byla i Chattušaš. Tehdy se k moci prodral Šupiluliumaš I., který se postavil do čela ozbrojeného odporu vůči cizincům a dokázal vybudovat nové vojsko, pomocí něhož je vyhnal ze země.

Od 1380 do 1190 se tak datuje novochetitská říše, která znamená největší vzestup chetitské moci. To je také argument proti environmentálním teoriím vzestupu a pádu civilizací – i přes všeobecnou zkázu dokázal chetitský národ a jeho civilizace znovu povstat – nebyla totiž zničena jeho populace ani narušena jeho etnická homogenita.

V osobě Šupiluliumaše I. se k moci dostal skutečný velkokrál schopný v oblasti vojenství, politiky i diplomacie. Vládl v letech 1380-1346 a dovedl zemi k novému mocenskému rozmachu. Upevnil ústřední královskou moc, dobyl velkou část Malé Asie, zejména na jihu, dobyl část severní Mezopotámie, v Sýrii pronikl až k Damašku (pevnostní města Karchemiš a Alalak) a podrobil si říši Mitanni. Zamarovský (1961, s. 250) uvádí: „(…) 3100 let před Napoleonem dosazuje své bratry, švagry a syny na trůny v blízké i větší vzdálenosti od Chattušaše, aby obratnou kombinací zbraní, sňatků, hrozeb a darů vytvořil říši, která má jižní hranice za Aleppem, východní u Karchemiše a je obehnána kordonem satelitních království (…)“. Jednomu z jeho synů se téměř podařilo skrze sňatek se vdovou po Tutanchamonovi získat i egyptskou korunu, avšak Egypťané ho zavraždili. Od časů jeho vlády nastaly i kontakty Chetitské říše s indoevropskými Achájci v Řecku – někdy přátelské, někdy nepřátelské. Jeho následník Muršiliš II. (cca 1345-1315) vedl úspěšné boje na východě i na západě a pokračoval v expanzi na anatolský jih, na sever Mezopotámie a do syropalestinské oblasti. Muvatalliš (1315-1290) v bitvě u Kadeše (cca 1285 nebo cca 1292) úspěšně odrazil egyptskou ofenzívu vedenou Ramessem II. Velikým, která byla zakončena první oficiální mírovou smlouvou na světě. V té době také začali chetitští králové rozvíjet diplomatické styky. S Egypťany uzavřeli alianci o vzájemné pomoci při napadení (1270), což první dochovaná smlouva tohoto druhu, a s Babylónií uzavřeli spojenectví namířené proti rozpínavosti Asyrské říše, která v té době překročila Eufrat a začala říši Chatti ohrožovat z jihu. Na sklonku 13. století se napětí mezi oběma státy vystupňovalo a schylovalo se k vojenskému střetnutí.

Někdy mezi 1200 a 1190 se však po moři i po souši z egejské oblasti přihnaly do Malé Asie jako ničivá bouře mořské národy a Chetitskou říši zničily. Jejich rasový původ není přesně znám, ale je možné, že šlo o skupinu nordických kmenů, vzhledem k tomu, že jedním z těchto kmenů byli Pelesteové (Filištíni) a podle různých náznaků (nordický „řecký“ profil na vyobrazeních, znalost železa a železné zbraně, koně, vozy s koly) byli tito nordici (Bartdke, 1990, s. 176-177). Podle některých názorů jejich nájezdy vzápětí vyvolaly i migrační vlnu semitských Aramejců (Geiss, 2005, s. 61), což se v následujících staletích dotklo i zbývajícího chetitského osídlení v Anatolii (viz dále kap. V.).

K vojenské síle útočníků se připojilo i povstání otroků a zatažených válečných zajatců z cizích národů, kteří využili příležitosti. Možná v povstání hráli roli i někteří potomci kmenů z předchetitského obyvatelstva.

Určité známky úpadku říše ale byly zřetelné již dříve. Boje na východě i západě vedly k demografickému oslabení říše, svou daň si asi vyžádaly i vpády cizinců z přelomu starého a nového chetitského období a z nepřímých náznaků z literárních památek víme, že vnitřně ji oslabovaly vzpoury „rebelů“ a „vůdců band“, tj. asi otroků složených z bílých cizinců, možná i semitů. V tomto nárůstu nestability mohla hrát roli i počínající semitizace populace či obecně narůst počtu deklasovaných živlů.

Přes zkázu, kterou mořské národy napáchaly, v některých regionech jihovýchodní Anatolie i poté zbytky Chetitů přežívaly v malých státečcích ještě dalších pět set let. (O nich podrobněji dále kap. V.)

Je třeba zmínit, že Chetité nebyli jednolitý národ, nýbrž společnost složená z různých kmenů píšících a hovořících různými jazyky. Nejstarší skuteční Chetité byli tzv. „hieroglyfičtí Chetité“ nazvaní podle monumentálních nápisů (měli zvláštní obrázkové písmo nepřesně označované jako hieroglyfy), které vytesávali do sklaních stěn. Tyto Hrozný označuje jako Kuššarity podle jejich nejstaršího města Kuššaru. Jejich blízcí příbuzní Lúité osídlili jihovýchod Malé Asie. Palájci pronikli až do severní Sýrie. „Klínopisní Chetité“ měli centrum v Néšaši. Původní obyvatelstvo se nazývalo Chattijci nebo Chattani. Jejich název se v pozměněné formě rozšířil na zmíněné pozdější kmeny, které byly souhrnně označeny jako Chetité. Tomu odpovídá i jazyková různorodost – néšili byl jazyk vlastních Chetitů, lúvili jazyk Lúitů, palaitština jazyk Palájců (tyto tři patřily do i-e jazykové skupiny) a chattili jazyk původního obyvatelstva. Kromě toho bylo široce rozšířené užívání sumerštiny, akkadštiny a churrijštiny, což dokládá silné jazykové a kulturní styky s mezopotámskou oblastí.

Výše uvedené mimo jiné znamená, že Chetité písmo v různých variantách znali už jako kočovníci – ještě v době před svým usazením v Anatolii.

Obyvatelstvo se dělilo na svobodné a nesvobodné. Svobodní byli jednak privilegovaná vrstva šlechty, úředníků a důstojníků a neprivilegovaná vrstva rolníků, řemeslníků, obchodníků a vojáků. Nesvobodní/otroci se dělili na „zajatce“ (namra), kterými byli deportovaní civilisté z dobytých území a na „chycené“ (appanteš), což byli zajatci z bitev (téměř všichni otroci tedy pocházeli z válek, koupených otroků bylo minimum). Chycení měli zpočátku lepší postavení než zajatci, ale později začaly obě skupiny splývat v jednolitou masu otroků. Většinou byli určeni pro obdělávání královských a chrámových pozemků, méně často pracovali v řemeslné výrobě, hornictví nebo v domácnostech.

Zatahování zotročených neloajálních cizinců hrálo později roli v destabilizaci říše a jejich povstání přispělo k neschopnosti ubránit se nájezdům mořských národů. Rasově však zřejmě šlo povětšinou o bělochy, i když je možné, že z válečných výprav na jihovýchod (Sýrie, Babylón) se do země mohl dostat jistý počet semitů.

Sociální rozvrstvení asi kopírovalo rasové složení obyvatelstva (o tom se zmiňuje i Hrozný – viz výše) vyšší vrstvy tvořili hlavně příchozí nordicko-armenoidní Chetité – zakladatelé státu, nižší vrstvy starousedlí Chattijci, asi převážně mediteránního typu. Do jaké míry se obě skupiny mísily zůstává otázkou.

Na rozdíl od většiny ostatních králů té doby nebyli chetitští vladaři absolutními vládci; jejich moc byla omezena. V chetitském uspořádání byly patrné pozůstatky kmenové a vojenské demokracie, s nimiž se setkáváme u starých Germánů, Slovanů, časných Římanů a Řeků heroické doby, což poukazuje na společný indoevropský vliv v těchto společnostech.

Moc krále, který se opíral o elitní vojenské sbory a úředníky, byla omezena dvěma státními orgány. První byla tulie, „rada“, která se skládala z jeho pokrevních příbuzných, synů a švagrů, dále z příslušníků nejvyšší kmenové a dvorní šlechty a náčelníka královy grady. Tulie omezovala právo krále k ukládání trestů jeho příbuzným. Král, který by dal svévolně popravit někoho z příbuzných, by mohl být z rozhodnutí tulie sám popraven. Zejména však byla poradním sborem krále ve věcech státní politiky, což je jeden z prvních známých posunů od absolutní monarchie ke konstitučnímu uspořádání. Významné postavení měla i králova manželka (tavannanna), která někdy zasahovala i do mezinárodní politiky a její moc nekončila smrtí manžela.

Druhým významným orgánem byl pankuš, „shromáždění“, který se vyvinul ze starobylého lidového shromáždění ve shromáždění vojáků. O času Telipinových reforem však jeho členy už nebyli všichni vojáci, nýbrž jen jejich privilegovaná část: králova garda, velitelé oddílů po tisíci mužích a šlechtičtí důstojníci. Později, jak se Chetité přizpůsobovali usedlému způsobu života, začali v pankuši převládat nad vojáky úředníci. Pankuš měl právo otevřeně mluvit o zločinech krále, ovšem jen v době míru. Kromě toho měl právo trestat i vlastní provinilé členy. V. V. Struve (in Zamarovský, 1961, s. 234) píše: „Vláda chetitských králů nebyla na rozdíl od vlády sumerských, akkadských a egyptských králů despotická“. Hrozný označoval chetitské panovníky jako „konstituční krále“. Téměř neomezenou moc měl chetitský král pouze v době války. (5 )

Toto uspořádání s prvky konstituční monarchie (s výjimkou Sumeru snad první mezi historicky doloženými státy) je jednou z prvních ukázek mentality bílého člověka – jeho sklonu k liberálnějším formám státní moci, který v průběhu dějin dal vzniknout vyspělejším formám vlády.

Kromě toho se Chetitská říše vyznačovala propracovaným systémem vztahů mezi centrem a jednotlivými regiony v říši. Nebyla unitárním státem; podrobení vazalští panovníci disponovali značnou míru autonomie ve vládnutí nad svým územím, ale zároveň byli dostatečně podřízení ústřední moci, aby říše Chatti mohla v mezinárodní politice vystupovat jako jednotný celek.

Zamarovský (1961, s. 235) shrnuje: „Uvědomme si: toto schéma státní a vojenské organizace, které můžeme bez potíží převést do naší terminologie, vytvořili Chetité sami a bez vzoru – tisíc let předtím, než se kladly základy klasické řecké demokracie a politické a vojenské moci Říma!“

Ekonomika Chetitů byla vyspělá, s jasně odlišenou vrstvou zemědělců a řemeslníků. V zemědělství převládal chov dobytka, mezků a koní, zřejmě dědictví kočovné minulosti chetitského národa, avšak značně vyspělé bylo i polní hospodářství, užívající zavlažovacích zařízení. Pěstovala se pšenice, ječmen, vinná réva; Chetité určitě znali pivo i víno.

Řemesla ve městech byla vysoce specializovaná, rozšířené bylo i hornictví a hutnictví; ve městech byl soustředěn i čilý obchodní ruch.

Pracovní nástroje byly většinou z bronzu, ale Chetité znali i výrobu železa jako první usedlý a vyspělý národ a vyráběli z něj jak nástroje, tak především zbraně. Chetitské hutnictví železa, jehož nejstarší doklady máme už ze sklonku 3. tisíciletí ze severozápadní Anatolie, se postupně rozšířilo do celého světa.

Chetité ovládali i výrobu skla a patrně jako první na světě vyráběli skleněné tabulky do oken (skleněné okenní tabulky se znovu objevují až v 1. století nl. v Římě a ve středověké Evropě v 10. století).

I když převládalo naturální hospodářství, byla už hodně rozšířená výroba zboží na prodej a peníze ve formě slitků stříbra.

V kulturní oblasti Chetité nejvíce vynikli v právu, řemeslech a architektuře.

Chetitské právo bylo vysoce vyspělé, v té době asi nejvyspělejší na světě – vyznačovalo se například jasným rozlišováním mezi vinou a nevinou, mezi činem způsobeným cíleně a neúmyslně, mezi odpovědností za činnost a opomenutím. To je pro národ, který existoval již 1200 let před Římany, mistry práva, a 2000 let před Justiniánovým kodexem, vrcholný výkon.

Taktéž byly užívány fakultativní tresty a náhrady škody (podle vůle poškozeného) a přihlíženo k objektivním a subjektivním trestných okolnostem činů.

Chetitské soudnictví bylo velmi složité – rozhodovalo se na základě protokolárně zjištěných skutečností a svědeckých výpovědí, strany se dovolávaly zákonných ustanovení a precedenčních rozsudků. Soudci byli skutečnými úředníky a profesionály.

Chetitský zákoník z 15.-14. století, zejména od své reformy ve 14. století, se vyznačoval na svou dobu značnou mírou humánnosti. Na rozdíl od brutálních zákonů Babylóňanů a Asyřanů se nepřipouštělo mučení, obvyklé byly tresty odnětí svobody a peněžní tresty; ochraně svých práv se těšily ženy stejně jako muži (např. při rozvodu se majetek dělil rovným dílem). Chetitské humánní zákonodárství se však nevztahovalo na otroky.

Vedle právních dokumentů se dochovaly i chetitské historické spisy, které se vyznačovaly strohým stylem, který je ale na druhou stranu velmi informativní a objektivní (neskrývá neúspěchy Chetitů v některých válkách, atd.). Nejstarší písemnou památkou Chetitů je tzv. Anittův text z 19. století, kde Anittaš, kuššarský král a pozdější zakladatel Chetitského státu, popisuje vítězství svého otce Pitchány nad néšašským králem.

Dochovalo se i něco málo z chetitské poezie a beletrie, na základě čehož můžeme usoudit že zejména chetitské básnictví mělo překvapivě vysokou úroveň.

Chetité literárně zpracovali i mezopotámské mýty (Epos o Gilgamešovi, mýtus o vzniku světa, aj.).

V oblasti matematiky, astronomie a lékařství Chetité pouze přejímali a překládali díla Babylóňanů a Asyřanů, čemuž se ovšem nelze divit, když uvážíme, jak vysoké úrovně u nich tyto obory – zejména u Babylóňanů, kteří navíc leccos zdědili po Sumerech – dosáhly.

Zamarovský (1961, s. 269) uvádí: „Jestliže si Chetité osvojili tyto vědomosti – a nemáme důvodu o tom pochybovat – byli beztak stejně daleko jako evropští matematikové do Descarta a Leibnize“.

Domy Chetitů (pokud nešlo o příslušníka nižší vrstvy, kteří žili v blátěných nebo dřevěných chýších), byly na venkově většinou pouze přízemní, ve městech alespoň zčásti poschoďové. Stály na solidních kamenných základech, měly omítnuté zdi z cihel, stropní nosníky ze dřeva, vnitřní dvůr a vždy rovnou střechu. K ulici byl obrácen zády a naopak byl orientován dovnitř – úzká zasklená okna hleděla spíše do dvora (to svědčí o smyslu pro soukromí). Sám dům se skládal z nepravidelně nakupených a postupně přistavovaných místností a neměl předsíň. Zařízení domu bylo prosté a bez zbytečných ozdob, zato však solidní, lehké a účelné – stůl, židle, postele, truhlice. Chetitské domy měly i jakousi chladničku – metr až dva vysoká nádoba, která se zakopávala do sklepa, udržovala potraviny v chladu a suchu. K vnitřnímu zařízení patřil i přenosný servírovací stolek a ohřívač jídel – plochá hliněná nádoba s horkou vodou a výstupky, na které se pokládaly talíře. Při jídle se sedělo (zvyk při jídle ležet se rozšířil z Orientu až v 6. století).

Ulice ve městech byly rovné (zřejmě postavené podle plánu a nikoli živelně) a dlážděné plochými uhlazenými valouny.

Největší obdiv ale vzbuzuje samotná podoba chetitských měst jako celku.

Zamarovský (1961, s. 30-31) popisuje objev pozůstatků Chattušaše roku 1834 francouzským cestovatelem a archeologem Charlesem F. M. Texierem: „Texier vystoupil na kopec – a nevěřil vlastním očím: leželo před ním moře rozvalin. Velká náhorní planina, uzavřená údolím, za kterým se zdvíhal rozeklaný útes, byla pokryta troskami. Nejpodivnějšími troskami, jaké kdy viděl: běloskvoucí kamenné linie se protínaly v pravidelných geometrických obrazcích, které tvořily půdorys mrtvého města a rovnými třídami a rozlehlými budovami (…) Kolem města hradby, na svahu pod nimi další pás hradeb. Uprostřed velký obdélník a pozůstatky sloupů – chrám, palác, fórum? (…)

Procházel mezi základy budov; místy byly několik centimetrů, místy několik metrů vysoké, někde metr, někde dva metry široké. Prohlížel stěny zbudované z gigantických, hrubě otesaných kvádrů. A z jejich síly usoudil, že mohly být jedině hradbami. Hradbami ve vnitřním městě? Přišel k bráně, střežili ji dva kamenní lvi v nadživotní velikosti (pozn.: tato Lví brána připomíná Lví bránu v Mykénách); jinou zas bojovník na krásně zachovalém reliéfu a v postoji, který zaujímají boxeři, když zazní gong; svým oděvem a přilbou připomínal římského legionáře nebo římského hoplitu – celý den mu nestačil, aby prošel komplexem těchto rozvalin: ‚Město jako Athény v době jejich největšího rozkvětu.‘

(…) Jaké to bylo město? Kdo je postavil? Jaký lid je obýval? (…) A když srovnával jeho rovné třídy s klikatými uličkami starých i nových měst Orientu, dospěl k závěru: Je to výraz evropského inženýrského génia. – Tavium!“

Jak naznačují vykopávky v Zindžirli, Tell Halafu, Karchemiši a dalších pevnostech, chetitští stavitelé a inženýři svému řemeslu rozuměli. Města byla obehnána důmyslným systémem hradeb. K němu patřily i četné předsunuté věže a velmi propracovaný systém vnitřních hradeb, který umožňoval obranu jednotlivých částí města i v případě, že hlavní opevnění bylo proraženo.

Zdá se, že většina chetitských měst nebyla přímo dobyta, ale vyhladověna.

Jak vlastně vypadala chetitská města? Podle vykopávek byla rozlehlá, zalidněná a svérázně výstavná. Na rozdíl od měst jiných kultur té doby byl geografickým, ideovým i mocenským centrem města hrad a nikoli chrám (což se podobá středověké Evropě). Jeho půdorys byl pravidelný, zdi měl hladké a rovné, věže ukončené zubatým cimbuřím. Uvnitř bylo množství obytných a skladištních místností. Chrámy byly taktéž zaplněny kombinací bohoslužebných, obytných a skladovacích místností. Chattušašský chrámový areál se podobal krétskému labyrintu v Knóssu.

V hlavním městě Chattušaši byla hlavní královská budova obklopena další stovkou budov – knihovnami, kancelářemi, sklady a obydlími hodnostářů, což svědčí o bohatství a vzdělanosti chetitské horní vrstvy.

Funkci náměstí, kde se soustředil veřejný život, plnily v chetitských městech velká nádvoří mezi hradbami. Zde nabízeli své zboží cizí obchodníci i domácí řemeslníci, zde pracovali směnárníci a veřejní písaři, zde se shromažďovalo vojsko před válečnou výpravou a zde bylo vítáno při návratu. Na tomto veřejném místě se také scházel pankuš.

Architektura veřejných i ostatních budov byla poměrně prostá a bez ozdob, zato však dospěla ke kolosálnosti, což odráží vzestup chetitské moci. Nestačila však dospět ke skutečné monumentalitě.

Ozdoby v podobě reliéfů lvů i sfing se dochovaly pouze kolem městských bran. Skalní chrám v blízkosti hlavního města  je vyzdoben řadou reliéfů, znázorňujících dlouhé průvody bohů i lidi. I když nesnesou srovnání s pozdějším klasickým uměním v Řecku, mají nespornou uměleckou hodnotu; je v nich vidět náznak snahy o realistické ztvárnění skutečnosti a nikoli jen dodržování předem daného stylu (což bylo typické třeba pro egyptské umění).

Náznaky realismu nesou i četné nalezené figurky a sošky lidí i bohů z bazaltu, bronzu a železa a ozdoby na keramice. Vynikající úroveň mají i nalezené nádoby a ozdobné předměty. Některé chetitské nádoby vypadají neuvěřitelně propracovaně a moderně – Zamarovský (1961, s. 282) dokonce píše: „Nedejme se mýlit tvary těchto nádob; jsou staré 2500 až 3000 let“.

Celkově lze říci, že v oblasti stavitelství, sochařství a ve výrobě keramiky i šperků Chetité dosáhli skutečně mistrovské úrovně.

Chetité vynikali i ve vojenských technologiích, koncepci armády a válečné taktice.

Chetité vozy, které převzali, zdokonalili tak, že tím způsobili úplnou revoluci ve vedení války. Chetitské vozy byly ve srovnání s těžkopádnými vozy Egypta, Asýrie a Babylónie neuvěřitelně lehké (5-10 kg), přesto však velmi pevné a dokázaly unést tříčlennou posádku – vozataj, střelec a štítonoš. To byla další výhoda, protože nepřátelské vozy měly posádku jen dvoučlennou posádku – vozataje a střelce, který se musel chránit sám.

Navíc Chetité poprvé nasadili svoji lehkou vozbu v mohutných formacích, což jí dávalo výhodu nad malými egyptskými a asyrsko-babylonskými oddíly.

To bylo umožněno i značně moderním přístupem k získávání rekrutů do vojska. Zatímco u Egypťanů, Asyřanů a Babylóňanů byla vozba výhradně zbraní šlechticů, u Chetitů se příslušníky vozby mohli stát všichni svobodní muži, neboť v chetitské společnosti si byli ve většině ohledů všichni svobodní lidé rovni. Rozhodují nebyl původ, ale schopnosti jednotlivce. Tento přístup zvyšoval při bitvách morálku a umožňoval, aby se Chetité podřídili výcviku ve velkých formacích a bojovali jako součást většího celku, čehož nepřátelští aristokraté nebyli schopni.

Chetitská válečná vozba měla vypracovanou taktiku i strategii – při bitvě pronikala hluboko do týlu nepřítele, podnikala překvapivé útoky odzadu, přepadala pochodující armády nepřítele. Pokud se jí podařilo prorazit nepřátelské šiky, prováděla obchvatné operace.

Výhodu v boji Chetitům poskytovala i znalost železa – bronzové zbraně a brnění nepřátel se nemohly rovnat železné chetitské výzbroji.

Vozba byla výhradně zbraní útočnou, určenou k ofenzívě na rovinách na cizím území a navíc u Chetitů nasazovanou masově – to se však ukázalo jako slabina, když do jejich země vtrhly mořské národy – nedokázali svojí vozbou určenou k velkým bitvám vzdorovat velkému množství roztroušených skupin barbarů, kteří vrhli na jejich vlastní území. To bylo navíc hornaté a masové soustředění vozů na jednom místě ani neumožňovalo. Proto také nemohla účinně zasáhnout proti vzpourám otroků, které vypukly po celé zemi.

Za zmínku stojí, že válečná tažená Chetitů se na rozdíl od jiných národů (zejména Asyřanů) nevyznačovala přílišnou krutostí – podobně jako jejich zákonodárství.

Velkou pozornost věnovali Chetité chovu a výcviku koní, což je nepochybně dědictvím jejich indoevropského původu. V chovu koní nepochybně patřili ke světové špičce. Mezi výčtem chetitské literatury nemůže chybět odborný spis o výcviku koní, jehož autorem je Kukkiliš, vrchní štolba chetitského krále (asi Šuppiluliumy). Sám nebyl původem Chetit, ale expert ze státu Mitanni, kterého si král najal, aby obeznámil chetitské štolby s nevyspělejšími metodami výcviku koní. (Mitannci byli další středovýchodní národ indoárijského původu – na rozdíl od Chetitů možná i v rasovém smyslu, tj. nordický.)

Spis vyznívá překvapivě moderně – odpovídá dnešním zásadám tzv. „anglické školy“. I jeho zpracování jasně napovídá, že jeho tvůrcem byl běloch.

Hrozný (in Zamarovský, 1961, s. 273) píše: „Jde zde o dílo překvapující svou neorientální metodičností, o dílo, jehož indoevropský původ je zřejmý. (…) V předpisech jsou četné výrazy původu arijsko-mitannského podobně jako dnes jsou v odborné řeči trainerské názvy anglické“.

Dnes již není nejmenších pochyb, že chetitský jazyk (i část chetitské kultury) je indoevropského původu, jehož zdroj sahá k dávným nordickým obyvatelům jihocentrálního Ruska.

Za toto zjištění vděčíme českému vědci Bedřichu Hroznému, který rozluštil chetitské písmo a odhalil indoevropský původ Chetitů. Před tímto významným objevem se mělo za to, že Chetité byli semité. K této domněnce přispěla četná vyobrazení Chetitů, kde jsou znázorněni s šikmým čelem a velkým zahnutým nosem, a tedy vypadají naprosto neindoevropsky/nenordicky; obecně – na vyobrazeních z profilu se nepodobají dnešním Evropanům. Jazyk i další kulturní indicie a archeologické nálezy však nesemitský indoevropský původ Chetitů jasně potvrdily.

Výzkum koster přinesl rovněž objasnění problému „semitského“ vzezření Chetitů na obrazech a reliéfech: bylo řečeno, že Chetité již nebyli čistí indoevropané v původním rasovém smyslu (tedy nordici), ale značně smíšeni s bílým armenoidním typem, který se v některých rysech (zvláště tvar nosu a čela) semitům podobá. Dobová vyobrazení Chetitů z profilu, která jsou poněkud zjednodušující, tak vedly k omylu – bílý armenoidně-nordický typ byl chybně považován za typ semitský. Kromě toho Chetité byli převážně krátkolebí, zatímco semité jsou spíše dlouholebí.

Mezi indoevropským jazykem Chetitů a nejrůznějšími současnými indoevropskými jazyky bylo nalezeno mnoho překvapivě blízkých podobností.

Chetitské vádár se podobá anglickému water, německému Wasser, ruskému voda i českému voda. Chetitské harmi je úplně stejné jako staroindické harmi a znamená to „jíst“. Chetitské eešmi se podobá staroindickému ásmi, staroslověnskému jesmi, řeckému eímí a českému jsem. Chetitské daai připomíná slovanské daj, davaj nebo latinské dare, chetitské para zní přesně jako řecké para a podobá se i českému pryč. Chetitské a-da-an-na znamenající „jíst“ se podobá staroindickému ádanam – „jídlo, píce“, a a-ku-wa-an-na znamenající „pít“ se zase podobá latinskému aqua – „voda“.

Dále můžeme citovat Hrozného (in Zamarovský 1961, s. 134): „Také celá řada chetitských zájmen se osvědčila býti indoevropskými. Na příklad chetitské uga(a) „já“, jež připomíná latinské ego, chetitské ammung(a) „mně“, jež připomíná řecké emege, chetitské zig(a) „ty“, jež připomíná řecké sege „tebe“, chetitské –miš „můj“, jež připomíná latinské meus „můj“, chetitské -tiš „tvůj“, jež připomíná latinské tuus „tvůj“, chetitské kuiš „kdo“, latinsky quis, chetitské kuit „co“, latinsky quid, chetitské kuiš kuiš „kdokoli“, latinsky quisquis, chetitské kuiški „někdo“ latinsky quisque, chetitské neutrum kuitki „něco“ latinsky quidque atd.

Ze slov chetitských, jež na první pohled jsou původu indoevropského, buďte zde jmenována: chetitské petar „křídlo“, staroněmecké fedara, novohornoněmecké Feder „pero“; chetitské dalugašti „délka, dlouhost“, staroslověnské dlgost; chetitské nebiš, české nebe, nebesa; chetitské mekki, „mnoho“, řecké megas „veliký“; chetitské vaššuvar „oblek“, latinské vestis „oblek“; chetitské ešmi „jsem“, indoevropské esmi, české „jsem“; chetitské špandi „obětuje“, řecké spendei; chetitské kittari „je položen, umístěn“, řecké keitai „leží“, atd.“

Ohledně jazyka stojí za zmínku, že poněkud překvapivě patřili mimo Evropu sídlící Chetité ke kentumové západní větvi i-e jazyků, nikoli východní satemové větvi – jejich jazyk se tedy řadí k západním i-e jazykům germánským a románským.

O indoevropském původu Chetitů vypovídají i druhy zábavy, kterým se věnovaly vyšší vrstvy – rozšířený byl lov (s luky a sokoly), střelba na dálku, závody na lehkých dvoukolových vozech a v jízdě na koni. V severní Sýrii dokonce Chetité pořádali závody plachetnic.

Chetitské náboženství je rovněž nepochybně odvozeno ze starého indoevropského/nordického základu. Jména hlavních chetitských bohů neznáme (jejich jména psali Chetité ideograficky), avšak povaha těchto božstev odkazuje na nebesa jako ostatní indoevropská náboženství.

Nejdůležitější byli bůh bouřky (obdoba řeckého Dia, severského Thora, indického Indry, slovanského Peruna, atd.), jeho manželka bohyně Slunce (obdoba řeckého Helia, severského Baldura nebo slovanského Svaroga), jejich synové také vládli bouřím. Známe jméno boha vegetace Telipinuše, bohem mužné síly byl Inar (řecky „muž“: anér), bohem ohně Agniš (latinsky „oheň“: ignis; zde je i podoba se slovanskými jazyky – rusky ogoň, česky oheň), bohem brány byl Apulun (přímý předchůdce řeckého Apolóna) a bohyně lovu Rutaš (zobrazovaná s jelenem jako řecká Artemis).

Stejně jako u jiných indoevropských náboženství Chetité nepovažovali své bohy za všemocné či bezchybné – jejich moc byla omezena na určitou oblast, trpěli vadami charakteru i chybami v úsudku, někteří bohové byli dobří, jiní zlí, atd.

Avšak k chetitským bohům se v jejich panteonu přimykají i četná další božstva asyrská, babylónská, sumerská, lúvijská, churrijská a zejména chattijská – to všechno je potvrzením vlivu původního obyvatelstva i mezopotamských národů na chetitskou kulturu. Je např. možné, že bůh vegetace Telipinuš je odvozen z předindoevropského náboženství původního mediteránního obyvatelstva Malé Asie – víme, že mediteránní obyvatelstvo ve Středomoří i v Indii uctívalo plodivou životní sílu přírody v různých podobách (bohyně plodnosti, bohyně – matka a umírající bůh jara). (6)

Chetité uctívali i některá zvířata jako posvátná – lva a zejména býka. Býčí kult, jak již bylo naznačeno, je u Chetitů zajímavý v souvislosti s teorií o tzv. širší středomořské kultuře uctívající býka, kterou možná vytvořili bílí kromaňonci a mediteráni v dávných dobách předtím, než byla středozemní oblast zalita mořem. Kult býka se totiž objevuje v mnoha různých středomořských kulturách – na Krétě, v časném Egyptě i právě u Chetitů, kteří ho možná převzali od dřívějšího mediteránního maloasijského obyvatelstva. Stopy po býčím kultu byly totiž nalezeny i v rozvalinách starodávného anatolského města Chatal-Höyüku (viz výše kap. III.). Dále víme o rozšířenosti kultu bohyně – Matky mezi starověkými mediterány a víme přitom, že mezi kromaňonci a mediterány v dávném Středomoří existoval původně matriarchát. (O tomto více viz Edward F. Malkowski, Před nástupem faraonů.)

V.Zánik Chetitů a jejich civilizace – populační úbytek a změny v rasové demografii

Prvními předzvěstmi úpadku chetitského národa byl nárůst počtu neloajálních otroků v říši, kteří se často bouřili a destabilizovali zemi zevnitř. Dále to možná byla i pozvolná semitizace populace kvůli zatahování otroků semitského původu. Není vyloučeno, že se všeobecným vzestupem životní úrovně narůstal v zemi počet deklasovaných živlů, jak se obvykle děje, když civilizace dosáhne určité životní úrovně. A nakonec, potíže možná vedle otroků působili i potomci předchetitských obyvatel Malé Asie.

Jisté oběti mezi Chetity si vyžádal vpád cizích vojsk na přelomu staré a nové Chetitské říše. Imperiální politika v zahraničí, zejména od dob Šupiluliumy I. a Muršila II., vedla také k velkým válečným ztrátám mezi Chetity. Tento populační úbytek Chetitskou říši v pozdním období začal oslabovat a možná i proto začali hledat  mezinárodní spojence. Byly to však právě spojenecké smlouvy s Egyptem a Babylónií namířené proti Asýrii, které vedly k největší populační pohromě, kterou Chetité utržili ve válce. Zamarovský  (1961, s. 256): „Opírajíce se o spojenectví s Egyptem cítili se chetitští králové bezpečni. Možná až příliš bezpečni – Chattušilův nástupce Tutchalijaš IV. (asi 1260-1230 pnl.) zakázal dokonce svým vazalům obchodovat s Asýrií a poskytl vojenskou pomoc vzbouřencům proti asyrskému králi v Mitanni a Babylóně (…). Ale asyrský král Tukulti-Ninurta I., jeden z nejkrvavějších panovníků této nejkrvavější říše starověku, srovnal Babylón se zemí, zničil mitannské povstalce a zlikvidoval i chetitskou intervenční armádu – 28 000 zajatými Chetity se chlubí na jednom ze svých nápisů. I když podle zvyku orientálních panovníků jistě přehání, není pochyb, že to byla pro chetitského krále velká rána“.

Tyto zajatce pak deportoval za Eufrat – svoji zemi už nikdy nespatřili.

Největší demografickou pohromu však znamenal pro Chetity až vpád mořských národů a povstání otroků uvnitř země. Těžko pochybovat, že vedle zničených měst, vesnic a státu celkově přišlo o život velké množství Chetitů, mnoho jich bylo zřejmě i odvlečeno do otroctví. Chetité, kteří přežili, již kvůli zmenšenému počtu nebyli schopni svůj stát obnovit.

Většinu Malé Asie později ovládly dva indoevropské (možná přímo nebo částečně nordické) národy – Frýgové a Lýdové.

I když populační ztráty ve válkách, nájezdy mořských národů a povstání otroků znamenaly pro chetitský národ těžké rány, které zničily jejich říši, neznamenaly konec Chetitů jako národa a populační skupiny. V některých izolovaných centrech Chetité v umenšených počtech existovali dál ještě půl tisíciletí. Šlo o města nebo malé státy, která povětšinou přežívaly ve vazalském poměru k sousedním či vzdálenějším státům. Podle dochovaných nápisů byly obývány potomky té části chetitského národa, která užívala obrázkové „hieroglyfické“ písmo. Nacházely se na jihovýchodě Anatolie a v severní Sýrii. V Kilikii to byly Tabal, Meliténé, Kommagéné, Hue, Hilakku a Gurgum, v Tauru Maraš a Azitavada, v severní Sýrii Kummuch, Hama, Aleppo, Uria, Melid, Unki-Patin, Samal, Chattina a na Eufratu Til Barsib a Karchemiš. I když doba mocné říše Chatti a válečné slávy byla již minulostí, po určitou dobu dokázaly s úspěchem bojovat s rozpínajícími se Aramejci.

Je však možné, že už v té době se Chetité v jisté míře se semity přicházejícími z jihovýchodu mísili. Svědčilo by pro to mezi Chetity se rozšiřující užívání aramejštiny v těchto časech. Někdy se tomuto období ostatně říká „syrskochetitské“.

Ať to bylo jakkoli, skutečně smrtelnou ránu znamenající definitivní zánik zbylých ostrůvků chetitského osídlení jim zasadily genocidní útoky Asyrské říše v 8. století, která vstoupila do nové fáze mocenského rozmachu, a následná asimilace malého počtu zbylých bílých Chetitů do rychle narůstajících mas semitských přistěhovalců směřujících do Malé Asie. Těmi byli zejména již zmínění semitští Aramejci, jejichž prvotní (a možná tehdy již do značné míry semitizovaní Asyřané. (7)

Nástupnické městské státy Chetitů byl totiž naneštěstí roztroušeny v jihovýchodní části Anatolie, kde se stávaly jak pro brutální válečnou expanzi Asyřanů, nejkrutějšího národa starověku, tak následnou nikým neomezenou imigraci semitských Aramejců z jihovýchodu snadným terčem. Obydleny nepříliš početným obyvatelstvem etnických Chetitů neměla tato chetitská knížectví proti brutálním válečným tažením Asyrské říše šanci.

Bič (1990, s. 62 a 64-65) uvádí: „Ve jménu hrůzu nahánějícího boha Aššura, běsnícího Ninurty a v bouři se řítícího Adada táhli asyrští králové do válek s okolními zeměmi a šířili všude děs. Od Churrijců převzali válečnou vozbu a za ni pochodovala tvrdé kázni podrobená pěchota. (…) Asyřané byli nelítostní vůči vnějším nepřátelům i vůči vnitřním protivníkům. (…) od 9. do 7. století naplňovali celý Přední Orient děsem. Lze říci, že nebylo krutějšího národa, než v jaký se vyvinuli Asyřané, zvyklí po staletí jen vraždit, plenit a pálit. (…) Byla to (…) krutá a nelítostná doba. Ve jménu boha Aššura byli poražení nepřátelé mučeni, naráženi na kůly, byla jim zaživa stahována kůže a sťaté hlavy vršeny do pyramid, ženy a děti byly upalovány v hořících městech nebo odvlékány do otroctví“.

A (s. 72) pokračuje: „Plných tři sta let se celý Přední Orient v hrůze chvěl před touto zemí, jejichž králové dokázali vyhubit nebo alespoň přesídlit celé kmeny a národy a měnit kvetoucí města v pustiny“.

Chetitské státečky a města se bohužel staly jednou z hlavních obětí nemilosrdné válečné mašinérie novoasyrské říše. Jeden po druhém byly Asyřany podmaňovány, ničeny a jejich obyvatelstvo deportováno či likvidováno.

Zamarovský (1961, s. 259) uvádí: „Poslední státy a státečky ‚hieroglyfických Chetitů‘ připravili o samostatnost Asyřané, kteří jejich obyvatelstvo z největší části odvlekli do otroctví a vyhubili. Adadnirari III., Aššuranarari V. a Tiglatpilesar III. se chlubí snadnými vítězstvími nad bezmocnými potomky kdysi mocných králů – a jejich anály jsou úmrtní knihou Chetitů“.

Poslední chetitská města padla na sklonku 8. století – roku 717 poslední velká pevnost Karchemiš a roku 712 Melid. Zůstaly po nich jen sutiny věnované převážně stavbám a pomníkům zemřelých. Pád Karchemiše se považuje za konec politické existence Chetitů.

Poslední demografické zbytky etnických „hieroglyfických“ Chetitů se během následujících staletí mísí se semitskými Aramejci, kteří do této oblasti ve stále větších počtech postupně migrují už od druhé poloviny 2. tisíciletí a přijímají jejich řeč. Mluvíme už nikoli o Chetitech, ale o Chetejcích.

Časem byli Chetejci narůstající masou Aramejců úplně pohlceni a poslední zbytky chetitské krve i kultury navždy zmizely ze světa.

Demografický kolaps chetitského národa se stal součástí širšího procesu, který proběhl v celé Přední Asii – pohlcení původně bílého obyvatelstva masami migrujících semitů, černých otroků a asijských nájezdníků, který znamenal zmizení vyspělých bělošských starověkých civilizací. Zbytky chetitských měst a další nalezené památky v dnešním Turecku jsou němými připomínkami dávno zmizelého národa.

VI.Žijící odkaz Chetitů

Chetité však díky svým městům, památkám a písmu zůstali v paměti historie jako první vyspělý indoevropský národ, který vytvořil velmi originální a vyspělou kulturu. Civilizační odkaz Chetitů nezanikl, neboť se podíleli na přenosu pochodně civilizace z Orientu do klasických kultur Řecka a Říma a možná ovlivnili i kultury Keltů a Etrusků. Měli tedy vliv na kultury, které se staly kolébkou Západní civilizace. Nepřímo se tak podíleli na jejím vzniku.

A přispěli do nich i vlastním dílem. Jak ukázaly vykopávky na Blízkém a Středním východě, část toho, co bylo považováno čistě za výtvor „génia starověké Hellas“, bylo zděděné a rozvinuté dědictví Sumerů, Babylóňanů, Asyřanů, Féničanů, Egypťanů – a také Chetitů. Těžko pochybovat o tom, že něco Řekové přejali právě od Chetitů, i když je obtížné určit, co přesně.

Zamarovský (1961, s. 282) uvádí: „Nejde tu však jen o to, že Řekové se vracejí ze svých maloasijských výprav s helmou chetitského typu a že Arion se plaví z Malé Asie do Řecka s lyrou, kterou známe z chetitských reliéfů. Rodištěm řecké klasické kultury není přece pevninské Řecko, nýbrž maloasijské pobřeží s Efesem, Míletem, Halikarnassem, Knídem a ostrovy Chiem, Lesbem a Samem: ‚onen bohatý lem na velkém kusu látky‘ – někdejší chetitské říše. Výzkum řecké mytologie dokazuje, že její náplň čerpali Řekové z velké míry právě z tohoto zázemí. A když z něho čerpali náměty pro svou mytologii, proč by z něho nebyli čerpali i něco jiného? Třeba některé výrobní dovednosti (např. v hutnictví železa, jehož vynález připisuje řecká tradice Glaukovi z Chiu), fyzikálně matematické znalosti, astronomické a lékařské poznatky? I když nás o pramenech svých právě tak překvapivých jako náhle ovládnutých vědomostí neinformují?“

A Chetité navíc vytvořili most mezi Východem a Západem, když z upadajících kultur Orientu přecházela štafeta civilizace do rukou národů jižní Evropy.

Zamarovský (1961, s. 282-283) shrnuje: „Většina učenců spatřuje právě v tomto předávání štafety dřívějších vymožeností vědy Řekům – a přes ně ostatním národům Evropy – největší historickou zásluhu Chetitů. Bossert vidí v chetitské říši ‚most z Mezopotámie do Řecka‘ a zařazuje Chetity a jejich přímé dědice mezi ‚učitele našich učitelů‘, Řeků. Hrozný říká, že ‚staří Chetité, napojeni skvělou kulturou babylonskou, byli nejlepšími prostředníky mezi Asií a Evropou, oblastí egejskou, Řeckem a Římem‘. V. V. Struve se s těmito hodnoceními ztotožňuje: ‚Chetitská kultura měla velký dějinný význam, protože jak Chetité sami, tak i národy Malé Asie z pozdější doby, které přejímaly chetitské dědictví, byly významnými prostředníky, kteří předávali vymoženosti babylónské kultury národům tehdejší Evropy‘“.

V západní kultuře tak odkaz a zprostředkující vliv Chetitů stále žije.

Poznámky

(1) Doba příchodu Chetitů není zcela vyjasněná. Zamarovský uvádí dobu už kolem 3000 pnl., Souček období 2500-2000 pnl., jinak se ale často v publikacích uvádí až doba 2000-1900 pnl.

Avšak nálezy koster a keramiky z Ališaru svědčí, že první Chetité začali přicházet v době cca 2300 pnl. a že navíc šlo o pozvolnější příchod ve více vlnách než náhlou velkou invazi.

(2) Podrobněji popisuje propojenost nordického typu s indoevropskými jazyky a náboženstvím Smith a zmiňuje se i o Chetitech a Malé Asii (1932, s. 185-186): „Přihlédněme nyní k tomu, co je známo z raných dějin nordického lidu. První určitý průkaz lidí s plavými vlasy, bledou kůží a modrýma očima, jest dán na některých obrazech v egyptském chráme Sethi Velikého, vystavěném za XIX. dynastie, asi 1300 let př. Kr. V tomto chrámě v Abydu jsou znázorněny čtyři odrůdy lidstva. Kromě Egypťanů jsou zde Negři z jihu, Syřané z východu a světlovlasí, modroocí lidé z Lybie na severním pobřeží Afriky. Lybiové jeví nápadný kontrast proti všem ostatním. (…) Je to první určitý antropologický záznam, vytvořený člověkem, alespoň první pokus, který známe, o klasifikaci všech lidí, které umělec znal. První známý důkaz o užívání indoevropského jazyka nacházíme v Sýrii a Malé Asii ve čtrnáctém století př. Kr. (Pozn.: z Malé Asie jsou ale doklady o i-e jazyku podle novějších zdrojů známy už z doby okolo 2000.) Asi v téže době se dovídáme o skupině lidu, zvaný Mitanni, který se utkal se Syřany a lidem palestinským, a který mluvil touto řečí. Při vykopávkách, prováděných v posledních patnácti letech, kdy byly nalezeny záznamy psané chetitsky a pokud mohou být rozluštěny, zdá se, že obsahují jména různých bohů, kteří byli uctíváni v Indii asi o tisíc let později. (…) Nejstarší literatura indická sahá toliko do osmého století př. Kr., ale je zřejmo, že vypravování, obsažená v těchto Védách, jsou o několik staletí starší, ježto se dochovaly jako ústní podání.

Dále máme důkazy z Persie. Nejstarší perská literatura (Avesta) je psána indoevropským jazykem. Je mnohem pozdější nežli indická Rig-Veda, ale její příběhy náležejí do stejného okruhu, jako příběhy indické. Je tedy pravděpodobno, že lidé, kteří připutovali do Indie a kteří pronikli do Persie, byly členy téže skupiny.

Další důkazy se nalézají ve vyprávění Homérově, které, třebaže nebylo napsáno před r. 1000 př. kr., zachovává tradice o několik staletí starší. Zde slyšíme o světlovlasé, modrooké skupině lidí, známých jako Achájové, o kterých se myslí, že přišli do Řecka ze severu. To opětovně potvrzuje dojem, že světlovlasí přistěhovalci vnikli asi ve stejné době jako indoevropský jazyk do Řecka, severní Afriky, Malé Asie a snad i do Persie a Indie.

Máme zde tedy několik námětů, které jednotlivě nejsou příliš přesvědčivé, avšak společně tvoří působivý celek, který svědčí pro možnost, že v polovině druhého tisíciletí lidé se světlým vlasem, bledou kůží a modrýma očima se pohybovali na jih z nějakého místa na sever od moře Černého a Kaspického“.

(3) Přibližnou představu o tom, jak mohli Chetité vypadat, mohou představovat současní Arméni, kteří jsou asi poslední národ, v němž se ještě dnes hojně vykytuje armenoidní bílý typ a zároveň mají po svých indoevropských předcích znatelný podíl nordického přimíšení. Arménský genofond ovlivnili také nordičtí Skythové (Coon, 1939, kap. VI., podkap. 5, 21. odst.).

(4) Jiné teorie tvrdí, že Chetité ze své prastaré domoviny pod Kavkazem obešli Černého moře ze severu a přes Balkán přišli do Anatolie ze západu.

Turečtí nacionalističtí historikové tvrdí, že Chetité byli v Anatolii původním (autochtonním) obyvatelstvem a jsou tedy přímými předky dnešních Turků. Tato tzv. „sluneční teorie“ je dnes již naprosto neudržitelná.

(5) Podle některých názorů ale v pozdějším období vliv tulie a pankuše slábl a chetitští králové se stávali téměř neomezenými vládci.

(6) Náboženské rozdíly mezi původními usedlými bělochy a nordiky snad souvisí s rozdíly mezi místy jejich původu – širé pláně pod Kavkazem, odkud nordici pocházejí, jsou otevřenou krajinou a poskytují volný výhled na nebe i na fenomény, které se na něm vyskytují – bouře, hromy, blesky a slunce.

Předindoevropští běloši svoje náboženské kulty obraceli na rozdíl od indoevropanů vzhlížejících k nebesům spíše k zemi a vegetaci snad proto, že se už od časných dob zabývali zemědělstvím a proto, že v mnoha jimi obývaných oblastech byla krajina hodně lesnatá.

Svoji roli v tomto rozdílu ale mohla hrát i odlišná mentalita a životní styl – zatímco usedlí bílí lidé byli před příchodem indoevropanů spíše mírumilovní zemědělci uctívající poklidnou plodivou sílu přírody, pro bojovné kočovné nordiky byly přitažlivější majestátní nebesa a divoké bouře na nich.

V souladu s tím existovaly i další obecnější kulturní a sociální rozdíly mezi oběma společnostmi – matriarchát vs patriarchát, rovnostářská vs hierarchická společnost, usedlý vs kočovný životní styl, mírumilovné vs militarizované společenství, atd.

(7) Původně byli Asyřané směsicí bělochů (armenoidních, mediteránních, možná i nordických) a semitů. Semité později v populační skladbě asyrského národa převážili. Zda ve větších počtech tehdy imigrovali do Malé Asie i semitizovaní Asyřané a mísili se se zbytky Chetitů stejně jako Aramejci, není příliš známo. Zato víme o brutální likvidaci zbývajících Chetitů a jejich sídel asyrskými vojsky.

Literatura

Zamarovský, Vojtěch: Za tajemstvím říše Chetitů, Mladá fronta, Praha 1961.

Hrozný, Bedřich: Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty (4. vyd.), Melantrich, Praha 1949.

Bič, Miloš: Při řekách babylónských, Vyšehrad, Praha 1990.

Vidal-Naquet, Pierre et. al.: Dějiny lidstva, Mladá fronta – Argo, Praha 1999.

Oliphant, Margaret et al.: Guinessova encyklopedie historie světa, Volvox Globator, Praha 1998.

Kinder, Hermann a Hilgermann, Werner: Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

Souček, Jan: Dějiny pravěku a starověku, Vyd. a nakl. Práce, Praha 1997.

Sochrová, Marie: Dějepis I., Fragment, Havlíčkův Brod 1999.

Heyerdahl, Thor: Staré civilizace a oceán, Panorama, Praha 1983.

Smith, Grafton Elliot: Dějiny člověka, Jan Laichter, Praha 1932.

Klíma, Otakar: Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha 1977.

Pressová, Ludwika: Stará Kréta, Panorama, Praha 1978.

Fagan, Brian M. et al.: Sedmdesát velkých vynálezů starověku, Nakladatelství Slovart, Bratislava 2005.

Bardtke, Hans: Příběhy ze starověké Palestiny, Vyšehrad, Praha 1990.

Geiss, Imanuel: Dějiny světa v souvislostech, Ivo Železný, Praha 2005.

Malkowski, Edward F.: Před nástupem faraonů, Volvox Globator, Praha 2007.

Internetové zdroje

Coon, Carleton Stevens: The Races of Europe, The Macmillan Company,  New York 1939.

link: http://carnby.altervista.org/troe/troe.htm

Napsal: Andreos