Pohanství a nacismus

Temný mrak špatné pověsti se vznáší nad celým oborem indoevropských srovnávacích studií a také kazí pověst některým moderním pohanským hnutím. Tento mrak je chmurnou historickou realitou, kdy někteří vůdcové a sympatizanti nacistického režimu v Německu, jako je Heinrich Himmler a Alfred Rosenberg (1893-1946), jakož i další evropští rasističtí intelektuálové a agitátoři konce devatenáctého a počátku dvacátého století manipulovali teoriemi o společném indoevropském původu, aby dokázali, že bílí Evropané (zvláště Němci, v případě  nacistů) byli původními „Árijci“ – tvůrci a praví dědicové dávné indoevropské kultury a odkazu, včetně jejich náboženských elementů (Goodrick-Clarke 1992). Rosenberg byl jedním z hlavních architektů nacistické propagandy, avšak jeho pokusy nalézt v německém pohanství podporu nacistické ideologii nebyly jeho nacistickými kolegy plně podporovány. Rosenbergovo hlavní dílo, Der Mythus des 20 Jahrhunderts [Mýtus dvacátého století], často citované spolu s Mein Kampf a dalšími Hitlerovými spisy  jakožto autoritativní formulace nacistické ideologie, nevydala nacistická strana, ale Rosenberg osobně, což naznačuje, že jeho smýšlení nebylo ve straně přijímáno univerzálně.

Rosenberg byl velkým obdivovatelem britského historika a rasistického ideologa Houstona Stewarta Chamberlaina (1855-1927), jehož magnum opus z roku 1899 Die Grundlagen des neunzehnten Jahrhunderts [Základy devatenáctého století] byl přímým intelektuálním předchůdcem Rosenbergova Mýtu z roku 1930. Rosenberg převzal od Chamberlaina přesvědčení, že nejdůležitější funkcí historie a dalších věd o člověku je propagace národního mýtu – tj. jistého světonázoru a souboru hodnot, konkrétně obdiv k německému národu a rase – ne šíření faktů či vytváření kritického vědomí o komplexnosti lidské historie a kultury. Tento sentiment byl uvnitř nacistické strany široce sdílen a v souladu s tím akademické studium německé historie a folkloru za Třetí říše trpělo absolutní podřízeností těchto i souvisejících disciplín potřebám nacistické propagandy. Tímto tématem se zabývá vynikající sborník článků The Nazification of an Academic Discipline; Folklore in the Third Reich,  [Nacifikování akademických oborů; Folklor v Třetí říši], jehož redaktory byl James R. Dow a Hannjost Lixfeld (1994).

Slovo árijský ve skutečnosti pochází z védských náboženských textů starověké Indie a má svou úzkou paralelu v dávných iránských textech Avesty (Thapar 1992). Aryan byl u védských Indů výraz respektu a znamenal něco jako „dobří, vznešení lidé“. Výraz anachronicky převzal Rosenberg a další, aby jím v pokroucené logice nacistického rasistického názoru označil ideálního Němce. Podobně, hlavní hinduistická nacionalistická organizace v moderní Indii se nazývá Arya Samaj, árijská společnosti či společnost vznešených (Jaffrelot 1996). Poněmčený výklad původně negermánského výrazu  Aryan se stal součástí ideologického ospravedlnění nacistické agrese a zvěrstev vůči Židům, cikánům a dalším, kteří měli postrádat německou rasovou čistotu. Z důvodu tohoto přivlastnění si indoevropského bádání, aby vyhovoval politickým cílům nacistů, trpí obor indoevropských studií  vinou za spojitost s nacismem, vinou, dotýkající se i moderních pohanských hnutí, které využívají teorii společného původu, čerpající z indoevropských studií.

Rosenberg i další v nacistické straně se také pokoušeli přiživovat jasně nacifikovanou verzi germánského pohanství, jakožto ideologickou podporu Třetí říše. Tímto způsobem nacismus vrhl stín také na moderní pohanství, takže dokonce pohané, kteří vyjadřují naprosté odmítání nacistické ideologie a jejích interpretací dávné mytologie, jsou někdy stále zatěžování  nacistickou vinou. Tato situace platí zvláště pro Německo a Skandinávii, ale v menší míře se týká i jiných zemí.

Přímé spojování nacismu s indoevropskými studiemi a moderním pohanstvím je chybné z mnoha důvodů. Nacisté se vyznačovali jen tím nejpovrchnějším a selektivním chápáním indoevropských badatelských teorií; jinak by si uvědomili absurditu ztotožňování Němců s původními Árijci. Je také prokazatelné, že nacisté měli daleko k naprosté oddanosti germánskému pohanství jakožto případnému árijskému náboženství. Pohanský projekt Rosenberga a několika dalších nacistických vůdců byl nakonec zavrhnut vyšším kádrem strany, včetně Hitlera samotného, a odporovala mu alternativní linie nacistické propagandy, která interpretovala křesťanské texty, učení a postavu samotného Ježíše rasistickým, proněmeckým, antisemitským způsobem, s ohledem na vytváření nacifikované verze křesťanství. Sám Rosenberg, bezpochyby vůdčí postava nacistických snah o  rozvinutí jasně germanocentrickou a rasistickou formu pohanství, ve svém Mýtu dvacátého století napsal: „Ježíš je pilířem naší historie. Stal se Bohem Evropanů“ (Rosenberg 1982, 391). Jak ve svém nedávném článku poznamenal Richard Steigmann-Gall, „Rosenbergovo časté odkazování na Krista… a jeho pozitivní vztah k Ježíšovu historickému i soudobému významu se ukázaly jako náklonnost pro skutečného antikřesťana nemožná. Tato náklonnost naznačovala nejednoznačnost revoluce proti kulturnímu odkazu křesťanství“ (Steigmann-Gall 2003, 89).

Proto paušální srovnávání nacismu s indoevropským výzkumem či pohanstvím je přehnané a zavádějící. Indoevropské studie a moderní pohanství nebyly výtvorem nacistů ani výhradně jejich rekvizitou. Přesnější by bylo, říci, že nacisté z indoevropských studií čerpali a fušovali do pohanství, tak jako se zabývali dalšími aspekty kultury, tradic a ideologie, včetně křesťanství; nahodile a rozporuplně upravovali, vybírali, interpretovali a deformovali rysy evropské a zvláště germánské kultury a historie při zoufalém hledání jakékoliv teorie, symbolu či narážky, která by momentálně podpořila jejich pokračující pátrání po síle a iluzorním ideálu německé rasové čistoty.

Pohanská hnutí založená na germánské/nordické/skandinávské mytologii a tradicích měla a vlastně stále mají specifické potíže s distancováním se spojování s nacismem ze dvou hlavních důvodů. První byl již zmíněn: skutečnost, že Rosenberg a jeho spojenci v nacistické straně se zabývali experimentální rekonstrukcí germánského pohanského náboženství  (např. insignie SS byly nacistickým zmrzačením starého pohanského symbolu blesku). Dalším důvodem je, že i dnes má určitý počet moderních nordických pohanských hnutí výslovně rasistickou orientaci a v některých případech otevřené sympatie k nacistické ideologii. Jeffrey Kaplan (1997) a Mattias Gardell (2003) publikovali přesvědčivé studie o těchto nordicky orientovaných, s nacismem sympatizujících pohanských hnutích.

Ze členů různých skandinávských pohanských organizací vyčnívají, kvůli svému pojímání rasové čistoty jakožto hlavní hodnoty svého systému víry, ódinisté. Není překvapením, že ve Skandinávii i jinde vládnou mezi ódinisty a neonacisty značné sympatie a obě skupiny se částečně překrývají. Jak poznamenal Tore Bjorgo ve studii o skandinávských rasistických hnutích: „Mnoho přívrženců White Power ve Švédsku jsou ódinisté, nebo alespoň používají symboly a postavy ze staré norské mytologie jako výrazy k vyjádření své nordické identity a své opozice vůči Židy inspirovanému křesťanskému náboženství“ (Bjorgo 1997, 162).

„White Power“ kultura mladých, směšující neonacismus, ódinismus, satanismus a heavy metalovou rockovou hudbu do opojného a násilného nápoje, se objevila ve Skandinávii na konci osmdesátých let 20. stol. Jednou z nejprominentnějších postav této rasistické, nordické subkultury byl norský „black metalový“ hudebník Varg Vikernes, značně proslulý tím, že byl roku 1994 odsouzen za různé násilné činy, včetně spálení kostelů, znesvěcení hrobů a vraždu konkurenčního spoluhráče (Bjorgo 1997, 280, pozn. 22). Kvůli rasistickým nordickým pohanům typu Vikernese, kteří se dopouštějí takových senzačních a hrůzných skutků, je pro nerasistické pohany někdy obtížné dát o sobě vědět v masmédiích nordických národů, a tak srovnávání moderních pohanů s nacismem a rasismem zanechává v myslích lidí ve Skandinávii i jinde živý otisk.

Kapitola o moderním nordickém pohanství se v tomto vydání zaměří na nerasistické pohanské skupiny na Islandu a ve Spojených státech, které se věnují rekonstruování a pokračování starého nordického náboženství, spíše než nějakému ideálu nordické, germánské či domnělé árijské rasové nadřazenosti [zmíněná kapitola nebude předmětem českého překladu - pozn. překl.]. Čtenářům, kteří se zajímají o rasistické formy nordického pohanství, radíme nahlédnout do dříve zmíněných studií Bjorga, Kaplana a Gardella.

Příště: Pohanství a hinduismus