Mýty Indoevropanů – tripartitní systém

„Mytologie lidstva zdaleka není pouhou sbírkou pěkných či hrůzyplných báchorek, které jsou v řádně cenzurované verzi představované našim školákům. Jde o náhled lidí jedné určité epochy či civilizace na tajemství lidské existence a myšlení, o jejich model sociálního chování a o jejich pokus v příbězích bohů a démonů definovat své vnímání vnitřních světů.“ – H. R. Ellis Davidsonová, Bohové a mýty severní Evropy.

Mýty nejsou jen nevinné příběhy, jejichž účelem má být odvést naši mysl od každodenní obyčejnosti, mají rovněž významný vliv na politické a ideologické uspořádaní společnosti. Díky tomu, že v nich je popisován sociální řád, jeho třídy, morální názory a instituce, nejsou mýty ničím menším než společenskými smlouvami, které mohou odrážet i měnit názory a instituce společnosti. Mýty se přitom týkají jak tohoto světa, tak i světů nadpřirozených. Jsou tedy jakousi vyjádřenou formou kolektivního denního snění sdíleného celým společenstvím. Žijí v nás a my žijeme v nich.

Jako Evropané se musíme zeptat sami sebe, se kterými mýty jsme takto pevně symbioticky spojeni. Je jasné, že v naších myslích byly dlouho vloženy mýty křesťanství, pod nimi však leží další, hlubší vrstva mýtů souvisejících s naší pohanskou a prehistorickou minulostí. Většina evropských a řada asijských jazyků náleží do rozsáhlé rodiny známé pod názvem indoevropské jazyky. Lidé, kteří do této jazykové rodiny patří, byli nazývání Árijci (od tohoto označení se převážně po 2. světové válce upustilo). Jazykovědci prokázali, že existoval původní starověký jazyk, z něhož se všechny pozdější indoevropské jazyky vyvinuly. Pojmenovali ho protoindoevropský a hovořilo se jím v dávné minulosti, možná již kolem roku 4500 př.n.l. Místo jeho vzniku zůstává nadále předmětem mnoha sporů, jasná však je skutečnost, že postupně, jak se mluvčí tohoto jazyka dělili a migrovali do různých částí Evropy a Asie, vyvíjeli se i různé větve původního jazyka. Již před začátkem moderní doby se původní jazyková rodina rozptýlila od Indie až po Irsko. Dnes se odhaduje, že indoevropskými jazyky, na první pohled značně odlišnými, hovoří až 2 miliardy lidí.

Indoevropany nespojuje pouze jazyk, ale rovněž společný odkaz mýtů. Mýty národů tak rozdílných, jako jsou Keltové a Indové, mají společný vzor. Sdílejí mnoho shodných témat a symbolů prokazujících společný původ. Právě díky tomuto starověkému spojení mezi na první pohled různými mýty mohou náboženství a kulturní zvyky vzdálené Indie vnést světlo do některých aspektů evropského pohanského myšlení. V indických tradicích můžeme sledovat vývoj systému pohanské víry v podstatě nedotčené prosazováním cizího náboženství. Při srovnání s prosperujícími a rozvinutými pohanskými tradicemi a stále přežívajícími náboženskými praktikami se mohou zdroje informací o evropském pohanství zdát omezené. Naštěstí se však v některých částech Evropy dochovalo několik kompletních textů a písemných odkazů. Nejucelenější zdroj informací o zvycích a tradicích germánského pohanství nám zanechali skandinávští Vikingové v tom, co dnes souhrnně nazýváme severskou mytologií.

Řada mytologií Indoevropanů vykazuje cosi co lze nazvat tripartitní ideologií, v níž jsou bozi a sociální řád uspořádáni do tří skupin hierarchických tříd. Tento vzor je naprosto zřetelný v mýtech skytských nomádů i starověkých indoevropských národů. V mýtu Kolaxaïs nejmladší syn starověké bytosti Targitaa nalezne tři zlaté předměty spadlé z nebe: pohár, sekyru a pluh. Pohár si ponechá pro sebe a stane se vládcem dominantního kmene Skytů, zatímco jeho bratři se stanou podřízenými vládci svých kmenů. Sekyra a pluh jsou nezpochybnitelnými symboly tříd bojovníků a zemědělců, zatímco pohár zastupuje nejvyšší řád, nádobu, z níž nejvyšší bozi a jejich zástupci na zemi pijí posvátný nápoj.

Shodný základní vzor existuje v celém indoevropském světě. Nejvyšší třídu, přebývající na nebesích, tvoří nejvyšší bozi. Jejich lidskými protějšky na zemi, zabývajícími se prostřednictvím zákonů udržováním sociálního řádu a mající na starosti náboženské otázky, jsou političtí vládci, kouzelníci a kněží. V nebeském řádu musí tyto role rovněž někdo plnit a mezi indickými bohy první z těchto úkolů připadá na Mitru a druhý na Varunu. V severském panteonu byl bohem spravedlnosti, zákona a sociálního řádu Týr, zatímco Ódin vládl nad magií a nadpřirozenem.

Druhá třída bohů v tripartitním systému sídlí pod nebem, v atmosféře. Jedná se o bohy boje a konfliktů, indického boha války Indru a Marse z římského panteonu. V severské mytologii tuto úlohu plní Tór, Ódinův syn. Tór je patronem bojových umění a bohem bouří, chrání svět před silami chaosu zastupovanými obry a monstry. Tito bozi jsou v řádu společnosti zastupováni třídou válečníků zajišťujících ochranu celé komunity před nebezpečnými vnějšími silami.

Třetí, nejnižší a nejpočetnější třída v systému je tvořena bohy a bohyněmi Země. Vládnou nad plodností a celkovým fyzickým a materiálním dostatkem u lidí, zvířat a rostlin. Některá z těchto indoevropských božstev jsou zobrazována jako dvojčata, například Asvinové v mýtech Indie, jezdci na koních spojovaní s léčitelstvím. Severský bůh Frey, úzce spjatý s kultem koně, je bohem bohatství a spokojenosti. Jeho sestra Freya je pak bohyní lásky a sexuality. V životě společnosti jsou tito bozi spojováni s životy zemědělců a řemeslníků.

Myšlenka tripartity, zjevná u starověkých Indoevropanů, se nevytratila ani poté, co pohanství vytlačilo křesťanství, nýbrž působila i nadále. Idea nejsvětější Trojice se objevila teprve poté, co se křesťanství uchytilo mezi řecky a latinsky hovořícími pohanskými kulturami. Vliv tohoto archaického kódu lze poměrně často spatřit i v současných vědeckých a akademických klasifikačních schématech, v nichž jsou obvykle obsaženy tři po sobě následující fáze či období. Zdá se být zřejmé, že i nyní jsou Evropané naprogramování na myšlení a kategorizaci po třech.

Zdroj: Rudgleye – Vzkříšení pohanství, nakladatelství Mladá fronta, Praha 2008