Světci – transformace to pohanských bohů

Pozoruhodnou kapitolu z dějin evropského křesťanství představuje kult světců. Úcta k svědkům víry, jejichž památku církev připomínala, se mezi obyvatelstvo barbarské Evropy šířila společně s novou vírou, ovšem v lidovém, slabě christianizovaném prostředí získávali svatí zcela bizardní podobu. Jejich recepce totiž byla podřízena zákonitostem archaického myšlení, které sice přijímalo základní kontury nového náboženství, nové pojmy i postavy však zapojovalo do svého systému sakrální sféry. Často se tak měnila forma, obsah však zůstal zachován. Archaické pojetí svátosti, zbožnosti a obřadnosti tak přecházelo na nové rituály, hrdiny a sváté nové víry. Světci získávali fantastickou podobu a jejich povaha v lidové zbožnosti připomínala spíše zuřivá a nevypočitatelná pohanská božstva než následovníky Kristovy. K tomu je ovšem třeba dodat, že takové chápání světců a sakrality vůbec akceptovala i velká část kléru a jen skutečné „intelektuální“ špičky církevní hierarchie byly schopny hledět na svaté očima teologie a nikoliv archaického myšlení.

O tuto formu synkreze se zasloužila i sama církev. Misionáři se pokoušeli využívat symbolů archaického náboženství pro snadnější přijetí nové víry. Běžným jevem se tak stala sakrální kontinuita časová (svátky) i prostorová (místa). Konečně i božstva a heroové staré víry museli najít svoji náhradu. A zde měla církev v záloze svoji nebeskou armádu světců, jimž byl určen patronát nad oblastmi, které dříve spadaly do kompetence božstev. Názorný příklad o tom poskytují listy papeže Řehoře I. Velikého z konce 6. století, které obsahují rasy misionáři Anglů Augustýnovi, pozdějšímu arcibiskupovi z Canterburry: „ … A pokud chtějí obětovat množství býků na pohanských slavnostech, má být taková jejich slavnost rovněž zachována: ale ke dnům zasvěcení nebo narození svatých mučedníků … „

Vedle praktického kultu se svatí „paganizovali“ i v lidové spiritualitě. Z lidí z masa a kostí se staly polobožské nebo přímo božské postavy, které žárlivě střeží svoji úctu a autoritu ovládají atmosférické jevy, poskytují plodnost, prosperitu, úrodu nebo úspěch, léčí nemoci, ale i krutě trestají a bez slitování zabíjejí. Úcta k některým z nich dosáhla takových rozměrů, že zastínila i trojjediného Boha, příp. Krista. Zvláště je to patrné na mariánském kultu, který dosud úspěšně dominuje lidovému křesťanství katolické i pravoslavné Evropy a přímo navazuje na mateřské a telurické kulty evropského pohanství (odtud pochází i kult tzv. „černých“ madon – černá = barva země). Úcta k Matce Boží vedla z hlediska teologie k absurdním konstrukcím, z hlediska archaického náboženství však zcela pochopitelným. Výsledkem synkreze jsou četné mariánské kulty, nadřazování postavy Marie postavě Kristově, vytváření kvazisexuální božské dvojice Bůh-Otec + Marie (s Kristem jako božským synem), zasvěcování národů a zemí Matce Boží (zcela v duchu archaické představy o matce-zemi) či připisování Marii takových vlastností, jejichž absolutním reprezentantem je z hlediska teologie pouze Bůh.

Kromě výrazné mateřské „bohyně“ obsahoval panteon lidového křesťanství i další postavy, které měly zcela evidentní božský charakter. Christianizace raně středověkých státních celků vedla k rychlému vzniku „státních“ panteonů svatých. Ovšem i lidové pojetí vyzdvihlo některé světce do božské sféry. Svatí se stali hrdiny příběhů, ve kterých od počátků věků po světě a přebrali tak charakter starých bohů, kteří podle podání známého značné části světových náboženských tradic přebývali na počátku dějin na zemi mezi lidmi. V dalších případech zase nabrala úcta ke světci zcela božský charakter – jako příklad může posloužit svatý Mikuláš na Rusi, který je na některých ikonách ze 14. a 15. století situován na centrálním místě vyhraněném Kristu. Jeho neobvyklé postavení v ruském lidovém křesťanství potvrzují četná svědectví od počátku raného novověku a v jeho postavě lze spatřit christianizovaného pohanského boha Volose.

Jiná prostředí vygenerovala specifický kult dalších světců – např. podobné postavení, jako měl mezi Rusy svatý Mikuláš, přisuzovali Ukrajinci svatému Jiří a svatojiřský kult byl vlastní i západním Slovanům a Chorvatům. V Srbsku zase přijal řadu archaických rysů národní světec Sáva Nemanjić. Nelze tvrdit, že světci, kteří nesou v legendárním nebo lidovém podání zázračné, až „nekřesťanské“ rysy, byli nutně dědici konkrétního pohanského božstva. Spíše se jednalo o způsob pojetí, svátosti v archaické kultuře, které bylo značně rozdílné od pojetí křesťanského.

Zdroj: Téra, Michal, Perun bůh hromovládce, 2009, NAKLADATELSTVÍ PAVEL MERVART