Poslední z Mohykánů

„Velký duchu, stvořiteli všeho života,
válečník k tobě letí rychle a bystře jako šíp vystřelený vzhůru k slunci…

Přivítej ho.
A přijmi ho u poradního ohně mého národa.
Je to Unkas, můj syn.
Řekni mu, aby byl trpělivý a popros smrt o rychlost, neboť všichni jsou již tam.
Až na jednoho. Já, Čingačkuk, já jsem poslední z Mohykánů…

… Hranice se pohybuje k západu a tlačí rudé muže z těchto divokých lesů.
Jednoho dne už nebude úniku
a pak naše rasa vymře.“

„To je smuteční řeč mého otce?“

„Ne, to je pravda!
Pohraničí je místo pro lidi, jako je můj bílý syn a jeho žena. A jejich děti.
Jednoho dne už nebude žádné pohraničí.
A lidé jako jsi ty odejdou. Jako Mohykáni.
Přijdou noví lidé. Pracovat, bojovat. Někdo zde prožije svůj život.
Ale kdysi … jsme tady byli my!“