Být či nebýt etnickým

Otázka, zda je etnická identita pro moderní pohanství stěžejní či okrajová, se ukázala jako provokativní téma. Na jaře 1998 byli členové různých pohanských organizací z celé Evropy a severní Ameriky, i několik pozorovatelů z řad badatelů včetně editora tohoto vydání, pozváni na konferenci původně nazvanou World Pagan Congress, která se konala v červnu 1998 v hlavním městě Litvy, Vilniusu. Po několika dnech přednášek a diskusí, během nichž bylo odsouhlaseno učinit z World Pagan Congressu výroční setkání, přecházející v založení organizace, se hlavní účastníci sešli, aby popřemýšleli, jak nejvhodněji organizaci pojmenovat.

Výraz pohanský zavrhla většina delegátů jako příliš pejorativní označení kvůli svému historickému používání křesťanskými autoritami jakožto hanlivého výrazu pro nekřesťany a náboženské víry a praktiky považované za nepřátelské a bezbožné. Slovo heathen bylo odmítnuto z podobných důvodů. Návrh na název Native European Religion [Původní evropské náboženství] byl odmítnut jako nedostatečně vystihující  ambice kongresu případně zahrnout i představitele nekřesťanských,  nemuslimských, nemisionářských, původních a tradičních náboženství z celého světa, i když převážná většina těch, co se sešla ve Vilniusu, byli ve skutečnosti Evropané nebo Euro-Američané. Domorodé bylo vnímáno jako vhodné ve výrazech vyjadřujících kořen slova „vlastní danému místu či lidu“, hlasováním však neprošlo pro svou spojitost s původními národy Ameriky a dalších oblastí, kteří se jím odlišovali od kolonizátorů a misionářů z Evropy, kteří si podrobili jejich zemi; rozvrátili jejich společnost, jazyk a náboženství. Tradiční bylo odloženo jako výraz, který by dle cítění mnohých zdůrazňoval společnou snahu zachovat a následovat duchovní a folklorní tradice, ale po bližším uvážení bylo zavrženo jako nedostatečně určité.

Konečné rozhodnutí znělo přejmenovat organizaci na World Congress of Ethnic Religions (WCER) [Světový kongres etnických náboženství]. Výraz etnický byl vnímán některými přítomnými se znepokojením kvůli případným asociacím s pochybnými koncepty, jako jsou „etnická čistota“ a „etnická čistka“, které byly v poslední době pozorovány při krvavých dozvucích zhroucení multi-etnického národního státu Jugoslávie, nicméně byl tento výraz pro většinu přitažlivý pro svůj původ v řeckém ethnos a jeho spojení s evropskou akademickým oborem etnologií, studiem lidů a kultur.  Jak později poznamenal zakládající člen WCER Denis Dornoy v The Oaks[Duby], oficiálním bulletinu WCER:

„Mnoho pozorovatelů je překvapeno, podezřívavých či dokonce vystrašených kvůli slovu etnický v našem názvu. Je etnické spojováno s etnickou čistkou? Jedná se o další ideologii čisté rasy? Musíte patřit k věky ztracenému lidu, abyste byli etničtí? Není etnické předmětem pro bělovlasé akademiky?

Etnické není ani jedno z výše uvedeného a jeho význam je mnohem jednodušší. Řecké ethnos znamená lidi a etnické znamená související s určitým lidem, tj. vše, co lid definuje: jeho jazyk, zvyky, každodenní chování, stravu… či duchovní názor. Tento poslední bod nazýváme etnickým náboženstvím. Jde o soubor tradic, uctívání, způsobu života, příslušejícímu lidu. Často, ale ne vždy, zahrnuje uctívání předků. Někdy je natolik integrován do každodenního života, že jej ani nelze nazvat dle západních standardů „náboženstvím“ (tj. vírou).“ (The Oaks,  č. 1, srpen 1999, ke stažení na: www.wcer.org). 

Volba etnického náboženství, jakožto primární označení povahy a zaměření organizace, bylo nicméně rozhodnutí převážně evropské většiny. Skupina Severoameričanů si mohla zvolit ještě jiný výraz, přírodní náboženství, které bylo populárním označením mezi religionisty ve Spojených státech a Kanadě. Jedno z prvních diskusních fór pro badatele, zajímající se o pohanství a související témata v severní Americe, byla síť přírodních náboženství, seznam mailových adres, vytvořený a aktualizovaný Chas Cliftonem, profesorem university v Coloradu. Tato situace ilustruje větší důraz evropských pohanů, který typicky kladou na kulturní a duchovní tradice, zachovávaje etnickou identitu, versus americkou a kanadskou tendenci klást do centra pohanské náboženské aktivity uctívání přírody a zlehčovat etnickou identitu, nebo se jí dokonce vzdávat jakožto nepodstatné.

Menší zájem některých severoamerických pohanů o etnicitu má svou příčinu v dávné historii. Od období kolonialismu až do zcela nedávné doby bylo zavržení či skrytí etnické identity chápáno přistěhovalci do Spojených států jako první nutný krok k asimilaci do mainstreamové americké společnosti:

„Způsob života menšiny, který se rozvinul v anglických koloniích v sedmnáctém století,  stanovil standard pro budoucí evropské menšiny v této zemi. Angličtí kolonisté a později Američané z většinové skupiny oceňovali práci, kterou nově příchozí vykonávali, avšak očekávali, že přistěhovalci co nejrychleji vstřebají převládající zvyky a  odloží své vlastní. Členové menšin byli vyhledáváni pro svou práci, ale přesto opovrhováni pro svou neznalost angličtiny, jejich příchylnost ke kulturám a vírám rozšířeným ve Starém světě, a jejich nedostatku vědění o amerických způsobech. (Dimmerstein a Reimers 1988, 13)

To znamená, že v sociální struktuře americké identity, s podobnými postoji převládajícími v Kanadě, je hluboce zakotven značný tlak na vymazání všech stop etnicity ve prospěch asimilace do tzv. ideálu tavícího kotlíku národní jednoty zbavené etnicity (Gans 1979; Waters 1990; Jacobson 2002).

V posledních desetiletích se více začala akceptovat etnická různorodost a identita, ale plnější chápání multietnické, multikulturní povahy americké a kanadské společnosti  vyvolalo protichůdné pocity chvály a obav. Moderní severoameričtí pohané, kteří hrdě přijímají etnickou identitu jako klíčový bod svého systému náboženských hodnot, se možná budou muset bránit vůči obviněním z rasismu či dokonce nacismu. Širší povědomí o utrpení afrických otroků a devastaci původního amerického a původního kanadského lidu a kultury  ze strany evropských zakladatelů moderních severoamerických národností má za následek, že někteří Kanaďané a Američané si kladou otázku, zda evropské etnické dědictví vůbec stojí za oslavování, zatímco jiní cítí, že všechny formy etnické různorodosti jsou přirozeně hodnotné.

Dalším komplikujícím faktorem je celková složitost etnické identity v moderní Kanadě a  Spojených státech. Kvůli přistěhovalectví do severní Ameriky z různých zemí a kvůli sňatkům mezi etnickými skupinami, které produkují ještě etnicky smíšenější a heterogennější populaci, než je tomu obecně v Evropě, často ani není jednoduché chápat a specifikovat etnickou identitu. Ze všech těchto důvodů je etnicita složitějším a kontroverznějším subjektem ve Spojených státech a Kanadě, než v mnoha částech Evropy.            

Proto mnoho dnešních amerických a kanadských pohanů, stejně jako mnoho jejich nepohanských krajanů, dává prostě a jednoduše přednost zařazení jakožto Američané či Kanaďané, čímž se vyhýbají pokusu vyřešit ohromující složitost smíšených a rozštěpených etnických identit napříč generacemi přistěhovalců a jejich vzájemných sňatků. U Severoameričanů takového složitého a spletitého původu může volba jejich pohanské náboženské cesty zahrnovat touhu přilnout těsněji k některému vláknu svého etnicky promíšeného, rodového gobelínu; identifikovat se jednou či druhou etnickou skupinou, jejíž historie či tradice shledávají zvláště přitažlivými;  či dosáhnout duchovní identity prosté etnického rozlišování vůbec.       

Pro Evropany, kteří mají dlouhou linii předků v téže zemi, mluví tímž jazykem a praktikují tytéž tradice již po mnoho generací, je etnická identita mnohem jasnější a přitažlivější koncept. Tato skutečnost se odráží ve velkém významu, kladenému etnicitě v moderním evropském pohanství, s případnou výjimkou pokud jde Británii. Desetiletí přistěhovalectví z bývalých kolonií Britského impéria, jakož i z jiných oblastí, ohromně zvýšily etnickou různorodost Británie, čímž se v tomto ohledu přiblížila více severní Americe než Evropě. Tudíž by se dalo očekávat, že se bude v britském pohanství  klást menší priorita na etnickou identitu, než je tomu v etnicky homogenních evropských zemích.

Nesoulad mezi moderními evropskými a severoamerickými pohany, zda brát etnickou identitu jako stěžejní či okrajovou v rámci jejich náboženské identity, má mnoho aspektů, jak bude ještě ukázáno v následujících kapitolách. Moderní pohané, vnímající ve svém náboženství etnicitu jako ústřední,  mohou omezovat členství v těchto organizacích na lidi, kteří vyzdvihují či demonstrují rodové spojení s etnickou skupinou, historicky spojovanou s konkrétní náboženskou tradicí, jíž se obrození týká. Pro evropské pohany se také řeč dostává na roveň etnicitě, protože znalost jazyka konkrétní pohanské tradice patří mezi prostředky vyjadřující náležení k danému k etniku.         

Taková etnická výlučnost byla předmětem žhavé diskuse a někdy pozorovateli a kritiky odsuzována jako rasismus; v důsledku toho někteří pohané zcela zavrhli etnickou identitu jako kritérium pro členství. Zastávají názor, že ti, kdo cítí, že je to opravdu táhne k bohům a bohyním či jiným aspektům dané pohanské tradice, jsou oprávněni ke členství na základě pocitu osobní sounáležitosti. Pokud jde o moderní keltské pohanství, vytvořil Marion Browman (2000) výraz Keltové srdcem, aby tak označil obsáhlou kategorii lidí bez nějakých nesporně keltských předků, které přitahuje keltský mýtus a náboženství na emocionální úrovni, a tak se považují za duchovní Kelty, když už nejsou etnickými. Pro takové pohany není náboženská identita vymezena  společným původem, ale individuálním vztahem a volbou.

Někteří novodobí pohané využívají koncept reinkarnace, aby zmírnili debaty ohledně etnicity. Dle jejich názoru může být  přitažlivost, kterou lidé různého etnického původu cítí k příslušné etnické pohanské tradici, jakou je keltská či skandinávská tradice, důsledkem toho, že byl Keltem či Skandinávcem v minulém životě. Díky této    vynalézavě předefinované etnicitě může být neetnický Skandinávec uvítán ke vstupu do etnicky skandinávského pohanského hnutí, a totéž lze říci o mnoha dalších etnicky orientovaných pohanských organizacích.

Příště: Tradiční pohanství versus eklektické: Rekonstrukce minulosti versus její vytváření