Ódinův archetyp

Carl Jung byl žákem ( později rivalem ) Sigmunda Freuda. Na rozdíl od Freudovy analytické psychologie ( psychoanalýzy ) jungovský systém obsahuje dvě klíčové ideje s dopady daleko nad rámec psychologie jednotlivce. Jung byl sice přesvědčený, že v myšlení existuje individuální nevědomá úroveň, popsal však také hlubší sdílené úrovně, které nazval kolektivním nevědomím, do něhož může nahlížet každý z nás. Právě v tomto nevědomém světě formativních idejí sídlí archetypy, které představují plány určitého způsobu fungování lidské psychiky. V mnoha mytologiích vzniklých v dávnověku bývají archetypy často personifikovány bohy a bohyněmi s jejich rozdílnými osobnostmi a asociacemi. Řadu těchto archetypů sdílí celé lidstvo, jiné jsou však specifické pro určité kultury. Severského boha Ódina ( Wotana ) Jung identifikoval jako nejvýznamnější archetyp evropského  smýšlení.

Pokusit se pochopit Ódina jako boha od nás vyžaduje upravit své myšlení, tedy způsob uvažování, který se vyvinul v důsledku dlouhodobé interakce naší kultury s křesťanstvím. Přestože v něj většina z nás už nevěří, Ódinův vliv přetrvává. Ódin a ostatní bozi byli uctívání a vzýváni, zjevně ne způsobem, jímž křesťané uctívají svého Boha. Zřejmě nejjednodušší cestou k pochopení pohanského způsobu myšlení je podívat se na různé role, které byly Ódinovi připisovány.

Ódin je často popisován jako král bohů a mnoha dalších bytostí, svých synů. Bez ohledu na to i na skutečnost, že byl nazýván „Otcem veškerenstva“, nebyl všemocný. Jako pohané byli lidé dávnověku polyteisty, což znamená, že věřili v mnoho bohů. Ódin sice tedy mohl být nejmocnějším z nich, v žádném případě však neměl postavení Boha křesťanů, Židů a muslimů. Dalším čím se od monoteistických bohů liší, je skutečnost, že neexistoval při stvoření světa a nebude existovat na konci času. ( Ódin zahyne ve smrtelném boji s ohromným vlkem Fenrim při ragnaröku ). Dochovalo se více než 200 starověkých jmen Ódina. Zhruba čtvrtina ho představuje jako boha válek, bitev a násilí. Vyvolává boje a sváry na mnoha úrovních. Je bohem vítězných válečníků, zároveň je však odpovědný i za zabité, jejichž duše jsou odnášeny do Valhaly, kde se scházejí právě s Ódinem. Jeho spojení se světem mrtvých jde však daleko nad rámec role hostitele ve Valhale. Je totiž zároveň Pánem duchů a Bohem viselců i nekromantem, tedy mágem, který vyvolává stíny mrtvých, aby od nich získal tajné vědomosti.

Hádanka Ódinovi mnohočetné osobnosti zde nekončí, je také Čarodějem a Tím s kouzlem schopným měnit podobu. Je i šamanem a léčitelem. Mnohá jeho jména ho označují za mistra básnictví a moudrosti. Tyto zdánlivě nekonečné metamorfózy Ódina znamenají, že měl i mnoho dalších rolí: Milovaný, Milenec, Svůdce, Bůh nákladů, Přítel bohatství, ale i Prosévač, Zrádce, Pán podvodů a dokonce i Ďábel. Je zobrazován rovněž jako zkušený cestovatel nebo vyděděnec putující za moudrostí a dobrodružstvím. Tato jména a charakteristiky s nimi spojené odhalují složitou a protichůdnou Ódinovu povahu.

Tento tajuplný aspekt se odráží v mýtech, kde se často vyskytuje v různých převlecích a podobách. U těchto převleků se nejedná pouze o fyzický vzhled, ale rovněž o jeho skrytou povahu moudrého mága pátrajícího v esoterických, tajných a zakázaných zvycích. Z morálního a dokonce i z logického hlediska je těžké tyto zjevně protichůdné rysy sladit. Klíč k odkrytí tajemství je nicméně nutné opět hledat v samotném jménu Ódin. Znamená „šílený“ a Ódin bývá v mýtech často nazýván Vznětlivcem. Tento zvláštní a mocný stav mysli se projevuje různými způsoby.

Zaprvé ho lze nalézt na bitevním poli či na jiných místech násilí. V těchto případech šílenství znamená zuřivost boje ve smyslu, v němž ji nyní ztělesňují moderní následníci berserků a ulfhednarů. Dalším aspektem Ódinova šílenství je inspirace, která při tvorbě často ovládá básníky a jiné umělce. Poezie měla v severském světě velký význam a plnila zde úlohu dnešních sdělovacích prostředků. Nejenom, že jejím prostřednictvím byly ústně předávány mýty, ale rovněž s její pomocí bardové v žoldu králů a náčelníků šířili politickou propagandu. V pohanském světě Anglosasů a Vikingů si tudíž museli vůdci bojovníků básnictví osvojit. Role Ódina jako čaroděje se dále vztahuje k jeho stavům šílenství, neboť poezie byla rovněž formou vyslovování zaklínadel. Čarodějové a šamani se dostávali do stavu transu, v němž recitovali kouzelná slova, a i když tyto stavy většinou byly klidné a pasivní, mohly nabýt i dramatické a násilné podoby, kdy se šaman dostal do stavu posedlosti. Stejně tak nesčetné Ódinovy sexuální aktivity v sobě často obsahovaly kouzelné prvky a sexuální extázi je možné přiřadit k těm typům šílenství, které jsou s ním spojovány. V dávnověké severské magii hrály svou roli i psychoaktivní rostliny a mýty prozrazují, že Ódin ukradl kouzelnou medovinu vyrobenou obrem a jeho dcerou. V úvahu je tudíž rovněž nutné brát intoxikaci alkoholem či jinými drogami.

Zuřivost boje, básnická inspirace, magický trans, sexuální extáze atd. tedy tvoří všechny prvky Ódinova spodobnění šílenství a představují změněné stavy vědomí. Ódin je tedy bohem změněných stavů vědomí, vědomí sahajícího daleko nad obvyklý rozměr, a tudíž potenciálně nebezpečného. Coby bůh změněných stavů vědomí Ódin neovládá racionální, logickou a spořádanou část psychiky, ale její temnou iracionální stránku. Je zdrojem umělecké tvořivosti, snů a nočních můr, sexuální vášně, násilí a hněvu, magického transu a intoxikace. V okamžiku, kdy se básníci, bojovníci nebo čarodějové dostanou do takovéto extáze, jsou schopni neuvěřitelných činů. Dočasně získávají nadlidské schopnosti a jsou zasaženi silami bohů. Okamžitě se stávají nebezpečnými, vzrušujícími, moudrými a lstivými. Ódin tak představuje instinktivní, imaginativní, citovou, inspirační a intuitivní součást lidské psychiky, především pak psychiky obyvatel severní Evropy. Patří k němu božská ztřeštěnost, může se však rovněž projevovat jako příšerný a vše ničící vztek. Ódinův vliv na naši kulturu bychom proto měli hledat právě na základě této charakteristiky, tedy ve stínovém světě magických myšlenek, okultismu, konspiračních teorií i v dalších oblastech odmítaných a esoterických znalostí či v neobvyklých a politicky důležitých vzplanutích.

Zdroj : kniha Richarda Rudgleye – Vzkříšení pohanství, nakladatelství Mladá fronta, Praha 2008