Kornelius Sulla

Vyskytl se jednou v dějinách upadajících národů muž, člověk rozhořčený nad ponížením svého národa, vidoucí skrze opar doby pronikavým okem propast, do které obecná znemravnělost vlekla veřejný statek a jenž, jsa pánem prostředků k zákroku nutných, maje výhody rodové, maje bohatství, nadání, osobní, vystoupení, veliké úřady, nelekaje se krveprolití byl odhodlán nevzdát se žádného prostředku. Tento chirurg, tento řezník, chcete-li, tento vznešený dareba, zní-li vám to lépe, ten Titan se objevil v Římě ve chvíli, kdy republika opojena zločiny, panováním a vítěznou únavou, hlodaná malomocenstvím všech možných neřestí, se hroutila do propasti. To byl Lucius Kornelius Sulla.

Pravý patricius římský, uhnětený z politických ctností, nemající ctností soukromých, nestrachující se o sebe, strachující se o druhé, neměl slabostí. Když jednou měl cíl, když bylo odklidit překážku, když šlo o uskutečnění vůle, neviděl nic jiného kolem sebe. Bylo-li k dosažení cíle nutné zničit člověka nebo majetek, aby se zjednal přístup, nepadalo to u něj na váhu. Dorazit k cíli bylo hlavní věcí a pak už se vezme zase nový odraz.

Neúprosné dispozice jeho krve, jeho plemene ostatně se upevnily odporným stykem s bestiálním Mariem, kterého postavila proti jeho úmyslům  Lidová strana. Sulla nešel hledat do idealistických teorií plán na regenerační režim, jejž si předsevzal Římu vpravit. Chtěl jen znovu zřídit patricijskou vládu tak, jak v celku bývala a tímto způsobem zjednat pořádek a kázeň v posílené republice. Brzy postřehl, že největší svízel nespočívá v povalení vzpour ani v poražení plebejských vojsk, nýbrž že bude důležité najít aristokracii hodnou té úlohy, kterou jí chtěl přidělit. Bylo mu třeba Fabiů, bylo mu třeba Horáciů; i kdyby je byl volal, nebyl by je dostal z těch přepychových domů, kde bydlely jejich podoby a protože neváhal před ničím, chtěl ty šlechtice znovu stvořit, když jich tu nebylo.

Bylo jej vidět, kterak, hrůznější pro svoje přátele než pro nepřátele, rukou neúprosnou oklešťuje strom římské šlechty; aby dodal mužnosti oslabenému tělu, postínal na sta hlav, zničil, do vyhnanství poslal ty, které nepohubil a překrutě pronásledoval – daleko méně lidi plebejské než osobnosti významné, jež mu byly překážkou tím, že nebyly schopny sloužit jeho úmyslu. Tím, že takto okleštil starý peň, chtěl z něj dostat nově pučící pupence, jež by nalily takovým množstvím zdravé šťávy, jako předešlé. Doufal, že prořezávaje větve nehodné, dodělal by se vylekáním zdatných, a že by takto demokracie obdržela z jeho ruky neoblomné náčelníky a rozhodné pány, aby se tím zmátořila.

Arthur de Gobineau, 1855