Založení Čínské říše arijskými lidmi (2)

Když začali Árjové civilizovat černé a žluté míšence, jinak řečeno malajskou rasu, přinesli jim, jak jsem již uvedl, patriarchální zřízení. Viděli jsme, že patriarchát u černé rasy degeneruje v tvrdý a přepjatý despotismus a že u malajců (a zvláště u národů čistě žlutých), je docela umírněný. Tak se vysvětluje zvláštní utváření království v Číně.

Ale jeden vztah politického zřízení této země se zvláštními organizacemi všech bílých větví jsem zatím nezdůraznil – zavedení rozdrobené autority a její rozptýlení ve velkém množství mocnářství, spojených jakýmsi poutem společné nejvyšší moci. Tento způsob rozdělení sil jsme viděli v Asýrii, kde Hamité a Semité založili osamocené státy pod suverenitou Ninive a Babylona, uznanou nebo popíranou podle určité doby. Rozptýlení moci bylo tak velké, že po pádu Šalomounových nástupců vzniklo 32 rozličných státečků na troskách Davidových výbojů na jedné straně Eufratu. V Egyptě před Menesem byla země rovněž rozdělena mezi několik knížat a právě tak to bylo i na Indu, kde se arijský charakter vždy uchoval lépe. K úplnému územnímu sjednocení pod žádným brahmanským knížetem nikdy nedošlo. V Číně tomu bylo jinak, a to je novým dokladem arijského odporu proti státní jednotě a svrchovanosti, jejíž činnost se podle římského úsloví shrnuje v těchto dvou slovech: reges et greges.

Árjové, hrdí dobyvatelé, z nichž se nedělají lehko poddaní, nechtěli nikdy, když došli panství nad rasmi nižšími, ponechávat vládu v rukách jediného muže. V Číně tedy jako ve všech ostatních kolonizacích bílého rodu byla územní svrchovanost rozkouskována a pod odvolatelnou nadvládou císaře se ustanovila feudalita, žárlivá na svoje práva, a udržovala se od vpádu kšatriů až po vládu Cin-ši-hoang-ti, r. 246 př. Kr. Jinak řečeno: tak dlouho, pokud mělo bílé plemeno dostatek energie pro zachování svých hlavních vloh. Ale jakmile jeho splynutí s malajským a žlutým rodem bylo tak vyložené, že nezbyly ani skupiny zpola bílé a když se horda čínského národa povznesla, tak feudální soustava, to hierarchisované panství, ten veliký počet malých královstvíček a osobních neodvislostí neměl žádné životní zdůvodnění a pak se na všechny hlavy bez rozdílu snesla císařská hodnost.

V ten okamžik vznikla Čína ve své nynější podobě [přepis knihy je z r. 1855, pozn.]. Při tom revoluce Cin-ši-hoanga-ti odstranila poslední zřejmou stopu bílé rasy a jednota země nic nedoplnila ke svým vladařským formám, které zůstaly patriarchální jako bývaly. Zbyla tu jen jedna novota: poslední stopa neodvislosti, osobní důstojnosti, pojatá po způsobu arijském, zmizela navždy před definitivními útoky žlutého plemene.

Viděli jsme plemeno malajské, přijímající v Yun-nanu od Árjů první kulturu, s nimiž se mísilo; potom výbojem a různým doplňováním žlutá rodina rychle vzrůstala a konečně neutralizovala v nejčetnějších provinciích císařských negroidní míšence, takže rozpoltila dobré vlastnosti bílé rasy. Z toho vyšla na jistou dobu jakási nerovnováha, jež se projevila některými barbarskými zvyky, které se vynořily.

Tak např. na severu zvěčnělí princové bývali pohřbíváni se svými ženami a vojáky – zvyklost pocházející od žluté rasy. Také se považovalo za zvláštní milost císaře, když poslal mandarínovi upadlému do nemilosti šavli, aby si sám vzal život. Ale tyto stopy krutosti se neudržely. Zmizely před tváří institucí pozůstalých po plemeni bílém a toho, co po jeho duchu ještě zbylo. Tou měrou, jak se nové žluté kmeny usazovaly v čínském národě, přijímaly jeho mravy a myšlenky. Pak, jak se tyto myšlenky sdílely čím dál tím většímu davu, tratily pozvolna na síle, otupěly, schopnost pro růst a vývoj z nich vyprchala a stagnace se neodolatelně šířila.

Ve 13. století po Kr. otřásla asijským světem strašlivá katastrofa. Mongolský kníže Temüdžin pod svými standartami spojil nesmírný počet kmenů vysoké Asie a mezi jinými výboji začal dobývat Čínu, což dokončil Kublajchán. Když se Mongolové stali pány, hrnuli se do země se všech stran; ptáme se, proč tak rychle schvalovali myšlenky mandarinů, místo aby zaváděli své vlastní zřízení? Proč se nechali vést poraženými, proč se přizpůsobovali jak mohli myšlenkám země? Odpovídám: Kmeny mongolské, tatarské a jiné, které tvořily vojska Čingischána, náležely takřka úplně žluté rase. Poněvadž však v poměrně staré dávnověkosti obě hlavní větve Čingischánovy vojenské koalice, to jest mongolská větev a tatarská větev byly proniknuty arijskými prvky (přišly z Hakasu), vyplynul z toho dlouhý civilizační stav vůči těm větvím národa, jež zůstaly čistě žluté a také jako důsledek této civilizační povýšenosti se dostavila i schopnost za zvláštních okolností spojit tyto větve kolem standarty a vést je za společným cílem. Bez přimísení bílých prvků, rozptýlených ve žlutých masách, je naprosto nemožné ujasnit si vytvoření velkých výbojných vojsk, která kdy v různých dobách vytrhla ze střední Asie s Huny, Mongoly Čingischánovými, Tatary Timúrovými – veliká množství spolčených nestejnorodých tlup.

Jestli měly v těchto shlucích rozhodující kmeny dost své iniciativy vlivem nahodilého spojení s prvky bílými, až dosud příliš roztříštěnými než aby mohly působit, přece jen bohatství těchto prvků nebylo postačitelné, aby davům, jež s sebou vlekly, sdělily dostatek civilizační vlohy, které je vyneslo až k výbojům. Představme si jen tyto žluté vítěze oživené, opojené nahodilým příměskem bílým, rozšířeným v jejich nitru a působícím už jistou povýšenost nad jejich sourodáky žlutými. Tito dobyvatelé nebyli natolik vznešení, aby založili vlastní civilisaci. Neudělají to tak jako Germáni, kteří ze začátku sice si osvojovali civilisaci římskou, ale velmi brzy ji přetvořili na kulturu jinou, zcela původní. Nemají hodnoty a schopnosti dospět tak daleko. Mají pouze čich natolik jemný, aby pochopili cenu sociálního pořádku a jsou schopni prvého kroku – obracejí se uctivě k organizaci, jež vládne žluté rase.

Je-li tu nějaká příbuznost mezi polobarbarskými národy střední Asie a Číňany, není tu žádná totožnost. U Číňanů se míšení s bílými a hlavně s Malajci projevuje daleko silněji a v důsledku toho je civilizační vloha mnohem působivější. Aby se docenila pravdivost toho, co tu uvádím pokud jde zálibu žlutých vládců střední Asie v čínské civilizaci, stačí pozorovat tyto kočovníky při jiných výbojích než je Nebeská Říše. V celku se jejich divošství upřílišňovalo. Tak Hunové, Hiung-niu zvaní v Číně, ani zdaleka nebyli těmi primitivními jezdci, jak o nich snil Západ. Jistě, i když byli na nízkém sociálním stupni, přece jen měli politické zřízení dost způsobilé, vojenskou správu rozumnou, veliká stanová města, bohatstvím oplývající obchodníky a dokonce i náboženské památky. To by se mohlo říci i o jiných žlutých národech, jako jsou Kirgizové, rasa ještě pozoruhodnější než všechny ostatní, protože oni byli ještě více pomíšeni s živlem bílým. Ale tyto národy, které dovedly ocenit výhody mírumilovné vlády a zvyků usedlých národů, byli stále přece jen nevlídní ke každé civilizaci, když byli ve styku s větvemi, náležejícími k jiné odrůdě lidské nežli žluté.

V Indii nikdy žádný Tatar neprojevil nějakou náklonnost pro brahmanskou organizaci. S lehkostí, která svědčí o jakési troše smyslu pro dogmata u těchto užitkářských duchů, se Tamerlánovy hordy snažily celkově přijmout islamismus. A bylo kdy vidět Tatary, že by se kdy přizpůsobovali mravům lidu semitského, jenž jim sděloval svou víru? Nikdy a nikde. Tito výbojci nikdy nezměnili ani mravy ani víru ani řeč. Zůstali osamoceni, málo se starali, aby do svého jazyka převedli mistrovská díla literatury spíše skvělé než solidní a jež se jim asi zdála nesmyslná; Pobývali jako vládci, a to jako lhostejní vládci, na půdě svých otroků. Jak tento výsměch je odlišný od sympatické šetrnosti, kterou tytéž kmeny žluté projevovaly, když se blížili ke hranicím čínské civilizace.

Uvedl jsem etnické důvody, které podle mého vadí Mandžuům, jako vadily Mongolům, v definitivním zakládání státu v Číně. Kdyby byla shoda mezi oběma plemeny dokonalá, tu Mandžuové, kteří nic nepřinesli k souhrnu myšlenek v zemi trvajících, přejali by nynější poznatky, nebáli by se rozptýlit mezi Číňany a smísili by se s rozličnými třídami společnosti a byl by z toho jen jediný národ. Ale protože jsou to páni, kteří nedávají nic a kteří přejímají jen jistou měrou; protože to jsou náčelníci, působí tato situace nedůslednosti až pohoršlivě.

Mohla by být nadhozena otázka, co by nastalo, kdyby vpád bílých měl vystřídat nynější vládu. Předpokládejme tedy, že tu takový pokus byl a že se zdařil. V prvním pokolení pohlavár i jeho vojáci v obavě, že by mohli být vypuzeni, budou ještě mít celou energii plemennou, nutnou pro obranu a budou moci překonat nebezpečné chvíle. Budou se snažit, aby vnutili do vlády a do správy svoje nové poznatky. Jakožto Evropané budou rozhořčeni nad nadutou chabostí celé soustavy, nad dutou pedantičností místní vědy, nad zbabělostí, kterou vytvořila špatná soustava vojenská. Budou dělat všechno obráceně než dělají Mandžuové, kteří budou omráčeni obdivem nad tolika pěknými věcmi.

Ve druhém pokolení budou daleko silnější pokud jde o početnost. Jednotný sbor míšenců, zrozených z domorodých žen, jim vytvoří šťastného prostředníka pro lid. Tito míšenci, jednak vychovaní v myšlenkách jejich otců, jednak ovládáni citem svých krajanů po matkách, zmírní to, co intelektuální import měl na sobě příliš evropského a lépe se přizpůsobí poznatkům místním. Brzy, z pokolení na pokolení, cizí živel, se rozptýlí, přetvořuje se ve spoustách obyvatel a staré zřízení čínské, prudce otřesené, se už nevzchopí; protože arijská krev kšatriů je již dávno vypotřebována a když její dílo bylo přerušeno, nemůže už být znovu začato.

Z druhé strany vážné změny v krvi čínské by nevedly, jak jsem právě řekl, k civilizaci evropské. Na přetvoření 300 milionů žlutých by nestačily všechny naše národy se vší svou krví a míšenci nikdy nejsou to, co bývali jejich otcové. Dlužno tedy usuzovat takto:

1. V Číně výboje vycházející z plemene žlutého nikdy nic nezměnily a nezmění na staletém stavu země.

2. Výboj bílých za jistých okolností by měl moc přetvořit nebo i zvrátit navždy nynější stav čínské civilizace, ale jen prostřednictvím míšenců.

A i tato teze, jež teoreticky může být položena, by se setkala v praxi s vážnými potížemi, vyplývajícími z ohromného množství národností přidružených. Okolnost, která by ztížila i nejčetnější emigraci jakýkoli záběr v jejich řadách.

Takto tedy čínský národ, jak se zdá, podrží svoje zřízení po nevypočitatelné doby. Snadno bude přemožen, lehce bude ovládán; ale jakými prostředky by mohl být přetvořen, není zatím známo.

Tuto neproměnnost vladařskou, tuto neslýchanou houževnatost správních forem má z toho, že vždy stejné plemeno panovávalo na jeho půdě od těch dob, kdy byl uveden na sociální dráhu arijskými lidmi a protože nikdy žádný cizí vojenský zákrok nebyl dost silný, aby jej z dráhy vyšinul.

Jakožto průkaz o všemohoucnosti etnického principu v osudech národů příklad Číny je stejně překvapující jako příklad Indie. Tato země příznivými okolnostmi docílila bez veliké námahy a bez jakéhokoli přepínání politických institucí, spíše tlumením toho, co absolutismus měl v zárodku příliš tvrdého, takového výsledku, k němuž se brahmanismus s celou svou energií a všemi svými úsilími mohl pouze z daleka přiblížit. Brahmani aby udrželi svoje pravidla, byli nuceni podepírat umělými prostředky zachování své rasy. Vynález kast byl co do udržení vždy pracný, mnohdy iluzorní, a měl tu nevýhodu, že vyvrhnul mimo indskou rodinu mnoho lidí, kteří později byli ve službách cizích vpádů a množili mimosociální nepořádek. Nicméně brahmanismus dosáhl skoro svého cíle a dlužno dodat, že tento cíl nedokonale dosažený je daleko vyšší nežli ten, před kterým se plazí lid čínský. Čína měla jen proto více klidu a pokoje ve svém nekonečném životě, že ve svých konfliktech s rasami, jež ji od 4000 let napadaly, mívala co činit s lidem cizím jen nečetným, příliš slabým k proražení velice tlusté kůry jejich ospalých lidových vrstev. Utstala proto jednolitější než rodina indická a tím i klidnější, stálejší, ale i nehybnější.

V celku Čína a Indie jsou dva sloupy, dva žijící důkazy té základní pravdy, že rasy se mění jen v podrobnostech; že nejsou schopny se přetvářet a že se neodchylují nikdy od zvláštní cesty otevřené pro každou z nich, i kdyby měla cesta trvat tak dlouho jako svět.

Joseph Arthur de Gobineau

podle IV. vydání knihy Esej o nerovnosti lidských ras
Librairie de Paris Firmin Didot et Cie., Imprimeurs-Éditeurs, 1855

Zkrácený překlad z francouzštiny pořídil F. Lánský, jazyková úprava, kráceno