Založení Čínské říše arijskými lidmi (1)

Hned předem uvádím, že nesouhlasím s obecně rozšířenou myšlenkou, že čínská civilizace je nejstarší civilizací světa – vidím, že přichází teprve po svítání brahmanismu a po založení prvních hamitských a semitských států, dokonce i státu egyptského.

Moje důvody: Je samo sebou, že už se nehovoří o chronologických a historických údajích Tao-see. Pro tyto odborníky neznamená doba 300 000 let docela nic. Poněvadž tyto poněkud dlouhé úseky času jsou prostředím, v němž působí panovníci s dračí hlavou a s tělem pokrouceným na způsob obludného hada, bude lepší badání o těchto věcech odstoupit filosofii, která na tom snad něco napaběrkuje. My tato období pečlivě vytřídíme stranou ze studia věcí skutečných.

Nejrozumnějším datem, na němž staví učenci Nebeské Říše při posuzování svých starověkých dějů, je rok 207 př. Kr., kdy panovník Cin-či hoang-ti ve snaze potlačit feudální spiknutí a zachránit sjednocený stát, a aby udusil staré myšlenky, dal spálit všechny knihy s výjimkou letopisů rodu Cin, z nějž sám pocházel. Od té doby jsou všechny události dobře podrobné po čínském způsobu. 

Mně při tom chybí v těch těžkých soupisech přece jen trochu evropské kritičnosti. Chceme-li sestoupit hlouběji, nejde to. Pokud zůstáváme poblíže panovníka Cin-či-hoang-ti, záře ubývá pomalu. Tak možno dospět krok za krokem až do doby císaře Jao. Ten kníže panoval 101 let a nastoupil roku 2357 př. Kr. Za touto dobou se časové údaje stávají úplně nejistými. Učenci tvrdili, že toto nemilé přerušení kroniky, jejíž listinný materiál šel podle nich prý až po stvoření světa, je jen důsledek toho pověstného pálení knih, oplakávaného z otce na syna.

Ale podle mého názoru tato nehoda nepostačuje na vysvětlenou nepořádku prvých letopisů. Všechny národy světa mívaly svoje spálené knihy, všecky ztratily soustavný řetěz svých královských rodokmenů pokud v nich byly zaznamenány, a přece při tom všecky tyto národy zachovaly tak dalece dostatek trosek ze své historie, aby pod oživujícím dechem kritiky se minulost vzkřísila, povstala, a ukázala nám fyziognomii jistě starou a rozdílnou od dob, o nichž máme zprávy. U Číňanů nic takového. Jakmile určité doby končí, není zde žádný soumrak dějin, hned se přijde – ne k dobám mythologickým jako všude jinde – ale ke chronologiím, s nimiž se nelze spřátelit, k absurdnostem nejmělčího druhu.

A pak, vedle této naduté nicotnosti psaných dějin, nejsou naprosto žádné významné památky stavební. To tak patří ke charakteristice čínské civilizace. Vzdělanci jsou velcí milovníci starožitností, ale starožitnosti tu nejsou; nejstarší nejdou za 8. století po Kr. Neposkytují tudíž v této typicky ustálené zemi výtvarné památky, sochy, vázy, nástroje a nářadí, nic, co by se mohlo porovnávat co do starožitnosti s tím, čím se může náš Západ, tak utrmácený, trápený, pohnutý, pustošený a přetvářený pochlubit v hrdé hojnosti.

Čína materielně nezachovala nic, co by nám podávalo – i jen zdaleka – zprávy o těch dávných dobách, z nichž někteří učenci už s radostí viděli, jak se vynořuje historie.

Nechme tedy stranou nemožné shody a styčné body různých soustav; sledované učenci, aby se zjistily doby starší než Cin-či-hoang-ti a seberme jen události, opřené o souhlasné údaje u druhých národů anebo nesoucí znaky postačitelné jistoty.

Číňané nám tvrdí, že první člověk byl Pan-ku, první člověk. Je uprostřed tolika věcí, že zcela jistě nebyl sám. Byl obklopen bytostmi nižšími, a tu se vynořuje otázka, nejde-li tu právě o ty syny opic [podle čínských pověstí pochází žlutá rasa z opic, pozn. K. Š.], ty žluté muže, jejichž podivná ješitnost si libovala právě v tak sprostém původu.

Pochybnost se mění brzy v jistotu. Domorodí historikové tvrdí, že při příchodu Číňanů už drželi tuto krajinu Miaové a že tyto národy byly nepřístupné jakémukoli sdruzování. Žili v děrách a jeskyních, pili krev zvířat, jež chytali v běhu, anebo když nebylo maso, jídali syrové traviny a plané ovoce. Pokud jde o jejich vládní formu, nezapírala ani ona barbarství. Miaové se mlátili větvemi a nejsilnější zůstal pánem dokud se nevyskytl, silnější. Mrtvým se nevzdávala žádná pocta. Prostě je zaobalili do větví a travin, převázali uprostřed tento svazek a pokryli jej roštím.

To je právě v historické skutečnosti prvotný člověk Rousseauovy filosofie a jejích stoupenců; člověk, jenž má jen sobě rovné a může založit jen pomíjející autoritu, jejíž legitimací je klacek, druh práva stíhaný nepřízní hrdých a svobodných duchů.

Pan-ku mezi těmi syny opic byl tedy považován – a odvažuji se to tvrdit plným právem – za prvého člověka. Podle této čínské legendy nejsme při jeho zrození. Nepodává nám jej jako tvora, nýbrž jako stvořitele, protože výslovně prohlašuje, že začal rovnat vztahy lidstva. Odkud se vzal? Neboť na rozdíl od Adama podle Genese, na rozdíl od domorodého Féničana a Athéňana nepovstal z hlíny země. O tom legenda mlčí. Neříká nám, kde se narodil, praví nám, kde zemřel a kde je pochován: je to v jižní provincii Ronan.

Tato okolnost není jen tak zanedbatelná a dlužno ji srovnat bez odkladů s poučením, které velmi jasně rozebírá Manava Šastra. Tato posvátná kniha Indů, sestavená v době po redakci velkých eposů, ale podle dokladů nepopiratelně prastarých, prohlašuje úplně kladně, že Maha-Cin, veliká země Čína, byla dobyta kmeny odpadlých kšatriů, kteří překročili Gangu, bloudily nějaký čas po Bengálsku, přešli přes východní hory a rozšířily se na jihu Nebeské Říše, kde zcivilizovaly národy.

Toto poučení nabývá ještě větší váhy, protože pochází od brahmanů. Není tu nejmenšího důvodu předpokládat, že by sláva zcivilisování větví jejich vlastního národa, měla vliv na jejich hodnověrnost. Neboť když někdo vystoupil z indické státní organizace, byl prohlášen za nepřítele a byl potírán. Brahmáni zanevřeli na příbuzenské svazky s bílými národy, byli by zanevřeli i na tento, kdyby se oddělení neudálo v době, kdy při pokročilé indické civilizaci nebylo prostředku, jak přehlédnout a ututlat událost tak významou jako je odchod a separatistická kolonizace velikého počtu kmenů náležejících druhé nejvyšší kastě státu.

Nic neoslabuje, vše jen zesiluje a podepírá svědectví zákonů Manua. Z toho vyplývá, že Čína v době po prvních dobách hrdinských byla civilizována národem přistěhovalým, plemene indského, kšatrii, Árijci, národem bílým, a že podle toho Pan-Ku, ten první člověk, kterého jsme překvapeni viděli dávat zákony podle oné čínské legendy, že tento Pan-Ku byl náčelník nebo zosobnění bílého národa, přicházejícího uskutečnit v Číně tytéž divy, které jedna větev, rovněž indoarijská, předtím připravila v horním údolí Nilu.

Od té doby se vysvětlují staré vztahy Indie s Čínou velmi snadno a není již potřeba pro jejich výklad přitahovat za vlasy dobrodružný předpoklad o velmi nesnadné plavbě. Údolí Brahmaputry a údolí Irawaddu, jež obepínají planiny skýtající přechody do země Birmanů, umožňovala Árjům opoustit Árjavartu.

Tak tedy v Číně, stejně jako v Egyptě, na druhém konci světa, vidíme bílou větev pověřenou Prozřetelností, aby vynalézala a budovala civilizaci. Bylo by zbytečné dopočítávat se, kolik asi bylo těch odštěpených Árjů, kteří byli již při svém příchodu do Honanu pravděpodobně míšení a porušení co do prvotní čistoty. Ať bylo jejich množství jakékoli, malé nebo velké, vždy byl jejich civilizační úkol možný. Prostřednictvím svých svazků manželských měli vždy příležitost působit na žlutý lid. A pak, oni nebyli samojedinou odnoží vznešené rasy, která přišla do těchto končin. Jistě se spojili s dávnými příbuznými, způsobilými přispět v jejich civilizačním díle.

Nyní ve výšinných údolích, jež vroubí Tibet se strany Bhútánu, shledáváme, stejně jako na zasněžených hřbetech západních krajin, slabé, prořidlé kmeny, většinou velmi podivně pomíchané, které však prozrazují původ arijský. Tak, jak jsou ztraceny mezi troskami černých a žlutých všech původů, mohou být přirovnány ke kusům křemene, které, valeny vodou, obsahují zlato a pocházívají z velmi daleka. Snad etnické bouře, národní katastrofy, je přivedly tam, kde by se jejich druh nikdy neobjevil. Nebudu dále nic vyvozovat z této nestejnorodé sutě a omezím se na pouhé zjištění, že tu jsou. Ale značně více k severu, v době dosti pozdní, kolem r. 177 př. Kr., shledáváme četné bílé arijské národy s plavými nebo zrzavými vlasy, s očima modrýma, sídlící na západní hranici Číny. Spisovatelé Nebeské Říše, od nichž máme o nich povědomosti, tyto národy jmenují. Poznamenejme napřed zeměpisnou polohu, kterou měly v době, kdy nám o nich byla podána zpráva.

Dva tyto slavnější národy jsou Jue-či a U-sun. Tyto dva národy obývaly sever od Chung-che, pokraj pouště Gobi. Pak přišel východně od U-sunů národ Khu-te. Výše nad U-sun, na západ od Bajkalu, byli Ting-lingové. Kian-kuanové neboli Ha-kas šli až přes Jenisej. Konečně více na jihu, v nynější krajině Kašgar za pohořím Ťan-Šan, se prostíraly národy Chu-le a Kin-ča, po nichž pak šly Jan-Cai, Sarmato-Alanové, jejichž území sahávalo až po Kaspické moře.

Tímto způsobem, v době nám dosti blízké, (poněvadž to je ve 2. století př. Kr.) a po tolikerých stěhováních bílého plemene, která vlastně by byla měla celé plemeno vyčerpat, zbyly ještě ve střední Asii četné větve, postačitelné k tomu, aby obemkly Tibet a sever Číny takovým způsobem, že Nebeská říše měla uprostřed jižních provincií arijsko-indické národy, přistěhovalé v době, kdy teprve počínají její dějiny a kromě toho musíme připustit, že staré arijské národy na severu a na západě, prchajíce před velkým vpádem svých žlutých nepřátel, byly samy často vrženy na Čínu a nuceny spojit se s jejím původním obyvatelstvem.

Bylo by to bývalo na východě Asie jen opakováním toho, co se událo na jihozápadě s Hamity, Semity, s arijskými Helleny a Zoroastriány. V každém případě je nepochybné, že se tato bílá obyvatelstva východních hranic jevila v pradávné době daleko ucelenější, než mohla být na počátku naší éry.

To už stačí k tomu, aby byla ukázána pravděpodobnost, přímo nutnost častých vpádů a také častých míšení. Nepochybuji, že vliv jižních kšatriů byl z počátku směrodatný. Dějiny jej postačitelně jasně uvádějí. Na jihu tedy zapustila civilizace svoje první kořeny a odtud se šířila na všechny strany. Jistě se nedá čekat, že by se mezi odštěpenými kšatrii našli propagátoři brahmanské nauky. Skutečně, první, co měli škrtnout ze svého zákoníku, byla povýšenost jedné kasty, a aby to bylo logické, měla být zamítnuta i sama organizace kast vůbec. Ostatně, stejně jako Egypťané i oni asi opustili většinu arijských národů v době, kdy brahmanismus ještě nevyvinul své zásady. Neshledáváme se tedy v Číně s ničím, co by se poutalo přímo na sociální soustavu Indů.

Ve věci tak závažné, jako je volba politické formy, jde o vyhovění tomu, co dvě různá etnika spojená v jeden stát, požadují velitelsky. Vládní forma v Číně nikdy za dlouhá staletí nebyla ohrožena nebo napadena ve své podstatě. Vždy se pouze přizpůsobovala. Může být proto považována za shodnou s duchem národa a s jeho vůlí.

Zákonodárce tu vzal za typ autority právo otce rodiny. Stanovil za neochvějnou zásadu, že tento princip je silou sociálního tělesa a že jako otec může vše s dětmi jím na svět přivedenými, živenými a vychovanými, právě tak panovník má autoritu nad svými poddanými, jež jako děti ochraňuje a opatruje, co se týče jejich zájmů a jejich života. Tento názor, hledí-li se na něj jistým způsobem, není čínský. Náleží čistě plemeni arijskému a právě protože v tomto plemeni každý jedinec měl svou důležitost, kterou, jak se zdá, nemíval nikdy v nejapných davech černých a žlutých národů. Vládním typem měla být autorita dokonalého muže, otce nad členy rodiny, to jest nad osobami, skupenými kolem jeho krbu.

Arijský člověk je vznešený a svobodymyslný. Právě v důsledcích, odvozených z tohoto principu, se mění idea svobodymyslnosti, když se arijská krev mísí s jinou než bílou. Ano – řekl si indický, sarmatský, řecký nebo perský i medský, dokonce i keltský arijský člověk – autorita otcovská je typem vlády politické; ale ty dvě věci se srovnávají vlastně jen zdánlivě. Hlava státu přece není otec: nemá ani vzněty ani zájmy otce. Může se přihodit bez jakéhokoli zavinění, že vladař řídí vývoj celku způsobem velmi škodlivým potřebám každého z jednotlivců a tím hodnota člověka arijského a jeho důstojnost jsou ohroženy; pak už neexistují; Árijský člověk už není Árijcem: není už člověkem.

Úvahy, kterými bojovník bílého plemene zaťal výklad o patriarchální teorii a v důsledku toho jsme viděli první krále států indických jen jako volené činovníky, jako otce poddaných jen ve velmi omezené míře a s autoritou kontrolovanou. Až později se zmohl tzv. rádža. Tato proměna v povaze jeho moci se uskutečnila teprve tehdy, kdy již nevládl Árjům, jako spíše míšencům černých a tím méně volnosti měl, čím více chtěl vztahovat svou moc na bílé poddané. Politické cítění arijského plemene se nevzpírá úplně představě patriarchální, jen ji vykládá opatrnickým způsobem.

Ostatně nejen u Indů pozorujeme organizaci veřejné moci. I ve státech přední Asie a v civilizaci na Nilu se jeví použití patriarchální formy. Přetvoření základní myšlenky, k nimž tam došlo, jsou nejen odlišná od toho, co se vidí v Číně, nýbrž i od toho, k čemu došlo v Indii. Mnohem méně liberálně nežli v této poslední zemi byl pojem otcovského vládnutí vyložen národy nepřístupnými rozumnému a vznešenému cítění plemene převládajícího. Patriarchální teorie tu nemohla být výrazem pokojného despotismu jako v Číně, protože tu šlo o pokrocení davů, které nebyly ochotny pochopit užitečné a které se skláněly jen pod hrubou silou. Vládní moc tedy byla v Asýrii strašlivá, neúprosná, mečem ozbrojená a zakládala si hlavně na poslušnosti. Nepřipouštěla rozklad a nenechala se omezovat. Egypt se nezdál tak drsným. Arijská krev tam udržovala jakýsi stín svých tužeb a kasty méně dokonalé než v Indii se ohradily, zvláště kasty kněžské, jakýmsi pásmem nedotknutelnosti, jistou úctou, jež, byť i nebyly té hodnoty jako kněžím Árjavarty prokazované, zachovaly přece jen jakýsi odlesk ušlechtilých náležitostí bílého druhu. S černým lidem zacházeli faraonové tak, jako se zacházelo s jemu příbuznou chátrou na Tigridu a Eufratu a na pobřeží Středomořském.

Patriarchální forma, když vládne negrům, má co činit pouze s porobeným lidem, necitelným k ničemu jinému než násilí a stala se těžce a naprosto despotickou bez útrpnosti, bez milosrdenství, bez omezení a ústupku. V Číně byla značně rozdílná. Jistě arijská rodina, tuto vládní formuli přednášející, nemohla dopustit, aby se jí vymkla z ruky práva a povinnosti civilizátora, přicházejícího jako dobyvatel, a nemohla tu prohlásit svoje vlastní nazírání přímo. To se mohlo udělat jen pozvolna; ale ani názor černých nebyl přijat, protože domorodé národy měly jinou povahu než černí a zcela jiné zvláštní sklony.

Přistěhovalí kšatriové měli podmaňovat, civilizovat malajce, to jest produkt krve černé, míšené se žlutou. V těchto dobách splynutí obou nižších plemen nebylo ani zdaleka tak úplné, jako se vidí dnes a že na mnoha místech jižní Číny, kde indičtí civilizátoři pracovali, celé kmeny nebo zbytky kmenů nebo i jednotlivci každého z obou druhů zůstávali skoro čistými živly a drželi v šachu typ opačný. Nicméně z celé té nedokonalé směsi vyplynuly city a potřeby v celku podobné těm, které se později mohly objevit jako výsledek hotového splynutí. Bílí zde zápolili s požadavky a potřebami zcela jiného druhu, než byly požadavky, před kterými byli nuceni se sklonit jejich sourodí vítězové z přední Asie.

Plemeno malajské sice není přístupné velkému vzletu ducha, ale je přece jen schopno pochopit výhody spořádané a pravidelné organizace. Je žádostivé blahobytu, tak jako celé plemeno žluté a to blahobytu výhradně hmotného. Je trpělivé, apatické, dobře se podrobuje zákonu, přizpůsobuje se tak, aby z něj byl vytěžen prospěch, jenž je v souladu se zákonem a snese i jistý útlak. U lidí této letory nebyl důvod k násilnému a neomalenému despotismu, k jakému vedla zarputilost černých a postupné zpustnutí Hamitů, spřízněných s jejich méněcennými poddanými.

Naproti tomu v Číně, když se míšením duch arijský otupoval tou měrou, kterou se dělením ředil, tou měrou se rozptyloval v davech a povznášel vrozené vlastnosti národů. Pravděpodobně jim nesděloval svoji ohebnost, svoji velkomyslnou energii, svoji lásku ke svobodě. Ale jistě posiloval jejich pudovou lásku k pořádku, pravidlům, a jejich odklon od fantazie.

Když se asyrský panovník utápěl v nesmírných ukrutnostech, když krmil masem poddaných hady, jistě tím lid trpěl. Ale podívejme se, jak se lid na takovou podívanou těšil! Jak Semita pochopil vášnivé jednání všemohoucnosti královské a jak i ta nejzpustlejší krvežíznivost ještě v jeho očích zveličovala jeho obrovitou podobu. Panovník vlídný a klidný by u něj byl směšnou figurou. Číňané tu věc tak nechápali. Jakožto duchové velmi prozaičtí pociťovali hrůzu před upřílišňováním, veřejný cit se tím pobuřoval a panovník, který by se byl něčím takovým provinil, tratil ihned všechnu úctu, vážnost i autoritu.

Tím, že civilizátoři byli Árjové se stalo, že vládní princip byl patriarchální a že jeho provádění bylo vyjádřeno mocí neomezenou, protože Árjové tu jednali jako vítězové a páni uprostřed národů intelektuelně nižších; ale v praxi se panovnický absolutismus neprojevoval ani rysem nadlidské pýchy, ani skutky odporného despotismu, a celkem se pohyboval v mezích dosti úzkých, protože malajská letora nepožadovala velkých projevů pýchy a i proto, že arijský duch, se kterým se mísila, byl pohotový stále lépe chápat, že blaho státu tkví v dodržování zákonů, jak na vysokých místech společnosti, tak ve spodině.

Tak byla vláda Říše Středu organisována. Král je otcem poddaných, může po právu vyžadovat jejich úplné poddanství, stává se pro ně plnomocníkem božím a jinak se mu nikdo neblíží než po kolenech. Co chce, to teoreticky i může; ale v praxi, když chce nějakou nehoráznost, má s tím mnoho starostí a potíží. Národ se hněvá, od mandarinů slyší výtky, ministři, plazíce se před trtůnem císařským, vzlykají a vzdychají docela hlasitě nad pomatením společného otce, a ten společný otec uprostřed toho všeobecného toll si může po pansku pouštět svoji fantazii kam je mu libo, ale jen s tou podmínkou, že se rozejde se vším tím, co jej od malička učili považovat za nejsvětější a nedotknutelné. Vidí, jak je úplně sám a ví, že když bude pokračovat na cestě, po níž se dal, že to skončí vzpourou.

Čínské letopisy jsou po této stránce výmluvné. To, co se vypráví v prvých dynastiích o přehmatech císařů, bylo by se zdálo jistě prominutelným dějepiscům asyrským, tyrským nebo kanánejským.

Uvedu příklad: Císař Jeu-wang, z dynastie Čeu, jenž nastoupil na trůn r. 781 př. Kr., vládl po tři roky, aniž bylo bývalo důvodu něco mu vytýkat. Ve třetím roce se zamiloval do dívky zvané Pao-se a vášnivě se oddal tomuto citu. Pao-se mu porodila synka, jejž pojmenoval Pe-fu a jejž chtěl učinit dědičným princem místo staršího Y-kieu. Aby toho dosáhl, poslal do vyhnanství císařovnu i jejího syna, čímž vyvrcholila nespokojenost, vyvolaná jeho chováním, jež nebylo ve shodě s obřady. Na všech stranách vypukla opozice. Mocní říše se obořovali uctivými výtkami na císaře. Se všech stran se žádalo odstranění, Pao-se, byla obviňována, že stát přivádí na mizinu svými výdaji, že odvádí panovníka od jeho povinností. Velmi silné satiry se rojily se všech stran a lid je opakoval. Příbuzní císařovny se obrátily na Tatary a byla obava, že tito strašní sousedé přepadnou říši. Obava nemálo přispěla k všeobecnému rozhořčení. Císař šíleně miloval Pao-se a nechtěl ustoupit. Ale protože se obával i on, a ne bezdůvodně, spojení nespokojenců s hordami na hranicích, svolal své pluky, postavil je do vhodných pozic a nařídil, aby v případě poplachu byly zapáleny ohně a aby se tlouklo na bubny. Na toto znamení měli všichni generálové přiběhnout se všemi svými vojáky, aby čelili nepříteli. Pao-se byla vážné povahy. Císař se neustále namáhal, aby na jejích rtech vykouzlil úsměv. Byla to veliká výjimka, když toho tu a tam docílil a nic mu nebylo nad to příjemnějšího. Jednoho dne se náhle strhlo veliké zděšení; strážcové poplašných znamení si mysleli, že tatarští jezdci překroči1i hranice a že se blíží, zapálili připravená polena a hned se začalo bubnovat. Na ten povyk knížata a generálové, shromáždivše své čety, přiběhli; bylo vidět jen samé ozbrojence spěchající a ptající se, kde je nepřítel, kterého nikdo neviděl, protože tu žádný nebyl a protože poplach byl planý. Zdá se, že vyjevené obličeje pohlavárů a jejich bojovné pohyby se zdály být vážné Pao-se nesmírně směšné a dala se do smíchu. Ale vážným obrněncům to tak nebylo k smíchu. Odešli převelmi uražení a konec historie byl ten, že když se Tataři objevili doopravdy, nikdo nepřiběhl na dané znamení, císař byl zajat a usmrcen, Pao-se unešena, její syn zbaven, hodnosti a vše se dalo do pořádku. Y-kieu přijal korunu a dal si jméno Ping-wang.

To stačí, aby se vidělo, jak ve skutečnosti absolutistická autorita císařů bývala omezena veřejným míněním a mravy; proto v Číně tyranii bývalo vidět jen jako příhodu vždy nenáviděnou a potíranou a která se často neopakovala, protože tomu neodpovídá přirozenost plemene ovládaného. Císař je jistě vladařem Říše Středu, teoreticky pánem celého světa a vše, co se vzpírá poslouchat, je už tím barbarské a necivilizované. Čínské obřadnictví se může umluvit samými pokornými zdvořilostmi, když se obrací k Synu Nebes; oproti tomu nedovoluje zvyk, aby císař sám se vyjadřoval tak honosným způsobem. Jeho řeč se požaduje co nejprostší: panovník se tak staví svými malými zásluhami a svou nevelikou ctností jakoby pod úroveň funkcí, jež jeho slavný a věhlasný otec svěřil jeho nedostatečnosti. Dodržuje veškeru vlídnou a vřelou frazeologii domácí mluvy a nikdy neopomine hlásat svou horoucí lásku ke blahu a dobru svých milých dítek: to jsou jeho poddaní. Autorita tedy ve skutečnosti je velmi omezená. Tradice je všemohoucí a už i to se vykládá jako tyranství, že se takový císař třeba nejmenším detailem odchýlí od zvyku, zachovávaného jeho předky. Zkrátka Syn Nebes může vše, ale s podmínkou, že smí chtít jen to, co už je známé a schválené.

Bylo přirozené, že čínská civilizace – opřená o národy malajské a později o shluky etnik žlutých, pomíšených s některými arijskými národy, neodolatelně cílila směrem ke hmotné užitečnosti. Veřejná správa vlastní a policie v Číně byla velmi důležitá otázka moci, kdežto ve velkých civilizacích západního antického světa to byly věci podružné, sotva načrtnuté. Také v Číně před veřejnou správou a policií ustupovaly do pozadí i obě veliké otázky, jež všude jinde byly nejpřeclnější: válka a vztahy diplomatické.

Jako věčnou, nezměnitelnou zásadu připustili, že pro udržení státu v dobré normální situaci je zapotřebí hojnost potravin, aby se každý mohl obléci a měl kde bydlet; aby zemědělství mělo stálé pobídky a povzbuzení, neméně pak i průmysl; a jako neomylný prostředek k dosažení těchto cílů byla považována stálá a hluboká pokojnost. Bylo dbáno velké opatrnosti proti tomu, co by bylo mohlo zneklidnit lid nebo porušit pořádek

Jestli kdy černé plemeno vykonalo nějaký vliv v Říši, je nesporné, že vždy nikdy netrval dlouho. Spíše žluté národy získávaly den ode dne více půdy. Chápaly užitečnost tohoto zavedeného pořádku, všestranně a živě si chválily hmotné štěstí, ve kterém měly být zadušeny. Filosofické teorie a náboženské názory, tyto pravidelné vzpurné pochodně ve státech, byly vždy bezmocné před žlutou ustrnulostí, která, nasycena rýží a s bavlněným šatem na těle, nestála o to, aby se potýkala s policejním obuškem o nějakou – byť velkou – abstraktní slávu.

Čínská vláda dovolila hlásat vše, tvrdit vše, učit i nejobludnějším absurdnostem s výhradou, že nic v oněch novotách nemělo za cíl něco sociálního. Jakmile by byla bývala tato mez překročena, tu státní správa jednala nemilosrdně a potlačovala novoty s neslýchanou přísností, podporována v tom neustále obecným míněním.

V Indii brahmanismus také ustanovil správu vyšší než byly ty, které kdy měly státy semitské a egyptské. Ale tato správa neměla velký význam ve státě, kde tvůrčí starosti inteligence zabíraly většinu pozornosti. Není tedy divu, že indický genius ve své volnosti a hrdosti, při své zálibě ve velikých věcech a při svých nadlidsklých teoriích shlížel, když se to celkem vezme, na hmotné zájmy jen jako na podružné. Byl ostatně v tom posilován myšlenkami, pocházejícími ze spojení s černými. V Číně tedy bylo dosaženo vrcholu, pokud jde o hmotnou organizaci a my můžeme připustit, že v tomto směru Nebeská Říše docílila podstatně lepších a hlavně nepřetržitějších, trvalejších výsledků, než státy moderní Evropy, pokud se na tomto poli politickém snaží. Rozhodně císařství římské s tím není porovnatelné.

Přesto musíme přiznat, je to podívaná bez krásy a bez důstojnosti. Tento nesčetný dav je sice pokojný a poddaný, ale za to nezná pocity a požitky, jež nesouvisí přímo se hmotnou užitečností. Jeho náboženství je snůškou hmotných praktik a zásad – šetrnost, zdrženlivost, opatrnost, umění vždy vydělávat a nikdy o nic nepřijít. Čínská zdvořilost je jen použitím těchto zásad. Je spíše formálním vynálezem, aby každého udržela na svém místě, než inspirací srdce. Je to jen společenský úkol, vyplývající z hrubého sobectví, jenž se vyjadřuje poníženou poddaností před nadřízenými, směšným obřadným šermováním při jednání se sobě rovnými a arogancí k nižším. Obřady, které každý má činit při nejobyčejnějších úkonech životních jsou upraveny předpisy tak závaznými a přísnými, jako zákony, vztahující se na záležitosti závažné.

Literatura je pro Číňana velikou věcí. Ne že by byla jako všude jinde prostředkem pro zdokonalení, naopak je velikým stagnačním činidlem. Mezi 300 miliony lidí, příslušejícími k Říši Středu. které vlastně tvoří samostatný svět, je velmi málo lidí, i v těch nejnižších třídách, kteří by neuměli postačitelně pro běžné potřeby života číst a psát a správa státní se stará o to, aby toto vyučování bylo co nejvšeobecnější. Péče jde ještě dále. Chce se, aby každý poddaný znal zákony. Texty jsou po ruce pro každého a ještě nad to se konají veřejná předčítání v každém novém měsíci. Tímto způsobem čínský národ je jistě pokrokovější než my v Evropě.

Takto, vyučován ve všem potřebném, obecný lid chápe, že prvou věcí, nutnou k tomu, aby se dostal k veřejným úřadům, je osvědčit se při zkouškách. To je další povzbuzení k učení. Vyučuje se co je užitečné a co se vždy učívalo a dělávalo, o čem nemůže být pochybnost. Nutno se učit, ale to, co předešlá pokolení věděla před námi. Každá snaha po vytvoření něčeho nového má za následek, že studující u zkoušky propadne, a kdyby byl zatvrzelý, měl by z toho proces pro zradu, kde by nikdo mu nic neprominul. Také není nikoho, kdo by se odvážil něčeho takového a na poli čínské výchovy a vědy tak neustále a tak vzorně pěstované není naděje, že by kdy neznámá nová myšlenka pozdvihla hlavu. S rozhořčením by byla ihned vytržena.

V literatuře jsou u veliké cti rýmovačky, říkanky a všecky slovní dětinské důmyslné hříčky, které se tomu podobají. Nasládlé elegie, popisy přírody spíše podrobné než malebné, třebaže ne úplně bez půvabu. Skutečně dobrý je román. Tyto národy bez fantazie mají mnoho jemnosti a postřehu a díla tohoto druhu u nich připomínají anglická díla, líčící život velkého světa a jsou snad i dokonalejší. Tam se zastavuje rozlet čínské múzy. Dramatu je málo a je dost mělké. Óda na způsob Pindara nikdy netáhla duchem tohoto ustrnulého národa. Filosofie a zvláště filosofie mravní, velmi oblíbená, se skládá jen z obvyklých ponaučení, jejichž dodržování by bylo jistě velmi záslužné, jež však pro dětinsky nejasný a suchý způsob didaktiky, jímž se podávají a odvozují, není vědným oborem hodným obdivu.

Více chvály oproti tomu si zasluhují velká díla vědecká. Ve skutečnosti těmto slovním kompilacím chybí kritičnost. Duch žlutého plemene není ani dost hluboký ani dost moudrý, aby postihl ty věci, jež jsou vyhrazeny duchu plemene bílého. Ale ještě mnoho se dá naučit a sebrat v dokumentech historických. To, co se vztahuje na přírodní vědy, bývá někdy velmi cenné, zvláště zevrubnosti pozorování a trpělivost umělců v podání známých rostlin a zvířat. Ale netěšme se na celkové teorie. Jakmile fantazie, chtějící něco takového stvořit, projde duchem literátů, propadne se ihned až pod pitomost. Nikdy je neuvidíme, jako Indy nebo národy semitské, vynalézat bajky, které i při své roztěkanosti jsou aspoň grandiozní nebo svůdně líbivé. Nikoli. Jejich koncepce zůstane jen těžká a pedantská. O jejich astronomii není, co by se řeklo. Může poskytnout některá světla v obtížných pracech chronologických, ale i tak zůstává jen prostřední. Celkem milují vědu jen v těch jejích částech, kde se dá přímo použít.

Po umělecké stránce je ještě méně co chválit. Právě jsem se zmiňoval o přesnosti malířů květin a rostlin. V Evropě známe delikátnost jejich štětce. I v portrétu docilují úctyhodných výsledků co do zachycení charakteru fyziognomie. Skulptura se omezuje na znázorňování věcí obyčejných. Vásy mají tvary obecně známé. Pokud se týče architektury, mají v oblibě osmipatrové pagody, které nepocházejí z Číny, neboť v sobě mají cosi indického. Určité architektonické podrobnosti jim náležejí, brzy se ovšem nabažíme této výstřední jednotvárnosti. V jejich stavbách není nic solidního, ani nevydrží staletí. Číňané jsou velcí opatrníci a dobří vypočítavci než aby vkládali do stavby víc kapitálu, než je třeba. Jejich nejznamenitější práce vyplývají ze zásady užitečnosti: tak nesčetné stoky, jimiž je říše prostoupena, hráze, násypy zamezující zátopy, zvláště na Chuang-che. Tu je Číňan na své pravé půdě. Opakuji naposledy: národy Nebeské Říše jsou čistě užitkářské; jsou tak užitkářské, že mohly připustit bez nebezpečenství dvě instituce, jež se zdají tak málo slučitelné s jakoukoli pravidelnou vládou: lidová shromáždění, spontánně svolávaná pro posuzování chování úředníků a neodvislost tisku.

Musím souhlasit jakou solidnost, jakou sílu má sociální organizace, která si může dovolit takové úchylky od své zásady a která neviděla nikdy vzejít nejmenší nevhodnost ze své shovívavosti. Státní správa čínská dospěla v oboru hmotných zájmů k výsledkům, k jakým žádný národ, ať starověký nebo moderní nedospěl; lidové vyučování všude rozšiřované, blahobyt poddaných, úplná svoboda v dovoleném okruhu, velmi dokonalý vývoj průmyslový a zemědělský, plodiny (potraviny, bavlna, keramické výrobky) za velmi levné ceny, s nimiž by těžko evropská výroba soutěžila. To jsou nepopiratelné výsledky čínské soustavy, s nimiž se může pochlubit.

V Číně je nepochybně něco, co je zdánlivě v neshodě s teoriemi socialistickými: mandarinát, třebaže je svým původem demokratický, protože vychází ze soutěže a z veřejných zkoušek, je obklopen mnohými výsadami a leskem, vadícím ideám rovnostářským. Podobně hlava státu, která v zásadě nemusí pocházet z panovnického domu (protože ve starších dobách – pravidlo to dosud platné – nejeden panovník býval nastolován jen pro zásluhy), mocnář, volený ze synů předchůdce a bez ohledu na rodové pořadí, je velmi vážen a stavěn příliš vysoko nad lid. Ale když jednou začneme přemýšlet, uvidíme, že v zemích, kde hmotný blahobyt je vším a kde pro jeho zachování je nutno udržet dav v mezích jisté organizace, tam zákon, neměnitelný tak jako Bůh, musí jednoho dne končit tím, že bude účasten poct prokazovaných nejvyšší Inteligenci.

Letopisy Nebeské Říše jsou jednotvárné. Bílé plemeno, prvý to tvůrce čínské civilizace, nikdy se neobnovilo tak dostatečnou měrou, aby odchýlilo od přirozených pudů tak nesmírné národy. Doplňky, které v různých dobách přibyly, náležely pravidelně k témuž žlutému živlu. Nepřinesly skoro nic nového, jen roztahovaly princip bílý tím, že jej rozřeďovaly v davech jiné přirozenosti a stále a stále sílících. A nalézajíce tu civilizaci shodnou s jejich pudy, přijaly ji rády a vždy se ztrácely v oceánu sociálním, kde jejich přítomnost způsobila jen některé lehké poruchy, které se ani nedají zjistit. Zkusím to od počátku v další kapitole.

Joseph Arthur de Gobineau

podle IV. vydání knihy Esej o nerovnosti lidských ras
Librairie de Paris Firmin Didot et Cie., Imprimeurs-Éditeurs, 1855

Zkrácený překlad z francouzštiny pořídil F. Lánský, jazyková úprava, kráceno