de Gobineau (1) – Zánik civilizací

Civilizace zanikají vlivem jedné všeobecné příčiny

Úpadek civilizací je ze všech jevů dějin nejnápadnějším a zároveň nejtemnějším. Toto děsivé neštěstí má v sobě cosi tajuplného a ohromujícího, proto jej vědci stále pozorují, studují a krouží kolem jeho záhady. Bez jakékoli pochybnosti skýtají zrození a vývoje národů velmi pozoruhodné náměty pro badání: postupný vývoj společností, jejich úspěch, jejich výboje, jejich vítězství zajisté poutají představivost; všechny tyto skutečnosti se vykládají zdánlivě snadno; jsou přijímány jako prosté důsledky duševních darů člověka.

Není potom ani nesnází ani váhavosti po této stránce. Ale když si uvědomíme, že po údobí síly a slávy všechny společnosti lidské mají svůj sestup a svůj pád, všechny, pravím, a ne snad jen ta nebo ona; pozorujeme, jak nám země se strašlivou a ponurou zamlklostí ukazuje na svém povrchu trosky civilizací, jež předcházely civilizaci naší. A to nejen trosky civilizací známých, nýbrž i četných civilizací, z nichž známe pouze jména, a několika, které odpočívají jako kamenné kostry v lůně lesů a jsou skoro tak staré jako svět, civilizací po kterých nemáme ani vzpomínku na jméno. Vraťme se k našim moderním státům, ujasněme si jejich neobyčejné mládí, a doznejme si, že začaly teprve včera a že již jsou zchátralé: tu poznáme, ne bez jistého filosofického zděšení, jak slova proroků o pomíjivosti věcí platí dokonale o civilizacích i o národech, o národech jako o státech, o státech jako o jednotlivcích a dlužno konstatovat, že jakýkoliv shluk lidstva, i ten, jenž je chráněn nejdůmyslnějšími a nejsložitějšími společenskými svazky a závazky, přejímá hned v den svého utváření prapříčinu své nevyhnutelné smrti skrytou v prvcích svého života.

Ale jaká je ona příčina, onen prvopočátek smrti? Je on rázu jednotného, jako je důsledek, který způsobuje? Hynou všechny civilizace ze shodné příčiny? Na prvý pohled skoro bychom odpověděli záporně, protože jsme viděli jak se kácí říše, Asyrie, Egypt, Řecko, Řím ve střetu okolností, které si podobné nebyly. Nicméně proberme se hlouběji nežli jen skrze kůru: v této nutnosti zániku, jež doléhá kategoricky na všechny společnosti bez výjimky, jde o všeobecnou neodvolatelnou příčinu. Když vycházíme z této prapříčiny přirozené smrti, neodvislé ode všech případů násilné smrti, shledáváme, že všechny civilizace, které trvaly jistou skrovnou dobu, vybízejí k pozorování vnitřních zmatků, těžko definovatelných, ale stejně těžko popiratelných, které na všech místech a ve všech dobách nesou obdobný charakter; konečně, rozpoznáváme patrný rozdíl mezi zhroucením států a hroucením civilizací, vidíme zde přetrvávat jistý druh kultury v jedné zemi pod panstvím cizím, vzdorovat nejzhoubnějším příhodám, jinde zase vidíme mizet stejné kultury při obyčejných nehodách, ustalujeme se čím dále tím pevněji na názoru, že prapříčina smrti, viditelná v hloubi všech společností, je nejen spjata s jejich životem, ale je i jednotná a vždy stejná.

Studie, jichž výsledky zde podávám, jsem věnoval badání o této skutečnosti. My, moderní lidé, my první víme, že jakékoliv sdružení lidstva, a jakýkoli soubor intelektuální kultury, který vytvořilo, musejí jednoho dne zahynout. V dřívějších dobách se tomu nevěřilo. Ve starověku v Asii náboženský duch připisoval veliké katastrofy hněvu nebeskému, stíhajícímu hříšníky některé národnosti; toto, myslelo se, je trest k tomu, aby přiměl k pokání ještě beztrestné vinníky. Židé, vykládajíce špatně smysl slibu božího, měli za to, že jejich říše nezajde nikdy. Řím, právě ve chvíli, kdy začínal tonout, nepochyboval o věčnosti své říše. Nicméně, nynější pokolení viděla více, také více vědí; a stejně tak, jako nepochybujeme o všeobecně platné úmrtnosti lidí, protože všichni lidé, kteří byli před námi, zemřeli, rovněž tak věříme pevně, že národy mají svoje dny spočteny, třebaže tyto dny jsou četnější než naše, protože žádný, který panoval před námi, nepokračuje vedle nás ve své kariéře.

Vznešení duchové Athén a Říma ustavili nauku až dodnes přijímanou, že státy, národy a civilizace hynou jen přepychem, změkčilostí, špatnou správou, zkázou mravů, fanatismem a ne jinak. Veškeré tyto příčiny, ať již ojedinělé nebo úhrnem, byly prohlášeny odpovědnými za konec společností. Nezbytný důsledek tohoto názoru je ale ten, že tam, kde tyto jevy neúčinkují a tam kde nezasahují, žádná rozrušující síla vlastně není: Konečný výsledek je pak tvrzení, že společnosti nehynou jinak nežli smrtí násilnou, jsou v tom šťastnější nežli lidé – a že si můžeme představit národnost tak trvalou jako Země sama.

Starověcí filosofové nedohlédli dosahu tvrzení, které vytvořili; neviděli v tom nic než prostředek k podepření nauky mravní, jak známo jediný cíl jejich dějepisné soustavy. Ve svých vypravováních příhod byli horliví, aby zdůraznili především šťastný vliv ctnosti, žalostné následky zločinu a neřesti. Na všem, co přesahovalo tento mravní rámec jim nevalně záleželo a zůstávalo nejčastěji zanedbáno nebo opomenuto. Tato metoda byla mylná, ubohá, a velmi často kráčela proti úmyslům svých původců, protože podle okamžité potřeby používala jméno ctnosti nebo neřesti způsobem libovolným; ale do jisté míry přísný a chvályhodný cit, jenž jí byl základem, její omluvou a i když Plutarchův nebo Tacitův duch čerpal z této teorie jen romány nebo pomluvy, jsou to přece jen romány a pomluvy velkomyslné.

Rád bych byl tak shovívavý k těm spisovatelům, kteří v 18. století vykládali antické názory; ale je mezi jejich mistry a jimi samými velký rozdíl; ti prví byli oddáni až přespříliš udržování společenského řádu; ti druzí byli lačni po novotách a odhodlaní bořit. První se snažili ušlechtile zužitkovat svoje bludy; druzí z nich vytěžili ohromné důsledky, věděli, jak v nich nalézt zbraně proti všem zásadám vladařským, ke kterým postupně se přidružovaly výtky tyranství, fanatismu, zkaženosti. Aby zabránila zániku společností, voltairská metoda zásadně ruší náboženství, zákon, průmysl, obchod pod záminkou, že náboženství je fanatismus, zákon že je despotismus, průmysl a obchod že je přepych a zkaženost. Zcela jistě vláda, dopouštějící se takových přehmatů je špatnou vládou.

Docela není mým cílem načínat nějakou polemiku; chtěl jsem jen poznamenat, jak dalece myšlenka společná Thúkýdidovi a opatu Raynalovi plodí výsledky opačné; je-li u jednoho prostředkem k zachování, a je-li u druhého prostředkem cynicky agresivním, je to pokaždé chyba. Není pravda, že příčina, které jsou připisovány pády národů, je nezbytně mravní zkaženost, a i když rád připustím, že se může objevit právě při skonu národa, přece popírám, že by měla dostatek síly, že by byly obdařeny energií dostatečně jistě a bezpečně bořící, aby sama stačila k vyvolání nenapravitelné katastrofy.

hrabě de Gobineau

I. kapitola IV. vydání knihy Esej o nerovnosti lidských ras
Librairie de Paris Firmin Didot et Cie., Imprimeurs-Éditeurs, 1855

Zkrácený překlad z francouzštiny pořídil F. Lánský, jazyková úprava, kráceno